Otěhotněla jsem v Indii se svým indickým snoubencem a po kratším uvažování a naléhání rodiny jsme se rozhodli jet rodit a vůbec žít do ČR. Nejdřív jsme řešili svatbu, jak dostat manžela k nám a další byrokracii. Porod byl ještě daleko 🙂

V Praze jsem pak na otázky ohledně porodu naprosto pozitivně odpovídala, že se toho nebojím a že prostě v klidu porodím, nebudu si o tom moc zjišťovat, ono to akorát může působit kontraproduktivně. Je to přeci přirozená věc a určitě to dopadne dobře. Jsem z doktorské rodiny, odmalička jsem na nemocnice a bílé pláště zvyklá a určitě mě ani nějaká sterilní kóje na porodním sále nerozhodí. (Moje kamarádky, co už rodily, nad tím závistivě kroutily hlavou, že to se teda mám, protože ony to tak rozhodně neměly.) Prostě to nechám jít samo a lehce si porodím, jako mě porodila moje máma, jak ten příběh znám. Třeba by to tak bylo, co já vím:-)

Přihlásila jsem se ale na předporodní kurz ke skvělé dule Vlastě Jiráskové a zjistila, že to tak u nás v ČR asi úplně hladce nepůjde. Že mě pravděpodobně napíchají vším možným a po porodu dítě odnesou. Máma (doktorka) na to zareagovala: “Alespoň se budeš moct v klidu vyspat”, což mě ještě víc vykolejilo. Byla jsem přihlášená do Motola, babička je tam doktorkou, měla jsem tam také VIP gynekologa. Ale po zjištění všech informací, jak by to tam probíhalo, jsem mu řekla, že tam rodit nebudu, že si nemyslím, že by se mi zde dostalo to, co očekávám. Na to se gynekolog jen usmál a řekl, že to je na mě, ale že by se mi jistě dostalo právě to, co bude v dané chvíli pro mne a miminko nejlepší. Já mu to odkývala, ale že stejně půjdu jinam. Ani jsem tam nedochodila poradnu, manželovi se nelíbilo, že mě furt vyšetřuje zevnitř (chodil na předporodní přípravu se mnou).

Ještě před tím, než se odehrálo toto, se přišlo na to, že jsem si z Indie přivezla paratyfus, tedy něco mezi břišním tyfem a salmonelou (podle vážnosti nemoci je to salmonela-paratyfus-břišní tyfus, je to jedna rodina). Naštěstí paratyfus neprochází placentou a nemá žádný vliv na miminko. Ufff, to jsem si tam vybrala ještě vcelku dobrou nemoc! I tak jsem byla deset dní v nemocnici, protože nejdřív nevěděli, co to je, a pak čekali, až to začne ustupovat, brala jsem ATB. Naštěstí, jak jsem už řekla, nemocnici zvládám celkem OK, manžel tam se mnou byl skoro pořád (stejně ještě neměl práci) a bylo to místo, kde jsem poprvé ucítila pohyby miminka.

Po měsíci jsem měla další záchvat. Paratyfus se schoval nejspíše do žlučníku a ATB ho odsud nevypudily, stačila rodinná oslava a chlebíčky s majonézou a byl tu zas. Tentokrát jen dvoudenní záchvat, mohla jsem zůstat doma, dostala jsem opět ATB, tentokrát takové, že paratyfák nepřežije nikde, ani ve žlučníku.

Pak už byli všechny testy vždy v pořádku. Při další kontrole jsem se ptala, jak s porodem, říkali, že z jejich pohledu mám fyziologické (tedy normální) těhotenství a fyziologický porod a můžu rodit, kde chci. Šla jsem se registrovat do Neratovic. Dozvěděli jsme se, že jsou tam nejpřístupnější k přirozenému porodu v Praze a okolí. (I když, že se to tam už mění, ale ještě stále je to nej…) Tam jsem jim nahlásila, že jsem měla paratyfus, dala jsem jim zprávu z Bulovky a dva negativní výsledky, což jim stačilo. Raději mě poslali ještě za primářkou, ta řekla, že OK, ale ať jim vezmu i třetí výsledek testu. Za týden jsem ho měla, byl negativní, takže prý v poho. Termín porodu se blížil a vše se zdálo v nejlepším pořádku.

