Přestože nemám osobni zkušenost s pani Ivanou, ráda bych se podělila o svůj příběh…

Žiji na jihu Španělska v horách ve vesničce, kde se lidé snaží žit v souladu s přírodou (lidé tu žijí v jurtách, týpíčkách, domech postavených ze slámy atd) a je tu více méně samozřejmostí rodit doma. Když jsem před více než dvěma lety otěhotněla, nikdo mě nestrašil hrůzostrašnými porodními zkušenostmi a nikdo mě k ničemu nenutil. Bylo mi 35 let a čekala jsem své první miminko.

V šestém měsíci jsem se na józe pro těhulky seznámila s naším „porodním babákem“ Joem (je z Anglie, deset let dělal domácí porody pro tamější NHS), nejdříve jsem si říkala, že bych „chlapa“ u svého porodu nechtěla, ale u Joa jsem po pár minutách věděla, že ano, že on je ten pravý… Měl úžasný respekt k ženám, znalosti, pokoru a super smysl pro humor a hlavně jsem to tak prostě cítila. Jo mi doporučil vyšetření u doktorů a já se tedy přiznám, nebyla jsem ani jednou u doktora… Určitě všechny tato věta šokuje, když mi jedna žena řekla, že ani s jedním ze svých tří dětí nebyla v těhotenství u doktora, myslela jsem si, že je to neuvěřitelná nezodpovědnost, ale já prostě cítila, že je vše v pořádku (intuici a napojení na své tělo jsem měla jako nikdy před tím)… Jo mi při každé schůzce zkontroloval dotykem pupíka, poslechli jsme srdíčko, změřil tlak a pokecali jsme u buchty a kávy o všem možném, od mých pocitů, nejistot a strachu z neznáma po jeho muziku…

Cítila jsem se dost fit, do začátku devátého měsíce jsem pracovala a hodně jsem chodila… Týden před porodem jsem ušla 10kilometrů v kopcích s kamarádkou Dani která k nám přijela až ze Skotska pomáhat u porodu…Oliverek na sebe nechal čekat a Dani si musela prodloužit pobyt o týden, začínala jsem z toho být dost nervózní, obrovský pupek, vzrušení, nedočkavost, no kdo to zažil, ví 🙂

Týden po termínu mě ve dvě ráno v noci vzbudily jemné bolesti v břiše, první hodinu jsem dokázala ležet (nedokázala jsem usnout, i když jsem věděla, že bych měla), po hodině jsem si už musela s bolestmi sedat, za hodinu a půl jsem začala lítat na záchod, tím jsem vzbudila Dani, já už nedokázala být v posteli, tak jsme seděly, hihňaly se (když byly kontrakce, tak už jsem musela jemně prodýchávat) a těšily se… Nechtěla jsem budit Jardu (nastávajícího tatínka), protože jsem věděla, že nás čeká dlouhý den a chtěla jsem, aby byl při síle. V půl osmé ráno jsme se už rozhodly s Dani jít si udělat snídani, takže jsme vzbudily Járu. Ten z toho všeho byl nervózní a tak šel řezat a sekat dřevo, což dělal celé ráno, asi ho to uklidňovalo… Kontrakce už byly pět, šest minut od sebe a musela jsem je řádně prodýchávat a v deset ze mě vyšla zátka, tak jsme zavolali Joa, řekli jsme mu, že už, ale že to bude ještě nějaký čas trvat, a že dáme vědět…To už jsem musela chodit, chodit, chodit a při kontrakcích si sedat nebo se opírat o strom a točit boky..

Když mě nikdo nerušil a já mohla jen tak být, cítila jsem při každé kontrakci vedle bolesti neuvěřitelný pocity lásky až extáze v srdci (Oxytocin a endorfiny zřejmě pracovaly na plnou páru, protože jsem se cítila bezpečně a mohla jsem dělat, co jsem chtěla, či potřebovala). Ale stačilo jen, aby někde zaštěkal pes, ten zvuk mě vytrhl ze soustředění a bolest byla mnohem silnější…

Pak začalo pršet a venku bylo dost kluzko a já šla domů, nechtěla jsem se musit soustředit na každý krok abych neuklouzla a tak jsem stepovala doma v naší jediné malé místnůstce – osm kroku od postele do kuchyně a zpět, opřít se o postel při kontrakcích a pak znovu chodit…To už dorazil Jo (kolem třetí hodiny) a jen tak tiše seděl a nic neříkal, nechal mě být…Ještě si pamatuju, že jsme si dělali legraci, když jsem se ho ptala, jestli se nenudí jen tak sedět a koukat na mě, jak tam stepuju, odvětil mi, že se rád dívá na ženy a že má nejradši, když nemusí nic dělat 🙂 (tedy že to znamená, ze je vše v pořádku).

