Ve středu 20.11.2013, kdy se psal první den 40. týdne mého těhotenství, mi asi v 15 hodin volal taťka. Domluvili jsme se, kdy mě následující den vyzvedne na nádraží. Chystala jsem se totiž na první monitor v benešovské porodnici. Doposud jsem byla sledována svou gynekoložkou MUDr. Kamilou Nouzovou v Praze, která mimochodem při poslední prohlídce odhadovala, že v tomto týdnu ještě neporodím. Vzhledem k četným bolestem kostrče a kyčle se mi do Benešova vůbec nechtělo. Cestování vlakem už mě zmáhalo. Říkala jsem si, že bych raději porodila. To jsem ještě vůbec netušila, že krátce po půlnoci příštího dne bude syn Jakub na světě.

Před telefonátem jsem byla dvakrát po sobě na velké potřebě, což bylo celkem podezřelé, protože v závěru těhotenství jsem měla s vyprazdňováním spíše problémy. Napadlo mě, zda už se něco náhodou neděje. Dokonce jsem to zmiňovala taťkovi. Pak se ale situace uklidnila.

Po půl sedmé večerní jsem volala mamince. Porod byl v těchto dnech naším tématem číslo jedna. „Domluvily“ jsme se, že porodím až o víkendu, protože byla nastydlá a ráda by byla u toho. Kamarádka Jíťa také vyjádřila přání, abych rodila během víkendu. To prý budou mít volno na dlouho očekávané zapíjení. Můj drahý, říkám mu Péťa, chtěl jet na pravidelné posezení v hospodě v Dubči, kde se scházíme s kamarády již 15 let. Říkala jsem mu, ať klidně vyrazí, ale ať raději nepije. Naštěstí se nikam nakonec nevydal. Jako kdyby tušil, že mi má být raději na blízku.

Krátce poté, co jsem položila telefon, mi začaly divné stahy v podbřišku a hlavně v bocích. Zrovna jsem po přestěhování do nového bytu vybalovala poslední krabici s oblečením. Vůbec jsem si ale nebyla jistá, zda je „to“ ono. Mátla mě bolest v bocích. Podezřelé však bylo, že to nastoupilo pravidelně asi po pěti maximálně sedmi minutách.

Raději jsem si tedy vyfotila na památku těhotenskou průkazku, zprávu do porodnice s křivkou z monitoru od mé gynekoložky, výsledky odběrů krve či prvotrimestrálního screeningu a obrázky z velkých ultrazvuků ve 20. a 30. týdnu těhotenství. Dovyplnili jsme jména do prohlášení o jménu a souhlas s hospitalizací.

Pro potvrzení rozpoznání kontrakcí jsem asi ve třičtvrtě na devět volala kamarádkám Janě a Ivaně. Ani jedna mi nezvedla telefon, a tak jsem zavolala mamince. Předtím jsem jí nechtěla telefonovat, abych ji nevyplašila. Usoudily jsme, že vzhledem k pravidelnosti stahů raději pojedeme do porodnice.

Přestože jsem měla většinu věcí připravených, hodiny ukazovaly 22:30, když jsem si podle předem vypracovaného seznamu dobalila tašku. Trvalo to dlouho, protože když jsem pro něco šla, kontrakce přerušila mé myšlenkové pochody, takže jsem v tu ránu zapomněla, co jsem to vlastně chtěla udělat. V průběhu balení jsem asi ve čtvrt na deset mluvila s Janou, která byla s kamarády v Dubči. Naštěstí telefonovala na WC, takže nikdo nic netušil. Krátce po půl desáté se mi ozvala zpět Ivana. Uprostřed hovorů jsem rozdýchávala kontrakce. Intervaly mezi nimi se zkracovaly. Pomáhalo mi o něco se opřít či se něčeho chytit.

