Během uplynulých třech let jsem porodila tři krásné zdravé dcery. Moje cesta vedla od porodu k porodnici až k vytouženému porodu doma. Ivana Konigsmarková mi na začátku této „pouti“ pomohla při předporodních kurzech v A-centru ujasnit si, co při porodu chci a co ne. A dále i s postupujícími roky (další těhotenství, kojení, poslední těhotenství…) jsem čerpala z jejích rad, které předcházely prvnímu porodu.Před každým porodem jsem si také vždy přečetla její „Hovory s porodní bábou“, které mne posílily v přesvědčení o tom, že pokud víme, co chceme a jsme si tím jisti, tak, vše jde přirozeně tak, jak má. Inspirovala jsem se samozřejmě i jinou četbou (Odent, Stadelmann, Porodní příběhy, apod.) a v neposlední řadě mne před mým posledním porodem posilovaly i „Příběhy pro Ivanu“. Četla jsem zde příběhy mnoha silných žen, které porodily doma, a říkala jsem si, že to určitě zvládnu i já.

Příběh první – přirozeně v porodnici

Můj první porod je důkazem toho, že je možno i v klasické porodnici prožít porod docela příjemně.

Pár týdnů před porodem jsme se stěhovali pryč z Prahy na mně neznámý kout Vysočiny. Měla jsem (díky Ivaně) přichystaný porodní plán a přesně jsem věděla, co při porodu chci a co ne. Na stránkách www.aperio.cz jsem si vyhledala, které porodnice v okolí našeho nového bydliště připadají v úvahu, a vydala jsem se s porodním plánem na výpravy :-). Porodnici nakloněnou mým požadavkům jsem našla v Litomyšli, a tam jsem také porodila svou první dceru.

Porod byl dlouhý. Od prvních kontrakcí, které jsem prožívala ještě doma, trval 32 hodin. Miminko bylo otočené hlavičkou jinak, než má být a muselo ještě „dorotovat“. Byla jsem vděčná, že většina tamního personálu respektovala moje přání a chovali se ke mně i k mému muži, který mně doprovázel, pěkně. Lékař, který mě měl na starost, prohlásil, že pokud bude porod postupovat fyziologicky, nebude do něj zasahovat a vždy, když mě vyšetřoval, všechno mi vysvětlil.

Zbývá mi jen pár hořkých vzpomínek – například na sestru, která se mnou při mých kontrakcích sepisovala papíry a zdvihala oči v sloup, když jsem jí na některé otázky nebyla schopna odpovědět. Nebo na vyšetřování a nepohodlný monitor, na který jsem „musela“ chodit po dvou hodinách. Nebo na samotu na pokoji, když jsem při kontrakcích nevěděla, co mám vlastně dělat. Sestřička mne sice chodila kontrolovat, ale asi jsem vypadala moc v pohodě, i když jsem byla vlastně bezradná, a jelikož byl toto můj první porod, nevěděla jsem, jak moc a jak dlouho „to bude ještě bolet“ a jak si od bolesti ulevit… Vlastně když na to teď vzpomínám, chyběla mi při porodu přítomnost nějaké ženy. Nějaké ženy, která by mi poradila, pohladila, podpořila. Můj muž tam se mnou byl a plně mne podporoval, ale chyběla mi přítomnost ženské energie a ženské síly…

Ke konci porodu byly kontrakce tak silné, že už jsem to nemohla vydržet, a lékař mi nabídl, že mi píchne vodu, s čímž jsem po krátkém zaváhání souhlasila. Byl to vlastně jediný ústupek od porodního plánu. Po odtoku vody už to šlo velice rychle. Ještě si zde vybavuji jednu vzpomínku, po jejímž prožití jsem si říkala, že bych to příště chtěla „jinak“ – když už se mi po odtoku plodové vody chtělo tlačit, nevěděla jsem, co dělat, seděla jsem na porodním křesle, manžel mně držel za ruku a porodní asistentka místo toho, aby byla u mě a radila mi, co dělat, tak telefonovala porodníkovi a dětskému lékaři, že „už“. Já na ni křičela, že nevím, co dělat, ať mi poradí a ona zády ke mně telefonovala… měla jsem pocit, že by tam vlastně ani nemusela být…když u mě není v okamžiku, kdy ji opravdu potřebuji.

Dcerka se narodila přirozeně, bez nástřihu a po porodu mi ji okamžitě přiložili k prsu… Byl první zářijový den, protkaný nitkami babího léta. Holčička krásná, tichá, já ji měla u sebe a byla jsem šťastná.

