Už několik let sleduji debaty o porodnictví a přečetla jsem i několik knih věnovaných tématu – včetně Hovorů s porodní bábou, tj. rozhovoru s Ivanou Königsmarkovou, kterou bych tímto chtěla podpořit. Díky četbě jsem měla jasno v tom, že chci co nejpřirozenější porod. Bohužel mi to tak úplně nevyšlo…

Otěhotněla jsem v červnu 2013. Těhotenství bylo mé první a probíhalo v podstatě bezproblémově – pominu-li například čtyři měsíce trvající nevolnosti, jedinou komplikací byla těhotenská cukrovka. Nicméně jsem poctivě držela dietu, měřila si hodnoty glykémie a vše se drželo v normě – hodnoty byly nízké, miminko rostlo přiměřeně… Věděla jsem, že například podle lékařek zabývajících se v ČR odborně touto problematikou není dobře kompenzovaná cukrovka důvodem k vyvolávání porodu před termínem – v zásadě by se s takovým těhotenstvím mělo zacházet jako s každým jiným. Takže jsem to nijak neřešila a předpokládala, že prostě až to přijde, tak to přijde…

Porodnici v Klatovech jsem zvolila především z praktických důvodů, ale roli hrálo i to, že na svých stránkách inzeruje respektování porodního plánu. Při informační schůzce působilo také prostředí dobře (budova klatovské nemocnice byla postavena nedávno) a provázející sestřička byla milá a ochotná. A ve svém porodním plánu jsem neměla nic až tak speciálního – chtěla jsem co nejpřirozenější porod, minimalizaci všech vyšetření a lékařských zásahů, respektování soukromí a intimity mého porodu, přítomnost pouze nezbytného zdravotního personálu, možnost volného pohybu. Výslovně jsem uvedla, že si nepřeji epiziotomii a pokud ano, pouze v nezbytně nutném případě a v žádném případě nikoliv preventivně. Dále jsem požádala o položení miminka na bříško ihned po porodu, ještě s nepřestřiženým pupečníkem a o to, aby děťátko zůstalo stále se mnou. Přímo jsem uvedla, že nechci, aby bylo miminko měřeno a váženo ihned po porodu. Samozřejmě to vše mělo platit, pokud bude miminko v pořádku, přitom provedení té nejnutnější prohlídky miminka by mohlo být provedeno v mém náručí. A další bod – přeji si přirozený porod placenty bez vnějších zásahů, pokud nebudou nezbytně nutné…

První srážkou s realitou českého porodnictví bylo setkání s primářem MUDr. Kunešem před porodem. Automaticky počítal kvůli těhotenské cukrovce s vyvoláním porodu, nejlépe co nejdříve. Když jsem se při druhém setkání snažila proti této údajné nutnosti argumentovat názory jiných odborníků, byla jsem mimo jiné upozorněna na to, že na rozdíl ode mě má pan primář dvě atestece, že viděl úmrtí dítěte v děloze a že deset dalších dětí už mít nebudu. Přitom co se týče zmiňovaného rizika smrti dítěte, například MUDr. Koucký uvádí, že podle nejnovějších poznatků kompenzovaná těhotenská cukrovka s sebou nenese riziko této komplikace. Poznámky pana doktora mi každopádně přišly velmi nevhodné.

Pan primář se mě zřejmě snažil zastrašit i jinak. Jinak si nedovedu vysvětlit, že při druhém setkání prohlásil, že se mu moc nelíbí výsledky monitoru a prý se mu moc nelíbily ani minule. Při prvním setkání ovšem konstatoval, že vše včetně monitoru je v pořádku. A při druhém setkání na můj dotaz (co konkrétně se mu na monitoru nelíbí) nakonec připustil, že je v normě. Pak jsem šla do vedlejší místnosti na ultrazvuk k mnohem sympatičtějšímu jinému lékaři. Průtoky placentou apod. byly v pořádku, váha děťátka odhadem kolem 2700 g (39. týden těhotenství). Ptala jsem se, zda není moc malé. Lékař mě ujistil, že je to pořád normální váha, že o hypotrofii plodu by se jednalo, kdyby děťátko mělo pod 2500 g a byly zde další známky, že se mu nedaří. Sotva jsem přešla vedle k primáři a předložila mu výsledky, pravil, že jde o hraniční hypotrofii plodu… Takže si nemohu pomoci, ale myslím, že jeho jednání lze označit jednoduše jako zastrašování z pozice autority.

