Doma bych nikdy nerodila…

Doma bych nikdy nerodila. Nejsem ten typ. Nejde ani tak o ta rizika jako toho bince, co to nadělá… Taky se nikdy nevdám, a pokud se vdám, nezměním si jméno. A taky nikdy nebudu mít děti, a pokud otěhotním, nechám se uspat a dítě porodím v bezvědomí, protože mám algofobii (strach z bolesti). Omdlévám i když se píchnu do prstu špendlíkem (opravdu!) nebo když Leonadro DiCaprio jako Howard Hughes padá s letadlem (to byl tehdy v kině docela trapas 🙂 Už mě křísili nejen na chirurgii, ale i u zubaře a dokonce na gynekologickém lehátku při prevenci…

Člověk má ve svém životě spoustu představ „co a jak“, a kde jsou hranice jeho možností. Ale jen málo si je vědom, jak daleko je vlastně bude posouvat. No, vezmu to od konce. Děti jsem (zatím) porodila dvě. Obě bez použití jakéhokoliv analgetického prostředku. První porod nazývám „bezbolestným“ protože jsem jej prospala v jakémsi stavu oblouznění – byla jsem tam, ale vlastně ani nebyla. Věci kolem sebe jsem sice vnímala, ale nebyla jsem schopná ze svého těla vystoupit a cokoliv říct. Díky Bohu jsem měla skvělou dulu, která moje potřeby dokázala skvěle vycítit a komunikovat. Dojem sice lehce pokazila lékařka s názorem „s tím by se už mělo začít dělat“ (po nějakých 10 hodinách od prvního stahu), ale konec dobrý všechno dobré. Při druhém, asi pětihodinovém, porodu jsem se dostala do fáze, kdy jsem ze sebe vypustila „mohla bych dostat něco proti bolesti, prosím?“, ale odpovědí mi bylo: „ještě zatlačte na ramínka…“. Vím, že se stal zázrak, o který jsem prosila od chvíle, kdy jsem poprvé pochopila, že jsem těhotná, a jsem za něj Bohu nesmírně vděčná.

Po porodu došlo k nervovému zhroucení, nikoliv mému, ale mojí matky. Její zážitky jí neumožňují použít slova „krásný“ a „porod“ v jedné větě, snad ani odstavci. Když jsem jí oznámila, že jsem těhotná podruhé, doslova zezelenala, a po 10 minutách hlubokého ticha jen hlesla „slib mi, že půjdeš na císaře“. Ve svém životě se k tomuto, pro ni traumatizujícímu, zážitku odhodlala s relativně velkým časovým odstupem dvakrát, a stejně jako otec tvrdí „kdybych ještě dnes potkal majora Vomáčku rozbiju mu hubu“ (otec je jinak úplně mírná povaha!), mluví i ona o mladých doktorech, kteří ji „skákali“ jí po břiše, nebo o sestrách, které na ni nechaly otevřené okno, a kvůli následujícím horečkám se už nikdy nerozkojila.

Jsem vděčná mojí mamince, že mě i sestru přes všechny těžkosti porodila a vychovala. Tenhle příspěvek ale píšu z vděčnosti vůči všem ženám a mužům, kteří se zasloužili o to, že i za těch relativně pár let se porod ženám navrací. Jasně, do cíle je ještě asi daleko, ale kus cesty už je za námi. Díky za vaše neutuchající boje za práva matek, novorozenců i jejich otců a rodin.

PS: A jak je to s těmi ostatními „ne“ a „nikdy“? To už Vás asi taky napadlo. Mám krásného manžela, nové příjmení, a často si říkám, co by bývávalo bylo, kdybych tehdy, jak jsem se doplazila na schody z bytu, jak mě sestra držela za ruku, matka volala sanitku, jak tehdy švagr se synovci hlídal staršího syna, a manžel se s otcem dohadovali, kterým autem mne odvezou, kdybych tehdy prostě sebrala odvahu (nový růžový koberec byl už stejně zašpiněný od plodové vody a dalších tekutin 🙂 a dcerku, tam na těch schůdcích „pustila ven“… Tak třeba příště 😉

Lucie

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 234. Doma bych nikdy nerodila…

 

Pohoda je nejdůležitější medikace k porodu

I já jsem se rozhodla přispět svou troškou do mlýna. A to i přes to, že jsem s Ivanou ani jednou nerodila. Sice nerodila, zato ale párkrát mluvila. A myslím, že bychom se shodly, že je jedno s kým, nebo kde žena rodí. Důležité je to, aby se cítila v bezpečí a bylo postaráno o ni i o příchozí miminko. Takže Ivano – děkuji, že tu s námi – ženami jste ať už osobně nebo jen na dálku. Je paráda, že máte odvahu říkat nahlas to, co se mnozí zveřejňovat bojí a za svým si stojíte. Konec konců, Ivano, jste v dobré společnosti. Nebo to třeba Giordano Bruno, Koperník nebo Galileo Galilei měli jiné? 🙂 Držím Vám palce a myslím na Vás jen v tom nejlepším!

