Po mém prvním porodu poučené, ale přesto naivní prvorodička, viz „Porod v Hořovicích“ jsem toužila svůj druhý porod prožít jinak. Představu jsem měla poměrně jasnou: Porod doma pokud bude vše v pořádku a to že by vše v pořádku nebylo, jsem si ani v nejmenším nepřipouštěla. Co mne však zneklidňovalo, byla situace kolem porodů doma. Nesmyslný proces s Ivanou se nechýlil k závěru a navíc nedávno vstoupil v platnost nový zákon, který porodu doma také nenahrával. Bylo léto, já byla na začátku třetího měsíce. Vydala jsem se s mým mužem za Ivanou, abych od ní vyzvěděla, jak se ke všem těm věcem mám vlastně postavit. Ivana byla úžasná, ostatně tak jako vždycky. Odcházela jsem od ní nabitá energií s nadějí, že se do mého porodu vše vyřeší. Navíc jsem měla v kapse kontakty na spřízněné gynekology a dětské lékařky. Užívala jsem si nerušeně další měsíce těhotenství, doufala, že to klapne a prostě to nechávala plynout.

Před Vánoci bylo však jasné, že na porod s Ivanou mohu zapomenout. Naštěstí existuje ještě několik málo ostatních nesmírně odvážných altruistických žen, které jsou ochotny doprovázet „domorodkyně“. Jednu takovou ženu jsem oslovila, sešly jsme se a k mé obrovské úlevě vzájemná rezonance byla velmi dobrá. Můj vysněný porod měl zase reálnější kontury. Jako druhá záložní varianta, pro všechny případy, přicházelo v úvahu Vrchlabí, ale tato možnost mi připadala dost logisticky náročná. Pro případ náhlých komplikací jsem byla smířená s přesunem do nejbližší (běžné) porodnice. Jak jsem už však říkala, komplikace jsem si nepřipouštěla. Takže jsem byla docela překvapená, když se zjistilo, že moje krevní destičky nejsou v normě a že tím pádem nejsem zcela vhodnou kandidátkou na domácí porod. Chápala jsem, že pokud chci rodit doma, mělo by být vše tip top. Nicméně nechtěla jsem se mé vysněné představy tak rychle vzdát. Požádala jsem ještě o jeden kontrolní krevní test. Ale dříve než byly hotové výsledky …

Napadly kupy sněhu. Pár dní jsme se domů dostávali jen s použitím řetězů. V pondělí silničáři prohrnuli i naši cestu. Babička přijela hlídat Matěje, abych mohla dodělat práci, kterou jsem si nechtěla nechávat na první týdny s mým miminkem. Zbývalo 11 dní do vypočteného termínu porodu. V devět večer mi začala odtékat plodová voda. Miminko zřejmě nechtělo čekat na další přívaly sněhu. Nicméně kontrakce zatím žádné. Aktuální krevní obraz zatím neznámý. Rozhodně jsem nechtěla ohrozit moji porodní asistentku. Během chvíle byla jasná vítězná varianta – Vrchlabí.