Situace s vyvoláním porodu kvůli cukrovce se nakonec vyřešila do několika dnů – poslední den 39. týdne mi v noci náhle odtekla plodová voda. Auto nemáme, zavolali jsme tedy sanitku, která mě odvezla do porodnice. Manžel dorazil asi hodinu po mně vlakem, sanitka ho podle předpisů vzít nemohla.

Přijetí do porodnice znamenalo vyšetření přítomnou lékařkou MUDr. Haasovou, která na mě příliš dobře nepůsobila, ale to jsem v tu chvíli nijak neřešila, podstatnější bylo, že chtěla ihned vyvolat porod kvůli GBS – streptokokovi v pochvě. Neměla jsem žádné kontrakce a vyšetření ukázalo, že jsem ještě úplně uzavřená, takže mě to dost znepokojilo – měla jsem pocit, že takto vyvolaný porod by vůbec neskončil dobře. O GBS jsem toho mnoho nevěděla, protože jsem poslední týdny řešila spíš cukrovku, ale po nástupu lékaře MUDr. Matušky jsme s ním znovu probrali situaci – zda by bylo možné ještě 24 hodin počkat, jestli se porod nerozběhne. Mezitím už mi byla podána antibiotika a chtěli jsme vědět, jaké je riziko infekce v případě vyčkání oněch 24 hodin, za stálého braní antibiotik. Lékař nám neřekl nic přesnějšího, ale rozhodně nám nepředložil žádná fakta, z nichž by vyplývalo, že riziko je mnohonásobně větší. Nakonec jsme se tedy rozhodli vyčkat, podepsala jsem k tomu revers. Na rovinu ale musím říct, že svou roli sehrálo i to, že jsem už v té chvíli lékařům a jejich rutinním postupům příliš nevěřila, i přesto, že tento konkrétní lékař jednal vstřícně a dalo se s ním diskutovat.

Během dalších 24 hodin se porod bohužel pořádně nerozběhl, začalo ale aspoň dozrávat děložní hrdlo. Celou dobu mi doplňovali antibiotika a monitorovali stav miminka, bylo v pořádku.

Ráno druhého dne ovšem muselo dojít k vyvolání porodu, bylo mi řečeno, že budou zavedeny postupně dvě tablety, pokud by nezabraly, pak bude následovat oxytocin a případně císařský řez. Mezitím jsem také lékaři předložila svůj porodní plán – řekl, že s tím nebude problém, že tohle všechno se tady běžně dělá. Plán odnesl a k dispozici ho pak měli i ostatní zdravotníci. Jak se ale ukázalo později, bohužel jsem byla příliš důvěřivá.

První tabletu k vyvolání porodu mi zavedl ještě MUDr. Matuška, pak nastoupila opět MUDr. Haasová. Protože první dávka (tuším Prostinu) nezabrala, následovalo o dvě hodiny později zavedení druhé, což bylo mimochodem ještě mnohem bolestivější než to první. A téměř vzápětí se rozběhly kontrakce, hned od počátku silné a po nějakých 3-4 minutách. V kombinaci s bolestmi v kříži to byl téměř nezvládnutelný koktejl, který jen na chvilku zmírnila horká vana. Od křížových bolestí mi naštěstí pomohlo zavedení dvou čípků proti bolesti, pak nás s manželem nechali samotné větší část první doby porodní (s občasnými kontrolami), což mi naprosto vyhovovalo, i když kontrakce byly velmi bolestivé a postupem doby stále nesnesitelnější. Výrazně je mírnila horká voda ve vaně, opravdové utrpení nastalo, když jsem musela vylézt z vody na vaginální vyšetření nebo monitor.