Jenže…díky kontaktům přes známé (někdy kontakty pomáhají, někdy je lepší je nemít) se o mě někdo na hygieně dozvěděl, že chci rodit v Neratovicích, a rozhodl se, že to tak nenechá. Takže 10 dní před mým termínem porodu mi volali z Neratovic, že jim volala hygiena a že u nich rodit nemůžu.

Věc se má tak: Z právního hlediska z pohledu hygieny jsem na nějaké černé listině potencionálně infekčních a budu vymazána po 3x negativních výtěrech s odstupem měsíce. 3 negativní výtěry jsem měla, ale ne s tím odstupem, a ten už jsem do porodu ani nestíhala. Takže 10 dní před termínem porodu, tzn. porodit jsem mohla už vlastně kdykoliv, jsem si nebyla jistá, kde budu rodit.

Já bych hygienu i brala, jsou opatrní, ale:

1. Proč mi to nikdo neřekl dříve než 10 dní před porodem. Na hygieně věděli, že jsem těhotná a tedy asi budu muset logicky někde porodit (nemyslím, že by předpokládali domácí porod) a telefon na mě také měli, dříve mě už několikrát kontaktovali kvůli blbostem.
2. Hygiena a infekční klinika by snad měli spolupracovat a předávat si informace. Místo toho mi infekční potvrdila, že můžu rodit, kde chci. Tak jsem to neřešila.
3. V Neratovicích by mi správně měli umožnit rodit i tak, stačilo jen podle zákona zajistit hygieničtější podmínky, vlastní pokoj atd. Přišlo mi, že jsou líní pro to něco udělat, nechtěli mít námahu a výdaje.
4. Klidně bych porodila i na Bulovce, kdyby mi tam zajistili takové podmínky k porodu, jaké jsem si přála (co nejpřirozenější), ale to tam nebyli schopní.

Dozvěděla jsem se to někdy ve středu.

Ve čtvrtek jsme zkoušeli Mělník – ale také ode mne dávali ruce pryč. Prý si nemohou dovolit výdaje s mým separováním od ostatních.

V pátek jsme dorazili na Bulovku to projednat tam.

A teď to teprve začne!
Nejdřív jsem šla na normální porodnické oddělení. Zapsali si mě do škatulky “dohled nad vysoce rizikovým (ohroženým) těhotenstvím!!!” Grrr… už jen to mi hnulo žlučí! Já, s normálním, fyziologickým těhotenstvím! I v době, kdy jsem ten paratyfus opravdu měla, nebylo mé těhotenství ani rizikové, natož vysoce ohrožené! A teď ho už ani nemám, jen jsem na nějaký pitomý formální listině!

Pak jsem na ně vyndala můj porodní plán 😀 Ne, nic extrémního jsem tam neměla. Jen jsem nechtěla podávat žádné uklidňující atd. prostředky, minimum zásahů atp. Po porodu nepřerušený kontakt a nepřestřihnout šňůru hned. Nevrlá doktorka “a jéje alternativka” řekla, že ano, pokud to bude možné, což slíbit nemůže. Ale že okamžikem narození dítěte to je věc dětských lékařů. A zavolala někoho z dětského.

Myslím, že na mě vyslali speciálně připravenou mladou doktorku, která má tyto nevychované “alternativky” zmáknout. Mladá doktorka supermedovým hláskem nastrojeně začala: “Tááák, podíváme se na tóóó, aby vše proběhlo v pořádkúúú (úsměv) nejen k Vaší spokojenostííí (úsměv), ale aby to bylo také bezpečnééé pro Vaše miminkóóó (úsměv), protože TO je pro nás ze všeho nejdůůůležitějšííí (megaúsměv).“

Takže: Po porodu se musí hned přestřihnout šňůra, na miminko se podívat, propláchnout pusinku, zkontrolovat, a pak teprve se může položit mamince na břicho. Když jsem trvala na svém, šla se poradit s primářem dětského. Já mezitím šla do čekárny, protože jsem tam už byla hrozně dlouho, tak abych byla s mužem. Pak se vrátila s tím, že mi to u primáře “vyjednala” a on milostivě svolí přestřihnout šňůru AŽ po 5ti vteřinách!!! (nebo 10ti, už nevím), ale stejně se miminko musí nejdřív prohlídnout, než ho dostanu na břicho. A rozhodně se miminko nesmí dát s nepřestřihnutou šňůrou na břicho, to by bylo výš než placenta a krev by natekla zpátky. Říkala jsem jí, že to je přeci již překonaný názor. Ona prý, že chodí na školení a je to aktuální, co je tam učí. Kdo je tam sakra učí?

