Dal mi vědět, že se mi narodí, v nejkrásnějším snu, jaký se mi kdy zdál. Přišel o několik let později, malinko v čase, kdy to s manželem úplně nečekáme, ale prvotní překvapení rychle převáží radost.

Těhotenství probíhá v naprostém pořádku, ačkoliv pro moje tělo je o dost náročnější, než to první. Téměř od začátku mně provází bolesti zad, zablokovaný krk, veliké bolesti kyčlí a neúměrné přibírání. Moje ženská lékařka mi hned na první návštěvě sděluje, ať počítám s tím, že druhý porod bude ještě rychlejší a bolestivější než ten první.

Od začátku těhotenství se všemožně snažím zjistit, zda mám očekávat zase překotný porod (první porod trval 2 hodiny) – podle všeho jsou šance asi půl na půl. Po zkušenosti s prvním porodem je mi jasné, že s domácím porodem musím přinejmenším počítat, ať už bude těhotenství probíhat jakkoliv.

Asi v polovině těhotenství mám nádherný porodní sen – Matěj v něm přichází na svět ve Světle a bezpečí, úžasně jemně, bezbolestně a rychle. V tom snu jsme jen sami dva, ale zatím mi to nedochází. Je to tak úžasný příchod, až je mi po probuzení líto, že to byl jenom sen 🙂

Ve druhé polovině těhotenství cítím velkou potřebu pracovat na svém tématu strachu z bolesti, jejíž intenzita mně při prvním porodu velmi překvapila. Mám strach, že jestli bude opravdu ještě silnější než prve, nemusela bych to bez lékařské pomoci zvládnout. Zjišťuju ovšem, že cest, jak pracovat s porodními tématy s podporou zvnějšku, je žalostně málo. Nakonec nacházím alespoň jemnou masážní terapii. Paní je skvělá, její vhledy jsou přesné a hluboké. Ptá se mně, kde plánuju rodit. Rozpačitě přiznávám, že nejspíš doma, a dochází mi, že si to sama teprve začínám naplno připouštět.

Začínám pátrat po porodní asistentce, což se v našem městě ukazuje jako největší problém. S mužem se shodujeme, při prvním porodu byla přítomnost PA pro nás všechny obrovskou pomocí. Vždycky jsem jen žasla nad – pro mě nepochopitelnou – odvahou žen, které rodí úplně samy. Přesvědčená, že to bych nedokázala… a teď najednou je právě tohle moje ústřední téma. Najít doprovod se zdá nemožné. Já si ale na neasistovaný porod netroufám.

Po dlouhém pátrání nakonec nacházím alespoň PA z jiného okresu. Je ochotná, milá, ovšem hned na první schůzce mi suše sděluje, že to k nám nejspíš nestihne. Ptá se mně, zda jsme s manželem připravení na to, že na to budeme sami. To mně netěší, to právě přesně nechceme! Nicméně má pro mě i dobrou zprávu, při mém bezproblémovém těhotenství jsou šance na komplikace velice malé, doma dokonce ještě o něco menší než v porodnici. Radí mi, abych si dobře promyslela hlídání starší dcerky, aby mně příchod někoho zvenčí při porodu nevyrušil. Ladím se tedy na to, jak to mám s přítomností dalších osob u porodu, a dávám jí za pravdu.

Díky této schůzce mi taky definitivně dochází, že pokud chci zajistit co nejvíc bezpečný průběh porodu, budu se o to muset postarat sama. Aktivně! Objevuju FB skupinu k domácím porodům, která je pro mé pátrání požehnáním. Dozvídám se zde ohromné množství informací, zkušeností a odpovědí, postupně na všechny své nejistoty a obavy. Chystám praktické náležitosti pro porod doma i pro případný odjezd do porodnice. Účastním se podpůrné skupinky k domácím porodům, kde potkávám sympatickou dulu. Domlouvám se s ní na doprovodu k našemu porodu doma a to mně dost uklidňuje.