Na cestu jsem si raději vzala vložku, kdyby mi náhodou v autě praskla voda. Nakonec mi vodu píchali až na porodním sále. Cestou z bytu jsem ještě hovořila s maminkou s tím, že se ozveme, až nás přijmou v porodnici. Nakonec jsme spolu mluvily, až když byl již Jakub na světě. Poté, co jsem ukončila hovor, byli jsme již před autem. Musela jsem se o něj opřít a rozdýchat kontrakci, než jsem se přivítala a zároveň rozloučila s tchyní Evou.

V závěru těhotenství se mě řada lidí ptala, jak se dostaneme do porodnice v Benešově, zda to stihneme a podobně. Nechávala jsem tomu raději volný průběh a neřešila to. Jen jsem se modlila, abych nemusela rodit v některých z pražských porodnic. Mimochodem, naše poslední cesta do Benešova na říjnové volby trvala asi 2 hodiny. Naštěstí to na mě přišlo ve všední den večer, takže byla volná dálnice.

Cestou na Skalku mě několikrát přepadla kontrakce. Nejřív jsem je chtěla počítat. Pak jsem raději seděla se zavřenýma očima a sousředila jsem se na jejich prodýchávání. Pomáhalo mi psí dýchání. Dýchala jsem rychle, krátce a povrchně, jako kdybych sfoukávala peříčko. Péťa si na pumpě v Průhonicích kupoval svačinu a pití. Mysleli jsme, že porodím nejdříve nad ránem. Seděla jsem v autě a proklínala ho, že mu to tak dlouho trvá.

V Benešově jsme prosvištěli branou nemocničního areálu, až za námi vyběhl hlídač. Poradil nám, kde nejlépe zaparkovat. Zazvonila jsem na zvonek v porodnici a vychrlila něco ve smyslu: „Dobrý večer, tady Lucie Studničková, já asi budu rodit.“

Sestřička seběhla dolů poměrně rychle a pomohla mi s taškou dovnitř. Na recepci jsme počkaly na Péťu. Nahoru jsem chtěla jít po schodech, ale sestra mě nahnala do výtahu. Uprostřed jízdy do prvního patra jsem rozdýchávala kontrakci. Stahy se v té době objevovaly asi po 3 minutách.

Když mě přijímali, bylo 23:40. Tento časový údaj uvádí má propouštěcí zpráva z porodnice. Péťu nechali klasicky čekat na chodbě, což mě trošku rozhodilo. Na otázku, zda mám porodní plán, jsem odpověděla ano. Tím jsem si krapet zkomplikovala situaci. Když jsem jim ho předložila, začaly sestřičky řešit jednotlivé položky. Ptaly se například, zda si po porodu přejeme aplikovat miminku vitamín K. Zodpovídání jakýchkoliv dotazů během kontrakcí mě pěkně prudilo a zbytečně odvádělo pozornost od jejich prodýchávání. Sestry si navíc stěžovaly, že mumlám, ale Péta mě slyšel za dveřmi docela zřetelně. Nicméně sotva jsem dýchala, natož abych byla schopná mluvit a ještě u toho přemýšlet. Uvítala bych, kdyby s nimi nejasné body upřesňoval Péťa a já se zbytečně nevyčerpávala.

Z dalších položek porodního plánu jsme si ujasnili, že pití po douškách je běhěm porodu akceptovatelné, kdežto jídlo nikoliv. Museli by mi prý pak vypumpovat žaludek. Avšak na předporodním kurzu jsme byli informováni o tom, že porod je těžká práce, a tudíž například hroznový cukr nebo čokoláda jsou přijatelné. Naštěstí jsem během porodu na jídlo i pití neměla vůbec pomyšlení. Navíc to netrvalo dlouho.

Sestry mě přesvědčovaly, že by mi měly propíchnout plodový vak, aby se porod urychlil. Odolala jsem a vodu mi píchla sestřička až na porodním sále, jak jsem již zmiňovala výše.

Původně jsem chtěla rodit v porodním boxu, kde bych měla klid. Místo toho jsem si raději připlatila za nadstandardní pokoj.