Příběh druhý – z domova do porodnice

Můj druhý porod je jakýmsi přechodem, přerodem v mém myšlení, v důvěře v sebe sama a ve svou sílu…

Druhou holčičku jsme počali, když té první bylo sedm měsíců. Historky o tom, že když jsou dvě děti rychle po sobě, porod bývá většinou velice rychlý, jsem neposlouchala. Raději jsem přemýšlela, v jaké porodnici budeme rodit nyní. S litomyšlskou porodnicí, která je cca 30 min od nás jsem měla dobré zkušenosti, leč jsem potřebovala, aby tam se mnou mohl být můj manžel a i naše první dcerka, která v době porodu měla teprve 16 měsíců. Proto jsme se jeli podívat i do Vrchlabí. Byla jsem touto porodnicí nadšena a na to konto jsem si začala zjišťovat možnost ubytování. Vše jsme měli naplánované. Odjedeme den před termínem (první dcerka se narodila dva dny po termínu, tak jsem myslela, že druhé dítě bude taky po termínu) a budeme na porod „čekat“ tam.

Leč dva dny před termínem mne brzy ráno vzbudily mírné kontrakce, které jsem šla prodýchávat do koupelny, abych nebudila malou. Nakonec jsem tam zůstala dvě hodiny, protože stupňující síla kontrakcí mně nedovolila odejít… Můj muž mezitím chystal věci do auta, že tedy jedem, mezitím se vzbudila naše první dcerka a já ještě měla pocit, že jí musíme dát ranní kaši… K tomu ovšem nedošlo, protože při pokusu o oblékání mně jakási síla strhla na všechny čtyři a já věděla, že už nikam nepojedeme, ani že nikoho nebudu krmit. Rychle jsem se přesunula na postel a praskla mi plodová voda, která „ohodila“ mého muže i dcerku přihlížející s vyvalenými očima. Na první zatlačení vyšla hlavička, pak jsem se postavila, opřela rukama o zeď a děťátko ze mě na druhé zatlačení lehce vyklouzlo přímo do rukou mého muže.
Naše druhá holčička se narodila v naší ložnici, do sychravého rána prvního dne nového roku. Do dne plného příslibů a nových předsevzetí…

Přivolaná sanitka přijela už „po akci“ a lékařka zkontrolovala, že vše proběhlo v pořádku. Jelikož jsem nebyla na porod doma připravená, podlehla jsem svému přesvědčení, že se v porodnici o nás lépe postarají, že je tam teplo a klid (doma jsme měli zrovna nepořádek před plánovaným stěhováním z přízemí do nově postaveného prvního patra našeho domu). A jela jsem se sanitkou do porodnice. Jela jsem opět do Litomyšle, kde jsem to už znala a kde jsme si předem vyjednali nadstandard… A opět pro mě bylo připraveno pár hořkých zážitků. Jednak při převozu dostatečně nezajistili, aby naše dceruška byla v teple, a do porodnice jsme ji přivezli podchlazenou. Měla jsem ji na sobě a byly jsme přikryty jen nějakou fólií, která měla udržovat teplo, ovšem pro novorozeně to bylo evidentně málo a já jsem ji také dostatečně neprohřála, když jsme nebyly pod peřinou…Když jsme dorazili na porodní oddělení, čekal na nás celý „tým odborníků“, který se na mně obořil, jak to, že jsem rodila doma a že je malá podchlazená, a že jí musí okamžitě prohřát. Nezmohla jsem se ani na slovo. Lékařka, která mně sešívala, mi velice nevybíravým způsobem sdělila, že mi píchnou oxytocin – že je to ve vyhlášce, že ve 3. době porodní se musí aplikovat. Nejdříve jsem protestovala, protože placentu jsem porodila asi 5 minut po porodu dítěte, a tak mi přišlo zbytečné, aby mi oxytocin aplikovali. Ale po pár pokusech jsem si řekla, že to je to nejmenší, co mi mohou udělat a že aplikaci zbytečného oxytocinu „přežiju“. Cítila jsem, že jsem pro lékařku nezodpovědná žena, která rodila doma a při pomyšlení na svoji novorozenou dcerku, kterou teď nemám u sebe a o které jsem nevěděla, jak jí je, jsem její požadavek akceptovala – jen ať už mně pustí za mojí holčičkou…

Nakonec jsem po oxytocinové injekci a po necitlivém šití ležela ještě asi hodinu na sále. Když jsem se ptala, kdy už budu moct jít, říkali mi, ať vydržím, až mi připraví pokoj… Ležela jsem tam sama, s prázdnou náručí a toužila jsem mít svoje miminko už u sebe. Bylo to jako probuzení z hezkého snu do kruté a studené reality. Pěkně jsem porodila doma teď tohle! Po hodině jsem to už nevydržela a řekla jsem komusi, kdo se tam zrovna mihnul, že už se prostě jdu podívat na svoje dítě, aby to vyřídili lékařce. Holčička se velice rychle vzpamatovala a pak už jsme zase byli hezky spolu a všichni se k nám chovali dobře.