Se starší dcerkou chodíme plavat až téměř do porodu. Jedno dopoledne nás doprovodí manžel, cáchají se s dcerkou a já uvolňuju tělo plaváním. Vzpomínám při tom na egyptské moře, které mně nabíjelo ohromnou silou při naší dovolené ve druhém trimestru. Z reproduktorů se spustí meditační hudba, poněkud netypická pro wellness zařízení, kde se nacházíme. Okamžitě se ocitám v jiné úrovni vědomí. Do všech buněk mého těla jemně, ale jasně proudí sdělení, že porodím v této jistotě a vědomí sebe sama, v Jednotě s Proudem Života. Je to nádherný zážitek.

Na úplném konci těhotenství se k doprovodu k domporodu nakonec uvoluje i PA, která u nás byla při prvním porodu. Nicméně poslední trimestr se všude dozvídám, že se Matýsek nejspíš narodí o něco dřív. Přemlouvám ho, aby vydržel alespoň do 36tého týdne, to je hranice naší PA k domácímu porodu. Pak ho zase přemlouvám, aby vydržel v bříšku, než se dula vrátí ze zimní dovolené. Týden před porodem mi PA na poradně říká, že nejspíš velice brzy porodím a že odjíždí na chalupu asi dvě hodiny cesty od Brna. Je jasné, že to k nám to nestihne. Koukám na ni, už se jen usmívám. Tohle je chvíle, kdy svůj strachem vedený boj proti neasistovanému porodu konečně vzdávám.

Tak jo, Matěji, jestli opravdu chceš přijít sám, tak to tak udělej. Já jsem tu pro Tebe.

Následující den mi kamarádka píše o knize Aby porod nebolel. Knihu si hned nacházím, prolistuju a pořizuju. To je můj poslední, a nejdůležitější krok před porodem. V knize objevuju poselství, že neasistovaný porod je možný. Že to jde. Že to je v pořádku. Že dokonce to může být ta nejpřirozenější cesta. Ta kniha mi dává sílu do toho jít.

Poslední měsíc a půl už neudělám jediný bezbolestný pohyb, jak se porod blíží, zesilují se a různě proměňují bolesti v pánevní oblasti. Poslíčků různé intenzity a průběhu mám nepočítaně. Muži napůl zoufale oznamuju, že až opravdu přijde porod, už to ani nepoznám. (poznala jsem :)) Očekávám neustále, kdy to přijde, jsem nervózní jako před zkouškou ve škole. Přechází novoluní, přechází úplněk, přecházejí různá zajímavá data, jedeme na Hostýn, z něhož scházíme pěšky, všechno mně bolí, chvílemi to vypadá že porodím někde vprostřed kopce :D, ale stále nic. Nakonec se naláduju homeopatiky pro klid před zkouškami a snažím se uklidnit.

Muž si dělá legraci, že by se malý mohl narodit na Apríla. A ejhle, poslední březnový den ráno začne odcházet hlenová zátka, zatím bez krve. Jinak se vůbec nic neděje, krom toho že jsem už trvale unavená. Večer ukládám dcerku do postele, vtom přichází kontrakce o něco hlubší než byly ty předchozí. Manželovi to hlásím, nicméně oba v klidu zalehneme a na hodinu a půl usneme. Pak jdu na záchod, kde zjišťuju, že mi odchází hlenová zátka už s krví. Zaraduju se, snad už začíná porod. Budím manžela a říkám mu, ať zavolá PA a dulu. Odcházím do obýváku, kde jsem rodila první dcerku, ale necítím se tam a rychle se vracím zpět na záchod. Manžel chce měřit kontrakce, ale jen mu oznámím že jsou kontinuelní a dost intenzivní a ať opravdu hned volá PA i dulu. V pánvi cítím obrovský tlak a jakékoli upuštění tekutin mi dělá dobře. Na záchodě je mi super. Poučena knihou a prvním porodem, od počátku kontrakcí vydávám hluboký hrdelní zvuk. Manžel pobíhá po bytě s mobilem, což mně poněkud rozčiluje – probíhá tu posvátný příchod nové bytosti na Zem a on kouká do mobilu!! (Po porodu se dozvídám, že manžel měřil a do mobilu zapisoval kontrakce :D).

