Příběh pro Ivanu

Mám dvě dcery, a když jsem poprvé otěhotněla, hledala jsem všechny možné informace jen velmi těžko. Nadšeně jsem se pídila po knihách, které by mě utvrdily v tom, že já porodit zvládnu, že porod nemusí být utrpením a celoživotním traumatem. Velice intenzivně jsem však cítila, že bych své těhotenství chtěla sdílet s někým, kdo by mne podpořil, kdo by dokázal zodpovědět to velké množství otázek, které se mi v hlavě rojily, kdo by mě utvrdil v tom, že já zvládnu přivést své děťátko na svět. Představovala jsem si nějakou starší zkušenou sebejistou ženu, někoho, kdo by si z věcí nedělal zbytečnou hlavu a byl pro mě v podstatě mateřskou postavou. Někoho jako Ivana.

Bydlíme ale v jižních Čechách a proto mě nenapadlo za ní dojíždět do Prahy, říkala jsem si, že určitě někoho stejně dobrého seženu tady. Když jsem se zajímala o to, co náš systém péče o těhotnou ženu nabízí, byla jsem překvapená. Žádné soukromé kliniky s individuálním zacházením (přitom když si budete chtít nechat odoperovat velký nos, nebudete mít problém připlatit si za osobní přístup), žádné porodní domy plné empatických porodních asistentek, tak jako na západ od nás. Prostě nic. Kontrola u doktora a předporodní kurzy zaměřené na informace typu: co si nezapomenout vzít do porodnice, že nástřih nebolí a poloha na zádech je vlastně dobrá. Systém je nastaven na jeden typ ženy. Já ale cítila, že pro mě a mé miminko bude bezpečnější, když to bude podle mě, bála jsem se všech rutinních procedur, protože jsem si načetla objektivní informace z výzkumů a brzy pochopila, že lépe než příroda to prostě člověk vymyslet a vykoumat nedokáže.

V druhém těhotenství, o tři roky později, jsem už byla zase o kus dál. Porody mě chytly za srdce, staly se mým životním tématem, doprovázela jsem ženy k porodu a snažila se je vždy připravit tak, aby si věřily, aby prožily krásný porod. Chtěla jsem jim nabídnout to, co jsem hledala já – podporu a ujištění. Návštěvu u lékaře jsem tentokrát odkládala tak dlouho, až jsem na první kontrolu šla těsně před porodem. Dříve jsem prostě neměla pocit, že by mi mohl sdělit cokoliv, co by jakkoliv mé těhotenství ovlivnilo. Přišlo mi to zbytečné. Cítila jsem se sebejistá, cítila jsem se skvěle. A občas se vídala s kamarádkou, studentkou porodní asistence, která mi citlivě prohmatávala bříško, změřila tlak a sama jsem si kontrolovala moč pomocí papírků z lékárny. Bylo to hezké těhotenství beze strachu, plné jistoty. Druhý porod byl mnohem snazší a krásnější a naše druhá holčička je díky tomu všemu taková zvláštně sebejistá a vyrovnaná.

Dnes připravuji ženy na Porod bez bolesti, učím je, jak relaxovat, aby své miminko přivedly na svět v klidu a harmonii. Snažím se jim nabídnout tu oporu, kterou jsem potřebovala tenkrát já. Protože pak prožijí i velmi krásné těhotenství beze strachů a začátek jejich mateřství je prostě jednoduchý. A tak to má být.

A tyto ženy, které mě vyhledávají, by většinou uvítaly těhotenskou péči porodní asistentky a možnost porodu se svojí asistentkou, ať už doma, nebo v porodním domě. A stále narážíme na to, že tady jsou pořád jen ty porodnice. Porodnice, v nichž většina věcí není možná a co možné je, musí člověk tak hlídat, že nemá klid na svůj porod.