Příběh třetí – konečně doma

Naši třetí holčičku jsme počali zrovna v době, kdy vrcholil proces s paní Königsmarkovou a během mého těhotenství se (z mého úhlu pohledu) stal porod doma takřka ilegální záležitostí. Cítila jsem víc a víc, že bych ráda rodila doma. Že bych ráda i naše třetí dítě přivedla na svět tam, kde bylo počato. A že bych ho (i sebe) ráda ušetřila všech vyšetření, které následují po porodu v porodnici (některá „nezbytná“ jsem u mých předchozích dvou holčiček v porodnici prostě absolvovat „musela“)… Začala jsem tedy pátrat, zdali, i přes situaci, která byla (a je), existují nějaké statečné porodní asistentky. A našla jsem 🙂 obdivuhodnou ženu, která i přes svůj taktéž požehnaný stav, byla ochotná mi přijet pomoci, podpořit a zkontrolovat mě a dítě. Dokonce jsme si i velice jednoduše našli dětskou lékařku, která byla ochotná přijet dítě po domácím porodu zkontrolovat.

Opět jsem četla všechny knihy, které jsem četla před předchozími porody. Ovšem nyní z jiné perspektivy. Nyní jsem cítila, že je to více na mně. Věděla jsem, že já OPRAVDU musím cítit, že chci rodit doma. Pokud bych měla jakékoli pochyby, bylo by snad lepší jít rodit do porodnice – třeba ambulantně napadalo mně… S postupujícím těhotenstvím jsem hledala sama v sobě tu sílu, která mně vším provede, která mně podrží… Hledala jsem v sobě ten hlas, který mi řekne: “Věř a skoč, neutopíš se“. Protože pro mě „rodit doma“ znamená velkou odvahu a sílu – pokud žena není lehkomyslná a je si vědoma všech rizik, která mohou nastat – a to já jsem… Sílu a víru, že vše bude v pořádku, mi dodával také fakt, že už několik let jíme a žijeme čistě, jednoduše a přirozeně a že takové je i moje vnímání. Říkala jsem si, že bych snad dostala nějaký signál, kdyby bylo něco v nepořádku. Přibližně dva týdny před porodem jsem se uklidnila a věřila jsem v sílu svou a v sílu přírody.

Rodila jsem od rána a ještě jsem při postupujících kontrakcích stačila pro rodinu uvařit oběd. Po obědě jsme zavolali naší porodní asistentce, že je čas vyrazit, ačkoli jsme tušili, že to asi zase zvládneme sami, protože ta dobrá žena bydlela bezmála dvě hodiny cesty autem od nás. Tento porod jsem také prožívala sama, ale nyní mi nic nechybělo (jako tomu bylo při prvním porodu). Byla jsem celistvá, byla jsem plně ženou a věděla jsem, co dělat. Mého muže jsem na pomoc zavolala, až když jsem věděla, že už se blíží druhá doba porodní. Opět jsem byla na všech čtyřech, ale tentokrát to nebyla ta správná poloha. Potřebovala jsem se o něj opřít zády, ale měla jsem strach – jak by pak chytal miminko, když by mně podpíral? On ale vytušil, jakou polohu potřebuji, sám si mně o sebe opřel a já pak opět už jen na dvě zatlačení do jeho rukou porodila naší třetí dceru. Dodneška nerozumím tomu, jak to, že mně podpíral a zároveň chytal dítě… Říkám si, že v tu chvíli měl asi tří ruce…? I tomuto porodu, stejně jako minulému přihlížela naše tříletá dcera, kterou jsem už ale dopředu náležitě informovala o tom, jak asi to bude celé probíhat.

Naše třetí holčička se narodila do neskutečně jasného dne. Byl to ostrý, vyfoukaný listopadový den, plný podzimního slunce.
Porodní asistentka přijela asi hodinu po porodu, vybavila placentu a obě nás zkontrolovala.
Bylo krásné být doma, tak přirozené a přitom tak vzácné… Byla jsem se všemi mými blízkými a bylo to tak v pořádku.

Pokud budu těhotná ještě počtvrté, ráda bych opět rodila přirozeně. Věřím, že se současná situace změní, že se Ivaně Königsmarkové dostane uznání za to, že mnoha ženám otevřela oči a že budou moci porodní asistentky vykonávat svobodně své požehnané povolání…

Děkuji Ivaně za to, že mi na začátku dala impuls k tomu, abych si ujasnila co v těhotenství a při porodu chci a co ne.
Děkuji „své“ porodní asistentce za její lehkost a odvahu.
Děkuji mému muži za bezbřehou lásku, podporu a pomoc.
Děkuji ženám, jež mi daly život, za to, že mi předaly i schopnosti dobře a jednoduše přivádět děti na svět.

Zuzana Pavlíčková

 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:
494. Tři dcery – příběh první – přirozeně v porodnici
495. Tři dcery – příběh druhý – z domova do porodnice
496. Tři dcery – příběh třetí – konečně doma