Za lepší svět

Posílám jeden příběh, který není porodní, ale týká se nás všech….pro Ivanu, aby vytrvala, aby věděla, že její práce měla a má smysl…a taky jen tak, pro potěchu, pro vyplavení smutku a bolesti z té křivdy, kterou je teď nucena přijmout….věřím, že je to jen smutná etapa utkání, které nelze prohrát….

Ivanu jsem osobně poznala letos v lednu na Tichavském Tuleni. Zprvu na mě působila trochu afektovaně a odměřeně, ale už během povídání o její kauze si mě získala. Moc dobře bylo z jejích slov cítit, s jakým zaujetím pracuje, co pro ni její práce znamená, její slova byla jasná, rozhodná a hlavně bylo zřejmé, že stojí nohama pevně na zemi a moc dobře ví, co dělá. Vrací ženám kusy jich samotných, kusy poztrácené předchozími generacemi žen, v období, kdy bylo důležité se přizpůsobit, mlčet, tiše trpět, nestěžovat si a děkovat systému za péči. A tyto kusy vrací ne v ideálech, snech a tužbách, ale naopak přesně v těch chvílích, kdy jsme pevně spojeny se svými těly, kdy nelze ignorovat bolest nebo se tvářit, že se nic neděje. V realitě porodu a životních změn chytá naše strachy, obavy, pochybnosti, bolesti i rezignace, nechává je odplout a ukazuje nám naši sílu – sílu ženy, sílu matky, sílu intuice – ukazuje nám ji tím, že má vlastní hlubokou víru v naši schopnost porodit, nasytit a vychovat dítě.

Já sama jsem zatím bezdětná a na těhotenství se teprve chystám. To, co ve mně s Ivanou rezonuje, je touha po osvobození se od nadvlády strachu. Nacházíme se nyní v době, kdy se nás mocní snaží zastrašit, vzbudit a živit v nás pocit, že jsme závislí na systému a že potřebujeme odborníky na kde co. Už nějakou dobu se snaží potlačit náš „selský rozum“ a nahradit ho spoustou důležitých vymožeností, bez kterých se neobejdeme.
A jsou mezi námi tací, jako Ivana, kteří se nedají, protože ví, že pravda je jinde a síla je v nás. A toto vědomí šíří jako lavinu dál, učí ostatní samostatnosti, zodpovědnosti a pomáhají jim otevřít oči.

Každý z nás může dělat to samé. Každý z nás se může postavit vlastnímu strachu. Každý z nás může povzbudit ostatní. Každý z nás může pohladit slovem nebo činem, každý z nás může vystoupit z davu a přispět svou trochou do mlýna. My sami tvoříme svět, tvoříme základ příští generace. Máme vždycky na výběr – buď budeme nadávat na politiky, doktory, úředníky…nebo ukážeme konkrétně na to, co je špatně a budeme bojovat za změnu – vlastním příkladem, ve svém oboru, dostupnými zbraněmi.

Chtěla bych tímto dopisem poděkovat Ivaně a všem ostatním, kteří mají odvahu dělat náš svět lepším a vnášejí do něj lidskost a lásku – a je jedno, jestli jsou to doktoři, zdravotní sestry, porodní asistentky, politici, úředníci, prodavačky nebo uklízečky…. LÁSKA A POROZUMĚNÍ JSOU POTŘEBA VŠUDE.

A ještě jednu doušku na závěr – Život i smrt si zasluhuje úctu. Jsou vyšší zákony než ty naše, vyšší principy, které nedokážeme dohlédnout. Zrození a umírání tu vždy bylo a bude, a my, ačkoli můžeme pomoci a doprovázet v těchto pohnutých okamžicích, nemáme právo ani moc rozhodovat. Kolik je případů zanedbání péče ze strany matky, která chce rodit doma oproti dennodenně prováděným plánovaným interrupcím? Jen stěží si můžeme namlouvat, že tu jde o lidské životy. A z tohoto pohledu je Ivanino odsouzení jen leštěním ega některých našich lékařů a politiků. Kéž i oni dojdou k prozření…

Jana

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 245. Za lepší svět

 

Skutečná pomoc

Přestože obdivuji ženy, které mají tu vnitřní sílu, jistotu a odvahu a přivedou na svět své dítě v bezpečí domova, patřím do skupiny rodiček, které potřebují mít jistotu porodního sálu.

