Když jsem vloni na začátku listopadu zjistila, že jsem těhotná, zavládl v mé hlavě nejprve zmatek. Jak to všechno zvládneme? S přítelem jsme byli ani ne půl roku spolu. Miminko jsme chtěli, ale ne tak rychle. Navíc ještě chvilku předtím, než jsem se dozvěděla o svém těhotenství, jsem byla z důvodu ukončení projektu ve výpovědní lhůtě. No ze začátku mě alespoň uklidnilo, že se našel nový projekt a já tudíž nebudu bez práce. Po první kontrole u doktorky se zjistilo, že bych měla být v 6tt. Rodit tak budeme v létě.

Začala jsem se na miminko těšit. Docházela jsem na pravidelné kontroly a vyšetření ke své doktorce. Téměř při každé návštěvě jsem chtěla vidět své miminko na ultrazvuku. Chtěla jsem vidět, jak se mu daří. Dnes už bych postupovala jinak, protože moc ultrazvuku plodu škodí. O tom, že čekáme miminko, jsem své okolí informovala pomalu. Bohužel do konce prvního trimestru, kdy nás čekal první screening, jsem to nevydržela a oznámila to rodině a nejbližším. Byly Vánoce a všichni měli radost.

Postupně začalo sbírání nejrůznějších informací ohledně těhotenství a porodu. Věděla jsem, že je

v Praze potřeba se registrovat do porodnice ve 14. týdnu těhotenství. Po úvaze jsem nakonec zvolila Vinohradskou nemocnici. Registrace byla volnější, popis porodnice a přístupu k rodičkám se zdál vstřícný, a navíc jsem nechtěla porodit své miminko v „továrně na miminka“, jak já nazývám některé porodnice typu Podolí či U Apolináře.

Krátce před Vánocemi jsem s přítelem navštívila svou kamarádku. Měla za sebou už dva porody. Jeden v Hořovicích, který se nakonec úplně nevyvedl podle jejích představ, druhý ve Vrchlabí, který už byl o poznání hezčí. Když jsem jí oznámila, že chci rodit ve Vinohradské nemocnici, řekla mi, ať si to pořádně rozmyslím a raději rodím někde za Prahou. Zapůjčila mi 3 knížky. První od Lucie Groverové, Aby porod nebolel. V knížce autorka píše o své negativní zkušenosti s prvním porodem. Své další děti porodila už doma. Zmiňuje zde např. afirmace, kresby a jiné podobné těhotenské a porodní techniky. Docela mě to zajímalo. Zůstala jsem ale nepochopena na straně své rodiny. V porodnici se přece rodí miminka a doktoři chtějí pro rodičku a dítě to nejlepší. A porod prostě bolí, na to se připrav. Můj přítel mi byl ale velkou oporou.

Následovala knížka Hypnoporod od Marie F. Mongan. Tou třetí knížkou byla Fascinující mysl novorozeného dítěte od Davida Chamberlaina. Po přečtení knížky o Hypnoporodu jsem začala pátrat, zda by bylo možné s pomocí jejích technik přivést své miminko na svět. Cítila jsem, že bych chtěla absolvovat nějaký kurz, protože bych to pouze s knížkou asi nezvládla. Při hledání na internetu jsem narazila na stránky jedné české duly, která žila v Anglii. Zjistila jsem, že dělá kurzy, kterých je možné se v Čechách zúčastnit. Oznámila jsem to svému příteli a poprosila ho, zda by se jich se mnou zúčastnil. Souhlasil. Ve stejném období už jsem začala chodit na cvičení do A centra v Praze a začala se tak více stýkat s lidmi, kteří se zajímali o přirozené těhotenství a porod. Na začátku každé hodiny gravidjógy jsme mluvily o tom, co každou z nás trápí či těší. Sdílely jsme informace o porodnicích, dulách, porodních asistentkách apod. V té době jsem začala vážně uvažovat o tom, že nebudu, že prostě nechci rodit v Praze. Má volba padla nakonec na Neratovice, i když ve hře byly nejrůznější porodnice (Vrchlabí, Jilemnice, Jablonec…). Absolvovala jsem prohlídku porodnice. Navíc na Neratovice byly i skvělé reference ohledně přirozeného porodu pouze s porodní asistentkou. Můj přítel mě v mém rozhodnutí rodit mimo Prahu podporoval. Podporoval mě už od samého začátku.