(Vsuvka:
Světová zdravotnická organizace (WHO) – Péče v průběhu normálního porodu:
praktická příručka, 1999
Zdroj: http://normalniporod.cz/wp-content/uploads/2012/08/pece-u-porodu-WHO.pdf
….
Pozdější podvázání šňůry (nebo vůbec žádné) je postupem fyziologickým, a časné podvázání je zásahem, který má být opodstatněn. „Transfúze“ krve z placenty na dítě je při pozdním podvázání fyziologická, a negativní účinky této transfúze nejsou pravděpodobné, zejména u normálních případů.

Po abnormálním průběhu těhotenství nebo porodu, například v případě alergizace Rh faktoru nebo při předčasném porodu, může pozdější podvázání šňůry způsobit komplikace, u normálního porodu by však pro zásah do přirozeného procesu měl existovat opodstatněný důvod.

Pokud se praktikuje kontrolovaný tah za pupeční šňůru po aplikaci oxytocinu, což se děje na mnoha porodnických odděleních po celém světě, je časné nebo relativně časné podvázání šňůry povinné.

Avšak i tam, kde se vyučuje a praktikuje pozdější podvázání, tj. poté, co v pupeční šňůře ustala pulsace, obvykle po 3 – 4 minutách, nebyly zaznamenány nepříznivé účinky. Nejnovější výzkumy navíc podporují pozdější podvázání šňůry, neboť může působit jako prevence dětské anémie způsobené nedostatkem železa, což může mít velký význam zvláště v rozvojových zemích (Michaelsen a kol. 1995, Pisacane 1996). Přestože jsou v současné době důkazy určující rozhodování o časném nebo pozdějším podvázání pupeční šňůry nedostatečné, zasluhuje si tento problém jistě více pozornosti.)

Když doktorka zjistila, že mám anglicky mluvícího manžela, přešla do plynulé angličtiny, čehož si cením, ale asi se jí to trochu vymstilo… manžel se na ni totiž osočil, co je to za přístup a jel docela drsně… končil tím, že tohle není nemocnice, tohle je továrna. Doktorka byla blízko ke zhroucení, a začaly jí téct slzy. Pak se na něho rozkřičela, že ona je doktor, její prací je být ve střehu a hledat, kde by se co mohlo pokazit, kde by se mohla stát chyba a předvídat komplikace a nemoci. I ve spánku o tom přemýšlí, kde se může něco pokazit. Ona se ze všech sil snaží lidem pomáhat, může se přetrhnout, aby všem vyšla vstříc a takovýhle lidi jako on ji potom ničí.

Bylo mi ji líto, opravdu to s námi i s miminkem i se všemi obyvateli planety myslela dobře. Ale o její předvídání problémů jsme bohužel nestáli…

Mezitím se od nás rozhodl dát ruce pryč i primář dětského oddělení na Bulovce. Pohádal se s ostatními kolegy, vím detaily díky mým doktorským kontaktům 🙂 Prý tam mé dítě nechce, protože bude mít jistojistě paratyfus a nakazí ostatní miminka. Z infekční mu vysvětlovali, že je to nesmysl, že paratyfus nemám ani já a už vůbec ne miminko, ale on si postavil hlavu, že ne. No to už začala být docela komedie…

Tak jsme se přesunuli na infekční, že tedy asi budu rodit tam. Infekční klinika je moc fajn, už jsem tam byla deset dní, všichni zaměstnanci jsou milí, i když jsou upracovaní a nestíhají. Ale rodit tam…? A ještě jsme ten den nakonec měli neštěstí na nepříjemnou doktorku. Já je chápu, mají tam důležité, vážné infekční případy a budou se zabývat zdravou těhotnou a jejími porodními plány? Ale já bych moc ráda rodila někde jinde, kdyby mi to umožnili, já za to přeci nemohla.

