Pokračování porodních příběhů Petry Hanouskové Chvátalové.

Je mi 32, jsem počtvrté těhotná. Hurá – těhotenství je velmi chtěné, očekávané,… Moc se mi tomu ještě nechce věřit – „Tak konečně jsem zase těhotná…“ Pomalu mi to začíná docházet. Dívám se do kalendáře a počítám si, že se miminko nejspíš narodí ve znamení blíženců… Druhý den ráno jdu na záchod a při utírání vidím na papíru krev. „Jen klid, to nemusí nic znamenat“, říkám si v duchu, ale moc se mi nedaří se uklidnit. Odvážím děti do školky, a když odcházím směrem k autu, cítím, že krve teče docela hodně. Do očí se mi derou slzy. Několik následujících dní si připadám jako na houpačce. Neustále se sleduji a snažím se situaci vyhodnotit. Když špiním jen málo, raduji se, že to bude v pořádku, když je krvácení silnější ztrácím naději. Nechci jít k lékaři – chci se vyhnout všem těm vyšetřením, zákrokům, nátlaku… Po několika dnech mi dochází, že jsem psychicky na dně – prostě nezvládám jen tak v klidu čekat, jak se situace vyvine. Možná proto, že po tomto těhotenství jsem toužila už celkem dlouho, možná prostě jen proto, že jsem netrpělivá. Nejvíce mi vadí, že nevím, jestli se mám radovat, že jsem těhotná, nebo být smutná, že těhotenství není v pořádku.

Opakované odběry hcg ukazují, že se těhotenství pravděpodobně nevyvíjí tak, jak má. Paradoxně cítím úlevu – konečně vím, na čem jsem. Gynekoložka se mě ptá, zda chci situaci řešit tak, je u nás zvykem – tedy revizí, nebo chci počkat na samovolný potrat. Vážím si jejího přístupu, protože jsem předpokládala, že se s ní budu muset dohadovat o tom, že revize pro mě nepřipadá v úvahu. Domlouváme se tedy, že za ní přijdu za týden na kontrolu. Odcházím domů a v hlavě si rovnám myšlenky. Kupodivu necítím smutek, spíše naopak – mám radost z toho, že se mi podařilo otěhotnět a děkuji svému tělu, že je tak moudré, že ukončilo těhotenství, které by pravděpodobně tak jako tak skončilo. Večer začínám přemýšlet, jak takový potrat doma asi probíhá. Gynekoložka mi jej popsala jako silnou menstruaci. Hledám informace na internetu. O domácích porodech je zde už celkem dost informací, ale domácí potraty, zdá se, jsou stále tabu. Nakonec přeci jen nějaké příběhy a zkušenosti žen najdu.

Za týden jdu na kontrolu. Lékařka je trochu nervózní z toho, že děloha není stále prázdná, ale já už vím, že některé ženy čekají na přirozený potrat i několik týdnů, proto jsem klidná. Domlouváme se tedy, že opět zkontrolujeme hgc a já se ozvu, až se něco začne dít.