Má rodina ale kroutila hlavou nad tím, že jsem se rozhodla rodit kdesi za Prahou. Vždyť přeci v Praze je ta nejlepší péče.

Přála jsem si rodit s porodní asistentkou, a tak jsem pátrala na internetu, jaké ohlasy na PA v Neratovicích jsou. Věděla jsem, že máme od ledna možnost si zvolit PA, která může vést porod v porodnici. Bohužel napsaný zákon a realita byly poněkud odlišné. Proto jsem možnost duly hned na začátku zavrhla (dula mi přece nebude moct aktivně vést porod).

Na začátku března nás čekal screening v druhém trimestru. Přemýšleli jsme, zda si necháme říct, co čekáme. Bude to holčička nebo chlapeček? Podle přítelova snu a ultrazvuku čekáme holčičku. Náš sen se tedy začíná zhmotňovat.

U své doktorky absolvuji všechna vyšetření. Výsledky jsou skvělé. Zjistili jsme jen, že jsem Rh negativní, což znamená, že budu během těhotenství více sledována.

Do kurzu hypnoporodu zbývaly dva měsíce. Žádný dřívější schůdný termín v Praze nebyl. Stěhovali jsme se a měli jsme jiné starosti. Kurz jsme tedy absolvovali na začátku května. To už jsem definitivně rozhodla, že budu rodit v Neratovicích s tamní PA. Chtěla jsem přirozený porod. S PA jsem byla dohodnuta, že po kurzu se sejdeme a řekneme si, co a jak.

Vedle kurzu hypnoporodu jsem chodila ještě na předporodní kurzy k Ivaně K, které mi byly mi doporučeny. Zpětně jsem za toto rozhodnutí velmi ráda, protože Ivanin pohled na těhotenství a porod mě vždy uklidnil a to i ve chvíli, kdy ve 28tt můj čípek vybočoval z normy těhotenských tabulek.

Kurz hypnoporodu byl skvělý. Dostali jsme spoustu informací a rad, shlédli několik videí, poslouchali relaxace a diskutovali. Bylo to přínosné nejen pro mě, ale i pro mého přítele. V té době jsme se rozhodli, že přítel bude u porodu. Musí mě přeci uchránit před všemi nástrahami, co většina českých porodnic dnes přináší.

Kolem 32tt jsme absolvovali závěrečný screening. Všechny testy stále vycházely dobře. Až na zkrácený čípek ve 28tt, který mě znervóznil (přestala jsem cvičit, začala jsem se více hlídat). Doktorka mě tenkrát chtěla vydat neschopenku, což jsem odmítla. V práci jsem si dohodla home office na částečný úvazek. I test na těhotenskou cukrovku, kterého jsem se tak obávala, vyšel negativní. Nějak jsem se necítila zatím na to, abych nějaký test odmítla. Prostě jistota je jistota. Množství sledování mě ale zaskočilo. Vždyť nejsem nemocná, jsem jenom těhotná.

Po kurzu hypnoporodu jsem si v kuchyni na nástěnku pověsila obrázek miminka v bříšku a k němu si vypsala pár oblíbených afirmací. Kromě CD z kurzu jsme dostali ještě další materiál. A tak jsem ihned začala procvičovat dýchání a vizualizace, četla si každý den z nástěnky afirmace k posílení těhotenství a porodu a dívala se na obrázek miminka. Těšila jsem se na porod čím dál více. Mluvila jsem s miminkem, četla mu pohádky a zpívala písně a mantry. Přítel mi čas od času hladil bříško a u toho promlouval naším miminkem. V té době už jsme měli vybrané i jméno. Jolanka. Mně se moc líbilo a prosadila jsem si ho i navzdory přítelova nesouhlasu. Chtěl Rozárku.

Vedle přípravy na hypnoporod jsem se od 32tt začínala zajímat více o to, jak své miminko přimět, aby se otočilo. Bylo koncem pánevním už od 24tt. Paní doktorka mi oznámila, že máme ještě trochu času. Začala jsem tedy s miminkem rozmlouvat. Vedle toho jsem občas cvičila, ale ne moc. Chtěla jsem nechat na miminku rozhodnutí o tom, jak chce přijít na svět. Mé okolí mi dávalo nejrůznější rady a tipy a povzbuzovalo mě v tom, že miminko má ještě čas, aby se otočilo. Na kurzu hypnoporodu nám bylo řečeno, že se může otočit ještě v den porodu. A tak jsem byla v klidu. Stále jsem se nevzdávala své představy o krásném a přirozeném porodu. Žádné metody typu akupresura, homeopatika či manuální otočení miminka jsem ale nechtěla podstupovat. Přeci mé miminko ví nejlépe.

