Na svůj porod jsem se připravovala snad už od dob dětství, kdy mi došlo, že mě to jednou čeká. Měla jsem z něho hrozný strach. Od toho mi pomohlo čtení Příběhů pro Ivanu, na které jsem narazila náhodou, když moje dobrá známa sdílela jeden z nich na Fb. Příběhy za mnou přišly v době, kdy jsem doma ležela se zápalem plic a začínala se už hodně nudit. Příběhy pro mě byly hnacím kolem, večerníčkem pro přežití. Každý večer jsem nedočkavě čekala, až se na fb objeví další a já ho zhltnu 🙂 To bylo koncem roku 2011 a jejich čtení mi vydrželo až dosud. Díky spoustě příběhů jsem „poznala“ Ivanu, pochopila spoustu detailů kolem těhotenství a porodu, utřídila si v hlavě, co jednou chci a co ne. Příběhy mi dodaly sílu věřit svému tělu, věřit v dobro a bezproblémový průběh všeho. A já se tak porodu přestala bát!

Věděla jsem, že chci rodit přirozeně, nebo aspoň co nejpřirozeněji zvládnu a zároveň mi to umožní porodnice. Porod doma byl lákavý, tolik krásných příběhů jsem o něm četla…, ale v mém okolí není PA, která by do toho šla, a já to chápu. Navíc bych si na něj sama netroufla. Nejdřív jsem chtěla rodit ve Vrchlabí, pak jsem zjistila, že je přirozeným porodům nakloněn i Jablonec a pro všechny případy jsem řešila, jak je to v Rumburku – v naší nejbližší porodnici. Můj plán v hlavě byl, že prostě porodopis sepíšu všude a ono se pak uvidí… Ve Vrchlabí rodila už dvakrát žena mého kolegy z práce a hrozně si to chválila. Jenže po jejím druhém porodu v roce 2013 mi řekla, že se tam hodně mění personál, a že jen těžko říct, zda udrží přirozenost porodů. To mě odradilo. Trávit s kontrakcemi 4 hodiny v autě a možná se taky nedočkat svého… To ne. Rozjeli jsme akci Jablonec i Rumburk. Předporodní kurz obou porodnic, prohlídka oddělení, porodopis… Byla jsem vnitřně přesvědčena pro Jablonec, ale když jsme tam jeli těch 80 km zařídit vše v jeden den (porodopis, prohlídka odd, příprava pro rodiče a předporodní kurz – celé to zabralo celkem 6 hodin!!!), působilo to tam na mě prostě divně. Přednášející PA mluvila tak rychle, že jsem to nestíhala slyšet, natož zpracovat. Kapacita je pouhých 12 lůžek, často se stane, že nemají místo, tak převážejí maminky do Liberce, Turnova nebo Mladé Boleslavi… Nadstandardní pokoje jen dva a tatínek se může ubytovat jen na jednom z nich, pokud je volný. A prohlídka nebyla možná, protože pokoje byly plné a na všech porodních sálech se zrovna rodilo… Pocit, že se vleču v bolestech rodit sem, stejně mě pošlou do zcela cizí porodnice a města, všechny budu mít daleko a tatínek za námi bude denně dojíždět 80km… Odradilo mě to.

Zbýval Rumburk. Při sepsání porodopisu mi dala sestra k nastudování a podpisu papíry a do toho na mě chrlila otázky a děsně se divila, že mi čtení papírů trvá, nechápu je (a to jsem zdravotník), a že jsem jí zapomněla říct třeba, že jsem astmatik… Pocitově nic moc…

Naštěstí jiná a naprosto úžasná PA dělala předporodní kurz. Celkem 5 hodin, každý týden jedna, tak, aby si člověk v klidu nechal vše projít hlavou a příště se doptal… Od PA z kurzu jsme zjistili, že v Rumburku respektují porodní plán a snaží se o nejpřirozenější porody. Doslova nám řekla, že nám tam splní, co nám na očích uvidí, ale musíme si o to říct, jinak k nám budou přistupovat podle svých zásad. Navíc nám při poslední hodině nabídla, že sice k porodům už nechodí, ale že se může zastavit, když jí dáme vědět. Ten pocit, že můžu mít u porodu známého člověka, mě tak uklidnil, že jsem se možná už tehdy rozhodla, že Rumburk bude v pohodě. Na všechny kurzy a přípravy jsme chodili s přítelem oba. Ale definitivní rozhodnutí jsme stejně nechávali, až to prostě přijde…

