Je to zrovna 40 let

Je to zrovna 40 let, co jsem úspěšně udělala zkoušky k dvouletému pomaturitnímu studiu na porodní asistentku. Tenkrát se tomu říkalo „ženská sestra“. Dovedla jsem si jen matně představit, co to znamená, i když jsem před tím už byla na letní brigádě na oddělení gynekologie a porodnictví jedné malé nemocnice. Studium bylo trochu sci-fi. Mnoho teorie, podivná praxe – porodní asistentka coby uklízečka. Porod = mnoho samostatných částí, ale jak je to postupně? První vedení porodu, spíše by se dalo říci první chycení dítěte, pouze s vedoucí praktického výcviku, která se s blížícím se porodem mnohokrát „vypařila“. Skoro to vypadalo jako by se bála. Pak nastal zlom. V druhém ročníku jsem potřebovala nahradit týden praktického výcviku mimo plán a vybrala jsem si k tomu služby konkrétní dvojice porodních asistentek, Marcelu s Jiřinou. Byly skvělé. Období babyboomu, i 10 porodů za noc. Přesto mi věnovaly čas a já poprvé pochopila, o čem to je, co mám při vyšetření najít a co je důležité najít. Moc jim oběma děkuji a často na ně s vděčností vzpomínám.

Po ukončení studia jsem nastoupila do pracovního poměru na porodnici k Apolináři. Byla to moje srdeční záležitost. Moje maminka tam pracovala jako dětská lékařka, já se tam narodila, i moje sestra. Zůstala jsem tam celkem 20 let a porodila tam všechny své děti. To první předčasně ve 30. týdnu těhotenství po té, co jsem jedné soboty ráno při vizitě, kterou dělal dnešní ředitel porodnice v Podolí, uklouzla po kaluži vody. Byl to syn a týden po porodu zemřel. Bylo to těžké. Nikdy nezapomenu na moment, jak se mi podlomily nohy, když jsem odcházela přes vrátnici porodnice s prázdnýma rukama. Pak jsem tam porodila ještě dvě zdravé dcery. Přestože příčina prvého nezdaru byla více než zřejmá, vždy jsem v období kolem 30. týdne těhotenství pociťovala jakousi nervozitu. Co kdyby náhodou. Ale náhoda se nekonala. Jsou skvělé a moc je miluju. Jsou mi nejen v současné době velkou oporou a za to jim patří taky můj obrovský dík.

Po dvaceti letech u Apolináře jsem dostala nabídku místa v soukromé gynekologické ordinaci. A tak jsem si řekla, že změna je život. 20 let na jednom místě je až dost. Byl to ale tak trochu skok do neznáma. Bylo to v období, kdy se začínaly privatizovat ambulantní lékaři, a nikdo nevěděl, co bude. Tady musím poděkovat svému manželovi Honzovi, který mě v mém rozhodnutí plně podpořil.

Moje práce v gynekologické ordinaci nebyla úplně běžná práce sestry u lékaře. Byl to partnerský vztah vzájemné tolerance a respektu. Začala jsem pomalu pomýšlet na možné změny. Udělala jsem si registraci jako soukromá porodní asistentka, začala jsem připravovat ženy a jejich partnery k porodu a zároveň jsem uzavřela smlouvu s malou porodnicí a o víkendech jsem „sloužila“ na porodním sále. Pane doktore Petře, děkuju.

Stále to ale nebylo to, co jsem si představovala, zejména v kontextu zkušeností ze stáže v Dánsku. To se mi pořád nějak nedařilo. No a ani nevím, jak se to stalo, ale dostala jsem nabídku své kolegyně, abych se zúčastnila projektu Centra aktivního porodu v Praze na Bulovce. Zuzano díky, že jsi mě přizvala.

Projekt ale bohužel za dva a půl roku zašel na špatnou komunikaci a nepochopení. Vedení porodnice nevzalo projekt za svůj a CAP byl trpěným dítětem. Já se vrátila k praxi soukromé porodní asistentky.

K prvnímu domácímu porodu jsem šla s velkými obavami, respektive nejistotou po té, co mě nastávající rodiče, kteří původně plánovali přivést na svět dítě v teď už neexistujícím CAPu, doslova ukecali. Vzala jsem si sebou, po dohodě s rodiči, aktivistku z Hnutí za aktivní mateřství, Janu. Jano díky za podporu. Skončili jsme nakonec v porodnici s porodem placenty. Dnes bych to už neudělala. Jediným důvodem byla moje nezkušenost. Nicméně to, co nastalo po té, bylo jak z hororu. Osobně jsem byla nahlásit narození dítěte na matrice v Praze 6. Měla jsem sebou všechny možné doklady rodičů i svoje. Přesto nastalo téměř celostátní pátrání po neznámé porodní asistentce a vyvrcholilo to oznámením na policii pro podezření z nedovoleného podnikání, které podalo Ministerstvo zdravotnictví. Velká zkušenost hned na začátku. Děkuji všem, kteří se na tom podíleli, porodnici v Kladně, aktivní matrikářce, ministerstvu, kriminalistovi. Případ byl odložen.

Od té doby jsem asistovala ještě u skoro 500 porodů doma. Mnoho žen jsem odmítla z důvodů zvýšeného rizika, mnoho žen si to nakonec rozmyslelo, mnoha ženám jsem radila po telefonu, mnoha ženám jsem pomáhala po porodu s péčí o dítě a kojení. Všem těmto ženám, jejich partnerům a ostatním blízkým děkuji za to, že mi dali důvěru a svěřili se do mé péče.

