Podruhé už ambulantně

Svůj porodní příběh bych ráda věnovala nejen Ivaně, ale i všem porodním asistentkám, které stále ještě vykonávají svojí profesi a pomáhají tak ženám s příchodem na svět jejich vytouženého miminka.

Poprvé jsem rodila v září 2011, už tehdy jsem věděla, že chci co nejvíce přirozený porod, ale ne vše se podařilo tak, jak jsem si přála. Hlavně kojení nám dělalo problémy a proto jsme zavolali Ivanu na pomoc. Tento příběh se jmenuje Tvaroh.

Při druhém těhotenství jsem si proto už více hlídala, co se se mnou děje a jaká vyšetření mi jsou prováděna. Už od začátku jsem věděla, pokud tomu nebude nic bránit, že chci rodit ambulantně. K mému překvapení neměla gynekoložka vůbec žádný problém s tím, že nechci být vyšetřována vaginálně a moje přání respektovala. A dokonce i plán rodit ambulantně schválila u druhorodičky jako pochopitelný. Na prohlídkách pak neměla vlastně co dělat, tak mi změřili tlak a zkontrolovali moč a zase jsem šla domů. Od poloviny těhotenství jsem pak v A-centru navštěvovala i porodní asistentku Natálii, která byla u porodu a moc nás podpořila, za což jsme jí velmi vděční. Samotné těhotenství probíhalo bez komplikací a poklidně. Ke konci se začali objevovat poslíčci, ale vždy jen hodinku dvě a po teplé vaně konec.

Stejně tomu bylo i v den, kdy jsem měla oficiální „termín“. Odpoledne mi začalo šimrat v podbřišku, ale po koupeli s 1,5 letou dcerou se vše zpomalilo na dvě zašimrání za hodinu. Šla jsem si proto normálně lehnout, ale když kolem půl druhé šimrání nepřestávalo a interval se zkrátil na 10 minut, volala jsem Natálii o radu. Domluvili jsme se, že si dám ještě teplou sprchu a pak se ozvu, jak to vypadá. Jenže jen co jsem vlezla do vany a zapla vodu, kontrakce byly po 5 minutách a za chvíli po 2 minutách. Počkali jsme tedy na babičku, aby hlídala Aničku a Natálii, aby mě vyšetřila. Původně jsme měli vybranou porodnici v Mělníce, ale po vyšetření bylo jasné, že tam to nestihneme. Na výběr tedy zbýval neplánovaný porod doma nebo ve stejné porodnici, kde jsem rodila poprvé. Na porod doma jsem se necítila, a proto jsme rychle vyjeli na Bulovku, kam to naštěstí máme jenom 5 minut.

Díky tomu, že jsme měli s sebou PA, tak nám na příjmu uvěřili, že opravdu rodím a že není na co čekat. Tak jsem se vyhla monitoru i přípravně a po krátkém vyšetření místní PA jsem šla rovnou na sál. Už cestou se mi začalo chtít tlačit, tak jsem jen vyhupla na porodní lůžko a začala tlačit. Říkali sice, že ještě ne, ale Natálie mrkla, že už můžu, tak jsem tlačila 🙂 Nejdříve praskla voda a za chvíli už byla naše Betynka na světě. Bez nástřihu, bez medikace, tak jak jsem si přála, jen s jedním stehem. A ani to moc nebolelo. Prý jsem „rodivý“ typ 🙂 Dokonce ani na naše přání neměřili délku miminka.

Poté, co jsme řekli, že bychom zase rádi odjeli, nastalo sice přemlouvání a výčet rizik pro mě i pro miminko, ale nakonec nás nechali déle na sále a pak dopoledne po podepsání reversu propustili. Hlavně v této situaci nás podpořila naše PA Natálie, bez ní bychom možná mírnému tlaku podlehli.

Hodně lidí se diví, že jsme hned odjeli a říkají, že jsme odvážní. Já si ale myslím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsme mohli udělat a že doma pod peřinou nám bylo nejlíp. V klidu domova jsem se rozkojila už druhý den a tentokrát i bez tvarohu.

