Vojtíšek

Náš klučík si pospíšil o tři týdny. Čekala jsem to, poněvadž jsem byla od 7. měsíce na hořčíku kvůli falešným kontrakcím. Když jsem vyrážela do porodnice, chtěla jsem mít porod co nejpřirozenější, ač jsem v té době neměla zcela určitou představu, neměla jsem připravené argumenty. Protože Motol je svým způsobem i moje pracovní prostředí, třebaže ne zrovna porodnický obor, nemám zásadní obavu, odpor ani posvátnou úctu k bílým plášťům. Porod byl bez nějakých výrazných komplikací a rychlý, od odtoku vody necelých 7 hodin. Přístup saniťáků ohleduplný, sestřiček na příjmu zrovna tak. U počátečního monitoru se mnou byla jedna žákyňka PA, učila se píchat kanylu a jaksi se jí to nevedlo, rozrýpala mi dvě žíly, ale to jí nemám za zlé, konec konců já se taky na nějakých pacientech učím :-). Co se týče medikace, chtěla jsem jí pochopitelně co nejméně. Preventivně bez ptaní jsem dostala antibiotika, protože jsem si nestihla zajít ke gynekoložce pro výsledky kultivace streptokoka. Dejme tomu. Nevím, jaká jsou u toho konkrétního ATB rizika.

Klystýr byl. Bylo mi v podstatě jedno, jestli bude nebo ne, neměla jsem s ním problém. Ptali se, jestli mi to nevadí.

Epidurál mi necpali, ani neodpírali. Nepotřebovala jsem. Když jsem ale přes hodinu zvracela a nebyla se schopná soustředit na otvírání, dostala jsem něco, po čem zvracení přešlo. Musím říct, že jsem četla několikrát, že zvracení občas při porodu bývá a teoreticky jsem to mohla odmítnout, nikdo by nic nenamítal. Vzhledem k tomu, že moje letitá historie – od dětství až po současnost – se zvracecími epizodami nasvědčovala tomu, že mám žaludek se sklony k předráždění. Vždycky totiž zvracím pravidelně po 20 minutách, navzdory všem pokusům ládovat do sebe hořký čaj, živočišné uhlí a ve tři ráno se jít projít na čerstvý vzduch. Tak to pokračuje, dokud se úplně nevyčerpám a neusnu. Tak jsem svolila k injekci. Bývala bych byla ochotná zkusit i jinou metodu, ale k tomu bych potřebovala účastného průvodce, opravdu asi nějakou svoji PA, říkám si dnes. Upřímně řečeno jsem ale byla vděčná, že mi nabídli aspoň něco a nenechali mě v tom plavat.

Měla jsem trvale monitor asi kvůli předčasnému porodu, trochu zavazel. Změna poloh moc nebyla, problém byl hlavně s tím monitorem, do kterého jsem se nechtěla zamotávat. Byla jsem ráda, že můžu ležet nebo polehávat (to jsem mohla v podstatě po své vůli), na chození jsem se netvářila, protože největší bolesti střílely do kříže, takže bych se na nohách neudržela. Nejlepší byl pololeh na boku, který byl asi tak nejpříjemnější, na záda mě občas přemluvili kvůli dotáčení hlavičky.