V neposlední řadě patří můj dík Janě Doležalové, která věnovala velké úsilí, aby mohla spatřit světlo světa kniha Hovory s porodní bábou.

Týden před posledními vánočními svátky byl velmi zvláštní.

Zemřel Václav Havel. Osobně jsem ho neznala a ani nevím, jestli jeho samotné úmrtí se mě dotklo. Co však určitě vím, že se mě dotkla vlna solidarity, která se hnula celou zemí. Po té doputoval do mých rukou absurdní výrok odvolacího soudu o mé vině a úhradě několika miliónů korun. Celý týden vyvrcholil zprávou o dárku, založení webu Příběhy pro Ivanu. Celý týden jsem proplakala. Proplakala je asi slabé slovo, prostě probulela. A musím přiznat, že pláču i nyní dost často. Je to super, když jde ronit slzy a ronit jen tak, protože se vám zrovna chce. Děkuji všem, kteří mi umožňují, abych ronila slzy. Děkuji všem, kteří píší své příběhy. Některé znám, některé ne. V každém případě je to pro mě obrovská zpětná vazba, že moje snaha o návrat porodu ženám nebyla marná, že něco bylo dobře a něco taky mohlo být jinak. Díky, díky, díky.

Nejvíc je mi smutno z toho, že nemohu být u porodu zejména těm ženám, kterým jsem už u porodu byla. Někdy jednou, někdy i víckrát a které by chtěly svoji zkušenost zopakovat.

Jsem na prahu konce své kariéry. Od ledna mohu jít do důchodu. Chtěla bych však předat své znalosti, dovednosti a zkušenosti mladým porodním asistentkám, chtěla bych, aby české porodnictví respektovalo nejnovější poznatky vědy, chtěla bych, aby se ženy nemusely bát té nejpřirozenější věci na světě jako je přivádění dětí na svět. Není třeba strašit, je třeba mít však na zřeteli, že jsme součástí přírody. V přírodě není nic černobílé. Přírodu je ale třeba respektovat jako partnera. Snažila jsem se, seč mi síly stačily.

Díky, díky vám všem, bez vás by to nešlo.

Ivana Königsmarková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 200. Je to zrovna 40 let

 

Vždy tu byla

Je to dlouhý příběh složený z mnoha drobných příběhů… převážná většina z nich je spojena s pohodou, radostí a blízkostí, některé z nich jsou komplikovanější – ostatně jak to mezi všemi matkami a jejich dcerami bývá. Kdyby tomu tak nebylo, tak by to snad šlo proti přírodě.

Na své nejranější dětství si zas až tak nepamatuji, ale vím, že tu byla… Od prvního chvíle byla mou maminkou, přítomná a pečující. Vždy, když jsem si jako dítě „natloukla nos“, byla první, kdo byl na blízku – pofoukala bolístku, ale zároveň nepanikařila – dávala mi pocit, že to bude dobrý, zachovala klid – „vždyť, než se vdáš, tak se to zahojí“, říkala! Pak mě zas bez obav pustila na zahradu a díky její důvěře ve mě, jsem mohla jít dál a dětsky se bavit.

Vlastně celý náš vztah byl vždy založen na důvěře. Máma mi dala dostatek prostoru, věřila mi a já měla tak pocit, že je někde vnitřně se mnou. Dala mi i dostatek prostoru na to, učit se skrze svou vlastní zkušenost, mít svou vlastní hlavu, a i když se mnou v nějakých věcech nesouhlasila, nenutila mě přijímat její názor.

No ale co si budeme povídat, často jsem uznala, že má pravdu. „Maminka má vždycky pravdu“, říkala! (Na druhou stranu si, maminko, nemyslím, že úúúplně tak vždy, ale často určitě… :-)!)

Byly chvíle, kdy jsem nechápala, proč je tak zaneprázdněná, o co jí v tom porodnictví jde. Pracovala hodně, doma byla málo. Nějakou dobu trvalo, než jsem pochopila, jaký to má smysl. Musela jsem sama dospět, pochopit její cestu, vidět ten kus práce, který za sebou zanechává. Mluvit s lidmi, které podpořila, vidět jí v interakci s jejími klienty – s dospělými i s malými miminky. Mluvit s ní osobně a porozumět tomu, co jí přináší její práce a jak ji vnímá. Pochopit, že vše zvládá právě proto, že jí její práce baví, dává jí smysl, naplňuje jí.

I přesto, že jí v minulých měsících nepotkaly příjemné chvíle, stále tomu, co dělala a dělá, věří – věří, v to, co usiluje, věří v to, že to má smysl. Je ženou, která žije a čerpá ze své vnitřní síly a podpory od druhých. Tak jako podpořila ona je, podpora se k ní vrací. Za tuto obrovskou podporu vám všem chci jako její dcera poděkovat. Bez vás by to prostě „nedala“!

Ale chci poděkovat i Tobě, maminko – za důvěru ve mě, za to, co děláš, za to, že jsi pro mnohé lidi inspirací, za to, že jsi tu vždy byla…

I já jsem tu pro Tebe!

S láskou
Eva Königsmarková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 201. Vždy tu byla …