A 71. Tři roky a dva porody (opakování)

Mnata

S Ivanou jsem se seznámila před třemi lety, když jsem byla poprvé těhotná. Věděla jsem, že chci rodit doma, a hledala jsem porodní asistentku. Dvě kamarádky již s Ivanou rodily a tak mi ji doporučily. Co se mi na Ivaně od prvního chvíle nejvíc líbilo, byla přirozenost, se kterou ke všemu přistupovala. Byla rázná, hovořila se mnou na rovinu, ale hlavně měla o mě zájem. Zajímalo ji, jak se mám, co cítím, co si myslím, jakou mám představu o porodu a tak. Přesto to nebyl žádný výslech. Všechno se dělo přirozeně bez nátlaku.

Cítila jsem se s ní dobře, proto jsem k ní začala chodit do poradny místo ke gynekologovi. Byla to pro mě velká úleva. Trpím syndromem bílého pláště. Před běžnou návštěvou u gynekologa v poradně jsem byla nervózní, měla jsem pokaždé vysoký tlak, ultrazvuk mi byl nepříjemný a ostatní vyšetření také. V tu dobu jsem ještě netušila, že to mohu odmítnout.
Ze začátku jsem přicházela do Áčka taky trochu nervózní, ale pak jsem se uklidnila a později jsem se na setkání s Ivanou začala těšit. Na to, že uslyším svoje miminko, že mi Ivana řekne, jak tam leží a že jí budu moci vypovědět, co mě trápí.

Chodili jsme také s manželem na předporodní přípravu k Ivaně a tam si manžela zcela získala – svými názory i chováním.

Až přišel den porodu, kdy mě o půlnoci nějak divně bolelo břicho. Ivaně jsem volala a domluvily jsme se, že jí zavolám podle vývoje. Ve dvě mi praskla voda a Ivana se k nám rozjela. Přijela za chvilku, naložili mě s manželem do vany a já si tam lebedila. Pak už to nešlo vydržet, musela jsem ven z vody a tlačit. Najednou jsem dostala strach, že miminko prostě ven nedostanu. Tlačení mi vůbec nešlo. Ivana to dobře poznala. Nejdřív mně nechala osahat hlavičku miminka, které už chyběl kousek, a byla by venku. Nakonec mě odvedla na záchod a tam jsem porodila na porodní stoličce. Tyto chvíle jsem si prokřičela a byla jsem hodně mimo. Trochu jsem zapomínala, že mám vlastně tlačit. Nejvíc mi pomohla Ivanina slova, že jsme tady od toho, abych porodila dítě a že se mám přestat litovat. To zafungovalo hned. Přesně mě odhadla. Jednou jsem zatlačila a dítě bylo venku. Nemohla jsem tomu uvěřit, že se tady tak dlouho snažím a pak stačí jednou zatlačit a je to!

Děkovala jsem pánu Bohu a Ivaně za to, že to dobře dopadlo. Úplně vidím, jak mi v nemocnici někdo řekne, že mám tlačit nebo zabiju své dítě – to by mě dostalo a pak bych už nic nesvedla. Během celého porodu mě nenapadlo, že to může špatně dopadnout, a proto si myslím, to dopadlo dobře. Za to taky děkuju Ivaně, protože dokáže vytvořit atmosféru bezpečí a důvěry.