V závěru jsem měla trochu tak zvané ruční dopomoci při tlačení, protože mi slábly kontrakce. To se mi vůbec nezamlouvalo, protože ještě rok a půl po porodu mi na břišním svalu zůstal pěkně bolestivý bod. Asi mi tam natrhli nějaký vlákna, nebo tam naběhla tak silná ochranná křeč, že to celý rok a půl nepřešlo. Paradoxní bylo, že největší nucení na tlačení, které si můj organismus vymyslel sám, jsem měla evidentně v době, kdy jsem ještě tlačit nemohla, protože brouček se dlouho dotáčel do správné polohy (asi se tam zamotal do šňůry a nešlo to tak jednoduše, jak by mohlo). Kdoví, jak by to bylo při porodu doma, možná lepší? Opravdu bylo nutné „netlačit“ a poslouchat v tu chvíli doktory a ne svůj instinkt? To opravdu nevím. Vážím si nicméně postoje doktorky, která mě během porodu přišla zkontrolovat a zamítla návrh PA, aby mi podali oxytocin. Dítě mi ukázali za ručičku a nožičku, odnesli na vyšetření a pak mi ho přinesli zabalené až na hlavičku v zavinovačce. Ještě byl modrej, nedospalej, jako překvapená vyoraná myška. Mohla jsem si ho podržet tak na minutu, o rozbalování a přisávání ani nemluvě. Apgar skóre 8-9-9 . Navzdory tomu měl poporodní adaptaci zcela v normě, vážil 2940 g, měl 50 cm a bez problémů byl schopen udržet tělesnou teplotu, jak mi o den později řekl pediatr. Chápu, že to zdravotníci s oddělováním rizikových dětí asi nemají jednoduché, ale mám pocit, že hlavně nevěří matkám, že by se o ně dost postaraly. Koneckonců kdyby měl takový problém, odvezou ho hned na novorozeneckou JIP. Ne, dali ho na normální šestinedělí. Myslím, že u dětí jen lehce rizikových by mělo zůstat jen u sledování zdravotníků a hlavně péči mámy, nemusejí se strkat hned na den dva do inkubátoru. Poté, co jsem viděla maminky, které klidně šouply miminko na hodinu sestřičkám a šly třikrát denně na cígo, bych se asi neměla divit, ale nemohou nás všechny strkat do jednoho pytle. Když projevíme zájem, měli by nám vycházet vstříc. Efekt oddělení byl bohužel umocněn tím, že nebylo na šestinedělí místo a já jsem se z jiného oddělení deset minut chůze (normálního člověka 5 minut) šourala několikrát denně na kojení na novorozenecké, kde jsme krmili na chodbě z důvodu nedostatku místa. Ten pocit, když si chodíte půjčovat vlastní dítě! Sice jsme mohli zůstat dost dlouho, ale nebylo kde – bez zázemí byť jen vlastní nemocniční postele. Pokoj na šestinedělí jsem dostala až ve středu po obědě. Vojtíšek se narodil v pondělí před obědem. Takže celé dva dny. Nijak mi nepomohli příbuzní, kteří zastávali názor, že dítěti těsně po porodu je absolutně jedno, kdo se o něj stará. A že „můžem bejt rádi, že jsme takhle dopadli.“ Na stránkách o Ivaně jsem po porodu našla duševní podporu a inspiraci, kterou zřejmě využiju při eventuálním dalším porodu. Pochopila jsem, že v mé situaci by stejně byl porod doma zamítnutý (předčasné stahy, předčasný porod), ale ráda bych se pokusila najít podporu v neustálém kontaktu mámy s dítětem.

Ráda bych, aby se přehodnotil postoj k miminkům, která se narodí předčasně, a aby se všechny paušálně nestrkaly do inkubátoru na „pozorování“.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 664. Vojtíšek

 

Jak se Matýskovi nechtělo

Přestože jsem se s Ivanou Königsmarkovou osobně nikdy nesetkala, chtěla bych jí i Laďce Ryšavé (porodní asistentce, která mě provázela předporodním kurzem) touto cestou poděkovat za zkušenosti a informace, o které se dělí s veřejností. Ke mně se naštěstí dostaly ještě před mým prvním porodem, bylo to přesně „ono“, co jsem tak nějak vnitřně tušila a doufala, že uslyším.

