Naša cesta

Keď som otehotnela prvýkrát, dlhú dobu som moc neriešila, kde a ako budem rodiť. Návštevy mojej gynekologičky boli pre mňa ľudsky bolestivé, ale dlho sa mi darilo tieto pocity vytesňovať. Asi tri mesiace pred pôrodom sme začali s mužom navštevovať kurz predpôrodnej prípravy s Ivanou K. Pamätám si, že som bola po úvodnom kolečku prekvapená, aké jasné predstavy a očakávania majú iní rodičia. Vlastne som ešte vtedy celkom nechápala, k čomu je tak dôsledná príprava dobrá. Nemala som žiadne obavy zo seba alebo z pôrodnice.

Začala som spolu s mužom intenzívnejšie prežívať prípravné obdobie. Prečítali sme veľa kníh, vypočuli mnoho príbehov a snažili sa nájsť naše očakávania. Spísali sme ich do pôrodného plánu a verili sme, že kamkoľvek prídeme, budú rešpektované. Žiadna pochybnosť…

Asi pri druhej návšteve sa ma Ivana znovu spýtala: „A vy ešte nemáte vybratú pôrodnicu?“ Ale áno, mala som (tú najbližšiu), ale necítila som takú silnú potrebu tam ísť. Verila som sebe, mužovi, svojmu pôrodnému plánu.

To je prvá vec, za ktorú som Ivane nesmierne vďačná. O realite a šoku z návštevy danej pôrodnice písať nechcem, to je iný príbeh, ale to nám pomohlo sa jednoznačne rozhodnúť: Chceme rodiť doma!

Od tej chvíle neexistovala žiadna prekážka, bola som pevne rozhodnutá a snažila som sa spraviť všetko pre to, aby to bolo možné. Samozrejme, Ivana nejasala, úplne sa vidím, ako som navonok pôsobila neisto a vystrašene, ale nedala som sa a prisľúbila nám pomoc. Našli sme aj inú (priateľskejšiu) pôrodnicu, ale presvedčenie a zároveň strach z konfrontácie s nečakanou realitou v akomkoľvek zdravotníckom zariadení boli silnejšie. Podarilo sa, narodil sa nám doma za asistencie Ivany chlapček Tobiáš. Nikdy nezabudnem na ten nekonečný pocit vďaky, Ivane, mužovi, dieťatku, sebe a všetkému,… Navždy to zmenilo môj život.

Ivana bola úžasným podporovateľom. Aj pri krásnom harmonickom pôrode som si odžila svoje bolestivé stránky, ktoré som nejakú dobu spracovávala. Pocit hanby, neocenenia, zlyhania,…; ale to patrilo mne a táto skúsenosť mi pomohla jemne tieto pocity zažiť a časom pochopiť. Neviem si predstaviť, že by som ich musela zažiť v pôrodnici.

Ivano, ďakujem, previedla ste ma vstupnou bránou k materstvu.

U druhého tehotenstva bolo veľa vecí jasnejších. Presne som vedela, čo potrebujem. Moc mi prakticky aj emocionálne pomáhali pravidelné tehotenské poradne u Ivany. Počas tehotenstva som si občas priala rodiť úplne sama. Ale v začiatku pôrodu som sa potešila, keď som zavolala Ivane a sľúbila, že dorazí. Keď prišla, mala som pocit, akoby prišiel anjel :-).

Po krátkom, intenzívnom pôrode sa nám narodil druhý chlapček Samuel. Tento krát mi bola Ivana v závere silnou oporou, pomohla mi fyzicky aj psychicky zvládnuť záverečné chvíle. Tešila som sa na každú jej ďalšiu návštevu, aj keď sme všetko zvládali sami. Keď naposledy odchádzala, dlho som stála v okne a pozerala s plačom za jej odchádzajúcim autom. Asi je to vtipné, ale v živote na ňu často myslím a je mi za ňou smutno. Stala sa pre mňa dôležitou súčasťou na mojej ceste.

Čakáme tretie dieťatko, „Ivanina kauza“ a zmeny v legislatíve nám jasne obmedzili možnosti. Nemám z toho strach, myslím, že nás čaká silná doba a že to zvládneme tak, ako bude potreba.

Ďakujem Vám, pani Ivano, za všetku pomoc, podporu, že môžem kedykoľvek písať a volať a snažíte sa pomôcť, ako aj priamosť a niekedy tvrdosť. Veľa ma to naučilo a dáva mi to silu ísť vpred. Naučilo ma to, a stále ma to učí „mať vybratú včas svoju pôrodnicu a jasnú predstavu“, nenechať sa dotlačiť do niečoho, čo mi je nepríjemné, nepochybovať o svojej pravde a bojovať, keď je potreba. Verím vo Vaše omilostenie a že Vaše bohatstvo budete môcť predávať ešte iným ženám.

Opatrujte sa, Zuzana Manová, manžel Michal, synovia Tobiáš a Samuel a bábätko.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 170. Naša cesta

 

Ivana byla s námi

Ani nevím, jak to přišlo, ale o přirozený porod jsem se zajímala již dávno před tím, než jsem vůbec reálně uvažovala o svém vlastním těhotenství a porodu. Možná jsem se zajímala o svůj vlastní příchod a s ním související trauma, které prožila má matka a já jako nenarozená dcera s ní. Nechtěla o porodu nikdy mluvit, protože pro ni byl velmi traumatickým zážitkem, který se určitě podepsal i na mém vlastním životě.

Setkala jsem se tedy s dílem Michaela Odenta i Leboyera a jeho Porod bez násilí na mě hluboce zapůsobil. Postupem času jsem objevila i další knihy, které se zabývaly tématem přirozeného porodu a setkala jsem se i s knihou Ivany Konigsmarkové: „Hovory s porodní bábou.“ Bylo to krásné a milé čtení, které mi otevřelo cestu k porozumění práce porodní asistentky a pomohlo mi na cestě k řešení traumatu vlastního porodu a později přispěla i tato milá knížka rozhovorů k překonání strachu z porodu mé dcery.

Můj porod byl nakonec krásným a intimním zážitkem v kruhu rodiny, kdy přišla mezi nás tiše a klidně očekávaná dcera jedné deštivé noci v horské chaloupce pod lípou. Byla s námi jen porodní asistentka, kterou jsme v té době již považovali za skoro součást naší rodiny. Nebyla to Ivana osobně, ale její osobnost, její přesvědčení a víra v ženu a její schopnost porodit zdravé dítě mě ovlivnila již dávno před porodem a vím, že přispěla i k mé vlastní sebejistotě a víře, že dokáži vlastní silou porodit zdravé dítě.

Tímto krátkým příběhem tedy děkuji Ivaně i všem milým porodním asistentkám za jejich nezměrnou trpělivost a laskavost a umění být.

Petra Haken s rodinou

Děkuji a přeji hodně zdaru a mnoho krásných příběhů….

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 173. Ivana byla s námi