Zavřete oči, odcházím… Kristian

Když jste počtvrté těhotní má okolí pocit, že vše máte na háku… ale není to tak. Zejména, když se rozhodujete, jaký bude váš porod.  Zvažujete vše, co se v předešlých porodech líbilo a hledáte jak eliminovat to, co se nepovedlo.

První porod byl dlouhý a můj muž byl pro mě překvapivě úžasný parťák, který vzápětí bojoval s personálem o naši dceru Natálku jako lev. Moje holčička byla nejkrásnějším miminkem na světě.

Při druhém porodu jsem poprvé zažila, že ze mě miminko vysloveně vyšplouchlo ven. Paní doktorkou nám byla moje spolužačka ze základky. Ovšem péče na  oddělení byla dost děsivá, co jsem si nevyhádala, nebylo. Tonička byla drobounká a hlasitá, protože ji často bolelo bříško.

Potřetí jsem to pojala proaktivně. Domluvili jsme se na několika návštěvách u porodní asistentky Zuzany Štromerové, která se nám domácí porod snažila dost vehementně vymluvit. Nepodařilo se. Vašík se narodil v naší ložnici v březnu v půl sedmé ráno, za řvaní ptáků a tiché asistence paní Zuzany. Jen přítomnost dvou posádek rychlé zdravotní pomoci v obýváku lehce narušovalo pohodu a přítmí v ložnici.

Počtvrté jsem se rozhodla opět pro odborný dohled v domácím prostředí. Kontaktovala jsem Ivanu. Poté, co jsem celou noc srážela horečky svých 3 dětí, mi v 6 ráno lehce odtekla plodová voda, poté, co se miminko mohutně protáhlo. Seděla jsem v křesle u krbu a pospávala u lehkých kontrakcí. Před polednem byla super vana a já měla pocit, že to k nám Ivana do porodu už ani nestihne. Ivana přijela, zkoušela jsem v pohodě a klidu ideální polohu k porození syna, ale pak se malému přestalo asi chtít ven, najednou jsem byla uplně v pohodě a bez kontrakcí. Čekali jsme a nic. Při kontrole Ivana zjstila zpomalený pulz miminka a rozhodla, že jedem. Záchrance to trvalo skoro půl hodiny. V porodnici byla Ivana i manžel se mnou. Ivana referovala primáři o situaci, můj muž mi odezíral ze rtů. Kristiana jsem ze sebe vymáčkla silou, o které jsem vůbec netušila, že mám. Neměla jsem žádné kontrakce, necítila jsem, jak vylezl. Ivana stála vedle mě a držela mi pearsing z pupíku. Kris pak strávil pár dní s kyslíkem, ale vlastně žádný problém už neměl a nemá.

Děkuji, Ivano, a držíme pěsti.

Bára Wagnerová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 404. Zavřete oči, odcházím… Kristian

 

Amazonka

Milá Ivano, moje porodní historie je tak podobná tolika dalším, že mi dlouho bylo hloupé je psát.

Máme tři děti. Čas okolo těhotenství i porodů je v mých vzpomínkách časem velmi vzácným, výjimečným. Úplně se vidím, jak jednou, slepá, hluchá na kolečkovém křesle, s filipínskou pomocnicí po boku vzpomínám a přehrávám si ty chvíle, kdy se lámaly ledy a měnil se život naší rodiny.

Eda – byla jsem mladá, plná síly a nezlomného odhodlání, že porod není nic, čeho bych se musela bát a na co bych se měla nějak výjimečně připravovat. Moje babička to zvládna sedmkrát, zvládnu to i já. Půjde to samo, přirozeně. Věřila jsem svému tělu a věřila jsem doktorům, že mu budou důvěřovat společně se mnou.

Apolinář. Přenášení. Vyvolávačky. Věty typu…“No, abyste měla paní sílu na tlačení…“ Epidurál. Nakonec ze mě Edu vytlačili, jak z tuby. Necítila jsem nic. Nebyla jsem pánem/paní chvíle. Byla jsem tubou zubní pasty. A pak samozřejmě štěstí z narození chlapečka. A velké bolesti hlavy a výčitky svědomí.

Rachel – už jsem věděla, jak ne. A taky už bylo kde rodit jinak. Centrum aktivního porodu na Bulovce. Předporodní kurzy s manželem, který pochopil, že teď se musíme připravit. Čtyři ženy, čtyři porodní báby, každá jiná. A můj muž, do té doby velmi skeptický k těmhle ženským výmyslům, se nadchnul. Potkal bojovnici. Ženu třímající prapor. Amazonku. Ivanu. Já si Ivanu u porodu moc představit nedovedla. Bude umět poslouchat? Bude umět být ticho? Nechci raději někoho z kategorie „anděl“? Kalendář, osud a Tomáš tomu chtěli. Ivana. Tichá. Nemluvná. Neinvazivní.

