Přejeme si rodit bezpečně a zdravě, na hezkém klidném místě v přítomnosti nám milých důvěrně známých lidí, se kterými budeme moci náležitě přivítat své děťátko. Naše miminko, se kterým sdílíme celých devět měsíců jedno tělo, a nyní dychtíme si ho konečně pořádně prohlédnout, osahat, po svém ošetřit a nakrmit a kterého se rozhodně nechceme ani na minutu vzdát. Střih pupeční šňůry nebolí, ale stejně ho vnímáme! Nejsme po porodu rozlámané zničené trosky, ale nesmírně silné, hormony štěstí nadupané osobnosti, schopné a toužící se okamžitě plně postarat o své tak krásně křehké dítě. Samozřejmě potřebujeme ujištění, že je s námi i s ním vše v pořádku, a jestli ne, jak to nejlépe a nejpřirozeněji napravit. Potřebujeme pomoc a podporu okolí. Porod je natolik přelomová a v mnohém nepředvídatelná událost, že je maximálně vhodné umenšit množství dalších překvapení a novostí v období krátce před, při jeho vlastním průběhu i po něm. Není příjemné se někam přemísťovat, komunikovat s novými lidmi, cokoliv v daný okamžik nepodstatného řešit.  Shodná porodní asistentka v prenatální péči, u porodu a po něm je žena na prvém místě. A není žádné selhání, nýbrž projev zodpovědnosti, když dojde k rozhodnutí předat maminku a dítě pro jejich aktuální nedobře se vyvíjející zdravotní stav předat do rukou lékaře. Je to ta nejsprávnější volba pro psychicky i fyzicky hladký příchod našich dětí na světlo světa.

Vojtíška jsem si užívala v břiše, hltala informace, jak tam roste a vyvíjí se, jak pozoruhodně na jeho potřeby reaguje mé tělo, a dokud tam měl být, nezabývala jsem se příliš vlastním porodem a tím, co bude POTOM. První dupačky jsem na nátlak okolí kupovala cca v osmém měsíci… a po nástupu na mateřskou začala těhotensky cvičit v pražském Áčku, kdy jsem získala opravdu spoustu zajímavých informací a také správné naladění. Poprvé jsem zde slyšela i o p. Ivaně, leč její kurzy už nemohla zvládnout. Měla jsem štěstí na dobrý průběh porodu i velmi intuitivní a vstřícnou PA v Podolí. Rodila jsem na podkluzující porodní stoličce s manželem za zády. Oxytocinová podpora však prý byla nutná. Rozčarování přišlo až potom. Slibované přiložení synka na břicho bylo symbolické – jen na dobu nutnou k přestřižení pupeční šňůry. Pak z něj v mé nepřítomnosti udělali balíček, který po dobu šití choval tatínek, dostala jsem ho na moment k prsu a putoval do vyhřívané postýlky s monitorem dechu, odkud jsme ho my rodiče NESMĚLI bez dozoru vyndávat!! Dozor byl u dalšího porodu, manžel hnusně disciplinovaný, já spoutaná kanylou „pro jistotu“ stále zapíchnutou v ruce. Pak nám děťátko zmizelo s cizí osobou kdesi v té obrovské budově a první den mi ho „půjčovali“ jen na kojení, protože prý hodně blinkal, což dělal i následujících 9 měsíců už na mou zodpovědnost…

