Začneme zlehka rutinní otázkou: Co mají chlapi navíc oproti ženám? Hmm, pinďoura. A tím asi končíme.

Od dob, kdy ženy mohou zasadit strom, postavit dům a vychovat syna a ještě se přitom tvářit, jak jsou tímto dodržována jejich práva, mohou mužové pouze sčítat své nedostatky vůči ženám.

Jestli jsou v něčem pánové extra nedostačiví, jsou to porody a věci kolem. Možná tak vysvětlíte některému, který má zkušenost s ustřelenejma zádama, jak asi vypadá kontrakce. Ale ta intimita a hormonální výkyvy a šestý a sedmý smysl, laktační záležitosti a vazba mezi matkou a dítětem, nad tím bude chlap kroutit hlavou, mít respekt a strach, pokorně žasnout a nechápat. Tyto pocity namíchané v poměru individuálním, podle toho jakýho chlapa zrovna máte.

A o tomhle všem, co muž nemůže hlavou pobrat, nacpat to do tabulek a vzorečků, nezváží to ani si nesáhne, jsem si umanul napsat příběh.

Jo, a o Ivaně, aby to bylo.

Tak tím začneme. Děti jsem viděl rodit celkem tři. To třetí prý budeme rodit doma, řekla žena. I vážil jsem klady, zápory a jakožto racionálnímu člověku ty zápory převažovaly. Jenže, co člověk neudělá pro milovanou bytost, potažmo je-li ve stavu požehnaném. Ani jsem nemrknul a už přešlapoval v Áčku na chodbě a v hlavě žmoulal svoji jedinou otázku, kterou položím. Žena mi totiž řekla, že jestli k tomu, abych byl v klidu, potřebuju něco vědět, že mi to Ivana vysvětlí. Tak jo.

Po zahřívacím kolečku jak se kdo jmenujeme, jak se máme, jak se těšíme, přišlo na přetřes, jak že já vidím ten porod doma a tak jsem se zeptal: „A co když se něco stane?“ Jasně, že jsem měl na mysli to nejčernější, co se vlastně stát při porodu může, jen jsem nevěděl, co by to tak mohlo být. Vlastně, viděl jsem vetřelce, tak asi tak, a mimo scifi s vetřelcem v břiše existují i přízemnější scénáře: omotaný cokoli kolem krku mimina, prohraný skore srážlivosti ve prospěch krvácivosti, dítě, co nejde vyndat, placenta, co nejde vyndat, já asistující u porodu, protože paní asistentka to nestihla… Prostě fantazie na výletě do nejtemnějších končin, aneb Co jsem viděl o porodech ve filmech a nebyl si jist, zda si nevymýšlí.

„Co by to tak mělo být?“ Vyrušila mne z katastrofického fantazírování Ivana a já spojil slova, která asi nějak mohla dávat porodní asistence smysl a já přitom nemusel být za vyšinutýho. Poslepoval jsem nějak slova: pupečník, omotaný, dítě a krvácení. V odpověď jsem dostal několik scénářů a moji mysl zalil blažený pocit. Ne nebylo duševní souznění, nebyla to všeobjímající láska a nebylo to ani naivní přesvědčení, že se nic nestane, ale bylo to přesně to, co chlap potřebuje. Jistota. Jistota, že ta pani, co odrodila už pěknou řádku mimin je prostě profesionál a to, aby se stala chyba, by musel být opravdu problém a tahleta pani, že udělá opravdu vše, aby se chyba nestala.

Dítě se narodilo doma ve vaně, před Vánoci, takže za zvuku ohňostrojů, pár dnů na to jsme do vany dali kapra, toho jsme zabili, občas se přišla Ivana podívat, jak to pěkně roste, Vánoce, mimino, teologie života, jako když vyšije.

Střih.

Nějaký zvěsti o tom, že Ivanu žalují, že jí umřelo nějaký dítě. A tak. Na první poslech mi v tom přišla nějaká levá, protože ano: Moje žena a jiné další ženy, které s Ivanou sdílely to, čemu chlapi nerozumějí. Tedy věci kolem rození. Mohly být ovlivněny nějakým hormonálním koktejlem v hlavě a fandit jí z nějaké sounáležitosti nebo tak, ale nešla mi do hlavy jedna věc. Tahle Ivana. Která spíše třikrát než dvakrát měřila a rozvažovala, věděla co dělat a taky to dělala, že by udělala takovou botu, z níž byla obviněna. Nu, nechme justici konat…Justice konala podivně a mně začalo docházet, že k tomu, co jsme mívali my chlapi a ženy moc ne, patřily bitvy a války.

Do té doby než přišel internet. Internet, to je bitevní pole diskuzí, názorů, vznikají pakty, koalice, aliance, vlákna jsou nekonečná a protivníci zabednění.

Věřte mi. Já to viděl. Moje žena si často navlékala v těchto přetěžkých dobách helmici, do ruky uchopila prápor přirozených porodů, bondingu a podobných témat a jala se vydat na barikády hájit prápor do poslední kapky krve. Občas, když se vrátila, mrštila helmicí na gauč, znaveně dosedla a řekla: „No, podívej se na to!“ A já skláním zrak ke zkrvavené a ranami diskutujících zbrázděné fejsbůkové zdi, kývu hlavou a jsem ženě oporou. Čtu a četl jsem spoustu názorů, příspěvků v diskuzích, některé prostoduché, ale i silné kalibry z obou stran, ale jsem si jist dvěma věcmi.

První je, že internetová diskuze nikoho o ničem nepřesvědčila a nepřesvědčí, přinejmenším o něčem tak intimním, silném a pro mnohé zraňujícím, jako je porod. Ano, může utvrdit, ale nepřesvědčí.

A druhá je, že to, co může přesvědčit, je setkání se silným příběhem nebo s někým, kdo to prožil jinak a je schopen předat tu svoji zkušenost tak, že nezraní, nevystraší a neponíží. Osobní zjištění, že zastánkyně jednoho či druhého názoru nejsou polointeligentní bestie honící si ego na úkor dítěte, bývá asi mnohem častější příčinou toho, že se názory začnou měnit, než chrastění zbraněmi, jakkoli virtuálními.

Konečně. I ten justiční boj se odehrával u soudních přelíčení odvoláními, papírováním, mravenčí prací právníků, silou jít dál a vírou ve spravedlnost a nevinu.

Teď je přesně ten okamžik, kdy by mohl přijít patetický závěr a emotivně vypjatá promluva o nutnosti přirozeného porodu. Snad jenom, že přirozené porody nemusí každému připadat jako recept na lepší svět. Asi však neokecáme, že receptem na lepší společnost je uvědomění a respekt k tomu, že jsou ženy, které tíhnou k přirozenosti a stejně tak ženy, které tíhnou k bezpečí, jež jim nabízí moderní svět technologie a medicína. A teď mi povězte, jestli některé z nich jsou horší matky.

Příběhy pro Ivanu. Upřímně, je moc nečtu, protože je to opravdu holčenčí čtení, i když občas…

Hold, jsem raději než tím, že budu číst denně příběh a skrápět internet slzami dojetí, vzdal vlastními slovy a jedno vypíchnu na závěr: Respekt. Respekt můj k Ivaně jako ženě a odbornici, respekt její vůči rodičkám a jejich rodinám a k právě narozenému životu. A nakonec i respekt k celé té justiční záležitosti, protože my, kteří jsme si na to nesáhli, nedoceníme, ale měli bychom, že o svobodu je pořád třeba usilovat a nemáme ji zadarmo.

Milan Kovář

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 752. Ženy na barikádách