Nakonec ale ani horká voda nestačila. Když už jsem bolestí „lezla po zdi“, prosila jsem o cokoliv, co by mi pomohlo a nakonec jsem se rozhodla pro epidurál. Ten mi ale nemohli dát hned, prý jsem teprve na začátku. Starší sestra si navíc přisadila v duchu „to víte, ta teorie není jako praxe“ a „tak ten porodní plán už dodržovat nemusíme“. Odvětila jsem, že porodní plán samozřejmě platí i nadále, tedy pokud na něco nezměním názor. Bylo ovšem znát, že tuto sestru jen samotná možnost porodního plánu irituje, dokonce i když jsem tam o epidurálu nic neměla. Vycházela jsem totiž jednoduše z toho, že v případě potřeby o něj požádám.

Protože tedy epidurál zavést nešlo, musela jsem ještě vydržet, prý aspoň do jedné a pak se uvidí. Šlo asi o hodinu nebo dvě, zpětně si to přesně nevybavuji, ale byly to nekonečné a mučivé minuty, v nichž mi pomáhala jen přítomnost manžela a vana. Když přišla sestra, prosila jsem, zda by už nešlo zavést ten epidurál, ale marně, aspoň do té jedné prý musím vydržet. Jenže mezitím jsem začala cítit silné nutkání na tlačení a když nakonec kolem jedné dorazila doktorka a absolvovala jsem další příšerné vyšetření, bylo jasné, že už je na epidurál pozdě. Navigovali mě na porodní lůžko, kam jsem s úlevou klesla – musím říci, že na nějaké jiné polohy než v polosedě s roztaženýma nohama jsem v té chvíli nepomyslela. Skoro vzápětí se v místnosti objevilo několik dalších lidí, takže zde na „finále“ zíralo celkem šest osob kromě mého manžela. Je pravda, že v tu chvíli mi to bylo celkem jedno (asi i proto, že jsem během koupele někam odložila brýle a viděla tudíž dost rozmazaně), později jsem však byla opravdu překvapená tím, jak si porodnice vyložila požadavek soukromí, intimity a co nejmenšího počtu personálu…

Tlačila jsem, jak jsem mohla, ale zjevně to nestačilo, jak mi dávaly na vědomí doktorka i sestra, chvílemi dost nevybíravě – porodní asistentka mi například v jednu chvíli oznámila, že tady už nejde o mě, ale o miminko. Zřejmě měla pocit, že schválně sobecky tlačím málo, ačkoliv jsem se poctivě snažila následovat všechny pokyny. Nikoho v té chvíli nenapadlo, že by mohla pomoci třeba jiná poloha, bohužel ani mě, i když teoreticky jsem to věděla, podobně jako jsem předtím četla o výhodách spontánního a neřízeného tlačení. Jenže vyvedená z míry a vyděšená bolestmi i celou realitou svého prvního porodu jsem si to neuvědomila a ani si nechci představovat, jak by nevstřícná doktorka reagovala, kdybych jí sdělila, že chci rodit třeba vestoje. Opět ta stejná porodní asistentka se mi pokoušela tlačit na břicho, přestože jde o potenciálně nebezpečnou praktiku a přestože jsem k tomu rozhodně nedala souhlas. Odstrčila jsem ji. Celá situace začínala být dost stresující, i když druhá doba porodní zatím netrvala dlouho a miminko bylo v pořádku.
Pak doktorka oznámila, že provede epiziotomii. Zeptala jsem se, zda je to nutné a doktorka odpověděla, že ano. A střihla. V tu chvíli jsem to necítila, v následujících týdnech bohužel ano a hodně. Chvilku poté bylo miminko na světě a slabě zaplakalo – obrovská úleva a radost. Projevila jsem přání, aby nechali dotepat pupečník, takže ho hned nepřestřihli. Alespoň myslím, neměla jsem čas to pořádně vnímat, protože z druhé strany mi porodní asistentka sdělovala, že teď se píchne oxytocin. Na dotaz proč odpověděla, že na porod placenty. To jsem odmítla, což nesla se značnou nelibostí, ale bylo mi vyhověno.