Eliáš – Eliáš se narodil doma. CAP zavřeli a já hned po porodu Rachel začala studovat a ptát se. Oddělení šestinedělí na Bulovce mi jasně ukázalo, že nemocnice je pro mne až posledním řešením. K Ivaně do poradny v A-centru jsem přešla brzy po tom, co mě můj pan gynekolog Čepický ubezpečil, že domácí porod je zločin a že odmítnutí amniocentézy je nezodpovědné hazardování s budoucností lidstva. Ivanu označil za postrach porodnictví. Na rozdíl ode mne s ní nerodil. (Tedy on s ní, milá paní, rodil léta na sále….) Nějak jsem už neměla chuť se hádat a bojovat. Chtěla jsem přivést na svět své poslední dítě v klidu. Vím, že domácí porod je riziko. Vím, že se mohlo něco stát. Porod, stejně jako život, láska, výchova dětí, je riziko. Eliáš přišel na svět nad ránem u nás v koupelně. Ivana ho tiše přivítala svým klidem. Zabalila ho a my si lehli do postele.  Za oknem zpívali ptáci.

Ivano, dlouho jsem věřila, že se věci změní, že naše dcerky budou mít na výběr, že porod přestane vzbuzovat v lékařích touhy za každou cenu léčit a poučovat. Že se i v porodnicích začne počítat s tím, že každý máme jiné potřeby a priority. Dnes tak optimistická nejsem. Moc díky, že seš tou Amazonkou. Díky i všem ostatním „andělům“ a porodním bábám. Porod, ať se to komu líbí nebo ne, je jedním z posledních hájemství ženy. Porod je iniciace, brána do světa dospělosti. Je paradoxní, že mi tu bránu pomáhala otevřít Amazonka.

Martina Pojarová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 400. Amazonka

 

Nevzdat to…

Aniž bych znala Ivanu a aniž bych cokoliv bližšího věděla o těhotenství a porodu, „najednou“ jsem byla těhotná. Za pochodu jsem se učila chápat své tělo, pocity i studovat odbornou literaturu. Byla jsem přesvědčená, že rodit budu jedině v prostředí bezpečné porodnice. Ale jak šel čas a já studovala více a více, začala jsem vnímat, že mnohem bezpečněji se cítím spíše doma než jinde. A tak se moje první a po roce i druhá dcera narodily jen za asistence duly a porodní asistentky doma.

O Ivaně jsem se dozvěděla až po svém prvním porodu díky celé mediální kauze. Došlo mi najednou, že Ivana není jen jedna jediná žena, které se toto mohlo přihodit, ale že byla více než vhodnou kandidátkou na „exemplární zastrašení“. Bylo mi to líto. Došlo mi, že i já jsem rodila tak, jak jsem chtěla, jen díky Ivaně a podobným ženám, které jsou těhotným skutečně nablízku, podporují je, respektují a zároveň jim ukazují reálná rizika každé jejich volby. Celý případ jsem tedy sledovala s napětím a doufala, že soud proběhne dobře a v Ivanin prospěch. Ale věci se vyvíjely spíše opačným směrem…

Pak mi jednoho dne zavolala kamarádka, která vlastní kavárnu v Praze. Jejím předsevzetím bylo, že kavárna bude nejen místem odpočinku, ale i podnětným prostředím, kde je možné inspirovat se různými tématy. A tak sehnala film „Orgasmic birth“, oslovila mě jako ženu, co se rozhodla dvakrát rodit doma a Ivanu Königsmarkovou jako odbornici.
Když mi to kamarádka oznamovala, byla jsem skeptická, že by Ivana přišla. Předpokládala jsem, že z mediálních tahanic bude už unavená a že povídání v kavárně „jen za džus“ bez toho, že bychom jí mohli nabídnout nějaký honorář, pro ni bude jen dalším setkáním bez valného významu.

Byla jsem ale nakonec moc překvapená a potěšená, že Ivana nabídku přijala. Večer to byl nabitý emocemi. Pustili jsme film a pak začala debata. Místnost byla napěchovaná lidmi i „na stojáka“ a dotazy padaly jeden za druhým. Sama jsem byla zvědavá, jak bude Ivana na živo reagovat a zda nepotkám jen další „dogmatickou“ obhajovatelku jedné pravdy. Ale Ivana byla přirozená, trpělivě lidem vysvětlovala fakta, která už sama asi musela říkat tisíckrát, a svým způsobem by měly být v běžném povědomí. Ale nejsou! A tak se mluvilo o porodech přirozených i těch medicínských, o tom, zda je možné měnit a ovlivňovat ministry zdravotnictví, o osobních zkušenostech i o aktuálním rozpoložení. Ivana vůbec nepůsobila zničeně ani zklamaně. Byla energická a zdálo se mi, že je odhodlaná jít dál bez ohledu na to, kudy její cesta povede. A není-li to momentálně skrz provázení žen u porodu, tak bude Ivana pomáhat třeba těm, kteří pomáhají. Zkrátka bude pracovat dál, psát, mluvit, bude měnit klima ohledně porodnictví i ovlivňovat úroveň debaty.