Můj porodní příběh není ani růžový ani černý, asi takový, jaký měl být 🙂

Na poslední prohlídce se se mnou má gynekoložka loučila s tím, že budu rodit asi před termínem, miminko je velké, porodní cesty už se připravují,… Miminko ale bylo jiného názoru, vesele jsem chodila do porodnice na prohlídky čím dál častěji. Minul krásný vypočítaný termín porodu 10. 10., a další data, o kterých jsem myslela, že by mohly být fajn – 12. 10. 2012, 20. 10. 2012. Naštěstí všechny monitory byly dle doktorů ukázkové, takže jsem obávané vyvolávání porodu oddalovala, jak to šlo. Třináctý den po termínu jsem měla jít ráno na prohlídku s tím, že bude v ordinaci primář a jedině ten může rozhodnout o odložení vyvolávání ještě o jeden den. Mezitím jsem vyzkoušela snad všechny „babské“ rady, jak miminko popostrčit, aby už se rozhoupalo. Nerozhoupalo, takže osudný den jsem byla připravená ještě vyjednávat, vyzdvihnout dobrou fyzickou kondici, bezproblémové těhotenství atd. Primář nakonec v ordinaci nebyl, pan doktor sice mile ale neústupně trval na vyvolávání, jak bych se pak cítila, kdybych porodila mrtvé dítě nebo postižené, to si nemůžou dovolit. Uškodit mému miminku jsem rozhodně nechtěla, tak jsem kývla. Kolem osmé hodiny ráno mi zavedli snad slabší prostaglandinový čípek. Rozloučila jsem se s manželem, ubytovala se na pokoji, kde již byly dvě maminky s miminky, lehla si na lůžko a otevřela knížku. Přečetla jsem asi půl stránky, když začaly stahy. Dost mě to zaskočilo, myslela jsem, že to půjde pozvolna. Přestávky mezi kontrakcemi byly krátké, kroutila jsem se na posteli a bylo mi absolutně jedno, kdo je v pokoji. Když jsem se s tím nějak srovnala (hlavně hluboké dýchání do břicha mi hodně pomáhalo), volali mě na monitory. Cestu na porodní box jsem zvládla s vypětím všech sil, bolesti se zase zvládaly hůř. Ozvy miminka v pořádku, doporučili mi sprchu. Asi jsem tam byla dlouho a nehlídala si čas, protože mě nemohli sehnat na měření dalších monitorů. Po třetích monitorech se zeptala lékařka porodní asistentky, jaké mám kontrakce, ta jí řekla, že normálně jak po čípku bývají – mě se nikdo neptal :-). Naopak při lezení na gynekologické křeslo jsem se ptala já, že doufám, že mi nechtějí píchat plodovou vodu? Mezitím, co mi doktorka vysvětlovala, že je to nutné, rychle zákrok provedla. Ani jsem se nestačila nadechnout. Bolesti zase nabraly na intenzitě, to už jsem volala manželovi, ať přijde. Nechtěla jsem tam na to být sama. Naštěstí toto byla jediná věc, kterou udělali bez mého předchozího svolení.