Ivanu jsem potkala osobně, když jsem pomáhala se Světovým týdnem respektu k porodu v Praze. Mluvila tenkrát o škole pro porodní asistentky. A mě jen mrzí, že nevznikla. Protože to, co umí, je dnes už ojedinělé. Vyšetřovat ženu pohmatem, citlivě se jí dotýkat, hovořit s ní, to žádné přístroje nenahradí.

Často se říká, že jedinec sám nic nezmůže, ale všichni víme, že tak to vůbec není. Příkladů z historie máme mnoho, ale bohužel ti, kteří zapříčinili ty nejzásadnější změny, byli většinou mučedníci. Ivanina statečnost jít proti všem a její odvaha jsou nám všem příkladem a je vidět, že se jí (i když asi tak trochu nechtěně) podařilo vyvolat velké změny v naší společnosti. O tématu respektu k rodící ženě a o tom, že si v moderní době zasloužíme více než jen zastaralé rutinní postupy, už se mezi lidmi prostě ví. Bude to ještě běh na dlouhou trať, ale ten vlak už se rozjel a nikdo a nic ho nezastaví.

Pokud tedy nebudeme chtít…

Veronika Vojáčková, lektorka Porodu bez bolesti

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 211. Příběh pro Ivanu

 

Ivana je ta správná šéfka pro mě

Vždycky se mi líbily ženský, který byly trochu divoký, trochu tajemný, silný a který se tváří, že o tom vlastně ani neví.

A tak jsem potkala Ivanu. Už dva roky je moje šéfka. Pracuju v Unii porodních asistentek jako výkonná ředitelka a nad sebou mám Radu UNIPAv čele s Ivanou.

Poté, co jsem si přečetla příběh dvoustý, ten, který o sobě napsala sama Ivana, z legrace jsem jí psala, jak jsou ty všechny příběhy dojemný. Že v nich vystupuje skoro jako víla a že já napíšu o tom, jak mluví sprostě a pořád hulí.

Pravda je, že někomu se s Ivanou může špatně jednat. Je přímá, nehledá výmluvy, pokládá přímé a nepříjemné otázky. Ale mně zrovna tohle vyhovuje. Taky na ní mám ráda, že je vizionářka. Jako by viděla za roh. A tam, kde se ostatním ze šílenosti a zdánlivé neuskutečnitelnosti nápadu podlamují kolena, Ivana řekne: „Jasně, dokdy?“

Možná se ptáte, co teď Ivana celé dny dělá, když nemůže chodit k porodům.

No pokračuje v tom, co dělala i předtím: připomínkuje zákony, radí mladým porodním asistentkám, obráží možné i nemožné schůze, je ve dne i v noci na telefonu, když si někdo neví rady (často jsou naše schůzky přerušovány zazvoněním telefonu a asi nejčastější věta, kterou jsem od Ivany slyšela, bylo: „A máte doma tvaroh?“).

Maruška Vnoučková napsala do dopisu, který UNIPA v těchto dnech posílá Ágnes Geréb, maďarské porodní asistentce, která je v domácím vězení: „Často se zdá, že naše úsilí je velké, ale cíl, který je tak jasný, se stále donekonečna skrývá. Osobní nasazení se může měnit v utrpení a každá z nás může pociťovat marnost. Ale na cestu jsme se již vydaly a musíme jít dál.“

Myslím, že to platí bezezbytku i pro Ivanu. Velkým štítem proti marnosti jsou pro Ivanu i vaše dopisy, maily a telefonáty. A velkou oporou jsou i tyto příběhy. Příběhy vyprávějící o ženě, která pomáhá na svět dětem a dospělým svět přikrášluje.

Ivano, jsem moc ráda, že tě okolnosti nezlomily a že dáváš své zkušenosti a sílu svého ducha do služeb změn, které už vykukují za obzorem.

PS: Mám Tě moc ráda, až přestanu kojit, zvu Tě na víno.

Katka Hájková Klíčová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 210. Ivana je ta správná šéfka pro mě