Už strašně dávno jsem se na porod těšila, zhruba 10 let předtím, než jsem nakonec otěhotněla. Koumala jsem vše kolem něj mnoho let, měla jsem nastudovanou literaturu. Když jsem pak otěhotněla, pořád jsem se snažila najít skutečně přátelskou porodnici. Přátelskou nejen přirozenému porodu, ale hlavně miminku. Porodnici, která není přátelská jen ve vlastních proklamacích, ale i ve skutečnosti. Jenže vždycky si stačilo přečíst jednu, dvě diskuze, a věděla jsem, že „tam“ taky rodit nechci. Nakonec jsem se tedy srovnala s tím,   že budeme rodit doma. Když jsem to konečně pochopila jako jedinou možnost, už jsem se jen těšila. Jen najít tu „správnou“ porodní asistentku a hotovo. Protože žiju v Praze, našla jsem ji celkem snadno, dokonce bylo na výběr. Jak jsou tu místo porodnic továrny na děti, tak tu je dostatek porodních bab, ale já si pro jistotu vybrala jednu z nejznámějších a nejzkušenějších, Ivanu Königsmarkovou.

Naše miminko se mělo narodit 12.11. S manželem jsme si říkali, že by bylo krásné, kdyby se narodilo 11.11., že by se to pěkně pamatovalo. Jenže pak jsem objevila koncert, na který jsem chtěla ten den jít, a asi jsem o něm mluvila moc nahlas, tak se miminko rozhodlo, že mě na něj ještě nechá jít, když potom se hned tak někam nedostanu. Cvičné slabé kontrakce jsem měla během týdne před termínem asi 3×. V den D (tedy přesně na termín) jsem dopoledne ucítila jiné kontrakce, o něco silnější, a i když jsem je ještě rozchodila, říkala jsem si, že možná už odpoledne na kontrolu k porodní bábě nepojedu, že možná místo toho přijede ona za mnou. Nakonec jsem ještě jela já k ní, a cestou zpátky jsem si na to „dlouhé čekání“ nakoupila mnoho knih.

Večer jsem si napustila vanu, protože miluju číst si ve vaně a jsem schopná to dělat velmi dlouho. Když jsem do vany nakročila, ucítila jsem kontrakci úplně jiného kalibru. V tu chvíli jsem věděla, že už to opravdu začalo. Zaváhala jsem, jestli mám do vany lézt, usoudila jsem ale, že v šestinedělí se koupání nedoporučuje, kdo ví, jak dlouho si tu vanu neužiju, tak si ji užiju teď! Navíc se přeci vana doporučuje při porodu a chvíli jsem si i myslela, že bych tam třeba mohla rovnou porodit.

Tak jsem se uvelebila, vzala knížku a chtěla si užívat. Po dvou kontrakcích jsem   pochopila, že toho už dneska moc nepřečtu 🙂 Nezačaly mi kontrakce po půl hodině, jak už to tak u slušně vychovaných kontrakcí bývá, ale rovnou po 5 minutách a trvající 2 – 3 minuty. Tak jsem odložila knížku, a že si budu užívat jen tu vanu. Ani ta mi ale nebyla souzena, poloha na zádech, byť nadnášena vodou, mi byla velmi nepříjemná. Tak jsem se rychle umyla a vylezla ven. Volala jsem Ivaně a ta řekla, že si zavoláme za půl hodiny.

Hodiny jsem nesledovala, ale po nějaké době, nejspíš kratší než ona půlhodina, jsem cítila  intenzivní nucení na tlačení. Lekla jsem se, že se miminko narodí dřív, než Ivana přijede, a „co s ním a s tou placentou budeme dělat“. (Resp. co s miminkem, toho jsem se nebála, ale co s přivázaným miminkem?!) To jsem už nekomunikovala, vrazila jsem telefon do ruky mužovi, a ten mi řekl, že Ivana dorazí asi za půl hodiny. Ten můj náhlý strach porod úplně zastavil. Cítila jsem, jak se kontrakce zmírnily, ozývaly se jen lehce. Teprve po jejím příjezdu znovu pomalu nabývaly na síle. Ivana mě jemně vyšetřila mezi kontrakcemi a hned začala masírovat přesně na tom místě, kde to bylo potřeba. Můj muž měl radost, že Ivana   dorazila, chtěl jít se psem, ale ta ho zarazila, že jestli chce být u toho, ať už rozhodně nikam nechodí. To překvapilo i mě, hlavně proto, že jsem cítila, jak mi kontrakce téměř ustaly. Ale neřekla jsem nic.

