Můj první porod před 6ti lety jsem po akci vnímala jako krásný, ukázkový – dostalo se mi různých vymožeností lékařské péče – tabletka na vyvolání, píchnutá voda, epidurál, oxytocin, na monitoru bez přestání snad 5 hodin – aspoň že to byly ty „mírnější“ zásahy. Ano, byla jsem neznalá možností, brala jsem to tak, jak to bylo a spokojená jsem tehdy byla. Sama jsem svůj porod označila jako učebnicový – vůbec jsem se nemýlila, po pár letech a větším zabřednutí do dějů kolem porodu tím ale dostal úplně jiný rozměr.

Pak jsem četla dva porodní příběhy o porodu doma, v zahraničí – to mi ale přišlo jako pohádka. Byly krásné, ale brala jsem to jako něco mě nedostupné a mohla jsem jen tiše závidět.
Rozčísl to další porodní příběh – ono to jde i u nás a taková pohodička! To jsem byla asi v polovině druhého těhotenství – semínko pochybností (zda to má být jako prvně) bylo zaseto. Nejdříve jsem porod doma brala jako sci-fi, ale teď to již bylo příliš hmatatelné na to, abych s tím nezkusila něco udělat. Sháněla jsem doporučovanou literaturu, informace, četla diskuze točící se kolem přirozených porodů na diskusním fóru. Tam svoje plány začala spřádat spoludiskutérka – další pobídka, že to skutečně jde. Pak se objevila další se svým porodem – bylo jich víc, které mě inspirovaly a navnadily.

Krásná symbolika (a vlastně úžasná logika věci ;-)) mě napadla až v pokročilejším stupni těhotenství – první těhotenství s pomocí medikamentů = porod s medicínskými zásahy; druhé těhotenství jak příroda chtěla =  přirozený porod. No není to nádherné?!

Informace, literatura načtená (ta mě vždycky tak nakopla, že tedy ano, že to je správné a přesně to ono). Teď jak to prosadit – muž zásadně proti. Nabídnutá literatura, konzultace u Ivany – stále byl neoblomný, přitom jsem ho ke všemu potřebovala (i pro psychickou pohodu). Ale pak přišel zlom a muži jsem řekla, že bych ráda, kdyby se to snažil nějak vstřebat, že jsem pro to ochotná udělat opravdu hodně a nenechám si tu představu jen tak vzít. Pak už jsme o porodu doma moc nemluvili, on na toto téma sem tam zažertoval a v podstatě jakoby to vzal na vědomí a tak nějak nerad, ale „odsouhlasil“.

Klasická příprava na příchod miminka – oblečení, výbava a tak už bylo přichystáno, věci k porodu doma také, pak přišla na řadu taška do porodnice a už chybělo jen porodní přání (aby bylo v záloze) – to jsem sepsala (tedy spíš upravila podle vzoru) ve čtvrtek = vše připraveno, nic nechybí, jen to miminko 🙂 – moji trpělivost zkoušelo už asi týden (od 38.tt jsem již netrpělivě vyčkávala). Maliníkové listí a lněné semínko jsem poctivě pila/pojídala, ve výše zmíněný den jsem si udělala lektvar á la Stadelmannová (bleeee). V pátek kontrola u Ivany, na kterou jsem doufala, že již nedorazím, ach jo. Všechno v pořádku, miminku se daří dobře – když se neuvidíme dříve (to už říkala posledně), tak mám přijít v pátek (hodinu Ivana neurčila, prostě v pátek – to bylo mazané, určitě něco tušila ;-)). Co ze všeho zmíněného zabralo k porodu (že už je vše nachystáno a nic nechybí nebo ten dryják) netuším, ale řekla bych, že zásadním krokem bylo opuštění místa plánovaného činu – v sobotu jsme odjeli na chatu (bylo krásně, navíc od Ivany jsem měla doporučený minimálně výlet, chatu klidně… „tak přijedu na V., no.“).

