Normální porod, na jaký má právo každý

Chtěla bych podpořit Ivanu svým stručným příběhem. Nejsem moc konkrétní, porod je pro mne hodně intimní zážitek a neumím se o něj dělit tolik veřejně. Věřím ale, že i tak je to alespoň malý příspěvek k Vaší práci. Děkuji Vám za to, co děláte. Náš stát, jeho právní řád i nastavení společnosti je v mnohém hodně zaostalé a posouvat zakonzervované názory je práce, která je potřeba pro nás i pro naše děti, i pro budoucnost téhle země, kterou tvoří mnozí lidé s porodními traumaty.

Díky porodní asistence a díky respektu ze strany personálu neratovické porodnice jsme se synem a mužem mohli zažít naprosto normální porod. Takový, jaký jsem si přála. Představu o tom, jak by mé dítě mělo přijít na svět, jsem měla jasnou už dávno před otěhotněním, přestože mé okolí, moje kamarádky i moje sestra, k tomu přistupovali jinak. Jistá jsem si ale rozhodně nebyla tak, jak bych si byla jistá dnes. Každopádně dosud jsem vděčná všem za respektování mého přístupu. Chtěla jsem rodit normálně. Bez jakýchkoliv zásahů, injekcí, oxytocinu, nástřihů. Kdesi v mých představách jsem rodila jako nějaká kočkovitá šelma v pořádně měkkém a připraveném pelechu, schovaném v rohu, sama v šeru a v naprosté tichosti. Ne, tichý porod to rozhodně nakonec nebyl. Většinu času jsem, alespoň podle vlastních jistě zkreslených vzpomínek, strávila ve vaně, kterou pro rodící ženy mají v jedné místnosti neratovického porodnického oddělení.

Syn se narodil před více než dvěma lety. Věděla jsem, že budu rodit dobře a že jsem silná. Celé to proběhlo v klidu, pomalu, bez jakéhokoliv zásahu v polohách, které mi byly přirozené. Při porodu byla pouze porodní asistentka, personál porodnice jsem jen tušila kdesi za dveřmi v dalších místnostech. Ani nemocniční prostředí mě nerušilo, ona je neratovická porodnice docela malá a působí celkem rodinně. Porod proběhl perfektně. Tak, jak jsem si ho vysnila, byl to nejsilnější zážitek, který nelze zapomenout a na který vzpomínám s úsměvem a dojetím. Vím, měla jsem proti mnohým ženám štěstí na skvělý první porod a chtěla bych za to poděkovat těm, kteří se o tak dobrý zážitek zasloužili. Když jsem se před pár dny po té dlouhé době byla podívat v místnosti s vanou, nebyla vůbec tak velká (ani vana ani místnost), jak jsem si ji pamatovala. Ale s místem se vyrojily i vzpomínky a k mému překvapení mě dojaly. Mám na porodnici dobré vzpomínky. Tedy na porod a na personál gynekologicko-porodnický. Ty čtyři dny po porodu strávené na pokoji neustálým vyrušováním desítek lidí, kteří mnohdy ani nezaťukali, kteří se nezastavili ve dveřích, přestože jsem byla polonahá, podepisování papírů potvrzujících školení o výživě a další a další, ponižující a výsměšný přístup pediatričky a její sestry pár hodin po porodu, popojíždění s miminkem sem tam za doktory, řeči o vašich prosou, bradavkách a automatické sahání na nejrůznější části těla a vlastní pocit neschopnosti, osamění… to jsou naopak zážitky, které už opakovat nechci.