Na příjmu jsem odevzdala všechny potřebné doklady – občanský průkaz, průkaz pojištěnce, těhotenskou průkazku, rodný list, prohlášení o otcovství i o jménu a v neposlední řadě souhlas s hospitalizací. Měla jsem vše vyplněné a připravené v deskách. Vyplňování během kontrakcí by bylo poněkud nepříjemné ba přímo nemožné.

Poté mi sestry provedly monitor. Chtěly, abych si lehla na záda. Nesouhlasila jsem s tímto postupem a usmlouvala jsem, že jsem se mohla položit na bok. I tak byla tato poloha dost nepříjemná.

Když mě vaginálně vyšetřil MUDr. Miroslav Fris, zjistil, že jsem otevřená na 7-8 cm. Vyšetření bylo krajně nepříjemné a pěkně bolelo. Zůstaly pode mnou na podlaze kapky krve. Sdělil mi, že se na mě přijde podívat za 2 hodiny. Když však viděl, jak často přicházejí kontrakce, zkrátil raději interval na hodinu.

Poté pustili dovnitř Péťu, který se odebral do šatny, kde si na sebe oblékl speciální hábit.

Sestry po mně chtěly pořád něco podepisovat. Mezi kontrakcemi jsem však neměla sílu číst, pod co bych se měla podepsat. Zajímavé bylo například lejstro o tom, že budu během pobytu v porodnici nosit brýle. Ještě, že jsem v nich nemusela i rodit.

Snažila jsem se maximálně vnímat své tělo a soustředit se na každou kontrakci. Většinu času jsem měla zavřené oči a psí dýchání mi přinášelo částečnou úlevu. Jenže sestry mi pořád dokola opakovaly, abych využívala dobu mezi stahy na převlečení a přesunutí na přípravný pokoj. Kontrakce přicházely v pravidelných intervalech. Čas mezi jednotlivými stahy na rozdýchání bolesti byl neskutečně krátký. Ovšem nevzpomínám si na konkrétní bolest. Musela jsem být plná endorfínů, které působí jako přírodní anestetikum.

Moc si nevybavuju, kde jsem se svlékala do noční košile. Nejspíš na lehátku, na kterém mi sestra prováděla monitor. Pamatuji si však moment, kdy mi Péťa podával noční košili a dával mi vybrat, kterou si vezmu. Zvolila jsem růžovou.

Poté jsem se přesunula na přípravný pokoj, kde jsem moc dlouho nepobyla. Zde proběhlo holení nejnutnějších partií, přestože jsem v porodním plánu měla uvedeno, že si nepřeji oholit. Na aplikaci projímadla nebyl čas, i když jsem ho měla s sebou. Během odpoledne a večera jsem byla několikrát na „velké“, tak to skoro ani nebylo třeba. Péťa mě na přípravném pokoji naposledy vyfotil s pupkem. Chtěla jsem na památku fotku holého bříška, ale mezi kontrakcemi jsem neměla sílu nadzvednout noční košili.

Přípravný pokoj sousedil se sprchou. Setřička nám doporučovala, ať si tam vlezu s míčem. Péťa mě do sprchy doprovodil. Bylo to dost nepříjemné, protože kontrakce byly, když jsem seděla na míči, strašně silné,. Pustila jsem si na břicho dvakrát proud vody a stahy jsem rozdýchala opřená o dlaždičky. Poprvé jsem pocítila potřebu tlačit.

Potom jsem se přemístila na lehátko v předsíňce přípravného pokoje. Sestra chtěla, abych si lehla na záda, že mě vyšetří, abychom věděli, jak se porodní cesty otvírají. Mezitím odběhla k akutnímu porodu, který právě přivezla sanitka. Prvorodička chtěla původně rodit doma. Skulila jsem se na lehátku na bok a v tu ránu mě to nutilo tlačit. Spolu s tlačením ze mě přirozeně vyšla trocha stolice. Zároveň se mi chtělo zvracet, ale naštěstí jsem byla již dlouho po večeři. Když přišla sestra, rázem jsme se rychle přesouvali na sál. Šla jsem po svých, ale Péťa se sestřičkou mě podpírali.