Nicméně jsme byli moc šťastní, že máme zdravého chlapečka. Pak nastala operace kojení. Kdy se ukázalo, že Mnatíkovi se moc nechce se přisát. Potom se mi nalily prsa, tak to bylo ještě těžší. Bylo to fakt hrozný, protože Mnatík hodně plakal a pořád mi kojení nějak nešlo. Ivana mě podporovala. Přijela k nám, hned mi ukazovala, jak ho mám držet, pak mi udělala tvarohový obklad, zkontrolovala mě a dítě. Jen ať vydržím, že on se přisaje. Sací reflex má. Nakonec se mu to podařilo pořádně až čtvrtý den. Předtím pil jen s košíčky, ale byl moc slabý a nedokázal se moc napít. Takže jsme i toto spolu s Ivanou zvládli. Mezitím jsem ještě s Mnatíkem den a noc strávila v Motole, protože mu zřejmě praskla cévka v nose, jak se snažil pít. Prostě ráno jsem ho vzala od prsu a koukám, že mu teče krev z nosu a pusy. No, byl to strašný šok. Zavolala jsem na manžela, ať volá Ivaně. On mi nerozuměl a zavolal záchranku. Pobyt v nemocnici popisovat nebudu. Bylo to pro mě hrozné. Skoro celou dobu jsem probrečela. Vyslechla jsem si kde co. Naštěstí jsem se hned druhý den rozkojila, výsledky odběrů krve u Mnaty dopadly dobře, tak jsem požádala o reverz, který nakonec ani nebyl, protože nás propustili. Byly to trošku krušné začátky. S Ivanou jsme si volaly ten den několikrát. Chtěla za mnou přijet a přivést mi košíčky na kojení, pak jsem si je půjčila v nemocnici a nakonec jsem je již druhý den nepotřebovala. Bylo to těžké období, na které moc nevzpomínám. Naštěstí to dobře dopadlo.

Potom jsme s Mnatou docházeli na Světýlka do Áčka. Když jsme se tam s Ivanou potkali, dobře si nás pomatovala. Vždycky se s námi zastavila, abychom se pozdravily a trochu si popovídaly.

Marika Antonie

Za rok jsem otěhotněla podruhé a za nějakou dobu jsem začala chodit opět k Ivaně do poradny. Tentokrát jsem absolvovala jen minimálně vyšetření a ultrazvuků. Bylo to klidnější těhotenství. Už během návštěv v poradně mě Ivana připravovala na to, že porod může být rychlejší. Spíš jsem se tomu smála. Ostatně hodně jsem to slýchávala, ale moc tomu nevěřila.
Jak jsem se starala o Mnatu, čas mi rychle utíkal a najednou jsem měla rodit. Tentokrát to přišlo taky v noci. Večer jsem měla poslíčky, ale stahy byly řídké a slabé. Nemohla jsem usnout. Tak to šlo celou noc. K ráno jsem si šla dát vanu, abych věděla, jestli se to někam pohne. Ve vaně jsem ležela přes hodinu a nic. Jenže sotva jsem vstala, tak to přišlo, několik silných stahů za sebou. Volala jsem Ivaně a popsala situaci. Myslela jsem si, že porod bude trvat ještě dlouho, tak jsme se domluvily, že za hodinu jí zavolám znovu. Potom vstal Mnata, chvíli jsem s ním fungovala, ale pak už to nešlo. Volala jsem Ivaně, ať vyjede. Ta se dala k nám na cestu, jenže přes ranní provoz to moc rychle nešlo. Já už jsem pomalu tušila, že už to nevydržím a budu muset tlačit. Kontrakce byly silné, ale ne moc časté a voda mi taky neodtekla. Úplně něco jiného než při prvním porodu.

Zavolala jsem manžela, aby byl se mnou v ložnici, a Mnatu jsme předali mému bratrovi, který u nás byl, aby Mnatu pohlídal. Ještě jsem zkusila zavolat Ivaně, kde je. Byla ještě dost daleko. Říkala jsem jí, že už to nevydržím, že už musím tlačit. Pak jsem zavěsila a asi třikrát zatlačila a Marika Antonie byla venku. Chytila jsem ji vlastníma rukama, pocity, které jsem zažívala, se nedají popsat. Bylo to něco jako absolutní štěstí, spokojenost, dojetí a taky důvěra v sebe a spokojenost se sebou, která mi při prvním porodu chyběla. Ivaně jsme volali, že už se Marička narodila a že se hned přisála. Ivana už byla přede dveřmi. Mě i dítě prohlédla a zjistila, že nejsem nijak poraněná a že miminko je v pořádku. Pobyla s námi a všichni jsme vychutnávali ten šťastný okamžik.

