Věřím, že věci se nestávají úplně náhodou, takže to tak všechno mělo nejspíš být…

S kamarádkou jsme se hodně dlouho neměly čas sejít. Ale po několika měsících se nám povedlo najít společný termín :-). Bylo to jednou v pondělí. Byla jsem v sedmém měsíci a strašně moc se těšila na miminko. Samozřejmě jsme probíraly hlavně těhotenství a věci kolem. Pomalu a nenápadně se mě začala ptát na mou představu porodu, předporodních kurzů atd. No a já, jako asi většina nastávajících maminek, jsem tu představu měla tak nějak danou tím, jak rodily kamarádky nebo jak je to v podstatě „běžné“. Byla jsem již přihlášená na předporodní kurzy do porodnice a na první jsem měla jít za dva dny od našeho setkání. Když mně ale začala povídat o kurzech, které vede Ivana Königsmarková a o možnosti přirozeného porodu, tak to dopadlo tak, že v úterý jsem se šla přihlásit na předporodní kurzy do A-centra k Ivaně a zrušila jsem objednané kurzy v porodnici. Byl to podle mého názoru ten nejdůležitější a nejlepší krok v mém těhotenství. Kurzy s Ivanou mně neskutečným způsobem otevřely oči. Přišlo mně líto všech rodiček, ke kterým se takové informace nedostanou. Přitom Ivana neučí nic, co nás dávno nenaučila sama příroda, co je pro každou ženu to nejpřirozenější. Bohužel jsme si to „přirozeno“ nechaly tak nějak vzít a rodíme pod taktovkou doktorů. Manžel byl z kurzů nadšený stejně jako já a já jsem byla moc ráda, že to všechno slyší taky a díky tomu mně bude u porodu oporou. Kurzům z legrace říkal „Kurzy porodní sebeobrany“, protože to občas opravdu vypadalo, že nejvíc „práce“ dá při porodu odmítat, co nechci a nenechat se do ničeho lékaři nutit. I proto jsem byla ráda, že tam bude se mnou a případnou obranu zvládne za mě, kdybych toho v ten moment nebyla schopná sama.

Nejsme z Prahy, ale dlouho jsme tam s manželem žili. S nástupem na mateřskou jsem se ale chtěla vrátit zpátky domů na Moravu. Ivana byla tak hodná, že mně slíbila kontakt na skvělé porodní asistentky ve Zlíně, kde jsem chtěla rodit. Jak slíbila, tak splnila a kontakty mně poslala. Díky ní jsem poznala úžasné „porodní báby“. Jedna z nich mně slíbila účast u porodu. Přečetla si můj porodní plán a moc se jí líbil. Řekla, že udělá všechno pro to, abych porodila podle svých představ. A taky že udělala. Sama přirozenému porodu moc fandila a byla prý moc ráda, že u takového porodu mohla být. Ale to už předbíhám :-).

Ráno 22.12. mně začaly takové „zvláštní mírné bolesti břicha“. Jako prvorodička jsem samozřejmě netušila, jestli jsou to známky blížícího se porodu nebo ještě ne. Odpoledne jsem zjistila, že jsou již celkem pravidelné a že se asi jedná o kontrakce. Přicházely každých pět minut. Volala jsem tedy porodní asistentce, co mám dělat, jestli už jet do porodnice nebo ještě zůstat doma a zbytečně nepanikařit :-). Poradila mně horkou vanu, ta to prý rozlouskne. Buď bolesti zesílí, nebo ustoupí. Vana to opravdu rozlouskla a jelo se do porodnice :-).

Přijeli jsme do Zlína o půl šesté večer. Porodní asistentka už na nás čekala, dokonce jsme se trefili do její služby, která jí začínala v šest. Udělala se mnou příjem a monitoring miminka. Potom přišla doktorka, která zjistila, že jsem otevřená na 8cm! Tady musím ještě zmínit, že jsem před porodem chodila na akupunkturu, která mě, moje porodní cesty i miminko na porod připravovala a myslím, že moc pomohla.

