Hledání bezpečí

Milá Ivano,
nikdy jsme se neviděly, ani nejsem zvyklá příliš často mluvit o svých porodech, teď ale tak nějak tuším, že by to k něčemu dobrému bylo.

Vždycky jsem spíše toužila po přirozeném a bezpečném porodu. Bezpečné ale nevnímám pouze v kontextu nejmodernější lékařské techniky, ale také v intimitě, porozumění a lidskosti.

V případě mého prvního porodu, ale bohužel má úzkostnost a neznalost způsobila, že jsem se vydala do Motola, který byl nejblíže, a hlavně mi tam podle všeho a všech to miminko zachrání, když se něco stane. Když jsem čtyři dny přenášela, na prohlídce mi paní doktorka oznámila, že mi provede takový hmat, který vyvolá porod a že se to tak prostě dělá. Ovládla mě šílená bolest, ale myslela jsem si, že to tak musí být.

Večer mi doma praskla voda, tak jsme se s manželem vydali do porodnice. Byla jsem plná očekávání. Manžela poslali domů pro málo místa na přípravném pokoji. Odevzdala jsem porodní plán, který si nikdo nepřečetl. Po vyšetření, kdy se mě mezi kontrakcemi znovu zeptali na údaje, které jsem už někomu jinému předtím několikrát diktovala, mě poslali si lehnout mezi další tři spící maminky. V ruce jsem měla napíchnutou kapačku, bolest začínala být strašná. Připoutaná kapačkou na posteli jsem nemohla měnit polohy a zacpávala jsem si ústa, abych nevzbudila pláčem a výkřiky ostatní.

Potom mě PA poslala do sprchy a odešla. Tam jsem bolestí lezla po čtyřech po dlaždičkách, nikdo tam nebyl, cítila jsem se opuštěná a ponížená. Už to nešlo vydržet, tak jsem se doslova vyplazila na chodbu pro pomoc. PA se nade mě postavila a zeptala se: „Děje se něco, paní L.?“. Ano, dělo se.

Po přípravě na pokoji, kde mě oholili a dali mi klystýr, což jsem si v porodním plánu nepřála, mi dali do ruky igelitku s věcmi (v těch největších kontrakcích!) a donutili mě dojít po svých na křeslo. Tam už mohl být manžel, ale já ho skoro nevnímala. Říkali mi, kdy mám a nemám tlačit, úplně jsem se zasekla, miminku klesaly ozvy. Kryštůfek se narodil z posledního zbytku mých sil. Dali ho do inkubátoru, protože je tam tepleji, manžela poslali domů, mě na úplně jiné oddělení, protože na šestinedělí bylo plno. Musím říct, že na mě nikdo nebyl zlý, všichni se chovali korektně, někdo dokonce mile, ale celkový pocit chladu a odcizenosti jakoby se tam dal krájet.

Po dvou a půl letech bylo na cestě další děťátko. Vše šlo tak jak mělo, až se stalo něco neočekávaného. V pátém měsíci se zjistilo, že mám zhoubný nádor na štítné žláze. Hned jsem musela do nemocnice na operaci. Prožívala jsem hrozné obavy, že miminko nedonosím nebo že mi ho hned po porodu kvůli léčbě vezmou. S nádorem naštěstí později vše dobře dopadlo, avšak pocit, kdy ve mně rostl život a zároveň smrt, byl nezapomenutelný.

K porodu bylo lákavé opět zvolit jednoduché řešení nejbližší nemocnice, kde mají tu nejlepší techniku, ale já jsem věděla, že musí být něco jinak. Už jen proto, kolik bolesti jsem v sobě dusila. Kontaktovala jsem PA Věru Novákovou a rozhodla jsem se s ní porodit v neratovické porodnici.

Od začátku jsem věděla, že jsem nemohla udělat lépe. Věra znala můj příběh, byla milá, lidská a zároveň profesionální. Vyprávěla mi o životě, o porodech, o přátelství s Vámi, Ivano. Celý můj porod byl vlastně takovým pokojným lidským příběhem. Přitom stačilo tak málo: ztlumit světlo, nechat mě vykřičet bolest, pokousat bolestí manžela :-), nechat mě porodit na zemi, dát mi miminko na břicho, v pravý čas říct ta správná slova.