O půl páté už se mnou přestala být legrace a já přešla do „labourlandu“, šla jsem na všechny čtyři a jen říkám „ty jo, já se cítím jak zvíře“ a začala jsem mít chuť tlačit. Tak jsem tlačila… To už se moje komunikace zúžila na ostré příkazy typu: „Vodu, zhasněte tu vonnou tyčinku, nefuňte mi do ucha“. Pak praskla voda a já zaslechla, jak Jo prosí Dani, aby začala hřát vodu, protože to vypadá, že scházíme do finále…

Ale ouvej… tlačíme a tlačíme a tlačíme a nic…Jo doporučuje různé polohy, Dani mi říká, jak cítí, že tlačím úsilím a ne tělem, tak se při každé kontrakci snažím, že už to snad teď bude lepší. Čas při porodu neexistuje, ale mně se to zdálo jako věčnost, začala jsem se modlit ke všem svatým a cítila jsem, že něco není v pořádku… Cítila jsem nervozitu v Joově hlase…Jo mě mezitím několikrát zkontroloval a pořád tvrdil, že chybí maličkatý kousek hrazdy, při kontrakcích dvakrát zkoušel pomocí prstu dootevřit poslední kousíček (tedy pěkně to bolelo, ale cítila jsem, že se opravdu snaží dělat mi minimální bolest a důvěřovala jsem mu), nic, nic, žádná změna…

Změnili jsme místo (tedy popošli jsme z jedné strany kamen na druhou) a to nám všem tak nějak pomohlo symbolicky, Jo mě nechal prodýchávat kontrakce a řekl mi, abych netlačila (abych si odpočinula) a šel volat druhé porodní bábě o radu, chtěl zkusit techniku Reboso jí říkají- omotá se prostěradlo mamince okolo pasu a ze dvou stran se dva lidé při kontrakcích snaží pohnout prostěradlem – pootočit tedy miminko a pomoci mu tak.

A tak jsme střídali moje odpočívání (tedy nazvala bych to spíš peklem, kdy jsem nemohla tlačit, přestože všechny buňky mého těla chtěly tlačit) a ve stoje omotávání mých boků prostěradlem s následným taháním jeho konců při kontrakcích – což bylo další peklo, protože gravitace činila moje kontrakce ještě silnějšími. Přesto i v nejhorších okamžicích (zoufalství, kdy tohle skončí, zvládneme to ?) jsem cítila, že všichni chtějí pro mě jen to nejlepší a respektují mě a to mi dodávalo neuvěřitelné síly…

V půl jedenácté v noci dorazila Sue (druhá porodní bába), poslala všechny ven, ať si odpočinou (měli toho opravdu dost), zeptala se jestli můžeme otevřít okna a já v ten moment VĚDĚLA, že vše bude v pořádku (až potom jsem se dočetla, že v některých zemích, když je porod nějak zaseklý, symbolicky otevírají okna, dveře, rozvazuji uzly, aby pomohli ženě se otevřít…). Sue si ke mne lehla, vzala mě za ruku a poradila mi dvě věci, ať kontrakce prodýchávám zhluboka a pomalu a říkám ÁÁÁÁÁCHHH a ať si ten klid mezi kontrakcemi užívám, dokonce mi poradila, ať si ten pocit úžasného relaxu zapamatuju a používám i potom v životě a opravdu, stačí mi zavřít oči a vzpomenout si na ten pocit klidu a jsem tam… Zatímco před tím, jak mi to Jarda popsal, jsem kontrakce zoufale profuněla a mezi kontrakcemi jsem celá nešťastná čekala, až to peklo začne znovu.

Takto mě několika slovy tak uklidnila, za půl hodiny mi řekla, ať se zkusím vyčurat a až budu mít chuť tlačit, ať začnu a opravdu, půl hodiny poté, co se u nás objevila jako anděl, už jsem začala tlačit a já si to tak moc užívala !!! Krásně jsem se sladila s kontrakcemi, vozila jsem se na nich jak na vlnách a za půl hodinky byl Oliverek venku !!

Podle mé zkušenosti žena potřebuje k porodu doma (tedy vlastně kdekoliv) notnou dávku sebevědomí a zároveň pokory – je důležité věřit svému tělu, své přirozenosti a přírodě a zároveň je třeba přiznat si, že porod je jeden z nejintenzivnějších okamžiků ženy a může se stát cokoliv. Správná slova řečená ve správný čas správnou osobou mají neuvěřitelnou sílu a mohou výrazně ovlivnit průběh porodu a tenhle dar má podle mého paní Ivana (z toho co jsem o ní četla), já jsem opravdu vděčná, že ženy jako ona existuji a hanba společnosti, která jim v jejich činnosti a vlivu brání !!

Soňa

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 758. Porod na divoko