Vzbudila mě noční návštěva toalety (bože, jak mě obtěžuje to noční vstávání), koukla jsem se na hodinky – 2:38. Trošku mě pobolívalo břicho (že by konečně ti poslíčci?), jdu znova – 2:48 (ha, bolelo mě to 2x, takový podezřelý časový rozestup – ale tohle přece nejsou kontrakce, to by bylo směšné!). Jdu si lehnout a za chvíli vstávám znova, šla jsem na malou velkou. Pak do sprchy a chce se mi zase na velkou, utírám se – a krev. Tak, my snad fakt pojedeme! Lezu do sprchy, vylézám a v kontrakci (ještě slabé) se chytám topného žebříku – vážně je všechny budu muset vzbudit.

Muž je vzhůru okamžitě – prý kdy jedeme, za půl hodiny? Říkám, že hned (no, ono to tu půlhodinu skoro trvalo :-)). Jdu vzbudit babičku, dovezený kvanta potravin muž bleskurychle sbalil, já se mezitím pohybovala mezi záchodem a oblékáním.

Ve 3:25 volám Ivaně, „ukrytá“ za domem, aby babička neslyšela, že už asi – vzala to hned (to jsem se lekla, že snad je u jiného porodu), a jelikož jsem jí volala zrovna když přišla kontrakce, tak nenásledovalo žádné bližší vyptávání a že vyráží (říkala jsem jí, kdy budeme doma a chtěla od ní ujištění, že to stihneme :-)). Prvorozený naložen do auta v pyžamu, probudil se a byl čilý – mezi kontrakcema jsem s ním byla schopná komunikovat. Muž to celkem hnal, silnice prázdné. Začalo mi šrotovat hlavou – domluvili jsme se s mužem, že nejdřív vyhodí doma mě (jako že si dobalím do porodnice), pak odveze babičku s prvorozeným k ní a vrátí se domů – jenže babička uvidí „nějakou paní“ před domem, co nás čeká! Co teď? Plánované utajení ohroženo! Nechtěla jsem zbytečně stresovat celé příbuzenstvo, ale spíš ušetřit mě jejich nesmyslných poznámek. Bohatě mi stačilo bojovat s mužem.

Ve 3:55 volá Ivana, že je na místě, my jedeme v závěsu. Muž mě vysazuje, pouští nás do bytu a odváží zbytek osazenstva k babičce. Ivana mě nejdřív vyšetřila: „Hm, pěkný. Tak teď si dělejte, co potřebujete.“. Takže první jsem zatáhla žaluzie, dovřela okno, stáhla prostěradlo z připraveného přebalováku se všemi proprietami k porodu. Pak jsem se zeptala, jestli si můžu udělat klystýr, „to už nestihneme“ – ha, to je zrada! Můj „nejvzácnější“ kousek k porodu doma – jak já se ho bála kupovat, že mě snad i lékárnice udá a odvelí směr porodnice (ano, v takovém rozpoložení jsem prožívala jinak krásné přípravy na úžasný porod doma). Ale Ivana je tady hlavní kouč, tak je to tak. Jdu do sprchy, Ivana dává špunt – válím se ve vaně, chvílemi upouštíme, sprcha teče pořád. Kontrakce prodýchávám, pak nějak dorazil muž zpátky, žádám si ručník na podložení hlavy – taky se do něj v kontrakcích zakousávám (už začínám hekat, bručet, ulevovat si – ale myslím celkem decentně, tím spíš, že mám ručník v puse :-)). Ptám se, jestli tam můžu zůstat, prý ano. Hm, že by se mi vydařil porod do vody? Jsem na boku nebo v kleku a takhle se tam válím asi hodinu a až na dotaz Ivany, jestli nechci jít ven, vylézám – nemůžu si tam najít ideální polohu, neuvelebím se šikovně, není to ono (sama bych na to přišla až kdo ví kdy).