Asi ve dvě hodiny mě zavolali, ať přijdu na porodní box, manžel už tam byl. Chtěla jsem box s vanou – bez problému nás tam, hned jak se uvolnil, přesunuli. Chtěla jsem totiž rodit do vody, to se však kvůli velké vytíženosti (během 45 minut se narodily děti na všech čtyřech boxech) už nestihlo. Kvůli monitoru mě usadili na porodní křeslo, vleže na boku. Bylo mi to tak nepříjemné, tak jsem si monitor po pár minutách sundala a otočila se na záda. V této poloze už jsem zůstala, přišla porodní asistentka s lékařkou, mohla jsem začít tlačit. Jenže jak mi do toho začaly mluvit (jak a kdy a nekřičet…), kontrakce přestaly, i tak jsem měla za vydatného povzbuzování a napomínání tlačit. Už nevím přesně kolikrát, netrvalo to moc dlouho. Bylo nutné menší nastřižení, miminku se prý přestávalo dařit dobře. Jak se ze mě Matýsek vyklubal, hned mi ho dali na břicho. Narodil se 16:11. Porod placenty se nekonal, porodní asistentka ji prostě vytáhla. Osušené, zvážené a změřené miminko v peřince mi na chvilku dali a ono se přicuclo 🙂 Na šití ale rychle putovalo za novopečeným tatínkem. Na účinky injekce proti bolesti se totiž nečekalo, a já jsem se bála, že bych ho mohla nechtěně pustit. Nechali nás pak nějakou dobu všechny tři spolu, ale pořád mi to, že už jsme opravdu tři, nedocházelo. Když miminko odnesli, snědli jsme s manželem moji večeři a u toho vtipkovali, smývala jsem stopy porodu v oné vaně, která se nestihla napustit, a zpětně mám neodbytný pocit, že ty emoce, jaké bývají těsně po porodu, mi prostě chyběly. Možná to bylo prostředím, možná tím, že porod byl vyvolávaný a tudíž hormony nepřirozené… Přišlo to, až jsem dostala miminko na pokoj. Vzala jsem si ho i přes zákaz do postele a přes noc jsem se do něho úplně zamilovala. Jak mu krásně voněly vlásky, zvědavě se na mě koukal, vší silou se držel mého prstu a i ten jeho řev (jinak se to nazvat nedá, doteď to umí pořádně rozjet) mi zněl kouzelně.

Zpětně na můj první porod vzpomínám převážně s pozitivními emocemi – personál byl příjemný a až na pár výjimek proběhlo všechno tak, jak jsem chtěla (co nejpřirozeněji, bez léků a zbytečných zásahů). I tak si myslím, že bez pochůzek za natáčením monitorů, vnitřních vyšetření, protržení plodového vaku, dlouhými cestami na záchod a do sprchy a dalších v nemocnici nezbytných úkonů, by byl porod příjemnější a méně bolestivý. Pevně věřím, že druhé dítě budu moct legálně porodit doma s porodní asistentkou. Ještě jednou děkuji Ivaně i všem, kteří bojují za to, aby každá žena mohla rodit důstojně a podle svých představ.

Lenka Krmelová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 672. Jak se Matýskovi nechtělo

 

Péče plná důvěry a lásky

Je duben 2011 a já hledám nějaký předporodní kurz. Je mi vlastně jedno jaký. Přece o nic nejde. Snad shoda náhod nebo možná osud mne dovedl na kurz do Acentra, přímo k Ivaně.

Až tam jsem otevřela oči a poprvé se v době mého těhotenství nadechla. Kurz byl přesně podle mého gusta. Ivana popisovala všechny varianty, možnosti, druhy, postupy, porodnice. Mohla jsem si vybrat, jaký přístup k porodu svého dítěte zvolím. Jak se k němu sama postavím. Zda jako žena co jede do porodnice, kde jí rodí porodník nebo žena, která přebírá odpovědnost za sebe a dítě již v těhotenství. Plně se připravuje na den D. Přemýšlí, diskutuje, studuje.

A možná právě kvůli vyprávění mé maminky o tom, když rodila mne, mě přimělo k tomu, abych se rozhodla být ženou a porodit své dítě 🙂

Maminčin příběh je jednoduchý. Příjem – nic se neděje – nejste dostatečně otevřená, připravená – buďte na pokoji, budeme vás hlídat – NĚCO JE ŠPATNĚ, PROSÍM ZKONTROLUJTE MNE – nikdo vás kontrolovat nebude, nic se neděje, neotravujte a buďte ráda, že máte ještě čas na odpočinek – NĚCO JE OPRAVDU ŠPATNĚ, CHCI VIDĚT LÉKAŘE – blablabla – sakra, něco je špatně, převezte jí na sál. Nutný rychlý císařský řez. Mamka se probudila na pokoji sama, nevím jak to je teď, ale dříve se prý ženy na pokoj dávaly samotné, když přišly o dítě. Příběh pokračuje. KDE JE MOJE DÍTĚ, CHCI HO VIDĚT, CHCI HO MÍT U SEBE – Ležte, odpočívejte, dítě uvidíte, až bude čas – OKAMŽITĚ MI PŘINESTE MOJE DÍTĚ – slzy – křik – CHCI VIDĚT SVOJE DÍTĚ – blablabla – dobrá tedy, když jinak nedáte …

Nevím a asi ani moje matka přesně neví, co se tehdy přesně stalo, že byl nutný akutní císař. Pro mne je důležité, že já porod svého dítěte chtěla prožít jinak.

