Je konec října, prší, je zima a vošklivo. Jsem celá omrzelá, rozbolavělá a chtěla bych strávit den v horký sprše.

Jenomže zjišťuju, že ta báječná věc, která mě vždycky tak povzbudí a zahřeje, dneska vůbec nefunguje. Otráveně lezu ven, balím se do županu a jdu drandit na net. A pomalounku polehounku se vtírá tušení, že se začíná něco dít – protože když mi nepomůže sprcha, je to co říct, ale když už mě nebaví ani net, tak to už je fakt vážný! 🙂 Jsou tři hodiny odpoledne, kontrakce protivný, ale celkem nijak pravidelný.

Brblám, že z toho zas nic nebude, ale postupně se interval mezi kontrakcema krátí a intenzita sílí. Asi v pět odpoledne, když jsem tak na třech minutách, se pragmaticky pouštim do žehlení manželových košil a triček, jelikož chci mít všechny resty z krku, abych se potom už nemusela o nic starat. Kontrakce nabírají na intenzitě, občas tu žehličku musím odložit, drapnout prkno, soustředěně (ne)dýchat a čekat, až to přejde. Máma a Lu jsou v kuchyni a chystají  večeři. Vedle mě sedí v křesle tatínek a nerušeně si čte. Hotovo, vyžehleno.

S hromadou prádla jdu nahoru do patra. Rozhlížím se kolem sebe a myslím na to, jaký neútulný skladiště herberku to bylo ještě před pár měsíci, jak je mi tohle místo milý a jak je dobře, že tu jsem. Mám nachystanou spoustu svíček, ale nezapálila jsem je. Chvilku mě to mrzí, ale jsem pragmatik. Zjistila jsem, že teď kolem sebe potřebuju hodně světla a rozsvěcuju všechno, co najdu. Volám manželovi a říkám mu, že zřejmě rodím, ale ať nepospíchá a vrátí se domů jako obvykle. Ono totiž mu ani nic jinýho nezbývá. Stejně sem v tuhle dobu nic nejede. Rodiče zůstávají s Lu dole v přízemí.

Klepu se zimou, tak se zababuším do manželova huňatýho županu. Pouštím kompjůtr a volám Ivaně. Řekla mi, že je na druhým konci středních Čech, ale že okamžitě vyráží. Je šest. Jsem tam sama, ponořená do bolesti. Když přijde další stah, jsem na posteli a zatínám prsty do manželova polštáře. Cítím jeho vůni a strašně mi to pomáhá.

Ivana přijíždí o hodinu později a nachází mě klečící na zemi a objímající křeslo. Rychle mě v pauze mezi kontrakcema vyšetří. Jsem už téměř otevřená. Posloucháme srdíčko, bije krásně.

Jsem moc ráda, že je Ivana u mě. Pro ten klid a ujištění, že je všechno v pořádku. Mám pocit, že to zvládám sama a že ji vlastně na nic nepotřebuju. Oceňuju, že se mi neplete do cesty, ani mě neznervózňuje řečima, jak jsem skvělá a jak to krásně zvládám. Je tu se mnou – tichá a čekající. Zřejmě mě dobře odhadla a vytušila, že potřebuju klid, abych se mohla soustředit.

Kontrakce se začínají měnit a já překvapeně slyším samu sebe, jak vyrážim hrdelní naříkavý zvuky, takovej zvláštní pláč. Ivana mi říká, že jestli se mi chce, můžu tlačit. Už to bolí opravdu hodně a mně se nechce měnit polohy a zkoušet tu nejefektivnější. Chce se mi hrozně moc spát. Lehám si na postel, abych si trochu odpočinula. Přichází další kontrakce, šplouchnutí a s ním úlevná teplá záplava. Pocit na tlačení sílí. Ivana mi navrhuje, ať vyzkoušim stoličku. Hledím na ni s nedůvěrou, moc pohodlně se ta věc totiž netváří, ale zase jsem zvědavá, tak si zkusmo sedám. Tý vole, dyť mi to utrhne…! Tak dávám zpátečku, protože takhle expresně to zase nepotřebuju a místo sedu jsem si klekám na zem a o to sedátko se jen opírám rukama.