Bohužel jsem v tom fofru neměla možnost vybrat si vhodnou polohu, a tudíž jsem rodila klasicky na zádech. Sestřička mi propíchla plodový vak dlouhým špičatým nástrojem. Plodová voda nebyla zakalená. Ucítila jsem příjemné teplo. Dle propouštěcí zprávy o rodičce právě odbíjela jedna hodina po půlnoci.

Miminko se mi bohužel nedařilo vytlačit, přestože chybělo jen málo. Sestřičky se mi snažily pomoci a roztahovaly mi pochvu. Prý viděly hlavičku s vlásky. Nevěřila jsem jim, že budeme mít vlasaté miminko. Myslela jsem si, že mě spíš chtějí povzbudit, abych tlačení dotáhla do zdárného konce. V té době ze mě vyšly poslední zbytky stolice, takže mě dvakrát polévali desinfekcí.

Problém byl v tom, že mi nešlo zkoordinovat více věcí dohromady – zhluboka se nadechnout, přitáhnout hlavu na prsa, dát ruce na kolena, zavřít oči i pusu a hlavně zatlačit jako při stolici. Navíc jsem se bála o bolavé kyčle, tudíž jsem tlačila nohy spíše k sobě než od sebe. Někdy jsem se špatně nadechla a celá kontrakce byla promarněná. Jindy jsem do tlačení nedala dost síly, respektive nešlo mi tlačit jako na WC. Zkusila jsem to několikrát, bohužel bez potřebného výsledku. Myslím, že kdybych bývala mohla rodit na porodní stoliččce, zvládla bych to. Pomohla by mi zemská přitažlivost. A co víc, porodní poranění by nebylo tak rozsáhlé.

Měla jsem děsně suché rty, takže jelení lůj by se mi na porodním sále určitě hodil. Péťa stál u mě, hladil mě po vlasech a pořád dokola mi opakoval, co mám dělat. Občas mi přidržel nohu. Moc si jeho účasti u porodu vážím, byl mi obrovskou oporou.

Lékař se mezitím věnoval porodu ženy, která rodila ve vedlejším sále. Slyšela jsem, jak funí a vzdychá. Žádný hysterický řev. Přišlo mi, že vydává stejně hlasité zvuky jako já. Nerušila mě. Před porodem jsem se obávala, že mě bude vedlejší porod rozptylovat, a proto jsem zvažovala zavřít se v nadstandardním porodním boxu, kde bych měla klid. Vnímala jsem, jak ji lékař po aplikaci oxytocinu hecuje, ať tlačí a když prolezla hlavička, rázem měla přestat výrazně tlačit, aby si miminko natočilo ramínka. Pak už to byla hračka. U mého porodu to probíhalo úplně stejně. „Sousedka“ přivedla na svět čtyřkilové miminko. Péťa jel po odchodu z porodnice s otcem jejího dítěte výtahem. Slyšel, jak mu sestřička říkala, že sama doma by čtyřkilové dítě neporodila. Domácí porod by tak mohl skončit tragicky.

Sestry mi pravidelně přikládaly na břicho sondu od monitoru srdečních ozev miminka. Mezitím kontrakce začaly postupně slábnout a vyskytovaly se mezi nimi delší intervaly. Dokonce jsem měla čas rozhlížet se po sále. Viděla jsem před sebou veliké hodiny. Myslím, že rodička z vedlejšího sálu porodila o 10 minut dříve. Vnímala jsem, jak na mě svítí ostré světlo.

Byla jsem ráda, že jsem si zkusila tlačit sama, nicméně vzhledem k tomu, že srdeční ozvy miminka se snižovaly a kontrakce slábly, bylo třeba porod uspíšit. Proto mi píchli oxytocin na zesílení děložních stahů. Slyšela jsem, jak lékař, který se tou dobou již věnoval mému porodu, dával pokyn sestřičkám: „Dáme oxytocin dvojku, oxytocin dvojku“. Neměla jsem připravenou kanylu, takže mi ho píchli rovnou do žíly a jeho účinek byl okamžitý. Začaly velmi silné kontrakce. Nastřihli mě. Moment nástřihu jsem cítila, ale nebolelo to. Dělá se při napnuté fázi, kdy je tkáň odkrvená. Dále mi zatlačili na děložní fundus. Původně jsem si to nepřála, ale byla jsem moc ráda, že mi pomohli. Docházely mi totiž na tlačení síly. Ucítila jsem, jak se miminko posunulo. Pak to šlo jako po másle. Oxytocin zesílil a zrychlil děložní stahy. Péťa dokonce viděl venku hlavičku. Vytlačila jsem děťátko na druhou kontrakci. Neuvěřitelné!