20.2.2014 kolem poledne mi na mých prvních natáčkách řekla sestra, že se nic neděje, že je všechno v klidu. Jenže 21.2.2014 ve 4 hodiny ráno jsem se šla vyčůrat, jako každou noc, a pak nemohla usnout. Už asi měsíc a půl před tím mi tvrdlo bříško, ale jen tak lehce, dokonce mi řekli, že to nejsou poslíčci, ale že se spíš mimi opírá o stěnu břicha… Tak jsem byla v klidu. No jenže tuhle noc se naše mimi opíralo opět o stěnu a já nemohla usnout. Po několika opření miminka jsem si řekla, že to budu počítat. Říkala jsem si, že je to zlobidlo, když v noci nespinká a takhle řádí… 🙂 Navíc mě to opírání o stěnu břicha začínalo trochu i bolet. Když jsem napočítala šesté opření, koukla jsem na čas a zjistila, že už je o hodinu víc než na začátku a mně došlo, že to vychází po 10ti minutách, a že to asi jen takové opírání nebude! Pomáhalo mi na tu lehounkou bolest podsazovat pánev. Jenže když mi došlo, že to je tak časté, navíc to bolelo o trochu víc, musela jsem vylézt z poslele a zkoušela bolístky rozhánět různými pohyby pánví z orientálních tanců. Pomáhalo to. Tak jsem si tak kroutila pánví v kuchyni a koukala, jak mi po několika měsících opět kvetou orchideje, a najednou mě napadlo, že možná začínám rodit! Hned na to jsem si kýchla a napadlo mě „Je to pravda!“ a druhé kýchnutí! A já si říkala „ Do háje, já fakt rodim!!!“  🙂 Měla jsem 23 dnů před termínem podle ultrazvuku z Gennetu. Vzpomněla jsem si, že nám na všech kurzech říkali, ať šetříme síly, tak jsem si zalezla do postele a snažila se spát. Nešlo to. V 6.45 jsem si všimla, že se přítel nějak vrtí. Nechtěla jsem ho nějak plašit, jen jsem tichonce zašeptala otázku, jestli spí… A on, že ne. Můj neprobuditelný spáč byl vzhůru prostě jen tak sám od sebe! Řekla jsem, že mu musím něco říct. Ani na mě nekoukal, ale když jsem řekla, že mám nejspíš kontrakce po 12ti minutách, byl dokonale probuzen 🙂 Bolest nebyla silná, jen jsem vždy na chvilku přestala mluvit a byla pryč. Tak jsme si v posteli chvíli povídali do chvíle, než přišla další. Na to vyskočil z postele, že jde dělat snídani.

Byl pátek ráno. Celý tento týden jsem měla nutkavou potřebu doladit všechny miminkovské resty. Měla jsem dobalenou tašku pro sebe i pro mimi, všude papírky, co je co, kdyby to bylo rychlé a tatínek začal zmatkovat :-), vyžehlila jsem povlečení na postýlku, zajistila si paragony na proplacení kurzů a plavání z pojišťovny, zjistila, jak se pojistí mimi, navařila omáčku a zavařila ji do sklenic a tak… 🙂 Dokonce jsem se včera zastavila za přítelem v práci, aby mě tam viděli jako těhulku…