Mám prý rodit na infekčním porodním sále, rodí tam převážně ženy HIV pozitivní a to císařským řezem. Bože. Ne, že bych se bála, že tam něco chytnu, ale jde o princip – proč bych tam měla rodit já a jak ke mně asi budou už prvotně přistupovat… Není ve zvyku, že by tam byl přítomný partner, to přeci nejde, jsme infekční klinika. Další šok, chci manžela u porodu! Nakonec, návštěvní hodiny na pokoji budou 16-17 hod. Jen hodina denně! A že mě klidně rovnou přijmou na pokoj a můžu tam být. Proč by mě měli příjmat, když ještě nerodím? To mi budou porod vyvolávat? Pomóóóc, teď jsem byla na pokraji zhroucení já!

Okamžitě jsem volala jednomu moc fajn mladému doktorovi z infekčního, který mi tehdy napsal do té zprávy, že můžu rodit, kde chci. Sice neměl službu, ale neuváženě mi na sebe dal onehdy osobní telefon a od té doby jsem mu stále kvůli něčemu volala, on mě většinou uklidňoval. Teď jsem nešťastně štkala, co jsem se dozvěděla, a že tam takhle rodit nechci, atakdále. Že snad budu rodit doma… (Zvažovali jsme i tuto variantu a dokonce našli jednu ochotnou porodní asistentku, jenže sraz jsme s ní měli až v pondělí, ale celé to bylo takové moc na poslední chvíli.) Na to on ježišmarjá jen to ne, jestli je pro Vás zdraví Vašeho dítěte důležité, já Vám raději ani nechci říkat, co jsem viděl všechno za případy postižených dětí po porodu doma a tak dále.

Pak se rozběhl další kolotoč, asi někomu volal. Nakonec ta stejná nepříjemná doktorka přišla s tím, že mluvila s primářkou infekční (a že jsem prý vnučka paní primářky X. – opravdu? – úsměv…) a že se to nějak vyřeší, že mého manžela přijmou do stavu společně se mnou. Že po porodu tedy budeme na dětském oddělení infekční kliniky, že tam je to moc fajn. Že jedna sestřička bude mít na starosti jenom nás, že už se na nás a na miminko moc těší. Pak za námi tato sestřička přišla, už jsme ji znali, opravdu byla moc fajn. Paní původně nepříjemná doktorka tedy řekla, že až začnu rodit, mám přijít. Pak si ale neodpustila poznámku: Doufám, že to bude až po 21h, protože to už má službu kolega a doufám, že si Vás tedy přijme on (myšleno náš mladý pan doktor). Prostě s námi už nechtěla mít nic společného…

No tak trochu jsme se trochu uklidnili a šli domů.

Doma jsme řešili, co a jak. Porodní plán jsme stále prosazený neměli, protože k porodu stejně přijde někdo z porodnického oddělení na Bulovce. Já bych se snad i vzdala, ale manžel ne. Předtím o přirozeném porodu nic nevěděl, ale teď už ano. Tak když už to ví, má to všechno zase zapomenout, zahodit to a vzdát se? Kvůli nějaké ženské na hygieně? Ne. A tak, ten samý den, v pátek odpoledne jsme rozhazovali sítě, kde se dalo. Nakonec se nám ozvala paní Candigliota z Ligy lidských práv. Na její rady jsme si připravili revers, že odmítám okamžité přestřihnutí šňůry. Další, kdybychom chtěli z nemocnice dříve, než nás pustí. Našli jsme dulu, která by s náma na Bulovku šla a pomáhala nám prosadit, co chceme. Vůbec jsem netušila, co můžu za přístup čekat, ale měla jsem pocit, že k nám budou přistupovat jako k rizikovým, což bude jedině na škodu. Manžel ještě jednou volal mladému doktorovi a oznámil mu, že jednáme s Ligou lidských práv a víme, co a jak (vlastně mu vyhrožoval). Chudák doktor! Opravdu mne mrzelo, že mu způsobujeme tolik nepříjemností 🙂 Já totiž hrozně nemám ráda konflikty…

Zatím jsem nerodila, Žofinka čekala.

