2tt
Dvě čárky. Díky Bohu! Volám manželovi do práce. Raduje se jako já:-)

12tt
Čas úzkosti o to, jestli miminko obstojí, je pomalu za námi. Nevolnosti ustupují ze dne na den a my se s tlukoucím srdcem poprvé vydáváme na kontrolu ke gynekoložce. Miminko je podle všeho v pořádku:-) Doktorka potvrzuje datum porodu, snaží se miminko měřit, ale ukáže se to marnou snahou, na monitoru nejde nic vidět. Čekáme na velký ultrazvuk. Nevadí.
Užíváme si poklidné týdny a pomalu začínáme mluvit o porodu. Já jsem opět nakloněna tomu zůstat doma, ačkoliv obě předchozí děti jsem rodila v nemocnici. Myslela jsem, že to dělám pro bezpečí miminka to nejlepší. Jen jsem se pořád nedokázala zbavit myšlenky, že se vlastně vzdávám své vlastní síly a schopností. Postupně jsem se dokonce smiřovala s neblahou předtuchou, že možná lékaři mají pravdu a onu sílu a schopnosti už ženy 21. století dávno ztratily… Buď jak buď, pomalu sháním kontakty na PA v nejbližším okolí, nebo duly…

24tt
Velký ultrazvuk vnáší do věci trochu jasno (nebo spíše nejasno:-). Ukazuje se, že miminko cele zakrývá placenta. Po složitém odhadování pohlaví (málem už jsem si nechala naklíčit zrní, jak radívala babička), nás lékař ujišťuje, že čekáme třetí dítě ženského pohlaví, že má placentu nevhodně umístěnou a že leží velice nesprávně natočené, takže se mi bude muset „zatřepat břichem“. Doporučujeme panu doktorovi, aby si zatřepal se svým, platíme za určení pohlaví (ano, taky nás to šokuje…) a jdeme – na zákusek. Naše dvě holčičky mají důvod k oslavě! Za pár měsíců se jim narodí třetí parťačka do hry na princezny :-D. Představa domácího porodu v nás postupně víc a více sílí. Bohužel se ukazuje, že legálně v nejbližším okolí k domácímu porodu žádná asistentka nejezdí. Ani v nejvzdálenějším okolí :-))). Několik dul je naštěstí ochotno přijít a třeba mě zavézt do nemocnice. Znovu jsme ve slepé uličce, hledáme alespoň spřátelenou porodnici…

29tt
Měli bychom jít na další kontrolu, ale nějak cítím, že je to pro mě ztrátový čas. Informace jsou spíše orientační,většina testů nadbytečná, tudíž je odmítám, a z ranního kvaltování se mi zvyšuje tlak. Mimoto pořád ještě kojím mladší dcerku, takže všechna vyšetření absolvujeme vždycky všichni čtyři. Přece jen se ale vydávám aspoň na odběry krve, kvůli… nevím, AIDS? Syfilis? Železo? Rána na lačno bohužel nedávám, takže vyzbrojena rohlíkem a kafem sedím v čekárně. Sestra mi nadává, že jdu o pár týdnů později. Ptám se, jestli se obává, že to změní výsledky testů :-))) Vysvětluje, že jde o papíry. Opravuju ji, že jde o dítě :-D.

Říkáme si s manželem a s holčičkami, jak by bylo hezké zůstat na porod doma, všichni se shodujeme na tom, že rodit v nemocnici je nám sice prezentováno jako bezpečnější, ale reálně je to jako přivést domů v noci hosty a pak je ve ztemnělé kuchyni nechat, aby si připravili pohoštění. A jen sledovat, jak bezradně tápou po vypínači a při shazování talířů mají pocit, že je všechno pod kontrolou, zatímco já bych v noci ve vlastní kuchyni vypínač vůbec nepotřebovala. Každý předmět, každé zákoutí mám vyryté do paměti, protože to je moje kuchyň. Protože to je moje tělo… Domlouváme si s dulou první setkání. Moc se těším:-)