Ivano, moc Ti za sebe a za celou moji rodinu děkuji. Byla jsi tu pro nás, pomohla jsi nám. I díky Tobě jsem se naučila rodit a prožila jsem neuvěřitelné štěstí při porodu!

Bohumila Zbíralová, Ondřej, Mnata a Marika Antonie Kulhánkovi

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 97. Tři roky a dva porody

Vilma Rozálie

Začátek …

Když jsem psala svůj příběh výše, nemyslela jsem si, že by mohl mít pokračování. Co se ale nestalo. Krátce potom jsem zjistila, že jsem potřetí těhotná.

Začátek těhotenství jsem si v klidu užívala a nic neřešila. Teď v jeho druhé půlce jsem nejdříve vyhledala Ivanu, abych zjistila, jak je to s porody doma nyní. Naše setkání bylo pro mě velmi dojemné a zároveň smutné.

Zlobím se, že někteří lidé nechápou, že chci rodit přirozeně a že si to chci řídit sama. Zlobím se, že moje porodní asistentka zřejmě u mého dalšího porodu nebude. Najednou na mě dolehla tíha situace, ve které se nacházíme – my ženy, které chceme rodit doma. Nevzdávám to ale, spíše naopak.

Věřím tomu, že se situace změní a že zase budeme moci v klidu doma přivádět děti na svět, jako to dělaly naše babičky a prababičky.

Taky doufám, že se mi podaří se vyvztekat a děťátko v klidu donosit a doma porodit, jako to bylo u jeho sourozenců.

… dokončení aneb třetí porod

<Před několika dny se nám narodilo třetí dítě – krásná holčička Vilma Rozálie. Porod byl také krásný. Všechno bylo tak, jak být mělo. Cítila jsem, že svému tělu rozumím a že ono ví, co má dělat. Když Vilma ze mne vyklouzla, bylo to něco nepopsatelného.

Chci poděkovat porodní asistentce, která mi byla oporou a na kterou jsem se obracela v nejtěžších chvílích v těhotenství a nakonec i při porodu, u kterého tentokrát sice nebyla, ale mohla jsem ji uprostřed noci zavolat, když jsem potřebovala.

Potom chci poděkovat jiné porodní asistentce za péči, kterou mi věnovala před, během a po porodu. Jsem velmi ráda, že jsem dostala možnost rodit doma a že jsou porodní asistentky, které chodí k porodům doma.

Přála bych všem ženám, aby si mohly prožít porod v prostředí, které si vyberou a aby byly během porodu respektovány a podporovány.

Bohumila Zbíralová

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
206. Tři roky a dva porody – pokračování
341. Tři roky a dva porody – dokončení aneb třetí porod

Možnost volby

V tomto příběhu se vrátím úplně na začátek. Budu psát o tom, co mě vedlo k mému rozhodnutí rodit doma.

Myslím, že úplný prvopočátek mého rozhodnutí byl v tom, jak moje maminka vyprávěla o našich porodech. Dělala to velmi ráda. Popisovala to jako radostnou událost, ale se vším všudy – bolestí, nepříjemným personálem, nerespektováním jejích přání atd. Má matka ale neměla na výběr, rodila v osmdesátých letech minulého století. To, co se dělo, jí připadalo normální. V té době to norma jistě byla. Důležité bylo, že jsme se narodili, byli víceméně v pořádku a ona taky. Svoje porody popisovala jako rychlé a snadné. Na rozdíl od její matky (mé babičky), která rodila vždy několik dnů a měla přitom křížové bolesti.

Povídání o porodech se mi líbilo už jako dítěti. Tak jsem se dozvěděla i o porodech mé druhé babičky, která mého tatínka porodila doma jako svoje nejmladší dítě a jeho staršího bratra dokonce v lese, když se tam v květnu 1945 schovávali před Němci, kteří opouštěli Prahu. Nějak jsem si začala říkat, že tedy porod asi nebude nijak hrozná věc, babička porodila doma, tak proč já bych to taky tak neudělala. Moc se mi ta myšlenka líbila. Takovéto propojení celého života, že člověk se narodí, žije a zemře doma.

