Ivana mi pomohla v těžkých dobách. I když nemusela.

Můj příběh s Ivanou Königsmarkovou je skoro 7 let starý. Navštěvovala jsem její předporodní kurzy v Aperiu a byla moc spokojená, že konečně přestávám být nervózní z neznámého a z toho, že „to nezvládnu“. Během kurzu dokázala neskutečně dobře a citlivě vyvážit stránku odborně-poradenskou s tou druhou, pro nás snad ještě důležitější, totiž s dovedením k psychickému uvolnění, zbavení se strachu a těšení se. Naučila nás chovat se při porodu ne jako ovce, které se mají pouze přemisťovat po porodnici, jak jim řeknou, a spolykat všechno, co jim bez vysvětlení dají na noční stolek, ale jako asertivní budoucí matky, které jsou pány této jedinečné situace a jejichž práva a přání mají být respektována. Naučila nás vnímat své tělo a nepanikařit. Bezvadně nás připravila pro samotný porod i pro čas po něm. Z jejích úst během kurzu nejenže nikdy nezazněla výzva k domácímu porodu nebo jeho upřednostnění. Ba dokonce si pamatuji na její varování před možnými riziky a nabádání k tomu, abychom tuto věc opravdu odpovědně uvážily (poté, co na to byla jednou z nás dotázána). Dobře si pamatuji, jak říkala, že domácí porod není nic, co by nám chtěla vychvalovat jako jednoznačnou výhodu, nicméně pokud se v této zemi pro něj kdokoli rozhodne, je to jen jeho právo, zákon mu to umožňuje a z hlediska profesní etiky je pak její povinností mu v této situaci pomoci a asistovat.

Já sama jsem rodila v porodnici. Musela jsem dát Ivaně za pravdu absolutně ve všem, před čím nás v případě jednání lékařů a sester varovala. Ale díky ní jsem už byla poučená a v mnohém jsem jednala jinak, než kdybych její kurzy nenavštěvovala. Syn se bohužel narodil s těžkou srdeční vadou a musel být ihned po porodu převezen do Motola a operován. V té době jsem Ivaně několikrát telefonovala, a ačkoli už to dávno nebyla její povinnost, plynoucí z mnou zaplaceného kurzovného, vždy mi v kteroukoli denní dobu byla ochotna radit a pomáhat. Nemusela… Je hodně její zásluhou, že ačkoli prvních 14 dní života jsem nemohla syna kojit (byl napojen na přístroje), mléko jsem neztratila, vymohla si podávání pomocí sondy a po 14 dnech jsme se do kojení pustili a skončili v jeho 2 letech. To ona mi radila, co dělat, aby se to povedlo. To ona mě v tom podporovala. Bylo to to jediné, co jsem pro něj tehdy v té šílené době mohla dělat a Ivana věděla, co s tím. Na kurzu nabízela k zapůjčení drahou elektrickou odsávačku za poplatky, pak mi ji do Motola poslala bez jakékoli záruky na vrácení, a když jsem ji po měsíci vracela, žádné peníze si ode mě nevzala, odmítla. Nemusela….

Později jsem ještě dvakrát měla problémy s kojením a vždy mě ochotně přijala, jednou dokonce ve svém bytě a na Silvestra. Nemusela…. Vždy poradila, pomohla – a její rady byly vždycky účinnější a lepší než ty, co jsem dostala v nemocnici (kdybych se řídila radou lékaře, kojit bych buď nikdy nezačala, a když ano, přestala bych ještě před koncem šestinedělí….).

Ivaně vděčím jí za dokonalou přípravu k porodu, za zbavení se obav, za uvědomění si svého postavení matky-pána situace, za podporu sebevědomí při jednání o výsostně svých záležitostech – a zejména pak za pomoc v nejtěžších chvílích mého života. Telefon zvedla vždy, poradila a pomohla vždy, přijala mě vždy. I když nemusela.

Rozsudek, kolem kterého se navíc nabalila ohavná kampaň, považuji za nebetyčnou ostudu a absurditu. Zatím jedinou útěchou je fakt, že každá kampaň s sebou přinese i takovouto vlnu solidarity a podpory z té druhé strany. Přeju Ivaně, ať jí aspoň tohle málo potěší. Ale hlavně, ať to celé skončí tak, jak si zaslouží. I když ty roky prožité s tím hanebným rozsudkem už jí nikdo vynahradit nemůže.

Ivana Procházková, Praha

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 56. Ivana mi pomohla v těžkých dobách. I když nemusela.