Přesouvám se do obýváku k sedačce do kleku, podepřená polštářkama, s osuškou, která opět slouží jako dusítko :-). Pocity na tlačení jsou výraznější. Konečně se něco stalo – vyvalil se kousek plodového obalu – jako balónek s vodou, pak praskl a vyšplouchla plodovka. Ivana mi občas musela připomenout, ať si odpočinu, netlačím mimo kontrakci. Mluvila jasně, klidně, ale já byla nějak dočasně nahluchlá, že jsem neslyšela a na všechno se musela znova ptát ;-). Muž mi to pak opakoval přímo do ucha.

Takhle jsem asi 15-20 minut a už to nejde vydržet, potřebuji se opřít dozadu a přichází na řadu vak – je pravda, že při představách průběhu porodu doma sice figurovala vana a porod do vody, ale mnohem realističtější představy jsem měla na vaku (kdybych na něj skočila hned po příjezdu, mohlo být třeba hotovo ještě dřív ;-)). Muž ho sice našteloval celkem nešikovně, ale nakonec jsem se tam přijatelně uvelebila, ještě mi oba podložili záda dekou. Po tlačení mě to pálí, žádám si vlhký ručník do rozkroku a sahám si tam (ani nevím, asi tedy na pobídku Ivany) – je tam něco zmačkaného. Prý ještě 2-3 kontrakce a je to. Pálí to i přes ručník, ale ne tolik. Musí to být prořezávání hlavičky. Nevím, na kolikáté zatlačení při té poslední kontrakci najednou vyplulo celé mimino! Uuuuf, Ivana ho chytila, chvilinku leželo na podložce na zemi a hned mi ho podala. Je 5:54. Nevíme co to je. Miminko pláče, tak ho utěšuji, k prsu mě ho nenapadne dát. Přichází na řadu pupečník – prý „tak kdo ho přestřihne?“ – dobrovolně přenechávám muži, držím miminko. Muž se konečně podívá a je to holka!
Pak ještě vytlačit placentu – ta se tlačí, když je tak poddajná ;-), pak mě Ivana zkontrolovala „jen malá prasklinka, „to není na šití“ – úžasné! Muž dostal povel sundat triko, převzít miminko a já šup se osprchovat. Měla jsem šílenou klepavku – normálně se mi klepaly ruce v rozmezí snad 10 cm, chvíli to přešlo a zase „to je dobrý, to jsou nervy“. Pak mi Ivana podala slušný komínek vložek, šup do postele a přinesla miminko. S mužem poklidili tu trochu nepořádku, pak mi ještě prohmátla břicho, dala nějaké pokyny, a že přijede večer podívat se a zvážit, změřit.

Večer jsem se ptala, na kolik jsem byla otevřená při kontrole při příjezdu domů – tak prý skoro úplně. No, ještě že jsme dojeli :-). Holčička převzala míry svého staršího bráchy – 3 kg, 50 cm.

Nádhera. Jsem hrozně moc šťastná, že se to povedlo (tak jasně, menší odchylky od plánu byly – za prvé ten klystýr 😉 a za druhé nedostupný foťák, tudíž ty úplně první fotky nejsou, ale díky za tyto odchylky, jiné bych nejspíš vydýchávala hodně těžko). Také krásně vyšlo tak nějak mimochodem hlídání prvorozeného a prvotní utajení také :-).
Hlavní dík patří úžasné Ivaně, bez ní by to zkrátka nešlo. Nedá se popsat ani vyjádřit, co všechno pro mě během péče znamenala, dost věcí mi docházela až později. Je neuvěřitelné a stísňující za jak úžasnou a přitom tak normální věc je nucena se bít, pro nás, abychom my mohly prožívat rození dětí hezky, v klidu, pohodě a porozumění.

Tereza L.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 111. Všude dobře, doma nejlíp