Mezitím mi také položili na bříško holčičku, ale byla to jen chvilička a už ji odnášeli. Reagovala jsem tím, že ji chci mít u sebe, primář MUDr. Kutílek ale prohlásil něco o tom, že tady jde o život a zdraví toho dítěte. Podotýkám, že bylo donošené a zdravé, s Apgarem 9-10-10. Těch pár minut bez ní, kdy mě mimo jiné zašívali a kdy bez problémů proběhl porod placenty, jsem vnímala velmi bolestně a jako věčnost. Pak ji konečně přinesli zabalenou v nějaké osušce a položili ji na mě. Manžel mi už donesl brýle, takže jsem ji konečně mohla pořádně vidět, měla otevřená očička a byla nádherná. Nechali nás samotné na sále asi dvě hodiny, malinkou jsem vybalila z osušky a položila si ji na kůži pod deku, kterou mě přikryli. Bylo to krásné.

Můj porod tedy proběhl podle plánu jen zčásti. Dnes už vím, že jsem měla v nemocnici obejít nejlépe všechny doktory a vyptat se jich na konkrétní postupy, probrat s nimi svá přání a požadavky. A možná ještě víc upřesnit jednotlivé body porodního plánu. Nakonec totiž i můj porod do značné míry ovládla rutina – když jsem se MUDr. Haasové po porodu ptala, proč byla nutná epiziotomie, sdělila mi, že jako prevence před natržením – přestože jsem v plánu výslovně uvedla, že v žádném případě preventivní nástřih nechci. Její jednání bylo navíc značně arogantní, nechápala, jak vůbec mohu něco takového řešit, když to ona je doktorka a jen ona rozhoduje, zda nějaký zákrok provede. To všechno jsou její vlastní slova, což svědčí mimo jiné o jejím minimálním právním povědomí. Během celého porodu také jednala chladně a naprosto neempaticky. Podobně se většinou chovala i starší ze dvou porodních asistentek, která byla zjevně „ze staré školy“. Mladší sestra byla milá, ale z porodu si ji vybavuji nejméně.

Poslala jsem i dotaz primáři dětského oddělení MUDr. Kutílkovi, proč nebylo respektováno mé přání po porodu a proč byla holčička odnesena proti mé vůli. Ve zkratce – odpověděl mi zdvořile, ale argumentoval běžnými postupy a zmíněním možných patologií, kvůli nimž bylo mimo jiné nutné okamžitě děťátko vážit a měřit.

Od porodu uběhly téměř dva měsíce, ale musím říci, že jde o zkušenost, kterou v sobě stále zpracovávám. Stále mi ji také připomíná bolestivá tvrdá jizva po epiziotomii a to bude podle gynekoložky trvat ještě nejméně tři měsíce. Gynekoložka byla mimochodem překvapená její velikostí ve vztahu k mé drobné holčičce (vážila 2720 g) a já jsem přesvědčená, že šlo pravděpodobně o úplně zbytečnou záležitost. Možná stačilo jen nespěchat, navrhnout mi změnit polohu, podporovat mě místo kárání (rozhodně jsem neslyšela žádné „vedete si skvěle“). Ale problém byl asi v tom, že doktorku můj porodní plán ani mé blaho ve skutečnosti příliš nezajímaly. Další lékař mi na dotaz v porodnici (ohledně hojení nástřihu) řekl, že „epiziotomie se většinou hojí výborně“. Jistě, lékař vidí jen na povrchu zahojenou ránu. Pro něj je epiziotomie jediným střihnutím a pár minutami šití, týdny či měsíce bolesti, nepohodlí či třeba nemožnosti sexuálního styku nebo případná psychosexuální traumata jsou mu ukradená, i když takové případy nejsou výjimečné. Teď nepíšu o sobě, ale reaguji na velké množství podobných příběhů na internetu – přestože počet nástřihů v ČR celkově naštěstí klesl, stále se jich dělá příliš mnoho a podle relevantních názorů (WHO, odborné časopisy) je většina z nich úplně zbytečná. Ale když k tomu ženy přistupují podobně jako má spolubydlící v porodnici („měla jsem nástřih dvakrát, tak jsem ho teda měla i potřetí“) nebo pod heslem „hlavně, že mám zdravé miminko“, situace se pochopitelně mění jen pomalu.