Cesta do Krkonoš byla přímo magická. Svítil měsíc. Úplněk. Vůbec nevadilo, že jsme museli urazit přes 170 km. Byla jsem nesmírně vděčná za to, že nemusím do běžné nemocnice. Ve Vrchlabí už nás čekali. Ač jsem se nevyhnula dvojímu zpovídání na vrátnici a při příjmu na oddělení, připadala jsem si hned od začátku jako doma. Atmosféra byla přátelská a cítila jsem přirozené souznění a spojenectví. Pečlivě připravovaný porodní plán byl jaksi nadbytečný, nicméně stal se součástí mojí dokumentace. Porod se však nijak nehlásil, žádné kontrakce, žádné odtékání plodové vody. Dostali jsme k dispozici pokojík hotelového typu s širokou manželskou postelí. Šli jsme okamžitě spát, protože bylo už hodně po půlnoci. Nad ránem začala zase šplouchat plodová voda, což jsem přijala s úlevou, neboť už jsem měla pochyby, zda jsem vůbec poznala začátek porodu. Dopoledne přišel pan primář, že se jde domluvit, jak budeme chtít přistoupit k porodu, když žádné kontrakce stále nepřicházejí. Samozřejmě, že jsme chtěli vyčkávat. Snažila jsem se vizualizovat, jak dítě sestupuje dolů. S miminkem jsem rozmlouvala a všemožně jsem se snažila uvolnit. Už aby se ty kontrakce rozjely. K večeru už jsem byla z té snahy, která k ničemu nevedla, dost unavená. Prosadila jsem si, že bych ráda šla na procházku na čerstvý vzduch, abych přišla na jiné myšlenky. Po návratu jsem měla trochu lepší náladu a zkoušela jsem dál kde co. Sestřičky mi napustily vanu. Telefonicky jsem konzultovala situaci s mou „domácí“ porodní asistentkou. Ta mne utvrdila v tom, že mám odpočívat, čekat a neklást si žádná ultimáta. No jo, ale pan primář byl jednoznačně pro vyvolávání oxytocinem a strašil přednáškou o mikrobech. Nicméně domluvili jsme se, že budeme čekat do rána a pak se domluvíme na dalším postupu. Ráno už jsme museli dát písemně, že si přeji vyčkat do odpoledne. Sestřičky jsem měla na své straně. Věděla jsem, že odpoledne vystřídá pana primáře, doktorka, která více důvěřuje ženské síle. Paní doktorka byla naprostý profesionál. Vyslechla naše představy. Pamatovala jsem si z předporodního kurzu, že Ivana mluvila o prostinu jako o způsobu jak šetrně podpořit nastartování kontrakcí. Probrali jsme to s paní doktorkou. Souhlasila. Navrhla postup. Vysvětlila. Domluvili jsme se, že nejprve uděláme krevní test, zda se nerozběhla infekce a pak aplikujeme malý kousíček prostinu. Tady to byl ten ideální vztah klient – poskytovatel péče. Uplynulo 48 hodin od prvního odtoku plodové vody.

Během noci jsem začala cítit bolesti v bedrech. Byla jsem ráda, že porod začíná a ještě jsem usnula. Před čtvrtou mne z krásného snu probudily již mohutnější kontrakce, které už mne nenechaly dál ležet. Vstala jsem. Procházela se. Velmi rychle jsem objevila nejpohodlnější polohu – opírala jsem se o přebalovací pult v lehkém předklonu. Pak obměna u postele vkleče. V sedm ráno jsem kývla na jeden ranní monitor, což jsem neměla dělat, neboť mne to dokonale vytrhlo ze soustředění. Během toho co jsem měla sondy na břiše, kontrakce téměř ustaly. Honem jsem si zalezla zpátky do pokojíčku, ale kontrakce byly nadále jen mírné. Požádala jsem svého muže, ať odejde, protože mi jeho přítomnost začala vadit. Vzpomněla jsem si, jak Ivana naznačovala, že muž u porodu nemá co dělat. Kruci, ona měla zase pravdu. Snažila jsem se ponořit zpět do porodního procesu, nicméně má vědomá snaha nikam moc nevedla. S velmi příjemnou porodní asistentkou, vrchní sestrou, jsme se dohodly, že to bude chtít trochu oxytocinu. V devět hodin mi začal kapat do žíly, další kontrakce byla silnější, další už jsem hodně rozdýchávala a další se už téměř nedala snést. Neuvěřitelné, jak rychlou reakci způsobilo prvních pár kapek syntetického oxytocinu. Celé dva dny jsem nebyla vaginálně vyšetřována. Teď jsem se domlouvala s porodní asistentkou, že by se tedy podívala, jak na tom jsem. Ještě jsme vtipkovaly, že se podívat může, ale ať mi hlavně neříká, že jsem otevřená jenom na tři, čtyři centimetry, protože už jsem na konci svých sil. Ona byla velmi laskavá a podporovala mne slovy: „Jejda. I kdyby, tak to nic neznamená. Vy jste druhorodička, to může být ze 4 hned 10.” Můj Martin mi podal kousíček čokolády. Poslední kontrakce u vany, pak jsem udělala dva kroky směrem k posteli, kde jsem měla být vyšetřena. Nicméně to se už nestalo, zůstala jsem klečet před postelí a začala tlačit. Těšila jsem se, že tlačení už bude relativně příjemné (takovou jsem měla zkušenost z prvního porodu), ale byla jsem trochu nemile překvapená. Bylo to hodně intenzivní. Cítila jsem ohnivý kruh a to už jsem věděla, že jsme ve finále. Za chvilenku vykoukla hlavička. Pak jsem na pár vteřin odpočívala a naposledy zatlačila a porodní asistentka již držela našeho Johánka. Bylo přesně 10 hodin. Téměř okamžitě mi ho podala do náruče. Byl to nepopsatelný moment. Porodila jsem si své dítě v respektujícím přátelském prostředí. V intuitivně zvolené poloze a bez nástřihu. Byl nádherný. Něčí ruce přistrčily stoličku, aby se mi pohodlněji sedělo. Přišel doktor. Čekali jsme na dotepání pupečníků. Poté se můj muž chopil nůžek a přestřihl pupeční šňůru.

