Tak trochu jiný příběh

Ráda bych přispěla svým příběhem a podpořila tím paní Ivanu, kterou sice osobně neznám (a dost mě to mrzí), ale za to plně podporuji její práci a myšlenky ohledně porodnictví obecně. Paní Ivano, nevzdávejte se, brzo nastane doba, kdy všichni dobře pochopí, kudy cesta vede a kudy prostě ne.

První dvě těhotenství a porody jsem si prožila tak nějak „normálně“. Běžné prohlídky, testy, vše šlo správnou cestou. Rodila jsem v nemocnici, přestože se mi myšlenka na domácí porod líbila, nějak mi k tomu chyběla sebedůvěra. To se bohužel podepsalo i na obou porodech, kdy jsem se hned po příjezdu do porodnice plně odevzdala do rukou asistentek a lékařů a čekala až odvedou svou práci. Nakonec to vždy nějak dopadlo, ovšem za všechny moje pocity mluví věta pana doktora: „Beze mě byste maminko neporodila“. Po dvou porodech ve mně tedy zůstává myšlenka, že nejsem schopná porodit své dítě sama, i když vím, že jsou horší věci, nikomu to nepřeju.

Vím, že je to moje chyba, že se musím víc spoléhat na sebe a na to co každá žena ví a umí, takže když jsem otěhotněla potřetí, rozhodla jsem se jít na to trochu jinak. První prohlídku jsem odkládala, ale nakonec jsem neodolala v 9tt, z části díky dceři, která neoblomně tvrdila, že miminka budou dvě, ale hlavně proto, že jsem začala slabě krvácet. Na UTZ se neukázalo srdíčko, takže mi hned byly nabídnuty leky na udržení a domluvili jsme si návštěvu na příští týden. V případě, že by se srdíčko neukázalo, byla bych poslána na revizi. Léky jsem odmítla, a nechala vše svému osudu, záleželo jen na miminku jak se rozhodne, já jsem byla připravená jeho rozhodnutí plně respektovat. Týden jsem nemyslela na nic jiného, brečela a pak zase byla silná a říkala si, že to bude přesně tak jak to má být. Krvácela jsem čím dál tím víc, přesto jsem po týdnu dospěla do stádia vyrovnanosti a na prohlídku jsem nakonec nešla. Říkala jsem si, že ještě týden počkám a pak se uvidí. Mezi tím jsem hledala jakékoliv informace o přirozeném potratu, protože představa zákroku mě děsila. Až na pár příspěvků v různých diskusích jsem nenašla zhola nic. Všude jen rady jako „okamžitě do nemocnice“ a vyhrožování všemi možnými způsoby smrti, přestože v zahraničí je běžná praxe, že žena dostane na výběr: nemocnice – doma. I když u nás tato možnost zřejmě není, já si ji vybrala.

Potrat začal naprosto bez problémů. V jednu chvíli ze mě odešly velké kusy něčeho a já najednou věděla že je konec. Dostavila se taky úleva, že je po všem, že vím na čem jsem a že jsem to zvládla. Bohužel to vše nebylo, a já začala velice silně krvácet. Protože mě nic nebolelo a bylo mi dobře, rozhodli jsme s manželem, že počkáme doma co bude dál. Bylo to čím dál horší a mně bylo do pláče. Informace žádné a nikdo nablízku kdo by poradil něco jiného než „okamžitě do nemocnice“. Kdybych věřila, že v nemocnici budu pouze pod dohledem, jestli je vše tak jak má a nebudu vydírána a nucena k zákroku, určitě bych tam odjela. Pokud bych měla už od začátku svoji porodní asistentku, určitě bych se na ni mohla obrátit a mohla jsem vše prožít v klidu doma a přirozeně. Takhle jsem musela spoléhat jen na sebe a svůj instinkt (což mi určitě prospělo). Věřila jsem svému tělu, že vše bude dobré. Po sedmi hodinách vyšlo miminko a bylo po všem. Krvácení přestalo a já si oddechla. Na kontrole za dva dny se potvrdilo, že vše proběhlo tak jak mělo a my jsme to zvládli. Naprosto bez bolesti, jen se strachem, který by nebyl vůbec pokud by měl člověk možnost volby. Držím palce všem porodním asistentkám, bojujete za správnou věc, díky za všechny! Nakonec ještě vzkaz všem maminkám (a nejen jim) věřte svému tělu, sobě a své intuici.