Karta „života a zdraví dítěte“ je zdravotníky vytahována podle mých zkušeností často, hlavně když s nimi náhodou nesouhlasíte nebo se odvážíte citovat jiné lékaře či dokonce zahraniční statistiky. Někteří z nich stále těžce nesou, že v nich rodičky nevidí vševědoucí polobohy, ale že si dokáží vyhledat informace a diskutovat o nich. Nebo jde možná o peníze od pojišťovny, to nevím.

Slyšela jsem názor „co vlastně řešíš, když máš zdravé dítě“. Samozřejmě i já jsem především šťastná, že mám krásnou dcerušku. Také dobře vím, že jsem mohla mít mnohem horší porod. Ale nerozumím tomu, proč bych kvůli tomu měla některé věci přehlížet. Stále jsem smutná při vzpomínce na to, jak mi odnesli maličkou na těch „jenom pár minut“ – minut, které pro ni byly prvními na světě a které pro nás byly tak důležité. A stále nechápu, proč jsem musela být nastřižena a proč mi nutili oxytocin pro rychlejší porod placenty nebo vyvolání porodu kvůli cukrovce. Nebo proč se mě tak urputně snažili rozkojit – včetně až surového a velmi bolestivého mačkání nalitých prsou nebo neurvalého dloubání holčičky pod bradičkou – doma jsem nic takového nepotřebovala a od příchodu z porodnice kojila dcerku bez větších problémů. A potom jsou tady ještě ponižující – i když v porovnání s dalšími věcmi spíše úsměvné – záležitosti typu vizita, kdy roztahujete nohy před celým zástupem lidí a v přítomnosti svých sousedek na pokoji, přitom případné problémy budete nejspíše řešit spíše individuálně a ne je rozebírat takto veřejně.

Ale když se vrátím k samotnému porodu – proč všechen ten spěch? Honem vyvolat porod, aby se náhodou nerozběhl sám. Honem nastřihnout, ještě by to rodička mohla zvládnout i bez nástřihu. Honem porodit placentu pomocí oxytocinu, přece na ni nebudeme čekat… Proč dokonce to zastrašování a manipulace? V současném medikalizovaném porodnictví je to zřejmě (stále ještě?) normální. Mohu pochválit prostředí klatovské porodnice a vážím si některých velmi milých a ochotných sestřiček z porodního i dětského oddělení, ale celkově jsou mé pocity z porodu a porodnice velmi smíšené. Ono proklamované respektování porodního plánu se v mém případě konalo jen zčásti a to jsem si ho ještě často musela prosazovat. Některé věci se však řeší nebo prosazují těžko, když jste v bolestech nebo když vás třeba šijí – jste to vy, kdo je bohužel ve značně znevýhodněné pozici.

Nelze popřít, že je tady jistá snaha a určité změny v přístupu – například ony dvě hodiny po porodu na sále s miminkem jsou v Klatovech běžné, skvělá je také například možnost využít vanu. Ale přesto mi změny stále připadaly spíš kosmetické a to podstatné – myšlení některých lidí – se zjevně příliš nezměnilo. Záleží ale asi i na tom, s kým se zrovna setkáte. Z několika zkušeností mohu soudit, že v Klatovech jsou snad i vstřícnější porodníci, pro mě však setkání s MUDr. Haasovou šťastné nebylo.

Nezbývá než dodat, že pokud budu znovu těhotná, budu mnohem pozornější při výběru porodnice – i když ještě více než dříve chápu ženy, které se rozhodnou pro porod doma.

Petra

Dodatek: Proč nebyl respektován můj porodní plán

Tento email mi zaslal lékař (primář dětského oddělení) jako odpověď na otázku, proč nebyl respektován můj porodní plán – konkrétně proč mé donošené a zdravé miminko museli hned po porodu odnést na vyšetření i přes mé výslovné protesty; a dále proč ho okamžitě změřili i zvážili i přes přímo uvedené přání s tím počkat. Podotýkám, že pan primář má pravdu s položením na bříško bezprostředně po porodu – trvalo to asi tři vteřiny 🙁 Ptala jsem se také na to, proč nebylo možno provést základní vyšetření u mě a proč bylo u porodu tolik osob i přes mé přání o co největší soukromí.

