Milá Ivano,
Ani jsem se nemusela dlouho rozhodovat, zdali napsat nebo nenapsat svůj porodní příběh. Jen díky Vám jsem v klidu porodila své třetí dítě, našla v sobě netušené schopnosti a nadobro změnila svoje životní postoje. Jsem Vám za to nesmírně vděčná. Celá moje rodina vzpomíná na krásné chvíle strávené s Vámi u nás doma. Myslím na Vás v této šílené době a držím palce. Přidávám svůj příběh.

Příběh první EDÍK

Přenášela jsem asi 14 dní, jestli prý neporodím do dvou dnů, budou mi porod vyvolávat. Chtěla jsem rodit v CAPu, takže jsem si uvařila bylinky a ono se začalo něco dít… V jednu v noci to začalo vypadat, že možná, snad… zachovala jsem klid, dala si sprchu a asi po hodině vzbudila manžela, že se jede.

Ve tři ráno jsme byli na Bulovce. Nevrlá sestra se mnou začala sepisovat nějaké papíry, mezitím mi hodila bílý hadr, do kterého jsem se jako správný pacient měla ihned převléci. Okamžitě jsem se začala cítit mizerně. Stále ze mě vytékala plodová voda, už snad litr, ovšem sestra ještě potřebovala udělat test, jestli to opravdu je plodová voda, co by to ksakru asi tak mohlo být… Pak mě zavřeli do místnosti, kde byla jedna postel, holá zem a židle u monitoru. „Tak si tady buďte, za chvíli uděláme klystýr“, zabručela ještě sestra. Sevřelo se mi všechno v těle, kontrakce ustaly… No a pak už to šlo pěkně podle pravidel nemocnice. „V CAPu je plno, tak to asi mladá paní bude na porodním sále, chcete modrý nebo růžový?“, zaskřehotala sestra a šla si vařit kafe. Občas ke mně přišla ještě další osoba s gumovou rukavicí, proč asi…. Pak další a další a další, pokaždé jiná. Nic neporadily, jen konstatovaly počet centimetrů. Po cca 16 ti hodinách jsem to vzdala a nechala si píchnout epidurál, tuším, že na modrém sále. Hned se mi chtělo spát, tak prý ať si klidně zdřímnu (na porodním stole s nohama tušíte kde…). Pomalu jsem ale upadala do spánku. Najednou bylo kolem mě nezvykle rušno, asi čtyři sestry a doktorka. Jedna sestra mi skákala po břiše, doktorka rvala ven moje dítě. „Tak jsme Vám ho, maminko, zachránili, ale bylo to na poslední chvíli, ještě že jste nešla do CAPu“, slyšela jsem zdálky. Pak už jen šití, antibiotika mě i synovi, nikdo se mě na nic neptal. Edíka šoupli do inkubátoru (měl totiž pouhá 4 kila), prý se na něj můžu jít podívat, až budu moci chodit (?!?). Pustili mě k němu za 12 hodin, pamatuju si jen ty jeho oči, krásné, obrovské a smutné…..

Příběh druhý BETYNKA

Přenášela jsem 16 dní. Tentokrát jsem si vybrala porodnici v Neratovicích. „Každý den musíte jezdit k nám na monitor, jinak to nejde“. Při této představě mně naskákala husí kůže, ale poctivě jsem dva dny jezdila, vstávala v šest ráno, abych tam byla dříve než davy ostatních budoucích maminek. Třetí den mi řekli, že už tam musím zůstat, je to prý moc dlouho. Husí kůže dvojnásobná. Takhle jsem si to nepředstavovala. Lékař se mnou začal sepisovat lejstra, arogantně se vyptával, aniž by se na mě podíval, ťukal to do počítače, prostě namachrovaný týpek. „Tak teď tady nezůstanu“ bylo jasné rozhodnutí. Podepsala jsem mu revers, že přijedu zítra, až tu bude můj ošetřující lékař. Mumlal něco o nezodpovědnosti, ale nechal mě odjet. Druhý den ráno jsem tedy nastoupila. Musela jsem se hlásit v sedm ráno v plné polní. Šoupli mě na pětilůžák (větší už tam neměli) se dvěma čerstvými maminkami, jednou holčinou po potratu a jednou budoucí maminkou. Nu což, mám dohodnutý nadstandard, tak snad časem… Ležela jsem tam až do dvou odpoledne, pak že se na mě někdo podívá a dostanu jakýsi zázračný čípek a pak ještě jeden… (proč jsem tam proboha musela být v sedm???)

V půl dvanácté jsem začala mít kontrakce, velmi náhle a hned velmi silné. „Konečně je to tady“, řekla jsem si a tu novinku šla ohlásit sestrám. „Tak si tady choďte po chodbě a až budete rodit, my vám řeknem“… to snad ne!? Chodila jsem tedy po chodbě, doba kolem půlnoci, všichni chtěli spát, já ani nechtěla řvát bolestí. Jako zjevení šla najednou kolem mě porodní asistentka, kterou jsem tam ještě neviděla, a neuvěřitelně mile mi povídala, že se miminko už brzy narodí, abych šla s ní na sál….. Betynka se narodila o 15 minut později za milé podpory porodní asistentky, která pak zase zmizela. Už jsem ji tam neviděla…
Ovšem pak to začala nemocniční rutina. Betynku mi vzali, že prý si musím odpočinout. Slíbili mi, že si ji aspoň můžu ráno vykoupat. V šest ji přinesly už vykoupanou v erárním prádélku. Byla krásná.