Osobní setkání pro mě bylo velkou inspirací. Ne v tom, jak by měl nebo mohl probíhat porod a těhotenství, ale v tom, jak je možné postavit se k svému životu. Co dělat, když vám okolnosti znemožńují dělat to nejlepší, co umíte? Ivana mě inspirovala v tom, že když nejde cesta přímo, je možné proklestit si cestu hned vedle. A stačí být otevřený všemu, co přichází a nevzdat to.

Zdeňka Morávková (31 let)

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 403. Nevzdat to…

 

Jaké by to bylo

Jaké by to bylo, kdybychom žili v normální společnosti, ve které mohou lidé o sobě sami rozhodovat?

Mohla bych si například v těhotenství najít skvělou porodní asistentku a pobavit se o tom i se svými přáteli, nebo dokonce gynekologem, a nebýt při tom považována za přinejlepším podivína, kterému není dost dobrý náš nejlepší systém předporodní péče a požaduje pro sebe zase něco zvláštního.

Mohla bych si každou těhotenskou poradnu v klidu užít, nechat si opravdu poradit nad šálkem čaje ve vlastní kuchyni a potom spolu s porodní asistentkou poznávat pokroky miminka v bříšku v pohodlí vlastní ložnice. A to až do konce těhotenství. Nemusela bych v posledních týdnech, kdy už člověk počítá každý krok navíc, trávit dlouhé hodiny na nemocniční chodbě, čichajíc výpary ze závodní jídelny a čekajíc na pětiminutovou audienci u „službuzrovnakonajícíholékaře“.

Porodní asistentka by se zajímala o všechny menší i větší problémy, dokázala by poradit i něco jiného než „to musíte vydržet“. Mluvily bychom spolu o miminku, děťátku, sluníčku… a ne o plodu. Naučila bych se poznat rukama, kde má miminko zadeček a kam si schovává hlavičku.

Mohla bych také v klidu čekat na to, až se miminko rozhodne, že přišel jeho čas, a nemusela bych se trápit nad každým dnem, který uplynul po tom, o kterém všemocný kouzelný gravidometr rozhodl, že bude tím správným pro narození mého syna.

A až by ten den konečně přišel, mohla bych první kontrakce prodýchávat na koberci se silnicí mezi autíčky a stavět přitom garáž. Potom bych si napustila vlastní vanu, do které by mi dvouletý syn naházel všechny kačenky a mezi stahy by mi umýval bříško houbou. A zatímco by manžel syna odváděl o patro níž k babičce, já bych čekala na svoji asistentku a těšila se na miminko. Doma bych měla všechno připraveno, matraci s nepromokavým prostěradlem i dostatek sušenek a šťávy, takže bych byla úplně klidná, neměla bych ani starost o staršího syna, protože bych věděla, že beze mě bude jen pár hodin, a navíc tak blízko.

Až by moje asistentka přijela, přivítaly bychom se jako dobré známé, a já bych mohla v klidu pokračovat v započaté práci. Asistentka by mi radila, jaká poloha by mi mohla ulevit, občas by nenápadně poslechla miminku srdíčko a díky jejímu vedení by mi chlapeček, který se na svět už velmi těšil a byl venku na tři zatlačení, nezpůsobil žádné poranění.

První minuty a hodiny, ve kterých se potřeboval vzpamatovat z toho rychlého příchodu na svět, by mohl trávit se mnou a se svým tatínkem v těsném objetí a uklidňovat se u mého prsu. Nemusela bych se bát, že mi ho někdo bude chtít i jen na minutku odnést a přitom ho natahovat, studit, píchat a kdovíco ještě.

Také bych mohla několik hodin čekat na porození placenty, aniž by mi někdo dával injekce nebo nějak jinak zasahoval. Mohla bych místo toho ležet a těšit se s miminkem a manželem, povídat si s porodní asistentkou, pojídat u toho esíčka a pít čaj.

Poté bych se osprchovala ve vlastní koupelně a zalezla s miminkem do vlastní postele. Teprve teď by ho asistentka zvážila a prohlédla. Netrvalo by to déle než pár minut a celé by se to odehrávalo vedle mě na posteli. Pak bychom se s asistentkou rozloučili a těšili se na další setkání hned ráno.

Manžel by přivedl staršího syna, který by se s bráškou přivítal, a pak bychom všichni čtyři společně usnuli pod naší velkou peřinou. Na tu první noc bych nikdy nezapomněla, tolik blízkosti a lásky bych totiž asi nikdy jindy nezažila.

Přála bych si, aby už brzy bylo možné psát příběhy, tak jak se opravdu staly a nemuset se přitom schovávat.

Také bych chtěla poděkovat své porodní asistentce, i všem ostatním, díky kterým se podobné příběhy mohou odehrávat i ve skutečnosti.

Hanka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 395. Jaké by to bylo