Dali jsme si luxusní snídani, dokonce jsme měli i dortíčky od včera… A řekli si, že nebudeme plašit, uděláme si hezký den, jen budeme v pohotovosti, že to budou třeba jen poslíčci. Po snídani jsem šla na velkou, a pak ještě jednou. Napadlo mě, že se tělo čistí, protože jsem spíše zácpový člověk 🙂 Pak jsem si dala ty zmíněné dortíčky a šla zvracet… Opět mě napadlo, že se mé tělo čistí a že to už asi bude opravdu. No ale v rámci hezkého dne jsem hupsla do sprchy, že se oholím, a pak cinknu do obou porodnic, kde je místo a tak… V Jablonci mi to opakovaně nikdo nezvedl – znamení, že to není to pravé. V Rumburku mi velmi milá sestřička po telefonu radila, kdy přijet, jak se rozhodnout a kdybych prostě fakt něvěděla, ať přijedu, až se na to budu cítit, a kdyžtak zase pojedeme domů, prý jsou na to zvyklí a nic se nestane… S přítelem jsme si dělali srandičky, doupravili porodní plán, protože bez něj já prostě nikam nejedu! 🙂 Pak ho přítel zajel vytisknout. A když se vrátil, chtěl už asi jet, ale mně se nikam nechtělo… Bylo brzo, kontrakce nepravidelné, navíc se intervaly po sprše protáhly, tak kam spěchat. Pak jsme přišli na to, že na sebe máme vlastně ještě chuť 🙂 Napadlo mě, jestli to není úchylné, ale na druhou stranu, proč by mělo? Prostaglandiny obsažené ve spermatu můžou porod urychlit, navíc mě napadlo, že šestinedělí, případně i vícenedělí bez sexu, může být dlouhé a to pro oba… Tak jsme si náš hezký den zpříjemnili ještě víc 😉 Kontrakce pak o sobě daly zase vědět a už to docela i bolelo… Nicméně stále nepravidelné, takže hlavně nespustit poplach. Bydlíme v jednom domě s rodiči. Poskládali jsme prádlo ze sušáku a tajně odnesli kufr dolů. Kolem 11h jsme se konečně vymotali. Během dopoledne se zastavil můj táta. Byl překvapivě milý, nemohl nic tušit, nic jsme nikomu neřekli, ale i tak… Když jsem před odjezdem na rodiče houkla, že jedem do Rumburka, hned se taťka ptal, proč, a já řekla, že jen tak… 🙂 Blbost, vzbudilo to jeho pozornost… Ptal se, jestli to je už generálka a my nevydrželi a přiznali, že možná jo.
Tak jsme jeli. Kontrakce jsem měla každých 6-8 minut.

V porodnici mě převzala PA, působila profesionálně a to taky byla. Posadila tatínka do šatny, a i když jsem tvrdila, že ho chci mít po celou dobu u sebe, řekla, že to bude jen na chvilku. Vzala mě na natáčky a při připojování k monitoru jsem jí říkala o svém porodním plánu. Ptala se, co v něm mám, a když jsem řekla, že jeden z bodů je, že chci tatínka u sebe, přerušila mě, že pro něj zajde… Až zpětně nám došlo, že tím zajistila můj pravdivý souhlas neovlivněný přítomností partera. O plánu jsme si popovídali během natáček. Řekla, že máme naprosto normální a splnitelné požadavky, a že nevidí problém. Z natáček byly potvrzeny docela silné kontrakce a z vyšetření výsledek – otevřená na 1 cm. Opravdu se něco děje. Nechtěla jsem lékařské zásahy, tak běhala mezi námi a lékařem a dělala tak prostředníka. Lékař mě chtěl nechat v porodnici na pozorování. Jenže nebyl volný nadstandad, takže by mi nemohli splnit požadavek mít tatínka stále u sebe. Vysvětlila nám, jak by se postupovalo, kdybych zůstala nebo ne. Pak odešla, aby nám prý nechala čas na rozmyšlenou. Nesouhlasili jsme. Ona to bez jakýchkoliv řečí přijala a respektovala. Poradila nám, ať jsme někde poblíž, ať se najíme a stavíme se za 3 hodiny. Lékař mě chtěl vidět, aby mi dal k podpisu informované souhlasy. Potvrdil, že možná rodím, možná se to zastaví, hlavně ale, že je miminko v pořádku.

Tak jsme odjeli. Jeli jsme na oběd do naší oblíbené restaurace. Já v narvané hospodě rozdýchávala kontrakce, aby to nikdo nepoznal. Dala jsem si polévku, bramborovou kaši – lehké jídlo na radu PA, jen řízek byl zabalen na později pro tatínka. Po obědě bylo ještě dost času. Počasí nádherné. Jedem do přírody 🙂 Procházka po lese byla fajn, odlovení kešky u rozhledny mi už ale přítel nedovolil. Ještě že tak.

