Starší dítko, dceru, jsem rodila plánovaně v porodnici. Z dostupných porodnic v okolí jsem si pečlivě vybírala, až padla jasná volba na zařízení, které se honosí svým pozitivním přístupem k aktivnímu, přirozenému porodu. Absolvovali jsme spolu s přítelem individuální předporodní kurz. Tehdy mě nijak nepřekvapilo, kolik důležitých informací jsem se tam nedozvěděla. Sama jsem je totiž neměla ani z jiných zdrojů, nehledala jsem je. Byla jsem natěšená prvorodička, která neměla moc jasnou představu, o čem porod vlastně je. Důvěra ve zdravotníky byla velká. Z kurzu si pamatuji dvě věci: video porodu do vody v jiném zařízení a nákres toho, kde přesně mohu očekávat nástřih. Připravila jsem si porodní plán, a zároveň jsem byla PA na kurzu ujištěna v tom, že dítě mi ihned po narození odnést musí, přes to vlak nejede.

K porodu jsme vyjeli ráno kolem sedmé hodiny, a jak se nakonec ukázalo, tak zbytečně. Jednalo se o poslíčky. Domů jsem však již puštěna ani přes svou žádost nebyla. PA mi připomněla, že jsem byla na kurzu upozorněna, že když jednou přijedu, tak už mě domů nepustí. Takže jsem se ubytovala a prodýchávala poslíčky co dvacet minut. Odpoledne začaly být bolesti silnější a častější. Z obavy, že budu odbyta diagnózou „poslíčci“ jsem způsobně mlčela a začala si první dobu porodní sama po svém. Chodila jsem po chodbě. Oddělení postupně utichalo, já stále chodila sem a tam, opírala se při kontrakcích o zeď nebo o židle na chodbě a byla jsem i nadále zticha. Nakonec jsem se přeci jen osmělila, protože kontrakce byly po třech minutách a velmi bolestivé, a požádala jsem PA, který se věnoval sledování televize, o vyšetření, ať alespoň vím, že se už skutečně jedná o porod. Vyšetření ukázalo, že ano, otevření na 6 cm. Památná slova PA (muže) zněla: Na tu bolest tak moc nemyslete.

Přesunula jsem se na pokojíček s vanou, míčem, porodním vakem a stoličkou a dalším vybavením pro aktivní porod. Vnitřní vyšetření mi připadala velmi častá, rozhodně velmi bolestivá. Přijel budoucí tatínek. Jediné, co mi pomáhalo, bylo stát opřená o vanu a kroužit boky. Při jednom vyšetření mi PA nabídla, že „tomu“ ručně pomůže, sice to bude hodně bolet, ale porod to posune zhruba o hodinu dopředu. Nepamatuji se, jak jsem se tehdy rozhodla. Jen to, že jsem se rozhodovala dlouho a nevěděla jsem, co vlastně mám chtít. Zanedlouho přišla velmi slabá chvilka, kdy jsem si přála, aby se stalo cokoli, co indikuje akutní sekci, cítila jsem se za hranicí svých sil. V tu chvíli se mě PA zeptala, zda chci rodit do vany (původní přání), která už byla napuštěna, nebo chci jít na sál. Zvolila jsem sál. Během asi dvou kontrakcí se holčička narodila. Byla tak malinká… a měla stejné ukazováčky u nohou jako já… pamatuji si první myšlenku, když mi jí položili na břicho: „A to je jako všechno? Tolik bolesti pro něco takhle malého?“ Odnesli mi ji pryč a přinesli zabalenou do osušky. Porod proběhl bez jakékoli komplikace a bez nástřihu, který jsem ještě během tlačení slovně pro jistotu odmítala. Holčička měla 51 cm a 3,42 kg. Já dva stehy. Při šití mi PA suše sdělila, že porodní plán a realita jsou dvě různé věci.