Později jsme přešli na klasické porodní křeslo do místnosti naproti. Tady byl jediný slabší okamžik. Jednak se dost pospíchalo na to, aby placenta vyšla co nejdříve. A hlavně moje miminko ošetřovali někde za mnou a přinesli mi ho zabalené v zavinovačce, jenom hlavička mu koukala. Tak to bylo nemilé překvapení a zklamání. Dětská doktorka zjevně náš porodní plán neviděla. A já ani můj muž jsme nebyli dost ostražití, protože téměř všechen ostatní personál porodnice byl dosud na stejné vlně jako my. Zdálo se, že tady bojovat nemusíme. Překousla jsem to a za pár okamžiků už jsme všichni 3 leželi v našem pokojíčku na oné manželské posteli a užívali si první skutečně nerušené okamžiky. Ráno jsme podepsali revers a jeli konečně domů. Jsem vděčná za to, že existuje vrchlabská porodnice. Je výjimečná a měla by si tu unikátnost podržet.

Kladu si otázku proč mé tělo nebylo schopno vyprodukovat vlastní hormony potřebné k porodu, ač prostředí bylo téměř ideální, nic lepšího a přirozenějšího v českých porodnicích pravděpodobně není. Mohu se pouze dohadovat, zda by se kontrakce nastartovaly samy, kdybych byla v domácím prostředí a nebyla pod tlakem časových ultimát. Michel Odent mluví o hluboce zakořeněném kulturním principu, který přispívá k tomu, že existuje reálná hypotéza, že ženy prostě ztrácí schopnost přirozeně porodit. Zřejmě mám i ve svém epigenetickém kódu otisk celospolečenského traumatu, který mne blokuje. Vědomě se porodu nebojím, beru ho jako velmi zajímavý prožitek, dokonce se na něj těším, ale ono to nestačí. Pokud budu chtít prožít a užít si opravdu přirozený porod, budu muset jít pravděpodobně hlouběji do své mysli – do svého nevědomí a podvědomí. Ivano, jsem Vám nesmírně vděčná, že neúnavně pracujete na přeměně onoho celospolečenského epigenetického kódu, přestože to není vůbec snadný úkol.

Petra Procházková

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 574. Výlet do Krkonoš
Příběh předchozího porodu:
A 149. Porod v Hořovicích (opakování)
209. Porod v Hořovicích