Čas plynul a miminko bylo stále v poloze konce pánevního. Holt se nedá nic dělat. Sen o přirozeném porodu se mi rozplynul jako domeček z karet. Miminko se prostě rozhodlo jinak. Škoda. Nechtěla jsem ho ale do ničeho nutit. Buď se otočí a narodí přirozenou cestou nebo půjde ven CS.

Oznámila jsem to během předporodního kurzu Ivaně K. Byla jsem rozhodnutá, že chci rodit v Neratovicích. Věděla jsem, že miminka KP se rodí plánovaným CS a to i v Neratovicích. Také jsem měla kamarádku, která porodila KP spontánně v Mělníce. Tam ale neměli ten přirozený přístup: Porod jen s PA. Své PA jsem oznámila, že mé miminko je stále KP. V takovém případě by asistovala u mého plánovaného CS. I přesto všechno jsem ji stále chtěla mít u porodu. Ivana mi oznámila, ať se spojím s externím doktorem se zkušeností s porody KP. Moc se mi ale nechtělo.

Kurz skončil, 36tt byl za námi a já měla naplánovaný první monitor. Na poslední chvíli jsem se rozhodla si přeci jenom promluvit s doktorem se zkušeností s KP. Za to přeci nic nedám. Hlavně jsem se měla poprvé vidět s mou PA.

Můj přítel mě doprovodil do první poradny. Chtěla jsem, aby u rozhovoru s doktorem byl i on. Po natočení prvního monitoru jsme se setkali s panem doktorem a sdělili mu, že chceme zkusit spontánní porod. Podle dostupných informací a daných kritérií by to mělo jít. Miminko, tedy naše holčička, by měla být drobnější. Pan doktor nejdříve váhal, protože jsem byla prvorodička. Cítil ale mé odhodlání přivést naši holčičku spontánně na svět a tak nám oznámil, že by se nám to mohlo podařit. Takže je nám jasné, že pokud chceme rodit KP spontánně, musíme ho mít u porodu nebo bude plánovaným CS. Po vzájemné dohodě jsme se s přítelem rozhodli, že chceme mít u porodu jak pana doktora, tak i námi zvolenou PA. A tak jsem začala docházet do poradny k němu. Kromě monitoru mě pan doktor vůbec nevyšetřoval. Jen se vždy ptal, jak se mi daří. Chtěl počkat, až se porod rozběhne. V 38tt se udělal váhový odhad, který dopadl dobře. Miminko mělo mít kolem tří kil. Stále tu existovala i pravděpodobnost, že se nakonec otočí.

Dula z kurzu hypnoporodu mi poslala nějaké video s cviky na otočení miminka. Také jsem začala sbírat informace o porodu KP. Čerpala jsem hlavně ze zahraničních stránek. V zahraničí je totiž porod koncem pánevním přirozenou věcí. Je to druhá nejpřirozenější poloha.

Od 39tt jsem už o otočení miminka pochybovala. Nechtěla jsem ale plánovaný CS. Akutní CS byla poslední možnost, pokud by to nešlo spontánně.

Uběhl 40tt, termín porodu, a miminko bylo stále v klidu. Kromě občasného tvrdnutí břicha a menstruačních bolestí se nic nedělo. Začala jsem se bát, aby už moc nerostlo, abychom nepřekročili váhovou hranici 3500g u prvorodiček. Miminko ale mělo ještě čas. S přítelem jsme měli jedno tajné přání. Kdyby se narodilo o něco později, dostal by přítel ten nejkrásnější dárek k svátku.

Byla středa ráno. Chtělo se mi na záchod. Pobolívalo mě jako obvykle břicho. Tak, přítel má dnes svátek a my pořád nic. Poslední dva dny jsem vedle pravidelné dávky maliníku a lněného semínka spořádala i hodně ananasu. Prý i ten pomáhá vyvolat porod. Bylo 5h ráno a já se vrátila z toalety do postele. Sotva jsem zalehla, začalo mi něco téct po nohách. Tak a je to tady. Praskla plodová voda.

