Dnes děti dostávají vysvědčení, asi to nebude taková radost, jako nás potkala hned na začátku školního roku, dnes nás na tom papíře nečeká vůbec žádné překvapení, ale učit se je v každém případě stále třeba a pro nás, co už nejsme hodnoceni, to platí zvlášť. Krátce před Vánoci 2015 jsem, lapajíc po dechu, zírala na 2 jasné čáry na těhotenském testu. Takže je to pravda. Zadařilo se díky takové jedné lidské nepozornosti, pár dní před ovulací! Možné selhání naší antikoncepce mě vždy fascinovalo, ba jsem i doufala, že k němu snad někdy dojde, ale že zrovna teď? Můj dávný sen byl mít čtyři děti, nedovedla jsem si však představit, že o našeho čtvrtého potomka budeme usilovat opravdu naplno, nedovedla jsem si představit, že se stane skutečností, ale stalo se… Pro partnera, otce našich všech dětí, jsem rázem měla vskutku zajímavý vánoční dáreček…

I když jsem dosáhla věku, kdy žena v očích lékaře automaticky spadá do škatulky „riziková rodička“, jiným stavem jsem mohla doslova proběhnout (ano, i mě pohltil před několika lety běh). Měla jsem dávno jasno, jakým směrem jít nebo tedy běžet (po třech těhotenstvích, 2 spontánních porodech ve dvou různých porodnicích a jednom neasistovaném domácím porodu, který manžel s dětmi dokonce celý zaspali). Nedohonily mě žádné pochybnosti, ani obavy. Měla jsem sice strach ohledně reakce rodiny a okolí na čtvrté těhotenství, navíc po domácím porodu, onehdy velmi dobře utajeném, ale brzy se rozplynul. Co taky s námi?

Jestliže chci psát o čtvrtém porodu, musím se přesunout do období 3 týdnů před ním, protože tehdy se začal odehrávat pro mne ten skutečný porod, jak je často chápán: porod = náročný, obtížný děj.

12 dní před termínem, ve středu ráno, jsem zaznamenala kus hlenové zátky s krví a děloha začala bezbolestně tuhnout v celku pravidelně po třech minutách. Dost podobně začal můj první porod (kdy krátce po té odtekla plodová voda)! I u všech ostatních, jakmile se něco takového začalo dít, záhy na to jsem porodila! Přepadla mě proto silná porodní nálada. Ten den jsem zašla, podle plánu, i do poradny ke své gynekoložce (věděla, že plánuji opět domácí porod a neodporoučela mě tudíž do poradny ve spádové porodnici), jelikož se to nikam neposouvalo, dohnala mě zvědavost. O svých porodních nadějích jsem se jí však nezmínila. Po krátkém UTZ jsem se dozvěděla, že miminko je stále vysoko, nad vchodem pánevním. ??? (CTG jsem měla odmítnutý, vnitřní vyšetření, k mé radosti, rutinně neprovádí). Rozloučili jsme se s tím, že až se znovu uvidíme, miminko už bude určitě venku. Od pondělí jí totiž čekala dvoutýdenní dovolená. Příští kontrolu – za týden – mi napsala u svého zástupu mimo naše město. Mávla jsem nad tím rukou, příští kontrolu už přece nebudu těhotná!

Stahování dělohy pokračovalo v podobném rytmu i intenzitě až do odpoledních hodin a já se snažila pro porod si „dojít“ (nachodila jsem x km, a zařizovala vše potřebné „na poslední chvíli“). Odpoledne, celá promočená a prochladlá vytrvalým deštěm, jsem si zalezla do teplé vany, kde se děloha dala do klidu a já se utvrdila v tom, že na příště už nemusím plýtvat vodou, jelikož v ní vydržím sotva pár minut. Nicméně jsem cítila, že kdybych měla jen trochu bezdětného klidu, začnu rodit, navíc ze mě vyšel další kus zátky doprovázený špiněním a děloha začala opět lehce pracovat. Jakmile přišel manžel domů, zavřela jsem se do ložnice a šla brzy spát, s nadějí, že do rána už nás bude víc. Jenže ticho po pěšině. Neporodila jsem ani za týden o úplňku, přesně 10 lunárních měsíců od té noci, co mě vyslala na tuto pouť, ani na termín porodu. Maximálně se objevila 2,3, 4 bezbolestná stáhnutí. Občas vyšel kus táhlé bílé zátky, už bez krve. Každou noc, když jsem ulehala, jsem doufala, že se porod znovu ohlásí. Při cestách na WC, jsem vždy koukla na hodinky a říkala si: „nezoufej, za tu a tu dobu začal z ničeho nic 1., 2., 3. porod.“ Každé ráno jsem se začala probouzet víc a víc znechucenější.