Po krátké chvíli oba zaznamenáme šplíchnutí a shodně je vyhodnocujeme jako prasknutí plodové vody. Všechno jde ráz naráz, v řádu minut. Rychle vybíhám do koupelny pro čočky, abych na to zrození vůbec viděla :D, ale nedojdu tam, i když je to jen pár kroků. Prosím manžela, ať mi podá pouzdro s čočkami. Sotva si čočky nandám, pořádně se to rozjede.

Nepopsatelná, nezkrotná, nezměrná síla života proudí mým tělem, přesně vím co se děje a že je všechno v naprostém pořádku. Hlavou mi na vteřinku proletí, že nesnáším porody, bolestí, intenzitou a tlakem jsem úplně zahlcená. Potím se, mám šílenou žízeň, celá se třesu, jak ta obrovská síla prochází mým tělem. Jinak ale v sobě cítím obrovskou radost a hluboký klid, vše postupuje jak má. Nikdy v životě jsem si ničím nebyla tak jistá. Přichází mohutná kontrakce, při níž se můj hrdelní zvuk samovolně mění v hurónský řev. Cítím, jak se spolu se zvukem všechno uvnitř mě otevírá. Sahám si na hráz. Cítím jak se napíná a pod mojí rukou vlásky. Malinko se lekám toho napnutí, je mi jasné že tu obrovskou intenzitu a rychlost nijak nezkrotím a nejspíš se natrhnu, ale je mi to jedno – POJĎ Matěji, POJĎ, na tom nezáleží… Volám na muže, ať pode mně rychle hodí nějakou podložku a už ode mně nikam neodchází. Hned vzápětí přichází obrovská vlna, řvu jako lvice, cítím nezměrnou radost. Opravdu to jde! Sahám pod sebe, hlásím muži, hlavička je venku!! Překvapeně na mně vytřeští oči, ale statečně zachová klid a jemně se mně ptá, zda se za ním nechci raději posunout. V jeho očích vidím paniku, že mu druhé dítě porodím do záchodu 😀 Usmívám se, nějak se mi s jeho pomocí podaří nadzvihnout a jen co dopadnu na kolena, přichází poslední kontrakce a Matýsek se rodí na svět. Vyklouzne rychle a jistě do mých rukou, směju se štěstím, dokázali jsme to!! Mám nejúžasnější dítě na světě, Ahoj, Matěji, Matýsku, ahoj, tolik jsem se na Tebe těšila, vítej na Zemi..

Euforie, výtrysk štěstí, zrození života, příchod dokonalé boží bytosti, ten největší, nejdokonalejší zázrak na Zemi.

Vím že tohle, tenhle prožitek, tenhle zápis v mých buňkách je úplně nejvíc, co jsem mohla kdy prožít..

Cestou ze záchoda do obýváku bezprostředně po porodu mně napadá, že tohle bych si klidně dala znovu 😀 Po 15 minutách přichází dula, po ní PA, proběhne porod placenty, cítím se úžasně. Matýsek se krásně přisává, vše je v pořádku, jen zavinování dělohy je šíleně bolestivé. Celé šestinedělí prožívám neuvěřitelné štěstí a příval energie. Starší dcerka, která porod prospala hned vedle mého hurónského řevu, vítá Matýska také krásně.

Matýskův příchod na svět trval 34 minut. Provedl mně tím nejúžasnějším a nejvíc posilujícím prožitkem mého života. Největším spojením s podstatou bytí, které se dá prožít v těle. Ukázal mi sílu ženství, odevzdání Životu, jež bych netušila, nevěřila, že budu mít odvahu prožít. Ať je průběh porodu jakýkoliv a kdekoliv, takto posilující, pozvedávající, božský prožitek z celého srdce přeju každé ženě!

Petra Rechová