36tt
Právě se doléčujeme ze střevní chřipky. Postupně nás zaplavila jako potopa a jeden po druhém se šouráme s miskou u pusy na záchod a zpět. Když se trochu zvetím, překvapují mě v noci silné kontrakce. Přesvědčuju sama sebe, že jsou to jen poslíčky, ale když se ustálí po patnácti minutách, začínám se modlit. Promlouvám k holčičce, aby ještě počkala, že má spooousty času a že bude všechno v pořádku. K ránu kontrakce pomalu odeznívají…

Naše setkání s dulou bylo nádherné. Uklidnilo nás a utvrdilo v představě, že porod doma může být naší cestou. Přesto jsme stále ve spojení s porodnicí, neuzavíráme se před žádnou alternativou, necháváme volný průchod intuici a všichni věříme, že až přijde den D, budu vědět přesně, co mám dělat…
Z nadšeného rozjímání mě vytrhuje následující telefonát:
S: „No tak kdepak Vás máme, slečinko?!“
Já: „Eee…Co prosím? My se známe?“
S: „No pokuď vim, tak ste se měla dostavit na kontrolu, né?!“
Já: „Promiňte, ale zaprvé nejsem už dávno slečinka a zadruhé, můžu vědět s kým mluvím?“
S: „Aha, no jistě, tak se teda omlouvám… já jsem sestra, z gynekologie. A měla ste přijít na kontrolu!“
Já: „To je ale nějaký omyl, volala jsem panu doktorovi, že máme střevní chřipku a po poradě s obvodním lékařem jsme se rozhodli, že důležitější bude vyčkat, dokud se neuzdravíme a neustanou kontrakce, takže…“
S: „Ale to mě vůbec nezajimá! Pan doktor má dovolenou a paní doktorka trvá na té prohlídce, musíme natočit srdíčko děcka a ta hodinka Vás nezabije. Nebo jinak Vás pošlem šupem do špitala!“

Ve zkratce: absolvuji ještě podivnější rozhovor s paní doktorkou, pro mě zcela neznámou osobou, aby mi sdělila, s čím ani nebudu trápit klávesnici. Zdvořile děkuji za vřelý osobní zájem a nechávám se ujistit, že nejde o žádný zájem, ale o povinnost. Mou povinností pak je oznámit paní doktorce, že je mi jí hluboce líto, a že za těchto okolností ovšem pochopitelně nebudu ani nadále usilovat o setkání :-).

40tt
Jsme napjatí jako struny před koncertem a přece jaksi cítím, že miminko má ještě čas. Spousty času. Něco mi našeptává, že ten týden strávený nad záchodovou mísou musí děťátko dohnat… Dula mě ujišťuje, že je čas, dva týdny sem, dva týdny tam… To mě uklidňuje:-)

41tt
Pořád nic. Ani poslíčky. Asi jsem miminko uchlácholila až moc. Vnitřně bojuji s pokušením přece jen jít na prohlídku, ale spoléhám na svou intuici, a taky na miminko, které si hoví s hlavičkou dole a po každém jídle má škytavku. Vším dává najevo, jak se má náramně:-)))

středa, 19. 10. 2016
V noci mě probouzí chuť zkontrolovat krabici do porodnice (pro případ…), upéct bábovku, vyčurat se a ještě jednou přestěhovat dětskou postýlku :-D.
Ve dvě ráno odchází hlenová zátka (aspoň myslím, že je to ona). Při pokusu dospat rána mě ruší plíživé kontrakce. Áaa, asi poslíčky. Není kam spěchat, ale přece jen se před spaním pomodlím moji obligátní modlitbičku: „Pane, prosím, dej ať je porod rychlý a bezbolestný, amen:-)“ Sama pro sebe se zasměju své naivitě:-)))

Ráno je jasné, že nešlo o poslíčky. Posílám manžela s dětmi ke známým a jdu péct tu bábovku:-)

Manžel se vrací a společně stěhujeme dětskou postýlku. Ptá se mě, jestli už nezavoláme dulu. Ale kontrakce, jakkoliv po čtvrt hodině, nemají ještě patřičnou sílu. Říkám, že máme čas. Dáváme si oběd a na hodinku se jdeme prospat. Kolem druhé si kladu otázku, jestli jsem se neunáhlila s odvozem dětí 🙂 Kontrakce jsou časté (co 10min, ale prakticky bezbolestné), takže vesele běhám po domě, utírám prach, vytírám koupelnu a je mi čím dál tím jasnější, že se mi nikam jet nechce a že na případ „porodnice“ asi snad nedojde… Chystám si v obýváku „porodní“ bazén a kontroluji seznam všeho potřebného k porodu doma. Díky Bohu – nic nechybí… Jen čas letí a já nevnímám, že by kontrakce sílily, jen tak nějak houstnou. Pomáhá mi hra na kytaru.