Nekomunikovala jsem totiž prakticky vůbec. Kdo mě zná, neuvěří. Během porodu jsem řekla 3   věty, včetně pozdravu Ivaně 🙂 Před porodem, kdy jsem řešila, že mi v jednom videu vadilo, že maminka říkala „ne“, a „au“, mi můj muž navrhl, že já budu tlačit a on křičet. Po porodu se na mě podíval téměř vyčítavě a řekl: „Ty jsi byla tak zticha, že já jsem vůbec nevěděl, kdy mám křičet“ :o) Zato Ivana přesně věděla, kdy se mě může dotýkat. Vyšetřovala mě pouze mezi kontrakcemi, nemusela jsem kvůli tomu vůbec nic, ke konci mi jemně pomáhala. Ale největší pomoc byla právě komunikační. Na samý závěr jsem „věděla“, že musím změnit polohu, že takhle by se miminko ven nedostalo. Jenže představa, že budu muset vysvětlovat, jak to potřebuju, jak chci, aby mě muž držel, mě naprosto zdeptala, takže jsem se k tomu přemlouvala po několik kontrakcí. Tak strašně se mi do toho mluvení a komunikování nechtělo. Nakonec jsem se vybičovala k obrovskému výkonu a řekla nahlas: „Potřebuju změnit  polohu.“ To úplně stačilo, Ivana hned začala štelovat mého muže přesně tak, jak jsem to chtěla. Vlastně jsem se doteď nezeptala, jestli je to natolik standardní poloha, nebo jestli tak přesně poznala, co chci, podle mého chování. To byla taková úleva, že jsem nemusela říct víc!

V tichu se nám po chvilce narodilo miminko. Ani bych si toho nevšimla, kdyby si nezačalo   stěžovat. Nejspíš na nepříjemnou změnu teploty. Slyšela jsem je dřív, než mi došlo, že už nemusím tlačit 🙂 Podívala jsem se do těch míst, odkud bylo slyšet, a Ivana mi je podávala. Poprvé jsem držela v ruce naše miminko. To, které ve mně po 9 měsíců rostlo, a  to zcela přesně, vždyť se chtělo narodit na termín, a jen já jsem je zdržela o hodinu a půl! Ještě dřív, než jsem je k sobě přivinula, mi nedala zvědavost a hned jsem se podívala, kdo se nám narodil. Poslední týdny jsem pořád musela přemýšlet, jestli to je holčička, nebo chlapeček. Najednou mi vadilo mluvit o  miminku jako o „tom“, chtěla jsem říkat „on“ nebo „ona“. Takže první věta, kterou jsem řekla po jejím narození: „Jé, my máme Zuzanku!“ Chtěla jsem si s dcerkou v náručí sednout, porodní bába mě ale zadržela, že ještě placenta. To jsem necítila už vůbec nic a jen mi po chviličce řekla, že si už sednout můžu. Tak jsme spolu s mým mužem na gauči vítali miminko. A bylo opravdu nejkrásnější!

Našim kamarádům se mělo narodit druhé miminko krátce po narození naší dcery. Tehdy si můj muž s nastávajícím tatínkem telefonoval a zeptal se, kde budou rodit. Dozvěděl se, že ve stejné porodnici jako minule, a že tam jsou fajn (první dceru jim sice z břicha vytlačili, ale naštěstí to nemělo vážnější následky), ale přeci jen – „no to víš, je to porod a ten bolí“. Můj muž hned začal přesvědčovat – „ne, hele, Martina říkala, že ji to vůbec nebolelo, viď? No řekni mu to!“ Tak jsem jeho tvrzení uvedla na pravou míru – měla jsem bolestivé asi 2 kontrakce 🙂

Martina F.

 

Tento příbeh vyšel na Příbězích zde: 86. Tiché přivítání