Pak už mi byla zima a byla jsem hrozně unavená. Začala jsem kňourat, že si chci lehnout. Chtěla jsem domů, ale chápala jsem, že je pro přítele stres být v pohotovosti a zajišťovat mé přesuny autem. Dobrovolně jsem svolila k hospitalizaci pod podmínkou, že se stavíme doma pro sluchátka a knihu. Když nebudu mít pokoj sama, chci si aspoň zacpat uši svojí hudbou a prostě se zabavit. Cesta už nebyla nic příjemného, každý hrbol jsem cítila, kontrakce po 6ti minutách. Doma se dozabalilo. Jenže zbytek rodinky už začínal panikařit. Přiznali jsme realitu. Když mě moje dojatá mamka objímala na rozloučenou a já řekla, ať není dojatá, že to zvládly jiný, zvládnu to taky. Bylo mi jí najednou tak líto. Posílá svou nejmladší k porodu, ví, co jí čeká, musela se o mě bát. Je to přeci jen máma a já její dítě… Úplně mě to psychicky rozsekalo… Odjížděla jsem s pláčem a na prahu nechávala svou plačící mamču… Silný okamžik…

Po příjezdu do porodnice mi na dalších natáčkách naměřila PA ještě silnější kontrakce – jako bych to snad sama nevěděla… a řekla, že už mě nikam nepustí a tatínka taky ne. Vymyslela organizačně, jak zajistit, že chceme být spolu a co nejméně rušeni, a odvedla nás na malý porodní sál, se všemi věcmi, kufry apod. Tam jsme se zavřeli a prostě byli spolu. Naše dobrá nálada pokračovala dál, stále jsme si dělali legrácky – teda jen mezi kontrakcemi, při nich mi byl partner obrovskou oporou. Bylo 15.30. Kontrakce už skoro 12 hodin a otevření stále 1 cm… Říkala jsem si, že máme ještě dlouhou cestu. Kolem 18 h odešla hlenová zátka, píchnout vodu jsem nechtěla… Naše skvělá PA mezitím odrodila další dva porody, ale s námi se šla na konci své směny rozloučit a popřát štěstí – jak milé… Byla naprosto úžasná, poradila, vysvětlila, nenutila, usmále se, povzbudila, pohladila, byla mi hrozně sympatická a já se bála, že se v 19 h změní služba a přijde PA č.2. Nejvíc jsem nechtěla tu, co se mnou před dvěma měsíci sepisovala porodopis, ta mi prostě nesedla už mezi dveřmi. No a kdo asi střídal naší skvělou PA? Samozřejmě ta, co jsem nechtěla!!!

Moje kontrakce zeslábly a intervaly se prodloužily. Trvalo to asi hodinu, možná déle, nevím… PA2 měla tendence vše urychlovat, měla navíc tak nepříjemný humor, kterým nešetřila a ještě byla hrozně ukecaná. Sice respektovala můj porodní plán, ale spíše tak, že mi ho bod po bodu vyvrátí… Někdy kolem 19h jsem byla na natáčkách a s přítelem jsme mluvili o píchnutí vody. Rozhodli jsme se, že když nepraskne do 21h, necháme ji píchnout. A v tom najednou mokro a teplo pode mnou!!! Jak přirozené… Kontrakce byly dost silné, začínala jsem být unavená… Otevření na 3 cm. Měla jsem strašnou radost, že to postupuje… Pak ale při gyn vyšetření udělala PA zvuk, jaký se dělá při zjištění největšího průseru na světě… Vyděsila mě… Pak z ní vylezlo, že cítí šišku. Když jsem nechápala, co tím myslí, vysvětlila, že má miminko na hlavě bouli, jak se jeho hlava musí uzpůsobovat porodním cestám, a že bude mít šišatou hlavu!!! Odbyla jsem jí tím, že je to přeci přirozené, a že se to srovná… Ale kdybych nebyla informovaná a nevěděla to, šla bych do kolen a souhlasila snad naprosto se vším… PA neustále nabízela spasmolytika. Byla tak neodbytná. A tak moc pořád mluvila. I když jsem řekla, že chápu, stejně mi to ještě tak 3x vysvětlila znovu… Bylo to únavné. Lékaře napadlo, že když nechci spasmolytika injekčně, můžeme zkusit čípky. Až jsem na ně nakonec kývla, možná jen proto, aby pak PA konečně zmlkla. Lékař se za mnou vždy jen zastavil, zeptal se, co a jak, nevyšetřoval, jen poradil, co ještě můžeme zkusit. Viděla jsem na něm, že by mi rád pomohl, působil trošku bezradně, když jsem nechtěla žádné zásahy, dokud to jen půjde, ale nic mi nenutil.