Byla jsem přesvědčená, že Anežku si už odnést nenechám. Jenže ona se začala klubat 4 týdny před tím lékařsky a úředně určeným TERMÍNEM a ještě si dovolila být poněkud podměrečná (2,12kg, 42cm). Čtyři dny před jejím neočekávaným porodem jsem se odvážila poprvé zavolat p. Ivaně, neboť po přečtení její knihy a díky informacím z Áčka, jsem nabyla přesvědčení, že právě ona mi dokáže správně poradit, uklidnit mě a přitom nic nezanedbat. Dohodly jsme si návštěvu poradny. Bohužel na ni nedošlo. U předčasného porodu jsem očekávala zvýšenou empatii doktorů – aspoň ve formě uklidnění a vysvětlení situace. Nic. Jak kdybych něco provedla. Varování, že může kvůli ozvům snadno dojít na císaře. Porod naštěstí i přes ukurtování k monitoru probíhal rychle a vzorně. Jen přestat panikařit při snížení ozev při každé kontrakci a najít si na té úzké kládě vhodnou polohu. Asistentka se u nás téměř nevyskytovala a se mnou příliš nekomunikovala, stačil jí monitor. Mé otázky ji zjevně vytrhovaly z rutiny. Porodní plán zůstal nezkonzultovaný v batohu. Cítila jsem silnou potřebu si odskočit a dlouho trpělivě vyčkávala její příchod, aby mě odpojila od toho zneklidňujícího a svazujícího přístroje. „A neprořezává se vám už hlavička? Abyste nerodila na záchodě!“ Zmizela. A co asi nastalo bezprostředně po vymočení? Po čtyřech jsem se v silných bolestech plazila zpět k lůžku. Nic horšího než držet v sobě dítě na cestě proti jeho vůli! Vlastně jsem se chtěla usadit na u stěny stojící porodní židli, ale nedokázala jsem to říci! Má největší chyba! Na lůžku mě ze mnou nastavené vzpřímené polohy POLOŽILI a skočili na břicho! Tak zbytečné! Malá ze mě vystřelila jak raketa. Doktor zcela mimo kontrakci křičel „Tlačte, tlačte, máte tady dítě!“, jak kdybych to nevěděla. A ona na něj vykřičela veškerou moji zlobu! Na přání na vteřinku na břicho, jen se zklidnila, vážení, ošetřování, balení. Nepěkně s ní pohazovali, toho zoufalého pláče!!! V náručí okamžitě usnula vyčerpáním, ani se nenapila a ihned ji odnesli do plastové krabice daleko od nás. Prý je příliš malá pro moji náruč! Na šestinedělí jsem pro ni okamžitě pospíchala. „Vaše dítě vám v žádném případě nevydám!“, uvítala mě sestra. „Ještě spí. Chcete ji vidět? To není zvykem! Tak ode dveří, nevstupovat, nesahat!“ Pochodovala jsem chodbou tam a zpět, na spánek ani pomyšlení, kéž bych se směla aspoň dívat, proč to smí jen ONA?! Smilovala se. Nad ránem jsme byly konečně spolu…

Pro Ondráška nejprve nebylo v Podolí místo, neregistrovali jsme se dost brzo ráno, ale nakonec nás za své velmi slušně a vstřícně přijali. V jedenáct večer před vypočítaným termínem jsem vylezla z teplounké vany a otřásl se se mnou svět. Ne, teď nechci rodit, jsem unavená, chci spát! Manžel právě tvrdě usnul. Mám ho budit, aby přivedl k dětem tchyni bydlící pod námi? A budeme společně čekat, až řeknu UŽ? Zkusím si nejdřív v posteli aspoň odpočinout. I hodina bude dobrá! Definitivně vstávám v 1 hodinu po půlnoci. „Martine, dnes v noci budeme mít miminko!“ Obléknout, rychle pro babičku, dobalit, pro auto. Utišit Anežku a zpět do koupelny pro nějakou drobnost. Začínám mít pochybnosti o cestě do auta a hlavně z něj až na příjem a na sál. A pak se to stalo! Prořezávání je přesný výraz. „Nejdu nikam, volej sanitku.“ Asistentka záchranky radí mě vytáhnout z koupelny, uložit na ZÁDA. Ani nápad, pevně svírám vanu. Vojtík se vzbudil, přišel, uklidňuji ho „Neboj, to miminko chce strašně rychle ven!“. Dotáhli nám molitanový lehací polštář od televize. Poprvé zatlačím a hned jsou vidět vlásky. Napotřetí vnoučka bezpečně zachytává jeho vlastní babička. Ani se mu nechce brečet, ale rozdýchává se. Dle zkušeností p. Odenta ho chvíli držím tak, aby se mohl zbavit případné plodové vody z pusinky. Pak ho teprve zvedám do náručí a obaluji do osušky jeho staršího brášky, který nevydržel v posteli a nakukuje. Zvu ho blíž. Kojím. Přisál se s takovou samozřejmostí, jako by to už uměl dávno. Usmívám se. Není tu nikdo, kdo by mi mého synáčka mohl vzít! Najednou k nám vtrhli čtyři chlapi od záchranky. Taky jsou v dobré náladě, není koho zachraňovat. Po porodu placenty nás převážejí k ošetření do porodnice. Vše OK, ani žádné poranění. Škoda. Kdybych měla domluvenu porodní asistentku, nikam bych nemusela. Byla bych jí zavolala, že začínám rodit a šla si lehnout. Přijela by, vyčkala, ohlídala, potřebné vyřešila. To by byl teprve klídek!

Jana

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 198. Třikrát jinak