 

Pohádka o narození se

Ahoj všichni, to jsem já, maličké miminko Eriček. Moc Vás zdravím a hodně se na Vás všechny těším!!! Posílám Vám pusu a zítra ráno se po prvé potkáme, to bude žůžo!

Víte, já jsem miminko v bříšku své maminky. Mám ji moc rád, protože mě nejenom nosí, ale dělá pro mne to, co nedělá každá maminka – normálně se mnou mluví a skutečně mi rozumí!!! Říká mi o svém strachu, a že si ho vyřeší a díky tomu já se nemusím bát. Páníčku, to Vám je nádherná úleva, když to takhle slyšíte. Cítíte obavy mamky a jedině díky její přímluvě a vysvětlení se můžete spokojeně rochnit a nebojíte se. Pohladí mě po bříšku – už se nemůžu dočkat, až mě pohladí skutečně. Mám ji opravdu moc rád. Je pro mne suprová a to jsem se ještě nenarodil.

Povídal jsem si s maminkou o mém příchodu na svět. To Vám byla dobrodružná debata! Maminka přemýšlela srdíčkem, jak si přeje porodit, pak mi dala čas si rozmyslet co já na to. Nakonec jsme společně našli řešení ke spokojenosti nás obou dvou. Maminka cítí, že chci na svět rychle. Budu k ní ohleduplný, jako je ona ke mně. Dohodli jsme se, že se narodím doma, v noci, tak aby všichni spinkali a my 3 s tatínkem měli opravdovou pohodu na mé narození. A pak ráno brášky krásně překvapíme! To se mi moc líbí. Tatínek bude s námi, i teta Ivanka – profesionální a velice fajn porodní asistentka. Na každé prohlídce mě šimrala přes bříško maminky a vždy přesně věděla jen sáhnutím, kde jsem, jak jsem otočený a co dělám. Jsem mamince vděčný, že mě vnímá, protože je pro mne důležité narodit se v klidu, v pohodě, s ohledem na můj začátek mého života. Chci si svou první velkou změnu užít, ne se z ní stresovat. A s ohledem na maminku, která mě chce s tatínkem v klidu pořádně přivítat. Ráno potom uvést do naší velké rodiny. Já jsem totiž nejmladší ze 4 kluků, synů mé maminky. Rodičům hodně záleží na tom, aby měl každý své správné místo v naší veliké rodině. Milují své děti a jsou pyšní na to, že mají svou velkou rodinu. Do takovéto atmosféry se opravdu těším.

…a hele, noc je tady! Bezva. Hurá na cestu do Velkého světa nazvaného ŽIVOT!  Mami,  já se rozhodl jít na svět. Mami, Mami, jdu za Tebou!!! Tati, chci Tě víc poznat! A šup… lezu, lezu.

Tatínek úžasně říká mamince, když vycházím ven, že jí moc miluje a že je na ni hrdý… to je nádherné narození se! Teta Ivanka mě hezky pokládá na zem, na podložku. Takhle přesně jsem si to představoval. Rodiče moji drazí a teto, díky moc! Je mi krásně, mám klid, vnímám sebe a lásku všech přítomných. Je bezva, že máme šero, boleli by mě jinak očička. Ta úžasná chvíle bohužel rychle utekla. To nic, čeká mě jiná zajímavá chvíle. Už mě berou do náruče, balí do ručníku a dávají mamince i tátovi přitulit. To je teploučko! A mamka se usmívá, táta sedí za ní, má dojetím vlhké oči. Ten je ale veliký! Říkají mi, jak mě zde vítají, že jsem úžasný a že jsou moc rádi, že mě mají a že mě poznávají. Mně je hezky. Dávám jim to najevo klidem, spokojeně si broukám, hajám a vnímáme se navzájem. Jestli to v životě vypadá takhle, tak to bude pohádkový život. A pokud ne, vím, že si poradím. Mám bezva rodiče a mám taky sám sebe. To vše je to nejdůležitější, to je vše, co potřebuji.

Jsem rád, že to vím. Živote, vítej, jsem tady a jsem rád.

Vzácná Ivko,

děkuji Vám za tento dar a možnost zažít krásu být sama se sebou, v sobě a zároveň s miminkem a vzájemně si pomáhat při jeho narození se. Tenhle zážitek ve mě zanechal mnoho, nejvíc mi ukázal jak si tvoříme svůj život na konkrétním případě – na tvorbě svého porodu. Dal mi opět najít svou schopnost jít do sebe a zároveň ven (realizovat co se děje v hloubce). Poznala jsem hodně dalších souvislostí, našla v sobě krásu své síly jít podle sebe, podle svého srdce a ukázat to světu. Díky porodu doma jsme mohli realizovat rituál přijetí našeho benjamínka do rodiny,tak aby si každý v rodině našel své místo a byl s ním v pohodě.