V pondělí asi ve 13h volala máma na manželův mobil. Shání mě od rána z Bulovky, mám vypnutý mobil. A jo, je vypnutý 🙂 Mezitím volali mámě, to číslo ale už má můj bráška, který byl ve škole. Než se to k němu dostalo a než se to dostalo k mámě, uplynul už nějaký čas. Prý to moc spěchá.

Hned jsem tam volala. Byla to stará známá nevrlá doktorka z pátku. Zjistila, že jsem neporodila, a protože se asi opravdu hrozila toho, že by mě měla přijímat ona, zařídila mi něco úžasného. Má pro mě potvrzení, posvěcené primářkou infekční kliniky, že jsem již neinfekční a že můžu rodit, kde chci. Takže nakonec i infekční klinika ode mne dala ruce pryč a přehodila mě jako horkou bramboru zpátky do Neratovic! Hurá:-) Asi hygieně navzdory? Moc jsem to nezkoumala, zda o tom vědí nebo nevědí nebo se pohádali nebo co. Ale pochopila jsem z toho celého případu, že se asi Bulovka s hygienou moc nemusí. Kvůli nějakým hygienickým právním normám se se mnou mají zabývat na infekčním, přitom tam vůbec nepatřím. Mají dost práce s opravdickými nemocnými, to jsem viděla. Možná, že je nějaká šance, že můžu být znova infekční, ale … nikdy není jisté, že nebudu infekční i po těch třech negativních výtěrech s odstupem měsíce, to se může stát zrovna tak, ne?

Ten stejný den, v pondělí v noci, jsem měla sem tam lehkou kontrakci. Žofinka asi jen čekala na tenhle papír 🙂 Moc jsem nespala, protože se mi už špatně spalo a tak jsem se těšila na miminko, že jsem se vždycky tím probudila a pak nějakou dobu nemohla usnout. To byla chyba.

Přes den jsme vyrazili na velký výlet do Klánovického lesa, aby se to tedy už spustilo, než si zase někdo rozmyslí, že mám rodit někde jinde… To asi pomohlo, ale unavila jsem se ještě víc. Těžko říct, ale možná to byla chyba druhá.

Večer kolem 7-8h se kontrakce ustálili na intervalu po 5ti minutách, pokud si dobře pamatuji. Asi v 9-10h přijela máma autem.

Manžel si moc přál, aby byla moje máma u porodu. Zkušená dula by taky určitě udělala svoje, asi by věděla spíš co a jak. Ale zase máma je něco jiného. Když to řeknu mým vrstevnicím, říkají, že ony by mámu u porodu nechtěly, i když s ní mají dobrý vztah. I já měla stejný pocit nejdřív (zvlášť když říkala, že je fajn, když dítě po porodu odnesou a matka může spát!). Nakonec mě manžel umluvil, také jsem jí dala nějakou literaturu a můj porodní plán. Nakonec byla úžasná a bylo to skvělé třígenerační spojení, myslím, že to má energeticky něco do sebe. I když já vyváděla hrozně, možná ještě víc, protože jsem se cítila s mámou v bezpečí. Od dětství mě utěšovala, když mě něco bolelo, takže to bylo takové přirozené :-)))

Vybojované Neratovice mě bohužel i něčím zklamaly. Konkrétně doktorka, která měla službu a “rodila mě”. Což bylo trošku zásadní…ehm.

Doktorka vypadala, že ji práce vůbec nebaví. Na můj porodní plán se podívala stylem “no jo, alternativka”. Kontrakce se mi mezitím zeslabily a pauzy mezi nimi prodloužily. Udělala mi vyšetření pohmatem rukou a podezírám ji, jestli mi neudělala tzv. Hamiltonův hmat, kdy obkoruží prstem plodové blány a může tak spustit porod, protože pak řekla něco jako – po tomhle můžete začít špinit. Slyšela jsem, že to občas doktoři dělají, aniž aby vůbec něco řekli. Ale nevím.