Druhý den mi zvoní telefon – volá mi moje gynekoložka. Mám prý najednou zvýšenou hladinu hcg, což může značit spoustu různých komplikací – jednou z nich může být například vícečetné těhotenství, mimoděložní těhotenství nebo choriokarcinom (zhoubný nádor). Lékařka mě důrazně nabádá k tomu, abych si zašla do nejbližší porodnice a nechala si udělat kontrolní ultrazvuk k vyloučení mimoděložního těhotenství. Ona prý od tohoto okamžiku „dává ruce od mého případu pryč.“ Jsem trochu bezradná. Volám manželovi, popisuji mu situaci. Cítím, že má o mě strach. Slibuji tedy, že do nemocnice zajdu. Když vcházím do ordinace, mám jasnou představu o tom, co chci a co ne. Popisuji lékaři svoji situaci, ale zdá se, že mě moc nevnímá. Důležité je pro něho to, co má napsáno na papíře od mé gynekoložky. „No, takže je to zamlklé těhotenství, zítra ráno přijďte nalačno, uděláme Vám revizi.“ „Já bych ale ráda ještě počkala, teď na revizi nechci“. „Tak podívejte se, tady není na co čekat – těhotenství je evidentně zamlklé a pokud neuděláme revizi teď, přijdete za dva týdny stejně a ještě nás budete prosit, abychom Vám tu revizi udělali. Ta placenta je prostě už moc velká, to se samo neodloučí, vroste Vám to do dělohy a potom skončíte se zánětem, neplodná,…“, dál už jeho slova nevnímám a lituji, že jsem do nemocnice vůbec šla. Vycházím z ordinace, kde mě okamžitě popadne sestra, odebírá mi několik zkumavek krve a do ruky mi strká velký štos papírů. Začíná na mě chrlit: „Toto vyplňte na první straně, tady jen tu hlavičku, tady to podepište, tohle si přečtěte, tady vyplňte rodné číslo. Zítra se tu hlaste v 7:00!“

Doslova vybíhám z nemocnice a vím, že tady mě už nikdo nikdy neuvidí. Volám své porodní asistentce. Popisuji ji svoji situaci a ptám se, co dělat. Odpovídá mi otázkou: “Petro, co chcete VY?“ Moje odpověď je jasná: „Chci zůstat doma!“ „Pak tedy zůstaňte doma“. Nakonec mi vypráví příběh jedné své klientky, která potratila doma. Vše zvládla a nakonec k ní asistentka jela k dalšímu domácímu porodu. To mi dodává odvahu a hlavně klid.

Dva dny na to mě začíná intenzivně pobolívat v podbřišku a špinění přechází v krvácení. Raduji se, že se věci konečně dávají do pohybu. Cítím se hodně unavená, tak si jdu po obědě lehnout. Ležím celé odpoledne, jsem slabá jako moucha. Večer uložím děti a najednou cítím zvláštní příval energie. Chci se jít projít. Chodím přírodou a cítím, jak moje tělo pracuje. Mnohem více než silnou menstruaci mi to připomíná porod – zřetelně cítím kontrakce, několikrát cítím nucení na tlačení a tak tlačím. Najednou se zastavím uprostřed polí. Zvláštní pocit. Pláču a loučím se s miminkem. V duchu mu říkám, že až bude chtít, může se k nám vrátit. Potom mi to vše dojde: tohle celé není o mě. Potrat není žádný trest. Já jsem neudělala nic špatně. Je to DÍTĚ, které se rozhodlo k nám přijít a teď zase z nějakého důvodu musí zpět. Já jsem tu vlastně jen pozorovatel a můžu jen s pokorou přijímat věci tak, jak jsou. Není mi dáno do nich zasahovat. S tímto pocitem se vracím domů. Jdu na záchod. Zatlačím a cítím, že ze mě něco vychází. Do papíru zachytávám plodové vejce. Chvilku jej držím v rukou, prohlížím si jej. Potom se oblékám a jdu jej zakopat na zahradu pod starý ořech. Najednou se cítím velmi silná a vyrovnaná. Jsem na sebe hrdá, že jsem se nenechala semlít systémem a nešla do nemocnice. Díky tomu jsem měla dostatek času na to, abych si mohla urovnat své myšlenky. Díky tomu jsem se také mohla důstojně s dítětem rozloučit. A díky tomu také dnes můžu říct, že domácí potrat pro mě byl velmi posilujícím zážitkem, který, stejně jako porody, patří do mé reprodukční historie.

Petra Hanousková Chvátalová

Příběh prvního porodu: A 91. Mé porody – porod první
Příběh druhého a třetího porodu: A 92. Mé porody – porod druhý a třetí, doma
Příběh posledního porodu: A 90. Jaro v moravské porodnici