Další dny probíhaly v kolotoči vážení, kojení, vážení, měření, jestli není moc žlutá. „Když bude moc žlutá, tak vás domu nepustíme…“ Nakonec pustili a já byla rozhodnuta, že v porodnici už rodit NIKDY nebudu.

Příběh třetí VAŠÍČEK

Dva měsíce před porodem mi můj ošetřující lékař oznámil, že jde na operaci a že mě předá do porodnice v Neratovicích… NIKDY, řekla jsem si, ale nechala sem tam zaregistrovat a zavolala Ivanu Kőnigsmarkovou. „Samozřejmě, přijeďte, domluvíme se, kdy se Vám to hodí?“ Dlouhá pauza na mé straně „drátu“… „Mně, kdy se to hodí?“ „No, spíš řekněte Vy…“

Tak jsme se nakonec domluvily na termínu první schůzky. Přišla jsem do Áčka pět minut před domluveným termínem, usměvavá Ivana mě hned přivítala a po krátkém rozhovoru souhlasila s porodem u mě doma. Domluvily jsme spolu jasná pravidla, Ivana trvala na tom, že musím mít domluvenou porodnici, kam se v případě potřeby pojede (V Neratovicích jsem tentokrát byla domluvena přímo s porodní asistentkou Věrkou Novákovou, které tímto také velmi děkuji za její přelaskavý přístup), Ivana vyslechla moje názory, přidala svoje zkušenosti, radost si s ní povídat. Po zbytek těhotenství jsem chodila už jen k Ivaně do poradny. Příjemné popovídaní, prohmatání bříška, poslech srdíčka. Poprvé za svůj život jsem se těšila do poradny. K Ivaně na „monitor“ bych chodila i dvakrát denně, kdyby si to přála…:-D. Jednou zajela i ke mně domů, aby trefila, až bude potřeba jet naplno. Zakrátko ze mě spadly všechny strachy, zmizely obavy, zmizel stres z přecpaných čekáren a bílých vyhrožovačů. Zvládla jsem i pomalu přivykat své blízké na variantu porodu doma. Můj manžel s tím nebyl moc zadobře, ale jak se později ukáže, byl přesně na svém místě a dělal intuitivně přesně to, co bylo v danou chvíli potřeba. Jsem mu velmi vděčná.

Týden před porodem jsem ve čtyři ráno měla velmi příjemný zážitek blížícího se porodu. Sen to nebyl, to vím určitě, ale věděla jsem najednou, že takto příjemně proběhne i porod.
Nejstarší Edík mi, také asi týden před porodem, řekl, že by bylo nejlepší, abych nikam nejezdila, aby se on ráno probudil a měl už bráchu.

Za týden přesně ve čtyři ráno mě probudily první kontrakce. Žádné přenášení, pěkně v termínu. Šla jsem si dát sprchu. Potom se mi chtělo už jen chodit. Řekla jsem si, že tak před pátou zavolám Ivanu, aby věděla, že se to chystá. Pořád mi to ale bylo hloupé budit ji takhle ráno… 🙂 Po několika málo zazvoněních jsem uslyšela milý hlas:
„Dobré ráno, Ivana Kőnigsmarková.“ (Mě budit někdo v tuto hodinu, pošlu ho někam…). „Tak si běžte ještě lehnout, ať nejste unavená“. Šla jsem a opravdu na chvíli ještě usnula. Pak už se ale přihlásily silnější kontrakce, znovu jsem vytočila číslo. Ivana sama podle hlasu poznala, jak se věci mají a řekla, že vyráží. Manžela jsem vzbudila v sedm ráno se slovy, že to ještě asi není úplně porod, ale že to bude brzy. V klidu vstal, uvařil si snídani a zkoušel volat mým rodičům, aby si přijeli pro děti. Ačkoliv má moje mamka vždy telefon v ložnici, dnes z nějakého důvodu ne…. Přijeli ale lehce před osmou. Děti ještě spaly. Ivana dorazila lehce po osmé, konstatovala, že to bude každou chvíli.

Pak už jen vím, že tam se mnou BYLA.

BYL tam také můj muž, někdy odcházel, aby něco přinesl, zařídil, ale pokaždé, když jsem ho potřebovala, tam najednou BYL.

V devět hodin se narodil Vašíček. Byl to ten nejkrásnější pocit na světě. Zavrněl, rozhlédl se. Jeho starší sourozenci právě snídali. Tak se Edíkovi splnilo přání, abych nikam neodjela a ráno už měl bráchu. Alespoň takto jsem mu mohla vynahradit zpackaný porod.

Ivana k nám pak pravidelně přijížděla, aby zkontrolovala, že vše je v pořádku. A bylo, protože jinak to s ní ani být nemohlo. Pak přijela naposledy a zbylo po ní velké prázdno. Nějak jsem si nechtěla připustit, že z mého života zmizí, to přece NEMŮŽE.

Šárka, Petr, Edík, Betynka a Vašíček Kořánovi

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 105. Milá Ivano