Rodila jsem dvakrát, a jak už to bývá, oba porody jsou nesrovnatelné. První před téměř deseti lety v nemocnici. Byla to jedna pražská fakultní nemocnice, ale jsem přesvědčená, že můj příběh je tak typický, že se mohl odehrát téměř v kterékoliv porodnici. Rodila jsem tu noc jako jediná a tak jsem měla k ruce hned dvě mladinké porodní asistentky. Ze samotného porodu si moc nepamatuji. Bohužel jsem měla celou dobu velmi zastřenou. Pamatuji si jen pár drobností, které mě ale dodnes děsí. Například věta – „Maminko, musíte dýchat!“ Měla jsem tou dobou už dlouho vyvolávaný porod. Lékaři spočítali, že jsem už ve 43. týdnu. A miminko pořád ne a ne jít ven. Tak do mě napíchali, co mohli. A v době, kdy jsem měla rodit, mi nějakým způsobem „usnuli“ hlavu i tělo. Už jsem prostě neměla sílu spolupracovat. Následujících pár let jsem si říkala, jak mi ti zdravotníci vlastně zachránili dceru. Že bych ji bez jejich pomoci neporodila. Asi jsem na tom stole nedýchala, když mi radili, kdy se nadechnout a o tlačení ani nemluvím…

A pak jsem potkávala lidi, viděla a četla leccos a z drobných střípků jsem si stavěla nový obraz. Bylo to opravdu tak? Je normální, že ve 43. týdnu je miminko malé, drobné, pokryté mázkem? A pakliže ano, nepotřebovalo tam prostě jen být o pár dnů dýl? Nenašlo by samo svůj pravý čas? A nenašla bych já svůj rytmus nebýt ovlivněna infuzemi, čípky, tabletkami, injekcemi atd. Přemýšlela jsem také o tom, jak jsem se narodila já. Mimochodem moji maminku taky doktoři „zachránili“. Kdoví jak bych se bez jejich zásahu narodila. Mojí mamince porod urychlovali, jak to šlo, přemluvili ji k tlačení i mimo kontrakce a tak dále. Prý to tak je lepší, protože to tak dlouho netrvá.

Měla jsem získat odpovědi na svoje otázky. A tak se po více než 9 letech ještě jedno miminko odhodlalo k nám přijít a provést mě celým procesem zrození znovu. A já věděla, že tentokrát musím porodit jinak. Nevěděla jsem jak, ale toužila jsem rodit „doopravdy“. Po svém. Chtěla jsem své první dceři ukázat, že my ženy umíme rodit. Že příroda ví, co dělá a bude-li to jen trochu možné, necháme ji, ať velí co a jak. Pamatujete, jak v Dášeňce psal Karel Čapek, jak Matka Příroda učila psí holčičku krůček po krůčku chodit a cucat mlíčko? A to byl chlap a věděl, co říká! Během těhotenství jsem přečetla několik knížek nejen o porodu. Ale hlavně jsem se setkávala s matkami, které buď už doma rodily nebo se k tomu chystaly a nebo prostě jen měly jasný názor na věc. Několik z nich prošlo poradnami či porody právě Ivany. A to mi dávalo nejvíc jistoty do dnů budoucích.

Měla jsem v sobě SPOUSTU strachu. Ať už po předchozím porodu, nebo z bílých plášťů obecně. Nevěděla jsem, jak a kde porodím. Na kontroly ke gynekologovi jsem chodila, ale snažila jsem se veškerá vyšetření omezit na minimum. O plánech na porod jsem taktně (nebo možná zbaběle) mlčela. „Ano jsem zaregistrovaná k porodu, ale mimo Prahu.“ Paralelně s návštěvami u doktora jsem se potkávala s porodní asistentkou, která měla přijet k našemu porodu domů. A jak je mým zvykem nechávala jsem všechno na poslední chvíli. Balit věci do porodnice, nebo sehnat věci na porod doma mě vlastně „vykopla“ kamarádka. Jedno úterní odpoledne jsem byla u ní a referovala jí, že dopoledne jsem konečně vyřídila všechny porodní resty. Navnadila mě na porodní rituálek, který si můžeme udělat koncem týdne, dala mi pozdní oběd a já šla domů. A tam mi praskla voda. Volala jsem porodní asistentce celá rozjitřená a plná očekávání, že už je to tady! Ubezpečila mě, že není kam spěchat a s úsměvem jsme se dohodly, že později bude mít cestu naším koncem Prahy, tak se na skok zastaví. Kamarádka, se kterou jsem trávila odpoledne, byla nadšená, dovařila večeři a ještě po ní na chvíli zaskočila na kus řeči. Chvíli jsme si povídaly, ale netrvalo dlouho, a prozpívávala se mnou kontrakce. Pak si zaběhla domů pro svoje vlastní miminko, které pak strávilo noc s námi v naší posteli. V noci zavolala porodní asistentku s prosbou o konzultaci. Ta přijela, pobyla tu, poradila, uklidnila a nad ránem se nám narodil syn.

Nemůžu říct, že by mě porod doma nebolel, že by byl kratší, nebo že bych v danou chvíli věděla, co mám dělat. To bych lhala. Ale Matka Příroda to věděla, já měla oporu a důvěru v ženy kolem mě a občas taky sama v sebe. A tak všechno dopadlo, jak to dopadnout mělo. Miminko tu přivítali jenom lidé, kteří se na něj už dlouho těšili, a přivítali ho LÁSKOU. Měření a vážení někdy proběhlo, i pupečník se časem přestříhl, ale nikdo na nic nespěchal, všechno mělo svůj rytmus. A tak to podle mě má být.

Nebudu nikoho nikdy přesvědčovat, že porod doma je super a na nemocnici ať se vykašle. To rozhodně ne. Ale určitě řeknu, že jsem zažila oboje a pro mě je volba jasná, pakliže to ostatní okolnosti dovolí. Rozhodne-li se ještě nějaké miminko k nám přijít, nepochybně se budu snažit upřednostnit rytmus porodu podle svého dítěte, před rytmem tabulek a standardů používaných v našem zdravotnictví.

Všem nastávajícím maminkám přeju samé krásné zážitky z porodu a nám všem ostatním spoustu lásky a tolerance…

Jana Císařová

P.S. Manžel, o kterém jsem zde pomlčela, sedí vedle mě, pokyvuje hlavou a přidává se ke mně s přáním všeho krásného!

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 235. Pohoda je nejdůležitější medikace k porodu