Gábinka (porodní asistentka) nám vybrala nejlepší porodní sál, kde dokázala vykouzlit příjemnou atmosféru, i když jsme byli v nemocnici :-). Tlumené světlo, aromalampa, vana, balon… asi hodinu nebo možná i dvě, jsem strávila na baloně ve sprše. Příjemně jsem si prohřála tělo a na baloně se kontrakce líp snášely. Docela pomáhalo, když jsme si s manželem zpívali :-). Potom jsem chodila po chodbě, zkoušely jsme s Gábinkou různé úlevové polohy atd. Jsem docela drobného vzrůstu a ani jsem neměla až tak velké bříško. Doktorka mně v těhotenství odhadovala tak tříkilové miminko, s čímž ostatní doktoři jen souhlasili. Kdyby byl Matyáš tříkilové miminko, tak bych ho porodila asi velkým fofrem. Problém byl v tom, že mně pořád nechtěla prasknout voda. Byla jsem úplně otevřená, ale pořád nešla voda a tudíž ani ty správné kontrakce. Tady musím podotknout, že lékařka, která měla službu, byla skvělá. Chovala se naprosto diskrétně. Gábinka ji informovala o mém porodním plánu a přání přirozeného porodu bez lékařských zásahů, pokud nebude třeba. Za celou dobu se mně jenom přišla dvakrát zeptat, jestli od ní nechci pomoct a vodu pustit. Vždycky jsem s bolestivou grimasou odpověděla, že děkuju, ale ne a byla jsem rozhodnutá to ustát. Matyáš byl totiž špatně natočený (hlavičkou dolů, ale záda měl asi u mojí páteře, nebo tak nějak, ale čekali jsme, až si tu správnou cestu najde sám. Navíc byl celkem velký, jak se po porodu ukázalo. Gábinka navrhla ještě vanu, což byla výborná volba, protože tam konečně odešla voda. Potom mně strašně pomáhala. Vedla mě a ujišťovala, že všechno dělám správně a že všechno je tak, jak má být. Ke konci už jsem si myslela, že to dál nezvládnu, ale Gábina byla pořád milá, laskavá a ujišťovala mě, že to zvládnu. Byla jsem moc ráda i za to, že tam se mnou byl manžel. Bylo zvláštní, že když přišla kontrakce, tak jsem nesnesla, aby se mně jakkoliv dotýkal, ale bylo pro mě moc důležité, že tam byl. Mezi kontrakcemi mě aspoň držel za ruku. Ke konci už to šlo naštěstí celkem rychle a Matýsek se nám narodil tři minuty po půlnoci 23.12. Hned po porodu mně ho dali na bříško, což byl naprosto dokonalý zážitek. Byla jsem vyčerpaná, ale šťastná. Byl hned po narození moc krásný. Nechali jsme krásně dotepat pupečník a během pár chvil se mu podařilo přisát se k prsu. Potom si ho vzal manžel, aby mně mohla doktorka ošetřit přirozené poranění. Všichni se dost divili, když se malý narodil, protože vážil 3,66 kg. Trochu větší, než jsme čekali :-).

Zůstali jsme potom spolu na porodním sále další dvě hodiny. Jenom já, manžel a Matýsek. Byly to nádherné dvě hodiny, i když se mně zdálo, že trvaly tak deset minut. Potom už následovala cesta na novorozenecké oddělení, kde jsme strávili sice zvláštní, ale za to nezapomenutelné Vánoce :-). O mém přirozeném porodu si na oddělení porodní báby mezi sebou docela povídaly. Asi tam až tolik rodiček s porodním plánem a přáním přirozeného porodu nerodí. Ale to je podle mě velká škoda, protože mým příjemným zjištěním bylo to, že i v nemocnici se dá porodit přirozeně, stačí to chtít a jít si za tím. Konkrétně ve Zlíně s tím nemají žádný problém, naopak jsou na to celkem dobře připraveni a jsou ochotni a schopni vyjít vstříc.

Všem budoucím maminkám přirozený porod vřele doporučuju a snažím se tuto myšlenku propagovat alespoň u kamarádek, které těhotenství a porod zatím čeká. Pro mě to byl a je skvělý pocit, že jsem to zvládla bez chemických přísad, koktejlů a jiných „vymožeností“. A hlavně jsem ráda, že jsem svému Matýskovi dopřála přirozenou cestu na svět. Na porod budu díky tomu vzpomínat ne s traumatem, ale s láskou.

Tímto bych ještě jednou chtěla za všechno poděkovat Ivaně a taky všem ostatním, které jsem díky ní poznala a kteří v mém „příběhu“ hráli důležité role.

P.S. Táninko, Tobě strašně moc děkuju za to, že jsem díky tobě vůbec mohla poznat Ivanu. Bez toho by byl můj „příběh“ asi poněkud jiný…

Zuzka Šojdrová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 392. Matyáš a jeho přirozená cesta na svět