Velmi často když mluvím o tom, jak se narodily moje děti (předestírám, že všechny tři moje dosavadní porody byly krásné, a že jsem si je opravdu užila), většinou „šokuji“ své posluchačky či posluchače. Je pro ně těžké pochopit, že porod je něco naprosto přirozeného, krásného, druh přechodového rituálu a něco, co většina žen v přímé rodové linii dokázala vlastní silou a s asistencí žen jim blízkých, bez „pomoci“ lékařů v bílých pláštích s klystýry, nůžkami, skalpely a epidurálem v kapse.

Narodily se mi tři děti. Všechny tři děti měly v průběhu těhotenství péči porodní asistentky, celkem se o mne staraly čtyři. Jednou z nich byla i Ivana Königsmarková. Všechny se chovaly naprosto profesionálně, a zároveň lidsky, neváhaly přijet kdykoli na zavolání ať už během porodu nebo po porodu a strávit se mnou a mým novorozeným dítětem doma doslova hodiny plné podpory a tiché účasti. Finanční obnos, který si za to řekly, byl tak symbolický, že se rozhodně nedá říct, že by se na této činnosti chtěly obohacovat.

Můj první porod, ve vrchlabské porodnici, byl krásný, ale nedá se srovnat s těmi následujícími, které proběhly doma, kde jsem mohla doopravdy úplně opustit svou „mysl“ a stát se pouze vědomým a božím nástrojem zrození nového života… Ještě dnes mne tyto momenty nesmírně posilují, a mám pocit, že čím vzdálenější je tento zážitek, tím silněji a pozitivněji ho vnímám. Zajímavé je, že tomu u prvního porodu bylo také tak, jenže tam jsem silněji a negativněji vnímala manipulativní chování lékařů i PA v porodnici, které mě odvádělo od porodu, neboť přivádělo zpět k sobě, takže jsem nemohla vypnout svou mysl a nechat svoje tělo dělat co potřebovalo a pamatuji si, že jsem neustále přemýšlela, co a jak a proč mám dělat. Zpětně jsem to vnímala jako vlastní „selhání“, která do smrti zůstanou vryta do mého srdce. Poporodní období po tomto porodu nebylo příliš pohodové a mohu říci, že jsem si prošla i poporodní depresí.

Díky svým druhým dvěma porodům si uvědomuji, jak úžasná je síla, která ženy a muže v mém rodu provází již od pravěku a která nám dala přežít všechny morové rány, nemoci (povětšinu času bez očkování) a v neposlední řadě zrození a porody… Oba se odehrály doma v doprovodu porodní asistentky, ačkoli ten třetí byl vlastně tak rychlý a bezproblémový, že porodní asistentka dorazila až 20 minut po porodu, slabé dvě hodiny po jeho začátku. V průběhu těchto porodů jsem si výše uvedené souvislosti naplno uvědomovala, zároveň se spirituální podporou všech žen, které porodily stejně spontánně, normálně a přitom tak nádherně, jako já. Nádherné bylo také naprosté pochopení mého muže. Porodila jsem s jeho plnou podporou a respektem ke všem mým přáním a potřebám ještě dříve, než jsem je musela vyslovit, a v závěru druhého domácího porodu naprosto bez problémů „chytil“ naši druhou, třetirozenou dceru do připraveného ručníku. Vybavuji si nejeden moment, kdy jsem při divokém rejdu svých boků ve víru sílící velmi dlouhé a intenzívní kontrakce, a cítila jak se moje první, druhorozená dcera v porodních cestách přetáčí. Svůj třetí porod jsem prozpívala každou kontrakci (znělo to prý jako nějaké šamanské zaříkání) a k porodu dokonce přijela i moje maminka, která konečně pochopila moji volbu a ptala se překvapeně, proč nemá každá žena možnost zvolit tento nenásilný způsob porodu.

Věřím, že je potřeba mluvit o intenzívních a krásných zážitcích, radovat se z nich, a hlavně o nich zpívat, psát, dodávat odvahu a posilovat toto vědomí vlastní síly dalším ženám, aby se odpoutaly od strachu a zaběhaných klišé typu „strašně se bojím porodních bolestí“ a „kdyby mi býval ten doktor neřekl, kdy mám tlačit, nikdy bych neporodila“ apod. Cítím, že v české společnosti tahle radost chybí bohužel nejen v oblasti porodu a porodnictví. Osobní radost je něco, co se v Čechách schovává, a projevíte-li ji, není vždy přijímána s pochopením.