Porodní asistentky byly úžasné, sladké jako med, ale opravdově. Řekly, že mě můžou přijmout, ale že pak chtějí, abych spala. Třeba začnu rodit, ale třeba mě taky ráno pustí domů. Nebo můžu jet domů. Třeba přijedu za dvě hodiny znova, ale třeba taky ne. Třeba to jsou jen poslíčci. S mámou jsme si řekly, že lepší je jet domů. Manžel nás zapřísahával, že určitě rodím, že to ví na 100% a ať tam zůstaneme. Zkoušel všechno možné, ale my byly dvě a stály si za svým. Přijeli jsme domů asi ve 12h v noci nebo něco před. Přišlo mi, že kontrakce trochu sílí zase, ale byla jsem plně odhodlaná jít spát. Muž se mi smál, vždyť rodíš, jak chceš jít spát, uvidíš. Lehla jsem si do postele a sykala každou chvíli bolestí. Zhoršovalo se to víc a víc. To už vypadalo, že to asi fakt jen tak nepřestane. Volala jsem znova mámě, která mezitím dojela domů. Říkala, že si zrovna myje hlavu nebo tak něco a že raději nebude pospíchat, kdyby to zase přestalo. Souhlasila jsem, taky jsem nechtěla, aby to byl zase planý poplach. Ale to nebyl. Měla jsem kontrakce každé 2 minuty a pak mi na záchodě praskla voda. Myslela jsem, že už opravdu rodím a Žofie leze ven (kéž by). Dokonce jsme už připravovali podušky, kdybych fakt rodila. No, podruhé budu moudřejší 😀

I když, když o tom tak zpětně přemýšlím, nyní moudřejší alespoň o “příběhy pro Ivanu”, třeba by to bez přejezdu do porodnice šlo jako po másle 🙂

Pak přijela máma a zase jsme jeli. Cesta už byla o dost horší…matně si vzpomínám, že jsme nějak bloudili nebo co. Na místě stejná doktorka, natočení monitoru a přijaly mě na vlastní pokoj. Tam nás nechaly a musím říct, že nás vyrušovala jen PA a jen opravdu minimálně. Na pokoji to teprve začalo nabírat grády. Už si tu bolest naštěstí nevybavuju, ale byla neuvěřitelná… měla jsem nastudováno, že mám řvát hlubokým hlasem, ne vysokou fistulí. Tak jsem řvala, asi dost 🙂 Nevím, zda mi to nějak pomohlo. Ale porodní asistentka vždycky jednou za nějakou dobu přišla, zkontrolovala miminko dopplerem a řekla, že nám to jde úúúžasně a jak jsem úúúžasná (já si teda tak nepřišla, ale uklidnilo mě to).

Pak jsem začala být unavená, a od té chvíle jsem celou tu dobu měla pocit, že omdlévám. Pořádně jsem už druhou noc nespala, že. Mezi kontrakcema jsem se snažila lehnout do postele, dát si na sebe nahřáté třešňové pecky nebo termolahev a na ty dvě minuty mezi kontrakcema usnout. Často se mi to povedlo. Pak na mě za dvě minuty lezla další kontrakce. “Musela” jsem vstát a sesunout se za hučení na zem, kde se mě máma a manžel snažili nějak podpírat. Anbu oči navrch hlavy, máma v pohodě. Často se mi povedlo dojít k oknu a opřít se o parapet a zakroutit tam nějak bokama a řvát u toho. To bylo všechno z břišních tanců, na co jsem se zmohla 😀 Časem jsem už nemohla vůbec, tak jsem i při kontrakci zůstala v posteli a jen jsem se nějak prohla a vzepřela do oblouku. A řvala.

Časy budou možná trochu zkreslené, vybavuji si to jen hodně matně. Vybavuji si to takhle:

Porodní asistentka říkala asi v 5, že v 7 hodin bude střídání služeb a že mě tedy zkontrolují až při tom, ale kdybych něco chtěla, ať zavolám. Asi v 6h jsem už měla pocit, že nemůžu, že už to prostě takhle dál nemůžu vydržet. Říkala jsem, že už nikdy rodit nebudu, co to bylo za nápad. Že je to strašný, a furt jsem opakovala, že chci spát. Měla jsem pocit, že to chci “odrodit a spát”. Nic jinýho jsem nechtěla. Což mě děsilo, měla jsem se těšit na miminko!