Když se Šimon narodil, mohli jsme si dovolit naše štěstí všichni tři v intimitě prožívat. Tohle málo z tohoto porodu udělalo příběh úplně odlišný od toho prvního. Věra, její respekt k lidskému životu a s ní i práce a poslání porodních bab, které uznávají možnost svobodného rozhodnutí, se mi nesmazatelně zapsaly do života.

Vyjadřuji Vám svou podporu a respekt, Ivano, myslím na Vás a spolu s ostatními pevně doufám, že se jednou ledy prolomí.

Hanka L.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 174. Hledání bezpečí

 

Nejcennější okamžik

V kalendáři se píše datum 20. 4. 2012, je pátek a budík na mém mobilu ukazuje čas 5:30. Probouzím se s myšlenkou, že k nám dnes na návštěvu přijede má milovaná (těhotná) sestra se svým synkem a manželem a společně strávíme část nadcházejícího víkendu.

Jaké je mé překvapení, když naleznu na mobilu sms se jménem a fotografií mého čerstvě narozeného, nádherného synovečka. „Aha, tak to asi nepřijedou“, probleskne mi hlavou a ihned, dojatá, vyťukávám do mobilu gratulaci k tomuto malému andílkovi a přidávám dovětek: „Až budeš moct, tak zavolej“. Neuběhly ani dvě minuty a už mi v mobilu vyzvání melodie Somewhere Over The Rainbow, sestra na „druhém konci drátu“. V jejím hlase není slyšet ani kapka únavy, naopak, s výrazným vnitřním klidem mi vypráví, jak nad dnešním ránem (ve 3:20 h) porodila to dokonalé, malé stvoření, které vedle ní spokojeně spinká (zatímco ona, nabitá hormony, ještě ani nezamhouřila oko). Přestože byl porod velmi rychlý, až ukázkový a oba – maminka i miminko – jsou v pořádku, stalo se během porodu něco, o co měla potřebu, se hned za čerstva podělit. Popsala mi to asi takto:

Když jsme s manželem přijeli do porodnice kolem jedné hodiny noční s tím, že mám bolesti, a bylo tedy patrné, že už porod započal, tak mě standardně napojili na monitor. Jenomže monitor mi jaksi žádné kontrakce nenaměřil. „No, maminko, vy ještě nerodíte, tady se nám nic neukázalo“, znělo z úst zdravotní sestřičky. „Ale já mám opravdu bolesti“, snažila jsem se jí vysvětlit. „To je možné, ale to můžete klidně rodit až třeba za týden. No, tak ještě počkáme na vyšetření pana doktora“, završila sestřička. Ani pan doktor mi však žádné kontrakce nenaměřil (je taky pravda, že mně ty kontrakce při monitorování skutečně pokaždé ustaly). Ale když pak přistoupil k vnitřnímu vyšetření, učinil „nález“, to jest, že miminko skutečně sestupovalo do porodních cest.

V tu chvíli se však pan doktor se sestřičkou „rozhodli“, že se nás synek nenarodí dříve než někdy odpoledne, a proto se jali přemlouvat tatínka, ať se jede ještě domů prospat. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, jaká mě jímala hrůza z představy, že bych měla v porodnici zůstat bez mužovy opory. Požádala jsem ho tedy, aby přeci jen zůstal. Naštěstí vytušil moje rozpoložení a souhlasil, že zůstane, i kdyby měl mezitím spát někde v křesle.

Po oficiálních papírovacích a vyšetřovacích peripetiích jsme byli odesláni odpočívat/vyčkávat na pokoj. Jenomže sotva jsme tam došli, začala jsem mít kontrakce stále intenzivnější a ve stále kratších intervalech (během chvíle už po dvou minutách), až mi bolestí tekly slzy. Muž tedy běžel pro sestřičku, ať se jde na mě přeci jen znovu podívat, že to skutečně vypadá na porod. Ta přišla za moment, prohlédla mě a okamžitě odeslala na porodní sál, kde se malej během chvilky za asistence této sestřičky (porodní asistentky) a tatínka narodil. Pan doktor stihl přiběhnout už jen k úplnému závěru a porodu placenty.