Ze srdce Vám děkuji za ty nádherné chvíle v poradně, kdy jen pohmatem poznáte polohu miminka, kdy i beze slov vycítíte a řeknete co je potřebné říct a následně to funguje, kdy povzbudíte a podpoříte jedinečnost a postavení se za sebe u doktorů po porodu doma atd. Držíme Vám palce, modlím se za Vás a věříme, že vše dobře dopadne. Já, díky zážitku s Vámi žiji svůj pohádkový život, přeji ho i Vám.

Děkujeme, že jste.

Lenka Ševčíková s rodinou
Podbrdy

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 58. Pohádka o narození se

 

Tři příběhy nepříběhy

S Ivanou jsem nerodila, a tak jsem měla dlouhou dobu pocit, že žádný „příběh“ s ní vlastně nemám. Nakonec jsem ale přišla na to, že možná mám, a to hned tři…

První není příběhem v pravém slova smyslu. Nedá se vyprávět jako veselá historka – chybí mu jasná linka i pointa. Je to vlastně spíš vyznání. Ivana pro mě představuje člověka, kterého nikdy nepřestanu obdivovat za jeho schopnost jít proti proudu a přirozenost, s jakou tak činí. Ne že bych byla úplný strašpytel – taky se relativně často dostávám do situací, ve kterých mám jiný názor, než jaký považuje za normální a přijatelný většinová společnost – ale zároveň je pro mě konflikt něčím bytostně nepříjemným. Být v opozici je pro mě trápivé a znovu a znovu si musím připomínat, proč to má smysl. Při tomhle upomínání jsem se v době svého prvního těhotenství hodně inspirovala Ivanou a čerpala z jejích postojů sílu. Nejen k tomu, abych si ujasnila a obhájila svoji představu porodu, ale i řadu dalších „nestandardních“ věcí, které ve svém životě mám. Za to patří Ivaně velký dík…

Druhý „příběh“ bez linky je o tom, že jsem se díky Ivaně dostala do kontaktu s dvěma porodními asistentkami, s jejichž pomocí jsem pak v Neratovicích – k velké spokojenosti všech zúčastněných – porodila své první a před nedávnem i druhé dítě. Přestože oba porody probíhaly v českém nemocničním prostředí, které jinak snáším spíš nedobře, porody s naší „bábou“ byly tak dobré, jak jen porod v nemocnici může být. Bez zbytečného zasahování, vyčkávací, plně respektující moje aktuální potřeby. Za to, že se moje děti směly narodit s neanonymní „bábou“, prožít svůj příchod na svět pokojně a že strávily oproti ostatním dětem v porodnici jen chvilku, jsem víc než vděčná. Z velké části i Ivaně.

Třetí „ne-příběh“ se k vyprávění taky tak úplně nehodí – minimálně nejde o běžné konverzační téma… Zhruba dva měsíce po prvním porodu jsem začala mít při chození na velkou bolesti (lehce jsem krvácela, občas jsem bolestí až křičela). Hemoroidy to nebyly, podle odborného lékaře, ke kterému jsem se vydala, jsem měla v konečníku trhlinu a v zásadě dvě možnosti: buď vydržet, až přestanu kojit, protože léky, které by mi mohl předepsat, jsou s kojením neslučitelné, nebo výhledově pokus o nějaký operativní zákrok s tím, že bych v nemocnici stejně pár dní musela ležet a kojit nesměla. Nechci svou situaci zbytečně dramatizovat (koneckonců, nešlo o život), ale kojit jsem rozhodně chtěla, a zároveň to byla bolest tak velká, že představa, že by měla trvat déle než několik dnů či týdnů, mě psychicky srážela na kolena. Patřičně rozložená jsem dorazila do Áčka na cvičení s miminky. Náhodou jsem se tam přitom dala do řeči s Ivanou a svěřila se jí se svým trápením. Skutečně jsem ze své strany neměla větší ambici než se svěřit – rozhodně jsem na základě odborného vyšetření neměla pocit, že je co konzultovat. Ivana mě vyslechla a pak navrhla, ať zkusím sedací koupele z dubové kůry, že by mi mohly pomoct z nejhoršího. Pomohly. Ne že bych se nepříjemností zbavila úplně, ale dceru jsem kojila ještě tři čtvrtě roku a neměla jsem pocit, že se musím nějak obětovat. Ivana mi pomohla po svém způsobu – zdánlivě drobně, nenápadně, ale v důsledku ohromně. Moc, Ivano, za to, že jste, děkuju…

Eva

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 60. Tři příběhy nepříběhy