S paní Ivanou nemám osobně nic společného, neznám ji, na vlastní oči jsem ji viděla pouze jednou a to na Světovém týdnu respektu k porodu 2011, kde jsem byla jako vystavovatel/prodejce těhotenského oblečení.

Její práci a příběh znám z médií.

Letos oslavím 33 let, své první a zatím jediné dítě jsme zplodili pod vánočním stromečkem roku 2007, kdy jsme byli manželé půl roku, když jsme se po 12 letech vzali. Chceme mít více dětí.

Jsem vysokoškolačka, učitelka, nikdy jsem ale tuto práci nedělala, pracovala jsem v nadnárodní maloobchodní společnosti, v dost vysoké firemní pozici, za poměrně slušný plat a s hodně šílenou pracovní dobou.

Po narození syna, na mateřské, jsem si zvolila jiný způsob obživy a náplně času vlastního života a ve firmě jsem dala po 9 letech výpověď.

Když jsem zjistila, že jsem těhotná (v 9. týdnu a to ještě úplnou náhodou ;o)),  v záplavě absolutního štěstí a obdařována manželovou radostí, jsem začala řešit spíše praktické aspekty těhotenství a porodu (já už to tak prostě mám) – našla jsem si kurz přípravy na porod v místě bydliště (abych poznala někoho, s kým budu moct vyrážet na procházky – naše přátelství trvá dodnes), zjistila, jestli se dozvím ještě něco navíc, co jsem nenastudovala v knihách a na internetu a nenačerpala předaním zkušeností od matek v mém okolí – nedozvěděla. Ani to dýchání a tlačení, které jsem nejvíce potřebovala u porodu, no nic …

Našla jsem si porodnici, která mě přišla podle popisu na webu nejsympatičtější a splňovala mé představy o vedení porodu, předporodní a poporodní péči.

Ráno odešel manžel do práce s tím, že odpoledne má domluvený sport s kamarádem, ja si po snídani lehla, četla, pak zadělala na kynutou bábovku, poobědvala, upekla bábovku, lehla, probudil mě manžel, který přišel domů s tím, že je nervózní, tak zrušil sport a přišel dřív. Asi půl hodiny po jeho příchodu mě nějak začlo tlačit v břiše, trvalo to hodinu, dvě, tak jsem si dobalila tašku a vleže u tv jsem sledovala hodiny na zdi. Když už to bolelo nějak moc a často, tak jsem koukla na muže a se slovy „asi pojedem“ – „rodíš?“ – „vím já“, jsme vzali věci, sedli do auta a jeli, protože už to bylo po 5 minutách. Po cestě jsem si 2x vystoupila z auta, abych to rozdýchala, protože vsedě to prostě nešlo.

Bylo 19 hodin, v porodnici nám odemkl dvěře vrátný a se slovy „Copak? Aha. Tak pojďte“ nás pustil dovnitř. Zvonek na porodním, otevřou se dveře „Copak? Aha, tak pojďte“ jsem vplula do dveří, manžel čekal na chodbě na info, jestli teda jo nebo ne. Ve dveřích se mi představila sestra jako porodní asistentka s tím, že mě vyšetří a uvidíme.

Prohlédla mě, řekla mi, že budu rodit, zavolala na manžela, at si vezme papuče a jde si vybrat porodní box (zázrakem měli v roce 2008 v brněnské nemocnici ÚPLNĚ prázdno). Sepsala se mnou příjem (nechápu, jak mi mohla rozumět, stahy jsem měla POŘÁD ;o)), prošly jsme si postup při darování pupečníkové krve (chtěla jsem, prostě proto, že to tak v životě mám), nahlásila jsem jména pro kluka i holčičku a dala jí porodní plán, který jsem si sepsala (zde ve zkratce):