Dcera měla vlastně pravdu, pokud se nám napříště zadaří, budou miminka dvě. Jen to jedno zůstane pouze v našich vzpomínkách.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 250. Tak trochu jiný příběh

 

Porod v klidu, bez zásahů, v bezpečí

Ivana si běžně nebere servítky a někdy mi její chování připadalo nepochopitelně drsné. Nesedí úplně každé mamince, ale teď chci vyprávět, jak jsem pochopila, proč ji tolik žen zbožňuje.

Byl to můj první doprovod u porodu doma. Cítila jsem se velmi poctěná, když mě Lenka požádala, abych byla její dulou. Byla domluvená s porodní asistentkou Ivanou, takže se jednalo o asistovaný domácí porod, který je oficiálně na mezinárodní úrovni považován za bezpečný – samozřejmě za splnění zásadních podmínek, jako je například dobré zdraví rodičky a bezproblémový průběh těhotenství.

Na svůj první domácí doprovod jsem se moc těšila. Když mi manžel Lenky někdy navečer zavolal, abych už přijela, zmocnilo se mě nadšené neklidné očekávání a veliká tréma. Cítila jsem se, asi jako když jsem jela ke svému prvnímu doprovodu do porodnice – zvládnu to? Vzpomínám, jak jsem si po cestě hlavně přála, aby Ivana přijela včas.

Když jsem vstoupila do domova Lenky a Marcela, veškeré napětí ze mě opadlo. Panoval tam klid a krásná porodní atmosféra. Cítila jsem se na svém místě. Přidala jsem se k Lence a intuitivně jí pomáhala zvládat kontrakce. Po nějaké době se rodiče rozhodli, že je načase znovu zavolat Ivaně a poprosit ji, aby už přijela.

Ivana se nenápadně připojila. Nadále vládl klid a pokoj, pohoda. Ani Ivana téměř nemluvila, jen se povzbudivě tvářila. Chvíli jsme spolu seděly v kuchyni a tiše prohodily pár slov, zatímco rodiče byli v jiné místnosti.

Někdy před třetí hodinou se ve vaně – ne do vody – narodila nádherná vlasatá holčinka.

Později jsem si napsala: Byl to krásný porod. Takový normální. Ani krátký, „lehký“, ani moc dlouhý, komplikovaný. Nebyl snadný, jako nebývá snadná žádná těžká práce. Po porodu jsem necítila euforii, ale velmi dobrý pocit, jako že takhle to má být. Takhle přesně to má být. A ten dobrý pocit ve mně přetrvává, už třetí den. Pořád je to moc dobré. Nic mě nepřekvapilo, bylo to, jak to má být. Těžké, krásné.

(…) Už je to 14 dní. Ale je to tu pořád: ten pocit, že přesně takhle to má být. Takhle je to „správné“, jak by řekla Jean Liedloff… Děkuji.

A právě to Ivana se svou erudicí a jistotou ženám poskytuje – možnost zažít porod tak, jak to má být. V klidu, bez zásahů, v bezpečí. Viděla jsem, že se chová jako milá a pevná opora.

Ivano, za všechnu Tvou práci – nejen bezprostředně se ženami a jejich rodinami – Ti patří veliký dík! Také za statečnost, s jakou čelíš nepřátelství a zvůli lidí, kteří odmítají otevřít oči a přijmout fakta ve světě běžně uznávaná. Máš můj obdiv, uznání a podporu.

Vlasta Jirásková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 254. Porod v klidu, bez zásahů, v bezpečí