Kolem půl čtvrté se společně nasvačíme, cítím, že se miminko probouzí a jí s námi. Je to legrační, jak bojuje se škytavkou. Při každé kontrakci si tentokrát zpívám a tančím břišní tance. Věřím, že miminko tančí se mnou 🙂 Navzdory pečlivým přípravám se nejlépe cítím na záchodě, kde za sebou zavírám dveře. Kontrakce nejsou ani tak bolestivé, spíše časté a když přicházejí po třech minutách, už se ze záchodu prakticky nevzdaluji, zato na otázku manžela, jestli už nevolat dulu, zmateně přitakávám.

Všechno jde mimo mě, čas je nahustil a zrychlil do jediné světelné koule, která se míhá prostorem a dostává mě do kolen. Tanec se mění ve vlčí vytí a já se vší silou zapírám o rozpálené záchodové topení. Horkost mě prostupuje a já místo bolesti cítím jen neuvěřitelnou sílu, tlak který se rozlévá celým tělem jako výheň sopky, jako povodeň… cítím jak pode mnou praská oheň, země i voda… Instinktivně nahmatám hlavičku a po citu hledám nejlepší polohu. Mručím jako medvědice, ryčím jako vlčice, manžel přichází na mé vytí. Kolem sebe vidím anděly a v poslední vteřině je mi jasné, že buď já, nebo dítě. Všechen strach mě opouští při posledním zatlačení, které není moje, ale jaksi samo, mimo mě a mimo dítě, ono je a manžel chytá miminko do náručí. Je teplé, čisťounké a křičí z plných plic! A já se směju jako blázen, pláču a nemám slzy, svíjím se s děťátkem v ruce, sedám si na zem a čichám si k němu. Voní jak chleba, jak léto v horách u babičky, jako nedělní ráno. A tak se směju, směju se neustále nad tou vůní, nad tou chvílí a nad tou nebeskou nádherou.

Manžel vítá u dveří dulu. Je dojatý a společně se smějeme nad splněnými modlitbami. Porod byl skutečně rychlý a bezbolestný:-))) Placenta vyšla po pár minutkách (asi tím smíchem :-), a mě nezbylo, než ze sebe svléknout „porodní“ šaty (nějak na to dřív nevyšel čas :-))) Stejně jako šaty, svlékám ze sebe tu slabou, vystrašenou ženu, a spolu s ručníky je balíme do uzlíčku úzkosti a vyhazujem ven. Loučíme se s placentou a po dotepání pupečníčku ji s něžností a vděkem odstřiháváme. Miminko se poprvé rozhlíží po ztemnělé ložnici, manžel přiváží holčičky, aby se přivítaly se svou nejmladší sestrou. Eleanor: Bůh je mým světlem. Všichni se v tichu té chvíle radujeme a užíváme si společné křehkosti. Máme to za sebou… Nebo spíš: před sebou?:-)

Lucie Cyroňová

Dodatek: Eleanor Cyroňová, narozena v 16:05, ve středu 19. 10. 2016, cca 2 hodiny od začátku „registrovatelných“ kontrakcí, tedy od začátku doby otevírací. 55 cm, 3 kg. Porod zcela bez zranění.

Reakce okolí: vesměs zmatené. Reakce pediatra: velice pozitivní (první kontrolu provedl do 12hod od porodu doma, miminko vyšetřil, vyplnil formuláře pro matriku a vypsal seznam doporučených kontrol a recepty. Mimo jiné poradil s kojením a péčí o novorozence). Reakce úřadu: nad očekávání dobrá. Velice vstřícná paní úřednice nám vystavila rodný list prakticky na počkání, za což si od nás zasloužila veliký dík a bonbonieru navrch (posléze se ukázalo, že její snacha porodila děťátko taky doma, asi jen půl roku před námi :-))).