V knihovně jsem náhodou uviděla knihu Zuzany Štromerové Možnost volby. Celou jsem ji přímo na místě prošla. Odcházela jsem naplněna pocitem, že to je právě to, co jsem potřebovala a že doopravdy budu moci porodit doma.

Dále jsem se na jednom kurzu seznámila s jinou ženou, co rodila doma. Ta moje přesvědčení upevnila a taky když jsem otěhotněla, mi předala kontakty na porodní asistentky. Asi je to tak, že náhoda přeje připraveným, protože jsem toto téma nikdy přímo nevyhledávala, ale ono vlastně přišlo ke mně samo.

Svými postoji jsem se nijak netajila. Můj muž se mnou souhlasil. Chtěl, abych se cítila dobře. Horší to bylo s rodiči, kteří se nemohli s mojí volbou srovnat. Také pro některé naše blízké přátele, to byl šok. Měli o nás strach. Věřím tomu, že většina jejich postojů byla utvářena hlavně z neznalosti a předsudků. Obtížně stravitelné to bylo i pro gynekology. Během svých třech těhotenství jsem vystřídala tři gynekology. Až ta poslední mou volbu respektovala a chovala se ke mně profesionálně. Nic mi nevyčítala a ničím mě nestrašila. Upozornila mě na rizika, ale volbu nechala na mě.

Pro moje rodiče i pro přátele se staly naše porody tak trochu korektivní zkušeností a vedly k tomu, že se více zamýšlejí nad touto problematikou. Za což jsem ráda. Někteří změnily své názory a ke svým těhotenstvím a porodům přistupují jinak.

Moc bych si přála, aby moje dcery měly také možnost svobodné volby. Bohužel se zdá, že pro zdravotníky je to nepřekonatelný problém. Odkud se berou tyto postoje? Čeho se zdravotníci bojí? Bojí se toho, že pacient, který je schopný se rozhodovat za sebe, je nebezpečný? Není to náhodou naopak? Vždyť máme psychologické studie, které jasně ukazují, že lidé se rychleji léčí, když mají možnost o své léčbě rozhodovat! Možnost volby znamená upevnění kompetencí člověka. Kdo by z nás chtěl být nekompetentní?

Nebo jejich strach vyplývá z toho, že porodnice přijdou o peníze a o práci? Je to ale pravda? Vždyť doma chce rodit jen zanedbatelné množství žen. Kdyby těhotné chodily k porodní asistentce, tak ano, pak by gynekologové přišli o část své práce. Jakou podporu ale těhotná má od gynekologa, který nemá čas si s ní popovídat?

Nebo je tak ohrožující pouze sama změna systému? Ano, změna je ohrožující pro každého, kdo je na něco zvyklý, ale na druhou stranu otvírá nové možnosti. Beze změn bychom se nikam nedostali. Nynější systém zřejmě nejvíce vyhovuje právě těm, kteří chtějí, aby vše měli pod kontrolou a aby měli moc nade vším. Pro takové omnipotentní jedince je každá změna velmi ohrožují a každé přání rodičky znamená obtíž. Pro ně by bylo nejlepší řešení vrátit se do dob, kdy rodila moje matka a kdy se rodičky bály na sále křičet nebo jakkoliv se projevit.

Tento způsob jednání je založen na autoritativním přístupu. My se ale řadíme ke svobodné společnosti, tak proč nám dělá obtíže jednat spolu jako rovný s rovným?

Argumentace proti je strach, že se něco stane a pak pacient může žalovat zdravotníka za zanedbání péče. Nedá se tomu ale předejít informovaností? Zdravotník může přece informovat jasně, co se stane, když… Samozřejmě někdo může namítnout, že to stojí drahocenný čas. Ano, někdy je nutno zasáhnout a život zachránit, ale mám takový dojem, že se tento způsob nadužívá a že jsme mnohdy zachránění nebo spíš ochráněni, i když o to vůbec nestojíme.