Katka Benáková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 460. Podruhé už ambulantně

 

Plaváček Lukášek

Ivanu jsme poznali v pražském A-centru, ve kterém jsem se na začátku těhotenství na jednom workshopu naštěstí dozvěděla o možnosti přirozeného porodu. Nejprve jsme s manželem hledali „jen“ co nejvstřícnější porodnici, abychom měli šanci zajistit co nejpřirozenější průběh porodu. Nakonec jsme ale na základě informací z různých knih a zkušeností známých začali uvažovat nad porodem doma.

Ivanin předporodní kurz dal mně i manželovi opravdu hodně. Z lekcí je cítit Ivanina dlouholetá praxe a chuť předávat informace budoucím rodičům. Většina věcí kolem porodu se dá logicky vysvětlit, použít na ně fyzikální a přírodní zákony.

Vzhledem k přání rodit doma, ideálně do vody, pokud bude vše v pořádku, jsem chodila k Ivaně i do poradny. Byla to změna oproti návštěvám u gynekologa – naučila mě, jak poznat polohu miminka, dala mi prostor ptát se i na zdánlivé maličkosti…

Přesto, že jsme Ivaně „skočili do programu“ s dřívějším termínem porodu, takže k nám spěchala od předcházejícího porodu na opačném konci Prahy, byl její přístup během porodu 100%. Díky jejímu vedení se Lukášek narodil do vody bez sebemenších problémů.

Zásluhou její péče jsme prožili porod, první hodiny a dny po porodu, na které budeme vždy s láskou a radostí vzpomínat. Věříme, že i díky ní se nám narodil zdravý a spokojený klučík.

Lukášek a šťastní rodiče

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 461. Plaváček Lukášek

 

Příběh pro Ivanu

Už dlouho přemýšlím nad tím, že také napíšu příběh pro Ivanu. S paní Ivanou jsem se nikdy nesetkala, nechodila jsem na její kurzy, vlastně jsem se o ní dozvěděla až v době, kdy probíhal soud s ní. Tou dobou jsem už měla po porodu svého prvního a zatím jediného dítěte – dcery.

O porodech jsem nevěděla nic moc, jen co jsem si přečetla v nějaké chytré knize o těhotenství od velmi otitulovaného pana doktora. To mě moc nepovzbudilo. Těhotenství jsem měla přímo ukázkové, počet ultrazvuků se mi podařilo usmlouvat na čtyři (včetně toho prvního vaginálního). Test na cukrovku jsem taky úspěšně odmítla. Na víc bojů jsem se necítila a ani jsem neměla potřebu.

Porodit jsem chtěla v porodnici, nic jiného mne ani nenapadlo. Doporučena mi byla mou gynekoložkou (zaplať Pán Bůh za ni) nemocnice v Neratovicích. Už při prohlídce mi byla porodnice sympatická, nadchla mne možnost mít vlastní asistentku v průběhu těhotenství a při porodu, ale bohužel byla pro nás finančně nedostupná.

Svůj příchod na svět si dcera naplánovala bezchybně – v pátek jsme se dostěhovali, v sobotu začaly lehké a nepravidelné kontrakce, v neděli již šlo do tuhého a večer jsme jeli. Manžela jsem mezi kontrakcemi musela navigovat, ve tmě tam sám netrefil – no, byla to legrace!

Po pár nepříjemnostech při příjmu (proč mám propána vysvětlovat, na co zemřel kdo z manželovy strany, a ještě působit jako překladatelka – manžel je cizinec!) jsem se nakonec ocitla v místnosti s vanou, kde jsem mohla být jen s manželem. Pak už si toho pravda moc nepamatuji, jen že překvapená PA (mimochodem byla úžasná!) asi po dvou hodinách zkonstatovala, že asi budeme rodit – to mi při příjmu pan doktor řekl, že to bude asi tak za 8 – 12 hodin. Většina věcí se odehrála tak, jak jsem si (mlhavě) přestavovala. Žádný klystýr, žádné holení, žádná medikace, ono to šlo. Rodila jsem, ani nevím jak. Bez předporodní přípravy, bez studia. Až zpětně mi došlo, že to prostě umím. Jsem žena a vím, jak porodit své dítě.

