Příběh z roku 2006

V roce 2006 jsem byla podruhé těhotná, staršímu synovi byly dva roky. Těhotenství probíhalo zdárně, rodina se těšila na druhé miminko. Velmi pozvolna se přiblížilo chystání se k porodu. Zpočátku to vypadalo, že se s manželem vypravím opět do porodnice v Podolí, kde se narodilo první miminko.

… postupně se mi ale v hlavě začaly objevovat vzpomínky na události, které jsem nechtěla po druhé zažít. Na sanitku, která v noci nevzala se mnou do porodnice manžela, na cestu sanitkou, kde jsem seděla sama, držela se madla, kolem se míhala světla. Na vysokou štíhlou paní doktorku na příjmu, která zhodnotila stav porodních cest. Naznala nález k porodu. Na sestru otočenou k počítači, s níž jsem vyplňovala všechny možné údaje, zatímco se vsedě na křesle natáčel monitor. Přemýšlela jsem, kde je manžel, s kým a kam půjdu dál. Martin dorazil, uvedli nás do pěkného porodního sálku se sprchou, balony. Máte v kultivaci streptokoka, praskla voda, dostanete antibiotika, pokud do čtyř hodin neporodíte, další… Ubíhal čas, porod postupoval. Chodila nás kontrolovat mladá laskavá paní, postupně jsme se seznámili. Nad ránem mi došlo, že se budou měnit služby. Kdo přijde? Po pobytu ve sprše, na balonu porod postupoval a vskutku se vystřídaly služby. Přišla energická paní ve středních letech. Znovu monitor, znovu antibiotika, kontrola porodních cest… bude se rodit… pomožte jí na porodní stůl… máte slabé kontrakce… oxytocin… nástřih hráze… miminko je venku. Jak jsme byli s manželem šťastní, že je naše první miminko zdravé mezi námi! Všichni tak laskaví, díky jakési organizační komplikaci jsme zůstali na porodním sále společně déle, miminko Martin opět vyndal z postýlky a dal mi jej na břicho. Pak mě převezli na oddělení poporodní péče, kde jsem si konečně zvykla na své krátce nabyté nové příjmení. Kam mne všichni chodili hojně navštěvovat, radovali se s námi ze zdravého, přibývajícího miminka. Postupně se zhojila všechny šrámy, po půl roce i vyhnisaly stehy z jizvy na hrázi.

Některých z těchto zážitků jsem se chtěla na podruhé vyvarovat, přála jsem si, aby při mém druhém porodu nebylo rozhodováno o mně a mém dítěti beze mne. V tom čase jsem oslovila porodní asistentku paní Ivanu Königsmarkovou, o níž jsem slyšela, že doprovází při domácích porodech. Sešly jsme se na kávě, promluvily. Ivana vyjádřila, co je potřeba, vyjádřila svůj postoj a své podmínky. Byla pro. Pak jsme se scházely v posledních týdnech u Ivany v poradně. Miminko zdárně rostlo, všichni jsme se těšili. Miminko v břiše se rozhodlo pořádně se dopéci a počkalo ještě několik dní přes svůj vypočtený termín. V porodnici, kde jsem si sepsala porodopis, už lehce naznačovali, že po neděli by se měl porod vyvolat. To jsem však už tušila, že to tak nedopadne, protože miminko se rozhodlo. Vrátila jsme se domů, staršímu děcku oběd, šli jsme si po obědě lehnout. Porod pomalinku začínal. Odpoledne jsme šli i s manželem na procházku, porod velmi pomalu začínal. Procházka byla fajn, bylo pěkné někam jít. Sednout si cestou v občerstvení bylo slabší. Došli jsme domů navečer, uložili synka, porod pomalinku pokračoval. Dali jsme zprávu Ivaně. Uvařila jsem polévku, porod pomalinku pokračoval. Setmělo se, porod pokračoval. Přišly častější kontrakce, porod pomalu pokračoval. Zavolali jsme Ivaně, za chvíli přijela. Kontrakce sílily, porod pokračoval dobře. Těšili jsme se, že do půlnoci bude miminko na světě. Kontrakce pokračovaly, cesty porodní se připravily, ale miminku se ještě nechtělo… Všichni jsme si v noci trochu odpočinuli. Já ve vaně, Martin nevím kde, Ivana v kuchyni. Po nějakém čase se i miminko rozhodlo, že mi pomůže a že jdeme společně na to. Kontrakce zesílily, odtekla voda. Ivana nám dobře poradila, jak se uvelebit a pak už se brzy nad ránem narodila dobře upečená holčička, na kterou se vzápětí přišel podívat i starší syn, který se záhadně vzbudil chvíli před jejím narozením. Radovali jsme se z holčičky, kluci našli nějakou dobrotu na oslavu jejího příchodu na svět. Ivana s námi ještě pobyla, zkontrolovala potřebné, a pak nad ránem si odešla odpočinout. Holčička nám mezitím ukázala, že umí výborně sát, potřebuje čůrat a kakat, zkrátka, že se o ni nemusíme bát. Že ji máme chovat, kojit a radovat se z ní.

Ivano, děkujeme za pěkný společný porod, jste natrvalo Haniččinou tetou. Zdraví vás Eva a Martin Volfovi.

Ještě pár slov otce – pro mě rozdíly mezi porodem v nemocnici a doma nebyly tak výrazné, ale přesto: porod doma byl jaksi „normální“, prostě nám jen někdo zkušený přišel trochu pomoci, ani na okamžik tam nebyl pocit pacienta odkázaného na milost a nemilost všemocného pana doktora; v paměti mi to zůstalo jako náš porod našeho dítěte, a Ivana nám jen radila, jak nezmatkovat a co si počít, když to zrovna nějak nešlo. Díky moc.