Myslím, že odpovědi, ač zdvořilé, celkem věrně dokumentují situaci v našem porodnictví, kdy je v zásadě bezproblémový porod viděn především jako potenciálně patologický jev. Navíc z něj vyplývá, že bez změření v prvních minutách života by ty ubohé děti asi prostě nepřežily – jak mi oznámil primář, když mi dcerku i přes protest odnášeli – „tady jde o život a zdraví toho dítěte!“.

S pozdravem a díkem za vaši činnost Petra

Vážená paní Holá,
jsem rád, že vyjadřujete spokojenost s pobytem a péčí na novorozeneckém oddělení.

Ohledně Vašeho tvrzení, že “ požadavky jsem uvedla i bezprostředně po porodu, ale nebylo na ně reagováno“ si dovoluji upozornit, že prvotním zájmem lékařů a zdravotnického personálu je maximální blaho dítěte a s tím souvisí též doporučené a ověřené  používané postupy. Chápu, že tyto postupy nemusí být v souladu s ojediněle vyslovenými požadavky rodinných příslušníků, ale z hlediska medicínského, t.j. zejména  pro dobro dítěte, je třeba zažité, osvědčené a doporučené postupy dodržovat .

K Vašim dotazům ohledně porodního plánu:

1. Dítě Vám bylo po porodu s ještě tepajícím pupečníkem položeno na Vaše břicho a s výjimkou krátkodobé prohlídky na vyhřívaném lůžku bylo  poté nadále s Vámi.

2. Vyšetření a ošetření dítěte pediatrem je naprosto nezbytnou součástí poporodního ošetření dítěte (stav dítěte je nutno zhodnotit v 30 sekundě života, dále se hodnotí tzv skore dle Apgarové v 1., 5. a 10. minutě), toto je optimálně proveditelné na rovném povrchu (vyhřívaném lůžku) a pod dostatečným zdrojem světla. Hodnotí se mimo jiné reaktivita a pohyblivost dítěte a na matčině břiše či v jejím náručí se toto provádí podstatně obtížněji a méně přesně a může být zatíženo nepřesným zhodnocením a stát se tak zdrojem chyb. Mohu Vás upozornit, že citový vývoj dítěte či rozvoj citového vztahu mezi matkou a dítětem tímto není v žádném případě nikterak narušen.

Vyšetření je nezbytné pro zhodnocení stavu dítěte, neboť i když dítě je bezprostředně po porodu na první pohled v pořádku, situace se může změnit i v řádu následujících sekund.

3. Zvážení a změření dítěte je rovněž nezbytnou součástí poporodního ošetření; porodní míry a hmotnost jsou základními anamnestickými údaji každého dítěte, navíc jsou zcela nezbytné v další péči, neboť kupř. v případě zhoršení stavu a nutnosti podání léčiv je jejich dávkování počítáno vždy dle tělesné hmotnosti dítěte. V případě náhlého zhoršení zdravotního stavu novorozence je nutno jednat v časovém limitu sekund, a sebemenší časové zdržení (včetně dodatečného vážení v době, kdy je třeba léčebně zasahovat ) může mít pro dítě velice těžké následky.

4. Přání přítomnosti co nejmenšího počtu osob při Vašem porodu bylo zcela jednoznačně dodrženo: jednalo se o účast pracovníků, jejichž přítomnost u porodu je naprostou nutností (lékař -porodník, 2 porodní asistentky, dětská sestra, pediatr) a navíc byl též přítomen otce dítěte. Nejednalo se v žádném případě o rušení Vašeho soukromí či Vašich prvních chvil s děťátkem, ale o účast nepodkročitelného minima osob, které musí být vždy u porodů přítomny z důvodu zabezpečení zdárného průběhu porodu a ošetření dítěte.

Doufám, že výše uvedená sdělení považujete za dostatečné vysvětlení.

S úctou
Doc.MUDr. Štěpán Kutílek, CSc
Primář Dětského oddělení Klatovské nemocnice a.s.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 793. Měla jsem porodní plán…
Dodatek k příběhu vyšel zde: 870. Proč nebyl respektován můj porodní plán