Tři dny po plánovaném termínu porodu jsem měla opět zavítat do těhotenské poradny a já byla stále těhotná. Co teď? Vůbec jsem se necítila na cestu tím vedrem a vysedávání v nějaké čekárně bez objednání, ani na kontaktování se s neznámým lékařem mužského pohlaví. Poslední, co jsem potřebovala, aby mi někdo začal vykládat, (do)kdy a kde a jak bych měla podle něj porodit. Na těle jsem se cítila, v rámci možností, opravdu dobře, nepronásledovaly mě ani otoky, s miminkem jsem byla ve velmi častém kontaktu, i přes placentu v přední části dělohy, za kterou se mi tak trochu schovávalo….Osvobodila jsem se tedy od dalších „povinností“ v tomto směru.

A pak přišel další týden, vůbec jsem nepočítala s tím, že to mohu zrovna do čtvrtice dotáhnout tak daleko, zdaleka nejdál! Považovala jsem to za vysoce nepravděpodobné. Na tyto dny jsem si s přehledem plánovala sžívání s novorozencem před honičkou na začátku školního roku. Měla jsem pocit, že s tím břichem další prázdninový horký den, či noc už rozhodně nedám! Ani nemusím snad psát, že bych se nejraději někam před všemi zahrabala, od všeho utekla. Hlavou občas prolétly pochyby, zda mé tělo, které dosud fungovalo naprosto perfektně, přeci jen neztratilo schopnost porodit.

Ve středu, 10 dní po termínu bych se asi měla poslušně nacházet ve zdejší porodnici a snad i vstřebávat nějakou tu vyvolávací tabletku, ale já se rozhodla pro půst a vydatnou procházku do okolních kopců. Po několika dnech jsem měla možnost být zase sama. Konečně. Chůze z kopce mi dělala obzvlášť dobře, představovala jsem si, jak sestupuji dolů do údolí nejen já, ale i miminko uvnitř do porodních cest. V tu chvíli to byl balzám pro mé vědomí. Večer, opět mrzutá a hrozně hladová, jsem si dala lehkou večeři. Na co hladovět, když necítím, že by to k něčemu vedlo? Začala jsem uvažovat, že si sepíši porodní plán a ujasnila si, že nám dám klid – čas do pondělí, kdy se vydám do porodnice v Kadani, kde jsem rodila své druhé dítě.
Konečně však uzrál čas na tu třešinku na dortu!!! Ve čtvrtek, 8 minut před druhou hodinou ranní jsem procitla ze spánku s jistotou, že je to je to tady. Kontrakce se projevovala jako bezbolestný tlak na kříž a také, zatím slaboučkým, pocitem tlaku na konečník. Intervaly jsem nesledovala. Až porodím, tak prostě porodím, nebo ne? Tiše jsem ležela a s uspokojením a nadšením přijímala další a další kontrakci.