Eva a Martin Volfovi

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 154. Příběh z roku 2006

 

Nemyslete, kojte

Můj příběh bude o tom, že Ivana a jí podobné porodní asistentky*** mají přínos nejen pro „nezodpovědné ženské, co rodí doma“, ale i pro ty „normální“, co by se k takovému kroku neodhodlaly. Text v uvozovkách neuvádí můj názor, ale bohužel stále většinou přijímané dogma.

Na úvod zkonstatuji, že mám 3 děti, všechny se narodily v porodnicích (Neratovice a 2x Benešov), že vlastně nechci ani jedné porodnici nic vyčítat, ačkoli některé detaily se asi mohly, možná i měly odehrát jinak. První porod byl pohodový, přirozený, domluvený lékař téměř nestihl přijet, čtyřkilová dcera se narodila bez nástřihu, nezpůsobila mi žádné poranění. Druhý syn se rozhodl postavit nohama tam, kde jiné děti častěji mívají hlavičku a pro tuto polohu i jeho velikost (z odhadovaných 4,6 kg se vyklubalo „pouhých“ 4,4 kg porodní váhy) jsem ani neměla ambice pokoušet se o přirozený porod. Obě děti se narodily ve 42tt. Očekávala jsem, že i třetí dcera se nepohrne na svět a dobře v bříšku poroste a tak měla díky přístupu „aby jizva náhodou nepraskla“ předurčeno přijít na svět v termínu opět císařským řezem. Dobře vím, že v tomto bodě nás dost semlel hromadný přístup, všeobecně porodnickou obcí přijatý za „nejlepší“ a „nejbezpečnější“ a že nejeden z přispěvovatelů této rubriky se nad tím pozastaví a rozdurdí…, ale já se smířila.

Kde v životě našich dětí je místo Ivany? Na samém počátku… při prvním těhotenství (vlastně druhém, původně první zamlklo v 10tt) jsem navštěvovala zde již tolikrát zmiňované A-centrum, kde jsem k sobě nechávala promlouvat alternativní životní postoje a přístupy, ačkoli osobně jsem spíše konzervativní typ, ale ráda si kladu nové otázky a hledám na ně odpovědi z různých zdrojů. Coby nadšení prvorodiče-čekatelé jsme s manželem tamtéž navštěvovali i Ivanin předporodní kurz. Bylo to bezva. Paní Ivana na někoho může působit jako dosti razantní bytost (vlastně mi to přijde přirozené, po tolika srážkách s blbci člověk tak asi začne působit, aby ho blbost nepřeválcovala), její „poselství“, které se nám snažila předat nad rámec informací o vhodných masážích v první době porodní a o manipulaci s novorozencem, si takový přístup i zasluhuje…. No, nějak jsem se do toho vzpomínání zamotala….

Prostě jsme každý, každý!!!! z účastníků dostal Ivanino telefonní číslo a ujištění, že máme volat, kdykoli budeme pociťovat nutnost něco konzultovat. Toto nutkání na mě přišlo druhý den po návratu z porodnice s první dcerou. Nerozkojila jsem se a byla jsem zoufalá, že mám dceru dokrmovat umělou stravou a tak jsem Ivaně volala s prosbou o radu, co mám dělat. Dovolte mi stručný přepis hovoru, který po vylíčení problému následoval:

„… a jak tedy kojíte?“ /Ivana

„Každé tři hodiny z obou prsou, z každého 15 minut.“ (jistě v tom poznáváte učebnicový pokyn pro kojící matky, ani snad nemyslím, že by ho do mě „vtloukly“ v porodnici, v krizové situaci byla ale jediný, který mi přišel na mysl a tak jsem se snažila podle něj postupovat…)

„A proč?“ /Ivana

„… no já myslela, že …“ /na víc jsem se nezmohla

„Nemyslete a kojte, vše ostatní nechte na partnerovi…!!!“ /Ivana

Následovalo ještě několik uklidňujících vět, poprvé se v mé duši na okamžik objevil klid a rozvaha (zase rychle zmizely, jak už se u prvorodiček šestinedělek stává) a já věděla, že když ještě někdy se budu cítit mizerně, mohu této ženě zavolat a ona bude vědět, jak na mě a já si už nebudu připadat tak sama a bezradná. A nevím jak pro vás, ale pro mě to byl v té chvíli pocit k nezaplacení!!!

Je smutné, že u mě tento pocit uměla vyvolat jediná porodní asistentka, ačkoli jsem během těhotenství, porodní a poporodní péče přišla do mnohem užšího kontaktu s více odborníky. Přála bych všem rodičkám a jejich nejbližším, a zrovna tak i všem porodním asistentkám, aby systém umožňoval skloubit odborný a lidský přístup nikoli na úkor kvality! Aby systém neznemožňoval práci porodním asistentkám, aby jich bylo dost na péči o všechny nás – často vyděšené a roztřesené – matky.

Paní Ivano, děkuji vám za Vaši práci a přesvědčení, i za odvahu! Přeji Vám hodně sil na zvládání každodennosti!

Jana (a Adélka a Vítek a Barborka) a Vítek

*** rozuměj p.a. nesemleté mašinérií hromadných porodů v mnohých porodnicích; takové p.a., které si zachovaly osobní přístup ke každé rodičce/novopečené matce a jejichž profesionalita dosáhla úrovně, kdy s sebou přináší jak nutný odstup tak tolik klidu přinášející vcítění se do pocitů rodičky/novopečené matky.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 155. Nemyslete, kojte