Cítila jsem neskutečnou úlevu a nepopsatelný pocit štěstí. Kupodivu mi ani slzička neukápla. A to jsem poslední dobou dost citlivá. Nevěřila jsem, že se miminko dostalo takhle rychle ven. Držela jsem si ruce před očima a bála se na to malé stvoření podívat. 21. listopadu 2013 v 1:35 jsem porodila chlapečka. Pojmenovali jsme ho JAKUB. Vůbec neplakal.

Péťa připomenul lékaři, že si přejeme nechat dotepat pupečník. Poté mohl přestřihnout pupeční šnůru. Dále jsme chtěli, aby mi byl Kubík přiložen na prsa, jenže dětská sestřička trvala na tom, že ho musí nejprve prohlédnout a ošetřit. Péťa ji doprovázel do vedlejší místnosti. Cestou se ho sestra ptala, zda je v pořádku, že je nějaký zelený. Prý mu špatně nebylo. Apgar skóre dopadlo na výbornou: 10-10-10. Jakub vážil 3190 gramů, měřit jsme ho nenechali, aby se mu nenatahovaly násilím nožičky. Sestřička ho jen otřela, usušila a označila jménem. Nepřáli jsme si, aby byl vykoupán. Nenechali jsme mu vykapat oči Oftalmoseptonexem. O tom, že by mohl dostat zánět jako důsledek průchodu porodními cestami, jsme věděli. Při prohlídce sestra zjistila, že má u nohou částečně srostlý ukazováček a prostředníček. Jedná se jen o kosmetickou vadu, která se dá odstranit, takže naštěstí nic vážného. Dále se ptala Péťi, zda si přejeme aplikovat vitamín K. Rozhodl, že ano.

Když Péťa přivezl Jakuba v pojízdné postýlce, byl zabalený v zavinovaččce. V ten moment jsem zažila ten nejkrásnější pohled na chlapy svého života. Byla jsem štastná jak blecha. Kubíček vůbec neplakal. Asi proto, že se cítil u táty bezpečně. Dívala jsem se na náš uzlíček štěstí při šití porodního poranění. Díky tomu jsem tolik nevnímala bolest a nekoukala se na nitě mezi nohama.

Placentu jsem porodila hladce. Lékař nám ji ukazoval na tácku. Má opravdu zvláštní barvu – takovou zelenošedomodrorůžovou.

Během šití zvonil lékaři v kapse pořád telefon. Asi ho sháněla manželka. Zašívání středně velkého poranění bylo dost nepříjemné a hlavně zdlouhavé. I přes nastřížení jsem se trochu natrhla, naštěstí ve směru jizvy. Píchli mi dvě injekce na zmírnění bolesti, přesto to celkem bolelo, i když jsem to asi čekala horší. Na naše přání se mi snažili přiložit syna k prsu. Ale během šití to nebylo zrovna efektivní, protože jsem nadskakovala bolestí.

Jelikož jsem měla křečové žíly na stydkých pyscích a byla jsem na těchto místech hodně oteklá, zavedli mi cévku, protože bych měla problémy s močením Z toho důvodu mi nedali miminko hned na pokoj, ale vozili mi ho pravidelně na přikládání. Brala jsem léky na zmírnění otoků a Detralex na křečové žíly. Cévku mi vyndali až druhý den ráno. Od té doby jsem měla Kubíka pořád u sebe.