Od té doby uplynuly více než tři roky. Přečetla jsem si tu spoustu příběhů, které mne inspirovaly a utvrdily v tom, že na to máme. My ženy. Ať už v porodnici nebo doma. Umíme to.

Od té doby jsem taky prožila dva potraty. „Musela“ jsem na revizi. Žádný přirozený odchod, rozloučení. Teď už bych se rozhodla jinak.

Dnes jsem si koupila Hovory s porodní bábou.

Díky paní Ivaně a všem porodním asistentkám za to, že nás učí, že to umíme.

Kristina

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 463. Příběh pro Ivanu

 

Moje porody

O Ivaně jsem se dozvěděla právě na těchto stránkách, na které jsem narazila přes facebook.

Do té doby jsem žila s pocitem, že porod je dost hrozná věc. Nebýt lékařů, nezvládla bych ho. Díky nim mám tak skvělou a krásnou holku.

A pak se objevily tyto příběhy. Tak jsem četla a dozvídala se, jak vlastně porod bez zásahů vypadá. Postupně se mi určité věci propojovaly, až mi to jednoho dne došlo! Lékaři mi opravdu zachránili porod, ale nejspíš mi ho předtím také zkazili.

A to tehdy, když na dveře pokoje krčské porodnice zaťukala lékařka a řekla, aby šel tatínek ven. Myslela jsem si, že mě jde vyšetřit, ale nebylo to obyčejné vyšetření. Dodnes vlastně nevím, co se dělo. Na vysvětlenou jsem nedostala jediné slovo. Bolelo to tak, že jsem křičela. Praskla mi při tom voda. Prý samovolně. Klepala jsme se po celém těle a z bolesti a šoku jsem začala brečet. To byl zlomový bod.
Poté nastaly nezvladatelné kontrakce a já se přestala otevírat. A tak přišel na pomoc nemocniční chemický koktejl, který společně s použitím správného nářadí vše zachránil.

Napodruhé jsem chtěla vyzkoušet porod s někým, kdo věří, že podobné zásahy nejsou vždy nutné. Zjistila jsem, že existují porodní asistentky, které si to také myslí :-). A našla jsem PA z neratovické porodnice, která slíbila, že podpoří „to zdravé ve mně“. Tato paní si velmi brzy získala moji plnou důvěru.

Samotný porod nastal nečekaně brzy. Nebyl nijak snadný, vypuzovací fáze trvala přes 2 hodiny. Ke konci už jsem vážně toužila jen po tom, abych dostala nějaký lék. Hlavně aby to už skončilo, nebo aby mi NĚKDO pomohl. PA si toho nejspíš všimla a normálně mě sprdla – ač byla jindy laskavá a milá. Ať prý koukám zatlačit, ať mi třeba rupne prdel!
A tehdy jsem si někde hluboko uvnitř sebe řekla, „prostě musím, i kdybych měla umřít“. Toto byl zlomový bod.
A co se nestalo, během chvilky mi PA oznamuje, že praskla voda (byla jsem v takovém stavu, že jsem si toho ani nevšimla) a za pár dalších minut byl malý venku. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Porodní asistentka mi pomohla i po porodu. Často několika slovy, větou, rozptýlila mé rodící se obavy a uklidnila mě.

Druhý porod opravdu podpořil to zdravé ve mně a psychicky mě posílil. Také po fyzické stránce jsem se cítila lépe a měla jsem menší poranění. Vzpomínám na něj sice s velkým respektem, ale v dobrém. A k tomu všemu jsem se dopracovala přes tyto inspirativní stránky. Díky za ně, díky Ivaně.

Zuzka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 464. Moje porody