Slovy „Takže – 1. září!“ jsem probudila manžela. Každý den ráno mi totiž oznamoval aktuální datum a tak i možný den narození našeho miminka. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že ho opět nechám pro jeho klid spát, ale přemohla mě obrovská radost a touha ji s ním sdílet, i když jej stále ovládaly jisté obavy z neasistovaného porodu. Neprobudil se úplně, ale na dotaz, zda něco nechci, jsem jeho ruku navedla k mému kříži. Bylo mi moc příjemně, když mě tam silou třel, nicméně po čase se začal prohlubovat tlak na konečník – ne bolestivý, ale ani vyloženě příjemný pocit. Šla jsem se zaměstnat do kuchyně a činností porod třeba popohnat. Během každé kontrakce jsem musela zastavit a uvolňovat dýcháním, abych se oprostila od pocitu na velkou. Přišlo mi, že skoro pořád musím v práci ustávat, nevyhovovalo mi to. Byla noc a tak jsem zalezla zpět do postele. Zkoušela jsem zaujmout polohu na všech čtyřech (tato poloha se mi u předchozích porodů velmi osvědčila), manžel mi opět třel záda, opouštěly mě další části hlenové zátky s příměsí krve. Během kontrakcí i mimo ně jsem se cítila nepohodlně, kolena a lokty se ozývaly víc, než porodní stahy. Zkusila jsem přivalit velký balón, začala se v sedě jemně pohupovat, kroužit a hladit si bříško, během stahu jít do předklonu, nadlehčit se a tak snadno zpracovávat onen tlak. Manžel byl tiše, četl si, po očku mě sledoval a já se začala propadat do sebe. To bylo to pravé. Tato fáze byla velmi klidná, přinášela mému tělu spoustu slastného odpočinku. V jednu chvíli jsem dokonce málem spadla při mikrospánku z míče.

Byl první školní den, takže všechny starší děti čekal budíček a já už věděla, že miminko je hned z rána nepřivítá. Tatínek se ujal vyprovázení a já si mohla dál plout na onom obláčku, kdyby mne hlasy dětí přeci jen nestahovaly dolů. Ani jsem nemukla, nemusela jsem, jejich nový sourozenec si svou cestu ven připravoval jemně a bez spěchu. Připadalo mi, že dokonce začal vyčkávat, až…až co? Po osmé hodině se vrátil partner a dorazila s ním i Ona, úžasná porodní síla. Už jsem neseděla na míči jak myška, ale tancovala na tom pidi prostůrku před naší postelí, při kontrakci zapřená v předklonu o nábytek jsem zpívala ono zázračné „áááááá“, vycházejí až odněkud z jádra mého bytí. Cítila jsem se v těch chvílích vskutku jak dokonalá bohyně, nepopsatelně úžasně. Přesně na tohle jsem tak dlouho čekala, po tom jsem toužila!

Děti ve škole měly jen jednu hodinu, kolem 9té už vydupaly do svých pokojíčků, vycítily, že nemají rušit. A já se zatím začala věšet za šatní skříň, rukama sevřela její horní roh a zbytek těla vyvěsila a tak během stahu maximálně uvolnila. Přišlo mi, že najednou hrozně hlasitě křičím, opakovalo se to tak 3*, v mezičase jsem se sama sebe ptala, co to dělám? Co to jako má znamenat?Vybavil se mi článek o tom, jak se podle vnějších znaků dá určit u rodičky míra otevření bez vnitřního vyšetření. Síla mého zvukového projevu odpovídala tomu, že nastává chvíle plného otevření. Jenže ve skutečnosti mi nepřišlo moc pravděpodobné, že se přiblížil okamžik zrození, stále mi připadalo, že mé tělo více odpočívá, než pracuje a tak nějak jsem se cítila moc dobře, nedohonila mě ani na chvíli žádná krize, kterou jsem si pamatovala třeba z předchozího domácího porodu. Dokonce jsem si položila otázku, na co si to tu vlastně hraji? Snad ne na rodící ženu? Jenže při další kontrakci už šlo tělo do kolen, přímo na zem vyloženou ručníky před naší postelí a začalo mohutně a nezadržitelně tlačit. Přišlo mi, že trvá neskutečně dlouho, než se vypuzující potřeba dostaví znovu, nemohla jsem se jí dočkat, ale ve chvíli, kdy přišla, jsem toužila, aby co nejdříve zmizela. Byla tak silná, že jsem myslela, že mě to převrátí naruby. Nejprve si vybrala malou daň těhotenská zácpa. Manžel, zvyklý ze své profese na ledacos, stál za mnou a bez řečí vyměnil ručník. Při dalším náporu lup, odešla voda. Nebylo ji mnoho a plavalo v ní spousta bílých cucků. Oddychla jsem si, nevypadala nijak zkaženě, voněla mi.