Zajímavý byl přesun z porodního křesla na lehátko. Měla jsem pocit, že mě někdo zlomil vejpůl. Pro úplnost dodávám, že třetí den po porodu mě z toho úporného tlačení bolelo celé tělo, jako kdybych po dlouhé době nečinnosti podávala sportovní výkony.

Další část příběhu se odehrávala v nadstandardním porodním boxu, kde jsem chtěla původně rodit. Děsně mě zábly nohy. V ten moment jsem pochopila, proč nám paní Königsmarková doporučovala vzít si na porodní sál teplé ponožky. Nevzpomněla jsem si na ně v tom fofru, ale čekaly na mě v tašce na pokoji. Naštěstí jsem mohla poprosit Péťu, aby mi je přinesl.

Zde mi znovu přikládali Kubíčka k prsu. Sací reflex fungoval výborně. Měla jsem děsnou žízeň, ale polkla jsem jen pár doušků. Nemohla jsem nic samým vzrušením pozřít. Péťa nás fotil. Škoda, že jsem ho nevyblejskla, jak mu to slušelo v plášti. Kvůli bolesti kostrče jsem se nemohla skoro pohnout, navíc jsem byla připoutána na lůžko. Volala jsem šťastnou novinu mamince a tchyni Evě.

Lékař mě přišel zkontrolovat a sdělil mi, že sestřičky nemají rády rodičky s porodním plánem, a proto na mě nebyly úplně příjemné. Dále mi vysvětlil, proč některé položky plánu nemohl dodržet (umělé protržení plodového vaku, aplikace oxytocinu, tlak na děložní fundus, nástřih hráze). Chápala jsem to a byla jsem ráda, že mi s porodem pomohli. Podle všeho mě tak zachránili od porodu pomocí kleští.

V klidném prostředí porodního pokoje jsme setrvali do čtyř hodin. Pak mě sestřička převezla na pokoj. Nechat se vézt na lehátku nemocničními chodbami byl opravdu zvlaštní pocit. Lehký vánek mě příjemně ovíval. Nikdy jsem nic takového naštěstí nezažila. Ještě na pokoji mě děsně zábly nohy. Tu noc jsem vzrušením vůbec neusnula. Po šesté hodině ranní mě navštívila maminka s rouškou. Sestřička nám přivezla Kubíčka…

Co dodat závěrem? Jsem moc ráda, že jsme vyrazili do porodnice takřka na poslední chvíli a zůstali co nejdéle v domácím prostředí. Jsem šťastná, že vše proběhlo děsně rychle, takže jsem se nestíhala bát a panikařit.

Velice si cením Péťovy podpory během porodu. Díky jeho přítomnosti jsem byla uvolněná, v klidu a pohodě. Myslela jsem pozitivně. Cítila jsem se bezpečně. Asi proto to nabralo tak rychlý spád. Bylo úžasné, že tam byl se mnou a o miminko se bezprostředně po narození postaral.

Ráda bych ještě zmínila, že si velice cením povzbuzování od mých rodičů, mé sestry a mých kamarádek Jany a Ivany – zastánkyň přirozeného porodu. V neposlední řadě děkuji převelice rodičům mého životního partnera, kteří nám tolik pomohli během stěhování a zabydlování v novém bytě. Bez jejich pomoci bychom to nezvládli a do porodu ani nestihli.

Mým snem bylo porodit přirozeně v porodnici. Jsem opravdu šťastná, že se mi to částečně splnilo. Jsem na sebe hrdá, že jsem zvládla Kubíka tak krásně porodit. Myslím, že to pozitivně zapůsobilo na mé sebevědomí. Vše jsem dokázala bez velkých problémů především díky dokonalé přípravě. Navštěvovali jsme předporodní kurz vedený porodní asistentkou Ivanou Königsmarkovou. Děkuji tímto kamarádce Zuzce, která mi ho doporučila. Pevně doufám, že se benešovská porodnice připojí do projektu Přirozený porod v porodnici dříve, než přivedu na svět svého druhého potomka.

Lucie St.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 750. Kterak se Jakub klubal na svět…