Pan doktor sice říkal, že by bylo dobré, kdyby praskla během porodu, osud chtěl ale jinak. Začala jsem rychle hledat ručník. Plodová voda odtékala pozvolna. Chodila jsem po bytě a chystala se vzbudit přítele, který spal vedle v místnosti. Oznámila jsem mu, že dnes porodíme. Zavolala jsem své PA, následně doktorovi. PA se mě ptala na kontrakce. Začala jsem nějaké pociťovat. Nebyla jsem ale schopná odhadnout v jakých intervalech. PA mi oznámila, že bych zhruba do dvou hodin měla dorazit do porodnice. Dobalila jsem poslední věci a řekla příteli, ať se nasnídá. Pak hned můžeme vyrazit. Chtělo se mi něco sníst. Má PA mi ale řekla, ať to s jídlem moc nepřeháním. Těsně před odjezdem jsem ještě rychle zapnula počítač a napsala zprávu dule z kurzu hypnoporodu, že rodíme a ať na nás myslí. Po půl sedmé jsme konečně vyrazili do porodnice. Posadila jsem se na zadní sedadlo. Pod sebou jsem měla deku a ručníky. Zapnula jsem MP3 s afirmacemi k hypnoporodu a snažila se prodýchávat každou vlnu, která přicházela. Do toho jsem plakala. Ani jsem nevěděla proč. Prostě emoce potřebovaly ven.

Po sedmé jsme dorazili do porodnice. Setkala jsem se se svou PA, která zrovna měla službu. Ujala se nás mladá doktorka, náš doktor byl ještě na cestě. Nejprve mě zkontrolovala vaginálně, aby zjistila, jak to se mnou vypadá. Pak na ultrazvuku zkontrolovala, jakou má miminko polohu. Vaginální vyšetření jsem nechtěla podstupovat, PA mi ale naznačila, že by bylo dobré zjistit, v jakém stadiu se můj porod nachází. Byla jsem otevřená na dva prsty. Následně jsme vsedě natočili monitor. Po jeho natočení mi má PA oznámila, že se přemístíme na pokoj. Naštěstí na něm nikdo nebyl. Chtělo se mi na velkou. U KP porodu se ale tlačit nesmí. A už vůbec se na něj nesmí spěchat. Neodvažovala jsem se tedy na velkou, na toaletu jsem se ale přemístila. Přítel byl celou dobu v mé blízkosti. Vlny se stupňovaly. PA navrhla přemístit se do sprchy. Souhlasila jsem. Teplá tekoucí voda mi udělala dobře. S každou vlnou jsem si dřepla na bobek a snažila se ji prodýchat. Někde v hlavě jsem si zkoušela vybavit východ slunce, vizualizaci pro první dobu porodní. PA chodila kontrolovat miminko dopplerem. Přítel sledoval interval mých vln. Jen on byl schopen informovat mou PA. Občas se v pokoji objevil i náš doktor.