– Holit ne
– Klystýr – podle toho, jak to bude probíhat doma přes den (nebyla jsem ani jednou)
– Vyzkoušet různé uvolňovací polohy, vanu
– Aby mi říkali vše, co se chystají mi dělat a proč
– Aby mi nabídli prostředky od bolesti v čase a situaci zrovna aktuální
– Přiložení dítěte po porodu na prsa
– Ošetření dítěte v mé přítomnosti
– Zůstat na porodním boxu jak dlouho to jen bude možné
– Abych vyzkoušla různé polohy při tlačení (stolička, lůžko v různých polohách)
– Odmítla jsem přítomnost mediků při mém porodu

Prošla si jej, poprosila mne, jestli by bod o ošetření dítěte v mé přítomnosti mohl být jinak, že má pediatr stůl hned ve vedlejší místnosti, kam samozřejmě půjde s dítětem manžel, tak jestli by mi to nevadilo, aby nemusel vše stěhovat ke mně – nevadilo, vlastně proč taky.

Byli jsme v boxu s manželem sami, v přítmí, světlo svítilo jen z chodby, nechala jsem si udělat klystýr (udělalo se mi lépe), asistentka vždy zaklepala, když šla dovnitř, chodila cca co půl hodiny, jen na ozvy, občas mě prohlédla, zeptala se, jak se cítím. S postupujícím časem jsme řešili můj pocit šílené bolesti – napustili jsme vanu a zkusili i další uvolňovací polohy, pak jsem si řekla o epidurál, ten jsem si nechala nakonec dát 2x (na vlastní žádost). V jednu chvíli mi asistentka sdělila, že mi praskla voda.Porodila jsem po 2 hodině ranní, ptali se mě na nástřih, souhlasila jsem. Dostala jsem dítě do náruče, manžel střihl pupeční šňůru, asistentka odebírala pupečníkovou krev, pak si manžel přenesl dítě vedle k pediatrovi a za chviličku byl zpátky i s naším bobkem, zabaleného v zavinovačce jej měl celou dobu v náručí a něco si tam spolu povídali, já rodila placentu (samovolně), pak mě MUDr. zašíval (to dýchání a tlačení mi prostě nešlo) a mě zaplavil pocit neskonalého štěstí, když jsem se koukala na ty dva, jak spolu klábosí v křesle. Malý po narození neplakal, jen na mě koukal obrovskýma kukadlama.

Byla jsem na nadstandardu, dítě u sebe, sestry na novorozeneckém nebyly vždycky v dobré náladě, ze šestinedělí byly výborné, měli jsme trošku problémy s kojením, žloutenkou, já nemohla po porodu čůrat (otok), no je toho ještě spousta k napsání, ale to už není podstatné. S porodem a  péčí o mně i o miminko, s přístupem sester a lékařů jsem byla spokojena. A co jsem potřebovala, o to jsem si řekla, co jsem nechtěla, to jsem odmítla. Manžel spal s námi v nemocnici 2x.

Doma bych nikdy nerodila, protože prostě nechci, necítila bych se tak dobře, bezpečně a intimně (ano), jako v porodnici. Dulu ani nikoho jiného, než svého manžela, jsem u porodu nechtěla a ani chtít nebudu. Své dítě očkuju, od půl roku do 1,5 jsme chodili plavat, dítě fyzicky netrestáme, před spaním čteme pohádky, miluje puzzle, lego duplo, kouká i na pohádky v televizi, má spoustu kamarádů, navštěvují se, od 1,5 roku chodi do „školky“ – Kenny, soukromá anglická školka, od 3 let klasická vesnická školka. Měli jsme kočárek trojkombinaci, nosila jsem jej v šátku, i manžel, hlavně doma, kojila jsem do 2 let a 2 měsíců, čůrat na nočník začal od 2 let– obojí až se sám tak nějak rozhodl. Používali jsme plenky Huggies. Myslím si, že je to hodný chlapeček, zvídavý, zarputilý a tvrdohlavý (po tatínkovi, jak jinak ;-)), který se rád mazlí. Měli jsme 2x antibiotika, občas rýma. Myslíme si, že to bude spíše studijní než sportovní typ.

Takže tak to mám já – a nevidím důvod, proč by to jiní nemohli mít tak, jak to chtějí oni.

Markéta

 

Tento příběh vyšel na Příbezích zde: 90. S Ivanou bez Ivany aneb O možnosti volby