Před dvěma lety se nám narodil chlapeček, kvůli VVV šel císařem, a to mě tenkrát dost rozhodilo, ale smířila jsem se s tím a přestala se vinit, začala jsem číst hodně příbehů o porodech doma. I kolem mě najednou spoustu žen rodilo krásně přirozeně a jejich děti byly od narození úžasné. Věděla jsem, že při případném těhotenství chci taky takový zážitek. Od dětství mám docela fóbii z doktorů a věřím že příroda nás vybavila na porod dost dobře. Nijak aktivně jsem informace nesháněla, ale ze dvou let brouzdání po stránkách s takovouhle tématikou jsem nabyla dojmu, že o přirozeném porodu vím vlastně všechno, co potřebuji. I s pár kamarádkami, o kterých jsem tušila že nebudou mít řeči typu „všichni umřete“, jsem se o porodu doma dost bavila, a nyní si uvědomuji, že jsem nepřekonala jednu důležitou věc: Strach z bolesti.

To, co se stalo před třemi dny, mne ale překvapilo. Neplánovaně jsem otěhotněla, a mezi 7.-8. týdnem o miminko přišla. Začalo to docela drasticky, synek usnul kolem páté a já najednou začala krvácet. Hned mi bylo jasné, o co jde, a byla jsem ráda že syn spí, abych se mohla soustředit. Věřila jsem, že to zvládnu, a rozhodně jsem nechtěla do nemocnice – nejblíž je Bulovka, se kterou mám špatné zkušenosti a opravdu bych tam nechtěla.

Napsala jsem manželovi do práce, že mám akutní zdravotní problém a že bych ho uvítala doma s pomocnou rukou (nakonec dorazil až o půlnoci).

Krve se zezačátku vylilo vážně dost, trochu mě to vyděsilo, protože mám už tak tlak dost nízký. Vlezla jsem do vany a začaly chodit kontrakce, cca po 10 minutách. Uvolnila jsem se a asi čtyřikrát vypustila a napustila vanu. Nejlíp mi bylo na čtyřech nebo při pomalé chůzi…

Kolem sedmé se vzbudil syn, rozhodilo mě to a pustila jsem mu pohádky, chtěl být se mnou, takže jsem si na zem složila peřinu a zakryla ji igelitem a ručníky, opřela se o postel a vzdychala. Kontrakce byly už docela silné a já začínala vyšilovat, hodiny se blížily k desáté večerní, muž se neozýval, syn potřeboval jíst a pít přesně ve chvílích, kdy já se nemohla hnout. Po krevní ztrátě se mi už hodně motala hlava, a tak jsem střídala polohy na čtyřech a na zádech s nohama opřenýma o zeď. Vybavila jsem si nedávný příběh nějaké paní, co při kontrakci právě takhle ležela a pozvracela se – přidal se mi strach ještě z toho, a přestala jsem být klidná. Naštěstí mi syn po vysvětlení, že mi není dobře a že to musím zvládnout, opravdu podal pomocnou ruku. Hladil mě a potíral temeno studenou vodou, dával mi pusinky a spokojil se s ovocem a zeleninou.

Nějak po desáté jsem byla už dost nervózní, kontrakce se zastavovaly, ale bolest ne, hlídala jsem si teplotu a přemýšlela co dál. První, co mě napadlo: Ivana! Určitě bude mít někde na internetu telefonní číslo a pomůže mi, tak jsem jí po dlouhém přemýšlení jestli „mám otravovat“ napsala sms, jestli mohu akutně volat. Okamžitě mi volala zpět, popsala jsem jí situaci a ona mě uklidnila, popsala co se může dít a kdy je už dobré jít na pohotovost, a řekla že ať volám kdykoli. Byla jsem opravdu moc vděčná, došlo mi totiž, že mám prostě strach, mám načteno o porodu doma, ale ne o potratu. Uvědomovala jsem si, že spousta věcí se dá z porodu na potrat aplikovat, ale občas jsem si nebyla jistá, a Ivana mě podpořila naprosto úžasně.

Kontrakce se téměř zastavily, krvácení se zmírnilo, ale věděla jsem že to není konec.

Konečně dorazil muž, když jsem mu vysvětlila co se děje, zamotala se mu hlava a tak jsem v podstatě ještě pečovala já o něj. Bolest v podbřišku neustávala, dítě konečně usnulo a já jsem si udělala hnízdo na gauči. Bylo mi jasné, že dnes už nic nebude a že musím odpočívat. Usnula jsem na pravém boku, trup podložený polštáři, a trochu jsem doufala, že to nepřijde třeba za hodinu, ale vyspím se. Ještě jsem zavolala Ivaně, a shodly jsme se na tom, že musím spát, že jsem moc unavená na to, abych to zvládla. Cítila jsem, jak to mé tělo zastavilo. Prsty jsem na pohmat ale cítila že miminko je asi tři centimetry ode mě, od světa. Byla jsem trochu naštvaná, ale usnula jsem. Druhý den ráno opět nějaká krev, ale ne tak hrozně jako předchozí den. Kontrakce žádné, zůstávala jsem v klidu, s mužem, který mi byl úžasnou oporou, jsme poklidili, najedli se, a byli celý den  v klidu. Muž i syn usnuli kolem druhé odpoledne, já nemohla. Kolem třetí se mi chtělo na záchod, na velkou. Po několika minutách jsem cítila jak dítě vypadlo do mísy, a jenom ho zahlídla mizet v útrobách toalety, už jsem ho neměla šanci vyndat, což mě mrzelo, protože jsem nám všem chtěla dopřát důstojné rozloučení.Každopádně mi začalo být jako mávnutím kouzelného proutku skvěle, po sprše jsem pobíhala doma a uklízela, vařila, prala.

Byla to pro nás velká zkušenost a mrzí mne na současném světě, že spontání porod a potrat jsou často u nás tabu. Miminko přišlo a odešlo, naučilo mě spoustu věcí, trochu mi to přišlo jako příprava na porod. Jsem za něj vděčná a děkuju jemu i synovi a manželovi, byli naprosto úžasní, podporující a milující. Také chci poděkovat Ivaně, za podporu a vlídná slova – nejvíce jsem se děsila nemocnice, kde by se mnou takhle rozhodně nemluvili. Dnes už jen lehce krvácím, ale jinak jsem naprosto v pořádku, a vlastně i ráda za zkušenost, jakou tohle miminko naši rodině dalo. Jsme zase mnohem silnější.

Xenuš