Tak jsem zase těhotná, to mi v hlavě dojde až někdy koncem 7. měsíce, když si jdeme zopakovat kurz hypnoporodu a já si uvědomuju, že bych se o sebe měla začít víc starat. Pak je to lepší, ale pořád tomu nedávám tolik jako s Ríšou. Poslední měsíc je asi nejnáročnější, chlap sice de-fakto převzal veškerou starost o domácnost a o našeho 17m syna, za což ho fakt miluju, ale porad čekáme, kdy to přijde a ono nic..? Jsem připravena jak na porodnici, tak porod doma, podle toho, co malá vymyslí. Kluk šel rychle, druhátka jsou prý ještě svižnější. Aspoň mám prostor ladit detaily, obě varianty mají totiž svá ALE. Čekání je mazec. No jo, je to jiné, když první dítko kouklo na svět už 37tt+1. Po 40tt už mi teda stříkají nervy… co ještě můžu udělat? Srovnat v hlavě krušný začátek těhotenství pomoci EFT, pocvičit s rebozem, ať malá přikloní hlavičku, zakoupit pupalkové kapsle…

Je pátek večer, dneska 40+6tt, tož zase uspat sviště, čumnout na film a počkat, než se vzbudí na tu svoji pravidelnou čurpauzu. Smířená s tím, že můžu rodit klidně až někdy za týden za dva, usínám. Kolem půlnoci se budím, postel plná, všichni spí, sem tam se v břiše něco hne, ale tyhle hnutí už mam víc jak měsíc, tak to neřeším. Ovsem v 1:30 se to ve mně hne tak, ze musím z gauče na zem na kolena. Hmm, že by jablečný mošt? Skočím na záchod, křeče v podbřišku se stupňujou. Pravidelnost nejde vysledovat, ale když po cestě zpět zakleknu u krbu… safra to už by mohlo být? Píšu PA, že asi už a že jdu měřit. Cca ve 2 se budí svišť, to si teda vybral dobu… Statečně jdu vyměnit plínku a znovu uspat, mezitím je vzhůru i chlap a taky se jde vyvenčit. Jenže to už nad malým při uspáváni klečím, nohy zaťaté v pěst. Tak takhle ne, to by nešlo… Strkám chlapovi malého do ruky se slovy „Buď ho uspi nebo odvez“ a fičím do koupelny… Křeče v podbřišku jsou děsné. Dýchat dýchat.. Nic? Safra úleva žádná. Vlezu do vany na sucho, tam přemýšlím, co teda. Jestli pustím vodu, tak už neodjedem. Tak co? Volat mamce, ať přijede pro malého, nebo hop do auta a cestou do porodky jim ho tam vyklopit? Křeče jsou horší a horší, pomalu mě to bere na tlačení, sáhnu a cítím vak. No tak nic. Mezi vlnami, spíš teda křečemi, volám mamce, ať dojedou. Jestli odjede Rob, budu tu úplně sama, a zas až tak statečná nejsem. To už je 2:20. Mezitím přichází ta moje dvojka, čímž staršímu z nich docvaklo, že už asi nikam nepojedem, když dřepím ve vane. I když furt na sucho… To ale za pár vteřin konečně napravuju a přichází kýžená úleva. Že jáááá se tak mordovala a neudělala to dřív! Uháááá. Už jsou to konečně ty vlny co znám, přicházejí odcházejí, nebolí, voda je odplavila. Délku ani interval ale pořád nejde jaksi definovat. Hmmm. Tipla bych to tak na 7cm, cca 40 vteřin po dvou minutách, vak s hlavickou cítí pořád na stejném místě. Analyzuju si, jestli je to obličej nebo temeno. Zdá se, že to druhé, fajn, tak to bude dobré, hlavičku si posunula. Jsem mnohem klidnější. Kontroluju, jestli si dobře dýchám a nezatínám zuby. Jsem to ale šikovná 😀 Pořád hlasitěji si vrčím, no co, jsem doma. Rob mluví s PA, hlásím, že jsem na 8. Slyším, že přijeli naši. Rob je koordinuje a berou Ríšu, trochu se ztiším a poslouchám, jak to tam probíhá. Baba zvědavá jsem 🙂

Dvere klaply, 2:45 přichází můj drahý, že jde nastartovat auto. S tím ho mile odbudu, že v autě teda rodit nebudu. Sleduju mírné zděšení a smíření s osudem, přijde mi fér ho uklidnit, že všechno jde dobře. Vana je konecně napuštená. Jóóó, ted si zavrčíííím, nebudu se žinýrovat. Rob mě hladí po zádech, má u mě hlavu. Cítím známé štípání, prořezává se hlavička. Už??? „Pomalu, pomalu,“ koučuju tu naši holku, brzdím si ji rukama, ať nejde tak rychle a neporaní hráz. Opakuju si „Otvírám se, otvírám se,“ když si to řeknu, tak to tak bude ne, zdá se mi, že bych na tom mohla popracovat, jsem fakt na 10? „Praskl,“ hlásím. „Nepraskneš, pusinko“, ozývá se přede mnou 🙂 „Vak,“ dodávám 😉 Chránim hráz prsty, pokouším se korigovat rychlost, trošku to trhne a hlavička je venku. Tlačit? Netlačit? Počkej si, musí dorotovat, zní mi v hlavě… Tak teda čekám. Hlavička se ukázkově otáčí. Už? Ne, ještě trochu. Teď? Jo, už můžeš, říkám si a s další vlnou zatlačím a tělíčko je venku. Je 2:59. Malá chrchlá, měla bych ji dát aspoň horizontálně, ať se všechna voda dostane z plic, zase mi zní v hlavě. Pořád trochu chroptí, ale při tom ječí jak na lesy… Vzpomenu si na Helgu z videa hypnoporodu. No co už, pusou odsaju z nosíku a pusy přebytek tekutin a plivu je do vany. Fakt jsem lesana 😀 Začíná být chladno, tak šup z vody do hnízdečka, jestě počkáme na placentu. Za dvě hodiny je venku a já se jdu s jejím kouskem pod jazykem konečně ňuchňat s malou do postele. Venku -20°C a nám je v peřinách fajn, spokojeně usínáme. Mám toho nejšikovnějšího asistenta co znám, vlastně vůbec nechtěl rodit doma, natož bez PA, a zvládl to všechno kolem od A do Z s bravurou :* A já vlastně taky.

Pavlína Miturová