Ráda bych poděkovala všem, kteří se perou za to, abychom my ženy měly možnost rodit s porodními bábami. Abychom měly právo na svou porodní asistentku, na volbu prostředí, ve kterém přijdou na svět děti, které budou za pár let volit nové prezidenty. Ráda bych poděkovala všem, díky nimž přišel na svět můj syn tak, jak jsem si tehdy představovala. Porodní asistentce Věře Novákové za pochopení, za uklidňující přítomnost, za rady, za to, že za mnou stála i v momentech, kdy jsem nebyla schopná stát si sama za svým. Doktoru Štěpánu Budkovi, který tehdy sloužil v Neratovicích, za respekt k mému názoru, za jeho uklidňující nerušivou přítomnost, za individuální přístup. Za to, že jsem díky němu mohla porodit jen s porodní bábou a mužem, přestože to celé proběhlo v porodnickém zařízení. Neratovické porodnici za to, že své porodní asistentky nechá dělat jejich práci tak, jak nejlíp umějí.

Anna

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 375. Normální porod, na jaký má právo každý

 

Moje první zkušenost

   S paní Ivanou jsem se „setkala“ v knížce Hovory s porodní bábou. Tahle knížka mi ukázala nový rozměr. Pomohla mi uvědomit si, že porod by neměl být doménou sterilních porodnic a mužů porodníků. Porod by měl být přirozenou a naprosto normální součástí života ženy a života dítěte.

V raném začátku těhotenství jsem měla z porodu trochu strach. Jednak nesnáším nemocniční prostředí – při představě jediného dne stráveného v nemocnici mi naskakuje husí kůže, zadruhé jsem měla o porodu známou představu – bude to bolet, a obavu – co když to nezvládnu.

Po té co jsem Hovory s porodní bábou přečetla, jsem se postupně dostávala k dalším a dalším knihám, které mi otevíraly do té doby trochu jednostranné myšlení. Navštívila jsem semináře o bezbolestných porodech, shlédla filmy o tom, že rodit normálně je normální, a uvědomila si, co vlastně chci.

Nedoufala jsem, že se ze dne na den stanu domorodou ženou a můj porod proběhne jen na základě instinktů. Po pravdě jsem si byla vědoma toho, že můj analytický způsob uvažování, může být v situacích, kdy je třeba dát prostor intuici, spíš omezením. Přála jsem si, abychom si z porodu já i miminko, vzali to nejlepší. Přála jsem si porodit v klidu domova s porodní asistentkou. Přála jsem si, v případě že bychom rodili v porodnici, přirozený porod s okamžitým přiložením miminka a nejlépe s brzkým odchodem z porodnice.

Má přání nevyšla. Rodila jsem v porodnici („přátelsky nakloněné přirozeným porodům“) a tak jsem se setkala i se standardními zdravotnickými praktikami. I tak byl pro mě porod velice příjemným zážitkem, a to díky přítomnosti soukromé porodní asistentky paní Zuzany, která po zavolání sedla do auta a dopravila se za námi do více jak 100 km vzdálené porodnice. A právě její přítomnost pro mne byla neskutečně nabíjející. Stále si vybavuji, jak jsem při každém pohledu do očí paní Zuzany, cítila obrovsky pevné spojení, a každý její pohled mi dodával velikou sílu.

Velice si cením zaměstnání, které si paní Zuzana zvolila. Ne, není to zaměstnání, je to poslání. Nesmírně si vážím všech porodních asistentek, které se vydaly stejnou cestou, jsou ženám pevnou oporou a navracejí porodní obřad do rukou rodících žen. Držím palce paní Ivaně i ostatním porodním bábám a přeji co nejméně překážek na jejich cestě.

Tereza Schimperková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 377. Moje první zkušenost
Příběh druhého porodu naleznete zde: A 16. 42+0 aneb moje odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec

 

Snad brzy počtvrté…

Milá Ivano,
neznáme se osobně, i když mi to tak někdy připadá.

Poprvé jsem Vás viděla v pořadu „Porody“ z divadla Kampa s Jardou Duškem, četla jsem Vaší knihu Hovory s porodní bábou, sleduji ohlasy žen, které s Vámi rodily, a o to víc Vám fandím a věřím, že Vaše práce má smysl. Je škoda, že naše lékařství sabotuje vše alternativní, a bohužel nejen to, včera jsem četla článek, že první dítko v republice se v letošním roce narodilo ve Vrchlabí a pan hejtman Franc dal šek na 5000Kč až děťátku narozenému jako třetí v pořadí, protože Vrchlabská porodnice je soukromá. Druhé dítko se totiž narodilo také tam.