Vyprávím-li radostně o svých porodech, setkávám se s úžasem, radostí a údivem, ale také se zlobou, nepochopením a závistí – přesto se na tyto nepříjemné reakce na nikoho nezlobím. Pro některé lidi je totiž těžké pochopit, že jsem si tento způsob porodu nevybrala z nějakého vrtochu, či případně abych lidem či lékařům ukázala, že jsem „lepší“ než oni, resp. že to bez nich dokážu, ale že jsem si ho vybral, jelikož je pro mne instinktivně nejlepší volbou. Vybrala jsem si ho kvůli svým dětem, aby moje děti byly spokojené a šťastné, abych jim dala tento velmi vzácný základ, nádherný a instinktivní zážitek, který je bude posilovat až do smrti. I mne samotnou.

Obdivuji a podporuji všechny ženy, nejen Ivanu Königsmarkovou, které se upsaly, protože jinak to ani vyjádřit nedá, řeholi samostatné porodní asistentky, a tím se zřekly práva na nerušený osobní a rodinný život, na pravidelný nepřerušovaný spánek, pravidelné stravování a mnoha dalších věcí, které my ostatní považujeme za samozřejmou součást našeho života, a na úkor svého zdraví (a zde opravdu nepřeháním) cítí jako svoje poslání pomáhat potřebným rodičkám v jakýchkoli podmínkách a za jakýchkoli okolností, neboť považují za svaté právo každé ženy mít u svého porodu zkušenou asistenci. Nejen Ivana, ale i ostatní soukromé porodní asistentky asistující (nyní již, naprosto paradoxně a bohužel, většinou ilegálně) porodům doma, musí být zároveň velmi zdatné a citlivé psycholožky a navíc k perfektnímu vzdělání a přípravě v oboru musí mít nadprůměrně vyvinutou intuici, aby dovedly objektivně posoudit situaci.

V mnoha zemích na západ od našich hranic, a koneckonců i na východ od nich, je zcela normální, že žena má právo vybrat si, kde chce porodit své dítě. V mnoha zemích je porod v porodnici pouze pro rodičky s patologiemi v těhotenství, a překvapivě (určitě pro české lékaře), i přes velké procento porodů mimo porodnická zařízení se morbidit a mortalita post partum pohybuje mezi 3-5 promile (v průměru 27 úmrtí na 100 000 porodů). Zajímavé je, že této morbidity a mortality dosahovala i holandská porodní asistentka ze 17.století, která si vedla deník o všech svých porodech. Vrouw Schraeder dosahovala těchto poporodních výsledků i přesto, že vzhledem ke svým zkušenostem byla zvána zejména ke komplikovaným případům, tj. několik dní nepostupujícím porodům, multičetným těhotenstvím apod.

Samostatné soukromé asistentky, nyní reprezentovány perzekvovanou Ivanou K., které chodí k porodům doma, tedy nejsou krvelačnými a penězuchtivými čarodějnicemi, které by měla inkvizice v podobě Ministerstva zdravotnictví za výrazného přičinění České gynekologicko-porodnické společnosti vymýtit, ale jsou naopak, nebojím se říci, vizionářkami, které dnes a denně pomáhají přivést na svět děti v rozličných podmínkách při zachování skvělé kvality péče a s bonusem lidskosti a citlivosti, která ve velkých porodnických zařízeních tolik chybí. Mělo by se jim naopak dostat ocenění (a nemluvím teď o financích) a podpory v podobě kvalitní instituce vyučující matkám a dítěti příznivé techniky asistence při porodu, přednášek na téma mechanismy přirozeného porodu na lékařských fakultách a zrušení nesmyslných podmínek jakými je například vybavený porodní sál přiléhající k porodní místnosti.

Ivano, mám Tě ráda a držíme Tobě, ale i všem ostatním soukromým PA, které umožňují ženám porodit na místě, kde se cítí nejbezpečněji, palce a přejeme hodně štěstí a trpělivosti.

Lída Dvořáková s rodinou

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 256. Asi ne příběh…