„Edí, přestože jsou tady moc milí a chovají se k nám hezky, já si vůbec neumím představit, co bych dělala, kdyby ten P. přeci jen nakonec odjel. Vždyť on by se ani nestihl vrátit, než bych porodila. To byly vážně nejhorší chvíle celého porodu“, zakončila má sestra celé své vyprávění, ze kterého bylo poznat, že výše popsaná situace, pro ni byla v danou chvíli velmi stresující.

Snažila jsem se jí povzbudit slovy, ať už nad tím nepřemýšlí, že to dobře dopadlo – manžel byl s ní, narodilo se jim zdravé, krásné miminko, a to je hlavní. Na druhou stranu jsem měla pro ni pochopení a v hlavě mi, jakožto ženě, která by chtěla jednou na svět přivést své děťátko v láskyplné, bezpečné atmosféře, vyvstalo několik otázek…

Jak je možné, že zdravotnický personál v porodnicích věří více technice, tzn. neživým přístrojům, než pocitům rodící ženy, živé bytosti?

A pokud vyloučíme poruchu monitoru, není na místě otázka: Proč kontrakce neboli porod ustal ve chvíli, kdy byla má sestra na monitor napojena? Nemůže být pro ženu či miminko právě monitorování (nemluvě o dalších zásazích do průběhu porodu) tak stresující, že zpomalí či zcela zastaví přirozený běh porodu?

Také se zamýšlím nad tím, z jaké moci si lékaři troufají tak sebevědomě odhadovat průběh a časování porodu, navíc znají-li rodičku asi tak dohromady půl hodiny (a také za předpokladu, že se více spoléhají na techniku než na pocity ženy)? S tím souvisí i má poslední otázka – co je vede k tomu, že vůbec polemizují o tom, zda má nastávající otec zůstat se svou rodící ženou či ne, aniž by se nejprve zaměřili na její potřeby a pocity?

Pro někoho mohou být tyto otázky a odpovědi na ně nepodstatné, ale dnes již z mnoha (spíše zahraničních) výzkumů víme, že emoce velmi ovlivňují naše vnímání reality, vnímání života. A u žen jejich nezpracované „porodní“ emoce mohou být následně příčinou tzv. poporodní deprese, což rozhodně nelze zlehčovat. Člověk je individuální bytost a na jedinou situaci může několik lidí reagovat úplně odlišně – jednoho situace posílí, druhého úplně psychicky vyčerpá, jiný si za hodinu na ni ani nevzpomene. Kdo si tedy troufá hodnotit, co je pro druhého člověka to správné? Jak je tedy možné, že muži, kteří nikdy nebudou rodit, rozhodují o tom, jak, kde a s kým má žena porodit svého milovaného potomka (se kterým navíc bude velkou část svého života sdílet jeho emoce a pocity, a ty mohou mít své kořeny již v tom, za jakých podmínek, popř. jakým způsobem se narodil)?

Přeji všem ženám i sobě samé, abychom se nebály přijmout plnou zodpovědnost za sebe a své děti, za svá rozhodnutí, a abychom měly skutečnou možnost volby v tom, kde, jak a s kým budeme sdílet jeden z nejintenzivnějších a nejcennějších okamžiků života (ne-li nejintenzivnější a nejcennější) – porod svých dětí.

Chtěla bych též poděkovat mé sestře za důvěru, se kterou mi vypůjčila svůj osobní příběh, a možnost publikovat jej zde. Díky tomuto mohu zároveň vyslovit velkou podporu všem porodním asistentkám, především pak Ivaně Königsmarkové, která na svých bedrech nese skutečně veliké břímě, a to nejen za sebe a další porodní asistenty, které chtějí vykonávat své povolání stejně svědomitě jako ona, ale také za nás ženy, které si přejeme rodit své potomky v lásce, s pocitem vnitřního klidu a bezpečí.

Milá Ivano, přestože jsem se s Vámi zatím měla možnost setkat jen prostřednictvím knížky Hovory s porodní bábou a několika článků a videí, cítím k Vám hlubokou úctu a vděk za práci, kterou vykonáváte. Ze srdce Vám přeji, aby tyhle jistě hodně nelehké chvíle pro Vás brzy byly jen minulostí, a Vy jste mohla nadále vykonávat povolání, které bezpochyby milujete.

Se srdečným pozdravem a přáním mnoha sil,
Edita Velebil Nedvědová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 175. Nejcennější okamžik