Druhý porod jsem chtěla prožít trochu jinak. Připravovala jsem se s pomocí soukromé PA, která zcela rozuměla mým požadavkům. Zvažovala jsem i domácí porod, ale neměla jsem dostatečnou podporu od přítele, takže jsme byli připraveni zajet opět do stejné porodnice jako poprvé. Tentokrát ale s jiným porodním plánem, který zněl „nesahejte na mne“. Byl tedy rozepsaný na stránku A4. Bolesti se ohlásily ve tři hodiny v noci. Šla jsem si dát koupel, která bolesti zmírnila. Spát jsem už nešla. V šest hodin se probudila naše téměř dvouletá dcera, udělaly jsme si snídani, strávily jsme spolu hezké ráno a asi v osm hodin jsem pustila na DVD film. Koukaly jsme spolu. Bolesti jsem měla celou tu dobu, nepravidelné po 4-20 minutách, ale docela silné. Při prodýchávání mě dcerka prosila, ať to nedělám, ale nechala si vysvětlit, co se děje. Při sledování filmu mi praskla voda, tak jsem zavolala na muže, že pojedeme. Porod se rozjel neuvěřitelně rychle. Rodila jsem už v autě. V pozici vkleče na zadní sedačce. Miminko se dralo na svět a já začala za jízdy panikařit, že to nestihneme. Cítila jsem, jak se tlačí hlavička a ty obrovské kontrakce i tlaky jsem stále prodýchávala, přemlouvala jsem miminko, ať ještě chvilku počká. Když jsem netlačila já, dělala to za mě sama děloha. To byl nejúžasnější zážitek. Tělo rodilo samo, vůbec mě k tomu nepotřebovalo. Za jízdy volal můj muž do porodnice a oznámil, co se děje a že to pravděpodobně nestihneme k nim. Takže při příjezdu ke vchodu do nemocnice na nás čekalo celé procesí doktorů, sester a porodních asistentek. První, co bylo, když jsme zastavili, bylo, že mě PA položila v autě na záda. Kontrakce se okamžitě zastavily. Nastoupily znovu za pár minut. Opět jsem ještě žádala PA, ať mě nestřihá a druhé PA (nebo sestře) jsem zakazovala tlačit mi na břicho. Šlo to o dost hůř než v kleče, ale stačila jedna kontrakce k tomu, aby se narodil náš syn. Narodil se přímo do mrazu, začátkem února. Byl nádherný, nezmačkaný, úplně jiný než dcerka při narození. Ihned mi ho odnesli do inkubátoru a já jsem se z auta a mrazu přesunula na sál. Žádné poranění. Syna jsem si vydupala asi po hodině k sobě. Oblečený a zabalený. Od prasknutí vody do narození syna uplynula zhruba jedna hodina.

Ještě neuplynul celý rok od druhého porodu a já si to ve své hlavě stále přehrávám. Velmi lituji toho, že jsem v sobě nenašla dost síly na to, abych muže poprosila, ať zastaví v půli cesty. Aby se chlapeček narodil tak jak měl a chtěl, nikoli tak, jak se to stalo. Chápu, že mi spousta maminek „závidí“ rychlý a bezproblémový porod, ale já se s jeho podobou zatím stále ještě vnitřně nesmířila. Mělo to být jinak. Velmi obdivuji a fandím těm, které v sobě tu jistotu a sílu k domácímu porodu našly. Možná, kdybych měla blíž soukromou PA, která by byla ochotna „riskovat krk“… nebo kdybych prostě do porodnice neodjela… kdyby cokoli. Rozhodně jsem ale ráda alespoň za to, že se to celé odehrálo takhle, protože pořád to ještě v mých očích mohlo dopadnout hůř. I když objektivně správně a dobře.

Jsem šťastná, že i přes slabé chvilky jsem dokázala odolat medikaci a nástřihům, které se dle PA dělají téměř všem prvorodičkám a na kterých údajně „nic není“. Jsem šťastná za své děti, které, jak doufám, měly úspěšný start do života, a to i přes mé všetečné výhrady.

Miluji vás, Andulko a Jindříšku…

Paní Ivanu Königsmarkovou jsem potkala pouze jednou na Světovém týdnu respektu k porodu, ale bohužel jsem neměla tu čest ji poznat osobně. Každopádně byla to právě ona, díky které jsem se na samém začátku dozvěděla o soukromých porodních asistentkách a při hledání té „naší“ jsem se pouze pokusila ji kontaktovat, i když neúspěšně. Rozhodně jsem ale šťastná, že jsem poznala některé PA, které pracují podobně jako paní Ivana. Dodávají budoucím maminkám spoustu klidu a potřebné podpory, jinde nenačerpatelné. Velmi fandím Ivaninu plánu zřídit porodní dům, jsem si jista, že pro velkou spoustu maminek to bude řešení jejich představ o klidném porodu, kterého se v porodnicích lze dočkat jen velmi výjimečně. Věřím, že k tomu plánu jednou dojde a že i náš vychytralý porodnický systém konečně uzná, že co jde v zahraničí, může stejně dobře fungovat i u nás.

Jana Kopejtková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 680. V autě před porodnicí