A pak, po nekonečném odpočinku, to přišlo znovu. Klečela jsem na zemi, s jednou rukou připravenou a šmátrající v rozkroku v jedné chvíli naprázdno, ale v druhé už přetékala tím nádherným darem a nekonečným štěstím. Miminko vyklouzlo celé najednou, okamžitě se rozbrečelo a já nedočkavě odhrnula pupeční šňůru. Takhle zvědavá jsem nikdy před tím ještě nebyla, tentokrát to však bylo hodně moc napínavé. To naše překvapení mělo obrovského pytlíka! Tatínek zaznamenal čas 20 minut po deváté.

Zalezli jsme si do postele a užívali si ty jedinečné chvíle, přišly se podívat i starší děti. Snažila jsem se všemi smysly nasát, zachytit ten slastný pocit, jež přináší pouhý kontakt s tou nejhebčí a nejjemnější, navíc o několik fousů větší pokožkou novorozeného miminka. Nosem jsem nasávala jeho úžasnou vůni… Po hodině až dvou – nevím- tatínek s mou pomocí přestřihl pupeční šňůru a poskytl našemu synovi svou holou hruď, já šla do vany porodit placentu. Vyšla lehce, až tím okamžikem jsem začala krvácet a vstoupila do šestinedělí. Večer se s novým miminkem přivítali i babičky s dědou. Sdílená radost byla pro mne ještě větší radostí. Malého jsme také zvážili-nejprve jsem se zvážila na osobní váze s ním a pak bez něj, rozdíl činil 3,6 kg. Možná to není moc přesné, přesnější údaj nemáme, na co taky, vždyť my jasně víme, že tak jako tak je to naše nejtěžší miminko!

Následující den ráno jsem zavolala našemu pediatrovi a odpoledne nás přišel i se svou manželkou a zároveň sestřičkou, prohlédnout. Napsal i doporučenku do porodnice na odběr z patičky. Manžel měl zrovna celý prodloužený víkend, počínaje pátkem, pracovní a mě doma začal úplně normální a (ne)všední kolotoč. Přímo jsem sršela energií, chutí do všeho. O proti posledním dnům těhotenství to byl dokonale opojný pocit. V sobotu jsem si s dětmi vyšla i na první procházku. Čekalo mě ještě další překvapení. Byla jsem připravena na vystupňované stahování dělohy, ale tentokrát, jako bych porodila opět poprvé, jen jsem sledovala, jak se bříško den ode dne krásně, bez jakéhokoli rušivého pocitu, zatahuje.

V pondělí jsme navštívili matriku, kde už netápali jako kdysi před lety, ale měli jasné instrukce shora. Naštěstí to nebylo nic, co bychom jim nemohli splnit, i když s určením pohlaví musel pomoci náš dětský lékař, přes to vlak nejel. Kvůli odběru z patičky jsem téhož dne zavolala do chomutovské porodnice, očekávali nás, a i když nemám dobré zkušenosti – ona porodnice stála u mně na počátku potřeby vyhnout se, pokud možno, takovému ústavu -, vše dopadlo k mé spokojenosti. Doktorka se nechala přemluvit a provedla odběr pro ni velmi netradičně, tzn. za mé přítomnosti, přičemž z miminka, schovaného a spícího v šátku, viděla jen jednu holou patičku. Ve středu, už jsem měla v ruce rodný list. Druhý týden po porodu jsem mohla začít opět pomalu běhat, abych si udržela poporodní endorfiny co nejdéle, nebo je alespoň nahradila jinými. Povedlo se!

Petra Ouzká

 

Na Příbězích vyšel Petřin předcházející porod zde:
A 82. Porodní asistentka nám chyběla (opakování)
117. Porodní asistentka nám chyběla