Zavolala jsem asistentku, že už chci tlačit. Asistentka mě zkontrolovala na posteli a říkala, že jsem na 4cm (pokud si to dobře pamatuji) a že vše je super a Žofince i mě to jde skvěle a jak jsme úžasné. To bylo hrozné sdělení, jen 4 cm. To byla noční můra. Tolik hodin utrpení a jsem v polovině! Nedokázala jsem si tehdy představit, jak to bude takhle pokračovat 😀

Naštěstí přišla úžasná a krásná jiná porodní asistentka a navrhla mi, že mi napustí vanu. Joooo. Věděla jsem předtím, že tam ta možnost je, ale asi jsem si ji podvědomě nedovolila vyslovit, já s hypotetickým paratyfem, něco tak nehygienického? Byla to ohromná vana s vařící vodou, s aromaterapeutickými olejíčky, v tmavé místnosti, plné svíček. Byla to nádhera. Ty kontrakce tam nebyly tak strašné. Porodní asistentka přišla a navrhla, aby se jeden z mých doprovodů šel zkusit vyspat, že to možná bude na dlouho a bude lepší, když budou fit. Šel spát manžel.

Brzo bylo 7h a střídání stráží. Měla jsem jít zase na monitor, jako při příjmu. Zjistilo se u toho, že jsem otevřená na 7 nebo 8cm a můžu jít s jejich laskavým svolením rodit:-D Byla jsem štěstím bez sebe! Za jednu hodinu ve vaně! Zázrak! Chtěla jsem, aby probudili manžela – kde je, kde je?

Bohužel, doktorka se nevyměnila. Vyměnila se jen porodní asistentka, za takovou starou paní, také naprosto úžasnou a hřejivou. Bohužel jsem si ji moc neužila, překryla ji úplně ta doktorka. I když jsem měla v porodním plánu, že chci rodit jen s asistentkou, doktorka řekla, že mě rozhodně nenechá, protože jsem ten zvláštní paratyfí případ. Ach jo, prostě mě to pronásledovalo. Vždy při kontrakci mě to tlačilo do dřepu a chtěla jsem rodit v dřepu. Doktorka zase řekla, že rozhodně tak prvorodičku nenechá, že bych se potrhala. Pak, že prozatím do dřepu můžu, ale hned hlásila, že tak se Žofince nedaří, tak že teda ne. To jsem se raději nehádala.

Tak na lehátko. Lehla jsem si alespoň na bok, tak jsem to přirozeně cítila. Nějakou dobu mě nechala. Pak ale, že “takhle bychom se nikam nedostaly” a ať místo řvaní, které mě vysiluje, při kontrakci zadržím dech a tlačím jako na záchodě. A jestli si nechci tady takhle vzepřít nohu. A pak tady ruku. Takže ani nevím jak, ale v zájmu rychlého porodu (už jsem toho měla fakt dost) jsem se nechala postupně navést do pozice na lehátku se zapřenýma nohama. Místo za hlavu, kde jsem ruce sama od sebe měla, mi nakonec ruce přendala dolu k pasu, kde byla nějaká madla. A během kontrakce jsem měla tlačit bez dechu a pak si jen přidechnout a ještě jednou….Takže, příště zkusím schválně tlačit podle sebe…:-) Ale alespoň díky tomu tato část proběhla rychle. Na všem musíme hledat nějaká pozitiva, že 🙂

Manžela jsem poslala za sebe, kde mě držel za jednu ruku (alespoň jednu jsem si tam, kde jsem chtěla, nechala). Pohled na něj mě ke konci totiž rušil, asi na něm bylo vidět, že se nějak bojí či co, mámu jsem naopak vidět chtěla.

Fáze tlačení mi přišla ve srovnání s tou předchozí skoro nebolestivá. A bylo to opravdu rychlé. Brzo máma radostně hlásila, že už vidí hlavičku a že má Žofinka černé vlásky. To bylo krásné zvolání. Mohla jsem si na hlavičku sáhnout, to bylo nádherné. To už jsem si přišla plně při smyslech, zbystřená a těšící se na mojí Žofii.

