Sama jsem se narodila ještě za dob tvrdé totality, v “proslulé” třebíčské porodnici, a vzhledem k tomu, že jsem po narození pořád spala, moje vlastní matka si mě údajně pochovala až za víc jak 24 hodin od porodu. A to jenom na kojení, jak bylo tehdy zvykem. Moje babička zemřela při domácím porodu (v roce 1946), a tak jsem vyrůstala v představě, že jediný dobrý porod je pod bedlivým dozorem lékařů. Jiné způsoby porodů jsem brala jako vhodné maximálně pro nějakou omezenou skupinku alternativních žen, které žijí někde daleko od civilizace, většinu toho, co snědí, si samy pěstují na zahrádce a děti mají v domácím vyučování.

Poprvé touto mou představou zacloumala žena našeho kamaráda, profesora na newyorské univerzitě, sama také univerzitní profesorka a poměrně křehká až neurotická žena, zkrátka typická Newyorčanka. Když ve svých čtyřiceti poprvé rodila, zvolila metodu přirozeného porodu bez jakýchkoli zásahů jenom s midwife (angl. termín pro porodní asistentku). Porod se odehrál na pokoji zařízeném podobně jako v hotelu, ale situovaném v odděleném spodním patře nemocnice, tak aby tam v případě potřeby mohl být doktor do několika vteřin. Ještě ten den večer byla doma se svým dítětem.

Když jsem sama otěhotněla, svěřila jsem se automaticky do péče OB–GYN, jak se tu ve zkratce říká porodníku–gynekologovi, s tím, že budu mít klasický nemocniční porod. O porodu samotném jsem toho moc nestudovala. Můj manžel byl pečlivější, a tak si pořídil výbornou knihu The thinking woman’s guide to a better birth (Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k lepšímu porodu) od Henci Goer a občas mě zásoboval zajímavými detaily, které se dozvěděl. Ani v americkém zdravotnictví není všechno kolem porodů růžové, hodně se řeší např. velký počet císařských řezů (asi jedna třetina z celkového počtu), zatímco ideálně by to mělo být mezi pěti až deseti procenty.

Myslela jsem si, že volím ten nejběžnější způsob porodu, až do chvíle, kdy jsme šli pár týdnů před porodem na prohlídku porodnice, kde budeme rodit. Sestra, která nás prováděla, se zeptala, kdo bude rodit jenom s midwife, a ruku zvedly skoro všechny (!) z asi patnácti přítomných budoucích matek. Ty, které měly rodit s lékařem jako já, byly spíše výjimkou. V naší porodnici nebylo k přirozeným porodům uzpůsobené samostatné patro jako v případě našich známých, ale většina pokojíků, kde se rodilo, byla kromě klasického porodního křesla vybavena i prostornou koupelnou se sprchou a také velkou rohovou vanou na pokoji, takže pokoj bylo možné využít jak ke klasickému porodu vleže, tak k porodu do vody či v jiné poloze. Navíc to byl opravdu pokojík, s křeslem pro znaveného tatínka a se skříňkami – žádný velký sál nebo dokonce jenom umělými stěnami ohraničený prostor. Zatímco v jednotlivých pokojích řídí asistentky samy porody, na patře má vždy službu minimálně jeden lékař, který by přispěchal, kdyby bylo potřeba.

I když jsem na mnou zvoleném způsobu porodu už nic neměnila, právě tahle zkušenost mě přiměla začít se více zajímat o profesi porodních asistentek a jejich roli při porodu. Tak jsem narazila i na osobnost Ivany Königsmarkové a na popis neutěšeného stavu u nás v ČR.

V den porodu jsme s manželem sami došli do porodnice, máme ji ani ne deset minut od domu, a už za čtyři hodiny od příchodu jsme se mohli těšit z našeho prvorozeného syna. Naštěstí v USA bez problémů funguje spolupráce mezi lékaři a porodními asistentkami. Lékaři sami do procesu porodu začlenili několik principů, které se shodují s vizí porodních asistentek, např. žádné holení či klystýr, prostor pro vzájemné navázání kontaktu hned po narození, neodnášení dítěte z pokoje kvůli vážení atp. Mile mě překvapilo také to, že když se moje ošetřující lékařka telefonicky dozvěděla, že jdu rodit, nasedla v noci do auta a přijela jen tak v domácím úboru za námi do porodnice, i když neměla tu noc službu. (Podotýkám, že mám úplně standardní zdravotní pojištění.)

Přestože jsem byla s porodem spokojená, dvě věci bych si příště přála jinak. Mám pocit, že lékařům–porodníkům je všude na světě společné pravidlo: čím rychleji, tím lépe. Jejich naléhaní, ať tlačím, co to jde, tzn. i když necítím potřebu, tak vedlo k tomu, že bylo po porodu zbytečně moc šití, protože se tkáň dostatečně nepřipravila postupným stahováním na procházející dítě. Druhou věcí, která mi chyběla, byla podpora přisátí dítěte hned po narození. Maličkého mi sice hned, jak vyklouznul, položili na tělo, takže jsme se na sebe začali oba nevěřícně koukat, ale vzhledem k tomu, že tam nebyl nikdo, kdo by mi ukázal, jak na to (laktační konzultantka nebyla zrovna dostupná), po chvíli jsem ho raději sestře sama dala zpátky a řekla, ať ho dají k tatínkovi do náručí… Právě z těchto důvodů bych příště chtěla rodit jenom s porodní asistentkou. Jednak předpokládám, že by mě tak nehonila, a druhak, že by mi pomohla překonat únavu z porodu a nebát se prožít plně poporodní bonding. I tak jsme si ale všichni tři náramně užili první dvě společné hodinky, kdy nás nechali v klidu v porodní místnosti, s malým v náručí a s výhledem na probouzející se Manhattan a na červánky ozářenou Sochu svobody. Teprve pak mě převezli na můj pokoj, miminko omyli a zkontrolovali, a když jsem konečně začala usínat, už jsem ho měla zase u sebe.

Budu-li příště rodit v České republice, doufám, že se u nás do té doby přístup k profesi porodních asistentek změní natolik, že bude takové prožití porodu možné i tam. Snad to není jen zbožné přání. Jak jsem pochopila z nedávno uveřejněného článku o Ivaně Königsmarkové (http://www.galerie-ne.cz/profily/detail/id/52), až do přelomu 70. a 80. let nebyla situace v českých porodnicích tolik odlišná od té, kterou popisuji v USA, tzn. asistentky asistovaly rodící ženě, ne doktorovi. Osobně považuji model, kdy porodní asistentky mají porod plně v režii, ale v prostředí napojeném na nemocnici, za velmi šťastný. Domnívám se, že takovýmto nebo podobným modelem by se v ČR mohlo začít. Není přeci třeba hned schvalovat všechny typy alternativních porodů, ale je třeba vrátit porodním bábám jejich kompetence. Nechat je dělat řemeslo, ke kterému jsou vyškolené, tj. provázení zdravých rodiček celým fyziologicky probíhajícím porodem, a lékaře odkázat do sféry jejich kompetencí, tzn. tam, kde je třeba zasahovat, kde se normální mění v abnormální.

Ostatně, i etymologie názvů obou profesí nám tu může být nápomocná:

Mid-wife – ze staroanglického “with woman” (se ženou), tzn. ta, která je s (rodící) ženou, ta, která jí asistuje

Lék-ař – ten, který léčí (a tudíž předpokládá existenci nemocného), ten, který podává léky

Věra

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 523. Jak se rodí v New Yorku