Čtvrt na devět – konečně přichází manžel. Sedá si na křeslo proti mě, já mu skládám hlavu do klína a držím se jeho stehen. Drtí mě ten obrovskej tlak a je mi jasný, že jdeme do finále. Prošlo pár kontrakcí a tlačení se mi zdá hrozně neefektivní. Sbírám odvahu, otáčím se a znova si sedám na tu stoličku. On sedí za mnou a pevně mě objímá kolem ramen. Líbá mě a povzbuzuje. Je blízko, jsme spolu jako jedno tělo a mně probleskne hlavou, že jak jsme tohle těhotenství začali, tak i teď končí naším objetím. V tom přichází další stah a já cítím, jak se trhám, palčivě to  bolí a já prosím Ivanu, ať mi tam drží ruce, že to pomáhá. Hlavička je venku. Ivana i manžel mě pobízejí, ať ji pohladim. Je na dotyk hebká a sametová. Už je to tak blízko! Čekání na další kontrakci je nekonečný. Pálí to. Pak ta poslední kontrakce konečně přichází a malá klouže ve spršce vody ven. Honem ji balíme do veliký červený osušky a vítáme se. Zvědavě na nás kouká těma svýma nádhernýma zářícíma očima a tak hezky přihlouple se přitom usmívá. A brouká si. Nemá na sobě žádnou krev, jen trošku mázku na ochmýřených zádíčkách. Je krásná, krásná, krásná! Přisaje se hned. Ivana mi do toho něco povídá, ale vůbec jsem ji nevnímám. Nakonec mě bere za ruku a dívá se mi na hodinky: 20.37.

Drží pupečník v ruce a čeká, až dotepe. Zaškrtí ho modrou svorkou a ptá se manžela, jestli nechce stříhat. Ten kývne a zcela v duchu svojí pověsti si pěkně zapižlá, než se mu to povede 🙂 Ale je to moje vina – kdybych si odpustila nejapný žerty a nevykřikovala při tom „Jauvajs, to bolí!“, jistě by ten střih provedl bravurně a bez zaváhání 🙂 Ivana do zkumavky odebírá pupečníkovou krev.

Zatímco my se pořád ňuchňáme s drobečkem, Ivana seběhne dolů pro rodiče, aby se taky šli podívat. Táta mi přiznal, že tou knížkou, co ten večer četl, byly její Hovory s porodní bábou a že byl nervózní úplně ukrutně 🙂 Naši jsou z čerstvě vylíhlýho kulišátka naměkko – a kromě toho taky vidim v jejich očích úlevu, že je všechno v pořádku.

Přesouvám se zpátky do postele. Zhruba po čtvrthodině odchází placenta. Ivana nám ji ukazuje a povídá, že je to hodně nezvyklý, ale že jsou v podstatě dvě. A fakt tam v tom obale opravdu jsou takový dva tmavý koláče, jeden velkej a druhej menší. Taky se nás zeptala, jestli si ji chcem nechat… až je mi skoro blbý říct, že ne. Ivana mě omývá, reviduje poranění a nakonec se pouští do vyšívání. Dělá mi takový tři úhledný stehy, protože jsem si způsobila pár trhlinek na ehm, venkovních vratech, ale jinak nic vevnitř, a hráz to taky vydržela.

Ještě si chvíli povídáme, pak si sbalí fidlátka, rozloučí se a odjíždí pryč, k dalšímu porodu.

Zůstali jsme sami. V domě je klid a ticho a my si užíváme štěstí. Nezřízeně jsem pyšná na to malinký stvoření, na sebe, že jsem to zvládla, na manžela, že mi byl oporou. Zalezlí do postele, tulíme se k sobě a je nám jak po nádherným sexu. Spánek nepřichází, protože pořád musíme s úžasem koukat na ten růžovej uzlík mezi náma. Kolem půlnoci se probouzí Lu. Ze sestřičky je úplně u vytržení a dá nám velkou práci ji zase uspat. Když pak později kolem mě všichni oddychujou, tajně je všecky líbu a jsem strašně šťastná…

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 37. Laura