Celý proces byl velmi rychlý. O to, co se se mnou děje a hlavně bude dít, jsem se začala zajímat až v na přelomu šestého a sedmého měsíce těhotenství. Do té doby jsem chodila pravidelně na veškerá vyšetření a kontroly. Za celou dobu mi nikdy nikdo nesáhl rukou na břicho. Nikdy mi nikdo neřekl, jak si ho mohu sama prohmatat, abych zjistila, jak je dítě natočené. Vlastně jsem se sama bála trochu ho zmáčknout, abych dítěti nezlomila třeba ruku 🙂

Začala jsem pravidelně chodit k Ivaně do poradny. Byl to čas klidu, pochopení, podpory. A když jsem dozrála, požádala jsem jí, zda by mi asistovala při porodu doma. Domluvily jsme se. V tento moment nic nebylo jisté. Co když bude u jiného porodu? Co když? Měla jsem sepsaná porodní přání. Konzultovala jsem je i malé porodnici mimo Prahu a s mým mužem jsme se připravili na všechny možné varianty. Jak Ivana správně řekla – každý porod začíná doma. Tak buďte v klidu.

Ano i můj porod začal doma a taky tak skončil. Byl krásný, i když namáhavý. Za tiché společnosti Ivany vedle mne a mého muže vedle v místnosti, připraveného kdykoliv pomoc nebo něco zařídit. Měla jsem kolem lidi, na které jsem se mohla spolehnout. Kterým jsem věřila, ale hlavně jsem věřila sama sobě a svému dítěti. Potřebovala jsem klid a čas. A ten mi všichni dali.

Znatelné nepravidelné kontrakce mi začali někdy kolem osmé hodiny večer. V deset přijela Ivana. Mezitím jsem stále chodila v klidu po bytě, jedla, pila. Smáli jsme se s mužem. Občas mi masíroval nohy. Koukali jsme na večerní film. Asi v jedenáct jsem se přemístila do ložnice a dcera se narodila po třetí hodině ráno. S černými vlásky mi ležela na břiše a jen tak koukala.

Ivana ji citelně vyšetřila ležící na mém těle. Pak si jí vzal k sobě muž a já se šla umýt za doprovodu Ivany. Během pár chvil jsme již všichni spali jak dudci.

Nejkrásnější bylo, probudit se ve své posteli, vedle svého dítěte a chlapa. Obklopená zvědavou smečkou psů a jedné kočky, kteří byli přítomni i u samotného porodu. Každý odpočíval kdesi v koutě, na místech, kde jinak vůbec nelehávají.

Hned ráno přišla mamka. Ustrašená, ale šťastná.

Ivana mne ještě několikrát navštívila doma. Tvým rázným přístupem mi pomohla moje obří prsa nacpat do podprsenky, vyčistit dceři správně pupík, pomoc nám v boji s matrikou Prahy 1 a jejich snad jediným narozeným dítětem. POMOHLA MI STÁT SE MÁMOU, KTERÁ JE ZDRAVĚ HRDÁ A PYŠNÁ A VĚŘÍ SI. MILUJE SAMA SEBE A SVÉ DÍTĚ. A JE ŠŤASTNÁ.

Děkuju Vám, Ivano, za to, jaká jste. Za to co děláte. Bez vás bych ani já nebyla taková, jaká jsem teď.
Gabriela a malá Zoe Hrdina

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 665. Péče plná důvěry a lásky