Porod mého, skoro dvouletého syna Daniela, proběhl hladce, a po necelých 3 hodinách od příjezdu do nemocnice, jsem ho mohla držet v náruči. Ovšem jen na chvilku.

Můj syn se narodil s běžnou porodní hmotností, standardním Apgarem, a přesto strávil první minuty svého života mimo moji nebo manželovu náruč – v inkubátoru.  Dnes je mi líto, že přes svoji vyčerpanost, oddanost kvalifikovanému personálu a s odstupem času i jistou nepřipravenost na tuto možnost jsem nebyla schopna oponovat.

Příjem na oddělení šestinedělí probíhal spíše jako nástup vězenkyně na celu. Namísto prožívání a přehrávání si neopakovatelného okamžiku narození svého prvního dítěte jsem se cítila ponížená a na obtíž.

K prvnímu kojení mi dali Danielka do náruče bez jakékoliv pomoci nebo rady, jak ho držet a přiložit k prsu. Pokukovala jsem po maminkách na pokoji, a snažila jsem se je napodobit. A tady začaly mé peripetie s kojením a můj příběh pro Ivanu.

Po příjezdu z porodnice nás navštívil náš pediatr, který zkonstatoval, že mám málo mléka. Byla jsem zdrcená, protože jsem moc chtěla kojit. Pan doktor doporučil kojit z každého prsa max. 10 minut a po každém kojení Daníka vážit, abychom věděli, kolik toho za den vypil. Bylo to úmorné, požadované výsledky nikde a já jsem se cítila vyčerpaná. Můj muž, který viděl, jak se trápím, se mi snažil pomoct a vysvětlit mi, že pokud nebudu kojit, nic se neděje. Nechápala jsem, že to může myslet vážně, ale po několika dnech jsem povolila a koupili jsme Nutrilon. Mezitím jsem četla všechny možné knihy, kde jen byla zmínka o kojení, googlovala, obvolávala kamarádky a sháněla laktační poradkyni. Několik poradkyň jsem vyhledala v okolí bydliště, ale byl víkend a všechny mohly přijet nejdříve v průběhu následujícího týdne. A pak se stal malý zázrak. Od Verunky Svobodné jsou dostala kontakt na Ivanu Königsmarkovou. A věřte mi, že jsem ani nedoufala, že by přijela. Ale jak to už tak bývá, pomoc přijde z místa, kde ji člověk nejméně čeká. Paní Ivana přijela po několika hodinách, a to i přesto, že byla sobota.

Přiznám se, že setkání s paní Ivanou bylo pro mě na první pohled překvapivé. Její osobitý až nekompromisní přístup mě na chvíli znejistěl. Rady, které mi dávala, zněly až příliš kategoricky (např. vyhoďte váhu; zapomeňte, co vám říká pediatr a prostě jen kojte; mléka máte dost) mě šokovaly, protože mi do té doby všichni tvrdili pravý opak. Nicméně mi to bylo stále sympatičtější, než dát svému dítěti umělou výživu. S podporou svého manžela, který byl z paní Ivany ještě více v šoku, jsme si řekli, že to zkusíme, a tak jsme také udělali. Váhu jsme uklidili, s malým jsem se na pár dnů zavrtala do postele a kojila a kojila. Nebylo to jednoduché, ale podařilo se. Svého syna jsem nakonec kojila 13 měsíců. Také nesmím zapomenout, že to byla právě ona, kdo mi jako jediný vysvětlil a ukázal v praxi, jak mohu své dítě při kojení držet. Ale hlavně mi vysvětlila, že to nejdůležitější je najít si takovou pozici, ve které se já cítím pohodlně a příjemně. Což bylo pro mě nové a pozitivní zjištění, vzhledem k tomu, že jsem si do té doby naivně myslela, že kojení je pouze a jen utrpení, které je nutné překonat. Jsem moc ráda, že jsem dala na rady paní Ivany, její pomoc byla neocenitelná a přišla opravdu ve správnou chvíli!

Nemám ráda stáda ovcí, výjimečnost vidím v lidech, kteří vyčnívají z řady a paní Ivana mezi ně patří. Příchod člověka na svět by se neměl podceňovat, a proto držím palce a fandím všem lidem, kteří se jakýmkoliv způsobem snaží změnit tyto momenty, jak pro děti, tak pro jejich rodiče!

Zuzana Hinková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 246. Skutečná pomoc