… aneb vybojovaný porod koncem pánevním

Po krásném a bezproblémovém prvním těhotenství se na jeho závěru objevil malý háček. Dítě se otočilo hlavičkou nahoru. Nejprve jsem větu: „Když se neotočí, půjde císařem.“, nevnímala, ale když jsem ji slyšela po druhé a po třetí, začala jsem se opravdu bát, že místo přirozeného porodu mě čeká operace.

Začala jsem zjišťovat, jaké jsou možnosti. Poloha zadečkem dolů je fyziologická a porod možný i takovémto natočení dítěte. Vize porodu koncem pánevním mě opět uklidnila a uvedla do pohody. Byla jsem v poradně u Ivany a na krátké konzultaci jsem si potvrdila, že je to dobrý nápad. Jediná podmínka, že by dítě s narozením nemělo příliš otálet.

Následovalo „mnoho“ ultrazvuků a vykolejení z příjemného očekávání při každé poradně, kdy jsem se dozvídala, jak je porod koncem pánevním rizikový, a že se nevyhnu nástřihu a podobně. Postupně jsem se smířila se vším, jenom vize sekce mi stále vháněla slzy do očí.

V týdnu před porodem se do mě dostavil takový zvláštní klid. Zažila jsem dokonce dvě noci, kdy poslíčci byli natolik silní, že mě nenechali spát a já měla pocit, že už se to blíží. Nicméně, dítě na svět nešlo a nešlo. Po týdnu mi doktor řekl, že bych se měla dostavit na vyvolání porodu, jinak váhový odhad (s odchylkou 500g) bude přes „povolenou normu“ (3500g u prvorodiček). To byl opět strašák. Porod koncem pánevním by se neměl vyvolávat. Zkoušela jsem všechno možné, abych dítě povzbudila, ale já jsem se cítila skvěle a skoro čím dál tím líp, i když jsem běhala, plavala a podobně.

Zkrátka jsem 9 dní po termínu celá vyděšená nastoupila do porodnice, přemluvila doktory, aby se zavádění prostaglandinové tablety odložilo o den, podepsala další papír, že budu rodit normálně, ač je váhový odhad přes normu. Další den ráno nastoupila na sál. Po 9ti hodinách slábnoucích kontrakcích spuštěných prostaglandiny jsem byla stále stejně otevřená jako ráno. Porodní asistentky a doktoři přicházeli a odcházeli a nabízeli mi protržení vaku blan, injekci na uvolnění, která rozhodne, zda bude porod pokračovat nebo ne a usnu.

Vše jsem odmítla a po několika minutách mi během monitoru praskla voda. Porod začal a já jsem byla trochu vylekaná, protože s vodou začala odcházet i smolka a zároveň jsem měla radost, že se vše vyřešilo. Rodím, tak to je ono! Během stahů jsem zpívala Á, opírala se o přítele, chodila jsem a klečela. Za 4 hodiny jsem se otevřela a potom během 2 zatlačení (to muselo již proběhnout v pololeže na posteli) se narodila malá Ida. A já jsem byla svůj hrdina. Nejšťastnější maminka na světě. Hrdá na sebe i na děťátko. Nesmírně uvolněná. Všechny ty představy akutního ukončení porodu a podobné děsy byly pryč. Ida byla na světě a přišla na něj zadečkem napřed, jak si to usmyslela.

Navzdory nepříjemnému nástřihu, který mi hatil šestinedělí, jsem zůstala svým velkým hrdinou, který si prosadil, že chce rodit normálně. Byla to krásná a posilující zkušenost.

Zuzana MR