Doktorka pak prohlásila, že mě musí nastřihnout, jinak se natrhnu. Aby ne, když jsem tlačila dle jejích instrukcí o 106…svolila jsem…po nástřihu už to šlo myslím ráz na ráz, Žofinka vyšplouchla, teplý pocit a pálení. Jemný pláč. Daly mi ji hned na břicho, spíše níže, protože šňůra byla krátká. Teploučké, mazlavé tělíčko, něžný tvoreček, moje dcera! Pak moc nevím, plně jsem se soustředila na Žofii. Vím, že nakonec nějak přestřihly šňůru, po několika minutách, nejdřív se mě ptaly, to oceňuji, neprotestovala jsem, chtěla jsem ji mít blíž u sebe, šňůra byla fakt krátká. Pak mě doktorka šila, trochu jsem sykala, hrozně to rušilo tu pohodu. Máma zpětně poznamenala, že jsem citlivka, že šití je přece nic. Pamatuji si ještě, že jsem říkala, že je Žofie krásná a divila jsem se, že má zavřené oči. Ale brzo je již otevřela a mžourala do světa. Byl to vážně tak úžasně nepopsatelně šťasný pocit mít ji na sobě. Jenom kvůli tomu pocitu budu rodit klidně ještě milionkrát.

Vím, že jsem si také prohlédla a osahala placentu a rozloučila se s ní. Aspoň to. Ale příště bych to asi chtěla nějak jinak.

Žofie se narodila v 8.18h 29.května 2013

Od chvíle, kdy se narodila, bylo vše opravdu ukázkově podle mého přání!!! Tam nemohu Neratovickému dětskému oddělení vytknout nic!  Nechali nás tam asi skoro 3 hodiny od jejího narození bez jediného vyrušení. Často na ty chvíle bezprostředně po porodu vzpomínám, i nyní, po roce a čerpám z nich ohromnou energii. A asi budu už napořád. Jsem za ty chvíle vděčná, vím, že u nás to není běžné a bylo by to přitom tak úžasné, aby to tak bylo všude. Pokud by se za mě můj manžel dostatečně nehádal, rodila bych pravděpodobně na infekční klinice a dost možná by vše bylo jinak, ale kdo ví.

Žofii tedy nijak neprohlíželi, neměřili, nevážili, nic. Malá se začala brzo sunout směrem k prsu, opravdu se po mě plazila. Dala jsem jí prs, tak ho tak žmoulala. Pak někdo přišel a narval jí celý prs do pusy a ona začala opravdově sát:-)

Možná také k těm dlouhým 3hodinám přispělo i to, že vedle byl porod císařem, tak nám to skutečně tak protáhli. Pak si vybavuji, jak přinesli z vedlejšího sálu cvalíkatého chlapečka a doktor se s porodní asistentkou sázel, kdo předem lépe tipne jeho váhu… ach jo 🙂

Všichni z novorozeneckého znali automaticky moje přání z porodního plánu a podle toho se bez dotazů chovali. Neodřezávali jí pahýl, nekoupali ji, neměřili ji, a tak vůbec nás celkem nechali v klidu.

Žofinku jsem měla celou dobu u sebe v posteli a pořád přisátou. Nikdo se nad tím nepozastavoval (slyšela jsem, že jinde to nechtějí vidět…). Dětskou postýlku jsem ani nepoužila. Ještě ten den jsem začala mít normální mléko. Anbu tam se mnou byl celou dobu, měl tam gauč na spaní (byl to nadstandardní pokoj). Nosil mi stále kojící čaj. A všelijak mi pomáhal.

Nástřih nakonec tak hrozný nebyl, tolik to hojení nebolelo. Jen jsem první den seděla na nafoukém plavacím kruhu, pak už v pohodě. No nic…

Odešli jsme domů 48h po porodu. A nadále bylo a je vše úžasné.

Nyní již rok pomalu čtu příběhy pro Ivanu a je mi více a více věcí jasných 🙂 Děkuji za ně všem ženám, co je sdílely. Posílám svůj příběh na podporu Ivany a dalších porodních asistentek, které v českých podmínkách doprovází při domácích porodech. Jako všechny průkopnice to nemají lehké a jejich zásluhy jsou ohromné!

Alice, Anbu a Žofie

Indický blog: http://indicky.blogspot.cz/
Příběh následujícího porodu doma: Jak se Amala v Jelení narodila

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
833. Porod a paratyfus – 1.část
834. Porod a paratyfus – 2.část
835. Porod a paratyfus – 3.část