Bylo deset hodin. Přesně pět hodin od prasknutí plodové vody. Pan doktor chtěl zkontrolovat, jak jsem na tom. Podstupuji tedy další vaginální vyšetření, tentokrát na pokoji. Byla jsem otevřená už na 7 prstů. Nechala jsem si informaci sdělit, i když podle porodního přání jsem to vědět nechtěla. Pan doktor byl spokojený. Porod se krásně rozbíhal. Poté jsem se přemístila na sál. Byla tam také sprcha, ale menší. Zalezla jsem opět pod tekoucí vodu. Prostor ve sprše byl ale malý. Cítila jsem se nepohodlně. Přítel byl stále se mnou. Snažil se zkorigovat teplotu vody, ale moc mu to nešlo. Interval mezi kontrakcemi se zkracoval. Po nějaké chvíli jsem musela sprchu opustit. Bylo potřeba miminko opět zkontrolovat a natočit tak další monitor. Miminku se dařilo dobře. Po natočení monitoru jsem zkusila na žíněnce zakleknout na všechny čtyři. Panu doktorovi tato poloha nevadila. Bohužel jsem začala cítit, že se můj rozběhnutý porod se zpomaloval. Kontrakce slábly, interval mezi nimi se prodlužoval. Pan doktor mi oznámil, že s takovými kontrakcemi bych své miminko bohužel nikdy neporodila. Kontrakce bylo potřeba nějak podpořit, zesílit. Bylo nám navrženo podání oxytocinu. O tom jsme ale nechtěli nic slyšet. V mém porodním přání bylo napsáno, že žádný oxytocin nechceme. Smutně jsem se podívala na přítele s dotazem, co teď. Pan doktor na nás v žádném případě nechtěl tlačit. Řekl, že to můžeme zkoušet dále. Cítila jsem se na konci svých sil. Po krátké úvaze jsme se rozhodli k podání oxytocinu. Vylezla jsem na kozu a jiná PA mi přišla napíchnout infuzi oxytocinu. Doufala jsem, že to miminku moc neublíží. Po zavedení kanyly, kdy mi začali pouštět oxytocin po malých dávkách, se kontrakce začaly navracet. Teď už jsem cítila konstantní bolest. Kontrakce se stupňovaly. Začala jsem mít tlaky na konečník. Miminko pomalu sestupovalo. Měla jsem potřebu tlačit. Teď už jsem mohla. Po určité době, kdy jsem zkoušela rodit na koze na všech čtyřech, jsem se otočila na záda a upravili jsme kozu do polosedu. Byla jsem fyzicky vysílena. Při tlačení jsem se zapírala o držáky. Tlačila jsem s každou kontrakcí, kterou jsem oznámila. Nevnímala jsem moc své okolí. Přítel byl stále se mnou. Měla jsem pocit, že miminko nemůžu vytlačit. Jako bych cítila, že vždy ukázalo jen zadeček, který se zase schoval, jakmile jsem přestala tlačit. Nebylo tomu ale tak. Miminko se klubalo úspěšně ven. Pan doktor mu pomáhal, přidržoval tělíčko, vytahoval končetiny. Přítel byl u toho. Já se pouze soustředila na tlačení. Najednou jsem ucítila, že ze mě něco vypadlo. No kromě hlavičky už bylo všechno venku. Teď už jenom ta hlavička. Kontrakce ale nikde. Čekali jsme. Do žíly jsem dostala maximální dávku oxytocinu, abych hlavičku co nejdříve porodila. Hurá, povedlo se. Porodila jsem své miminko bez nástřihu. V místnosti už byl připraven pediatr se sestřičkou. Pupeční šňůra byla ihned přestřihnuta. Ptala jsem se, zda už potepala. Dostalo se mi odpovědi, že na to nebyl čas. Miminko prý v sobě mělo hodně plodové vody, začínalo modrat a potřebovalo ihned ošetřit. U KP miminek se to stává. Naštěstí resuscitace nebyla potřebná, jen trocha kyslíku (zřejmě kvůli přestřihnutému pupečníku). Miminko utřeli a zvážili, což nemuselo být hned, ale vše se dělo ve stejné místnosti. Hlavně aby bylo v pořádku. Po porodu jsem na jedno zatlačení porodila i placentu. Po kontrole pediatrem jsem konečně dostala své miminko do náruče. Respektive sestra mi ho dala k prsu, aby se přisálo. Chtěla jsem, aby se k prsu doplazilo samo. Byla jsem ale fyzicky vysílena.

Miminko se po nějaké chvíli přisálo. Mezitím mi ho přikryli. Doktoři se sestřičkou už byli pryč. Zůstala jsem na pokoji s miminkem a přítelem sama. Následoval dvouhodinový bonding. Nějak jsem si říkala, že vlna toho přirozeného oxytocinu, o kterém nám Ivana vždycky vyprávěla, se nějak nedostavila.

Byla jsem vyčerpána, ale šťastná. Můj sen o přirozeném porodu se mi splnil. Velký podíl na tom měla má dula z kurzu hypnoporodu, Ivana K, zkušený doktor a má PA. V neposlední řadě i můj přítel. Bez nich bych to nikdy nedokázala. A i když nebylo vše přesně podle mých představ (vstupní vaginální vyšetření, podání syntetického oxytocinu, přestřihnutý pupečník či přiložení miminka k prsu), dokázala jsem se vzepřít společenským zvyklostem a své miminko přivést na svět přirozeným a jemným způsobem. A můj přítel nakonec dostal ten nejkrásnější dárek k svátku.

Gabriela, Luboš a Jolanka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
883. Můj sen o přirozeném porodu I
884. Můj sen o přirozeném porodu II