Můj porodní příběh začal před 17 lety, kdy se mi v porodnici narodila krásná holčička. Gynekolog mě poslal na vyvolání týden před porodem, abych to prý už měla za sebou a já se ani nebránila. Nevím, byla jsem zvyklá lékařům věřit. Pan Dušek by řekl, že jsem byla ochočená. Porod jsem měla i tak lehký, jen jsem roky nechápala, proč mi např. těsně před koncem porodu přestaly chodit kontrakce, proč mě lékař nastřihl tak, že jsem myslela, že mě rozpáral, jak to bolelo a proč mi ve finále skákaly sestry na břicho…… Taky jsem nechápala, proč několik hodin stále krvácím a proto mi malou nechtějí přinést (přinesli ji poprvé po 9 hodinách). Byla jsem na pokoji s dalšími 5 matkami a všechny měly děti u sebe. Hodně jsem to obrečela. Dnes vím, že kontrakce ustaly po vytržení kapačky s Oxytoxinem, skákat na břicho, že se nesmí, můžou Vás tím i zabít……atd.

Druhý porod byl v Jilemnici o 10 let později a je to z mých zkušeností zatím nejlepší porodnice přístupem. Bohužel jsem nadále nevěděla nic o právech rodičky a tak byl klystýr i urychlovaní porodu. Panu doktorovi se zdálo, že mám malé bolesti, což prý nejde. Celou dobu byl se mnou manžel, byl mi úžasnou oporou, byl to pro nás oba krásný zážitek. Rodila jsem klasicky, paní doktorka u porodu byla úžasná, mezi tlačením jsme si povídali, i porodní asistentka byla milá. Malou mi dali na bříško, pak ji na chvilku odnesli a potom už zůstala u mě.

Potřetí jsem rodila v Trutnově – otřesný zážitek mám z jednání paní doktorky u porodu. Nazvala bych ji studený čumák…..arogantní, nafoukaná, neosobní…… Doma mi praskla voda a než jsem se ustrojila, byly kontrakce po 3 minutách. Cesta nám trvala cca 15 minut a to už jsem měla kontrakce po 2 min. Příjem byl klasický jako už tu popisovaly jiné maminky, ptají se Vás kontrakce nedbaje, ještě jsem měla pocit, že je obtěžuju. Před porodem mě donutili ležet na boku na porodním stole s monitorem na břiše. Do té doby to pro mě byly spíše tlaky, než bolesti, ale v této poloze to bylo hodně bolestivé. Byla jsem z toho neklidná. Syn se narodil 50 minut po prasknutí vody opět v poloze na zádech. Tlačeni poprvé hodně bolelo, u dcer jsem takovou bolest nezažila, a když jsem si ulevila (1x) výkřikem, ledová doktorka mě okřikla, ať jim tam neřvu. Překonala jsem ten den sama sebe. Sestra ho hned odnesla, ani nám ho neukázala, natož aby nám řekla, kdo se nám narodil, či mi nabídla ho dát na břicho.

Po nějakém čase jsem viděla výše zmíněný pořad o porodech a zaujal mě, i když jsem si myslela, že mě se už rození netýká a tak jsme o tom jen mluvili s prvorozenou dcerou……

Můj příběh je smutný na konci. Dcera (17) nám v létě zemřela, kvůli nezodpovědnému řidiči, který dostal podmínku na 2 roky a teď v lednu amnestii. Až se z té ztráty vzpamatujeme, chtěli bychom ještě miminko. Chtěli bychom, aby se narodilo doma v lásce a harmonii. Zatím nevím jak náš příběh bude pokračovat, ale doufám, že budu moct časem přidat svůj nový a úplně jiný porodní zážitek. Chtěla bych u porodu svou porodní asistentku a udělám pro to, co budu moct.

Krásné dny, J.J.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 378. Snad brzy počtvrté…