Střídali jsme polohy každou chvilku, byla jsem 2x na míči ve sprše, přítel mě masíroval, podával mi různé věci, balzám na rty, pití, psal kontrakce a trvání, všude mě vodil, přidržoval a jistil, utíral mě, když jsem lezla ze sprchy, utíral mi boty, aby nebyly studené, vyřizoval telefony… Ale hlavně, BYL SE MNOU. Bez něho bych nikdy neporodila. Pak jsme šli zkusit vanu, v ní jsem byla hrozně dlouho, asi dvě hodiny (?) Kontrakce už byly neskutečně silné a dlouhé cca po 4 minutách. Naše miminko ale bylo v poloze zádíčky na mém pravém boku, což je prý pro porod horší postavení, že musí rotovat delší kus. Poradili mi, ať ležím na levém boku, že mu to v rotaci pomůže… To bylo ale peklo. Navíc vana byla tak obří, že jsem se nemohla zapřít nikde nohama a měla jsem tendence klouzat pod hladinu. Přítel opět splnil svůj úkol doprovodu naprosto bravurně. Celou dobu mě držel, abych pod hladinu nezajela, a masíroval, hladil, povzbuzoval… Ve vaně mě začaly brnět nohy. Na obou kurzech jsme se učili jiné dýchání. Když jsem PA řekla, že mě nohy brní, odpověděla, že blbě dýchám. Tak jsem zkusila druhý typ dýchání z druhého kurzu, ale nepřešlo mě to. PA mi opět řekla jen, že blbě dýchám. Neporadila, nepředvedla… Nohy mě brněly ještě asi 2 hodiny… Nakonec jsem si na dýchání přišla sama. Nedýchala jsem rychle, ale plynule a pomalu, a vzduch jsem cedila skrz zatnuté zuby.

Skoro si nepamatuji, jak jsem lezla z vany. Bylo mi horko, mezi kontrakcemi jsem usínala, kdyby mě přítel nedržel, určitě bych se přitopila ve spánku… Vzpomínám si, že mi chtěli natočit zas natáčky a opět vyšetřit. Strašně to bolelo. Ale otevřená už na 8 cm!!! Jakou já měla radost, že ta vana měla smysl… Doplahočili jsme se zpět na sál, vana byla přes dlouhou chodbu v jiné místnosti… Nějak mě přítel dostal na postel, která byla tak vysoko, že jsem se bála, že z ní spadnu. Klečela jsem na posteli na čtyřech opřená o balón a fakt se bála, že žuchnu. Po celou otevírací fázi mi hrozně vadilo být bez kalhotek, ale vložku udržet i při změnách polohy apod… Dnes si myslím, že hlavní důvod mého neotvírání bylo to, že jsem musela lehce křížit nohy, aby mi vložka nevypadla. A v této fázi mi to teda už vadilo hrozně. Spasmolytika mě celkově zklidnily, usínala jsem, kdykoliv jen na to bylo pár vteřin.

Celý den jsem pila hnusný nemocniční čaj, jeho odpornou chuť už můj žaludek nevydržel a asi hodinku před porodem vše vypudil ven – opět další přirozené čištění mého těla. Pak se mi začalo chtít hrozně na velkou, to mi bylo zakázáno, že bych mohla vytlačit miminko do záchodu, že je to jen pocit, protože miminko už se blíží, ale že prý na velkou určitě nepotřebuju. Po další kontrakci jsem říkala PA, že mi přijde, že mi něco teče z konečníku. Tvrdila, že ne, ale přítel pak zjistil, že ano, takže jsem se ještě převlékala do čistého a PA mi povlékala postel… Vůbec mě neposlouchala. Na velkou jsem ještě před porodem šla, opět mi bylo s humorem sděleno, ať netlačím při kontrakci, že bych mimi porodila tam… No jako přístup hrůza… S PA jsem se pak bavila jen o věcech, které mi přišly důležité. Přišlo mi zbytečné s ní řešit nějaké blbosti a její vtípky. Nejvíc mě štvalo, když mě přišla zkontrolovat, já na ní jen koukla jedním okem, bez výrazu ve tváři apod… A ona se začala smát, jak už jsem unavená!!! Nebo když jsem jí poprosila, že chci mít na natáčkách tmu, zhasla mi, ale za dvě minuty přilítla, rozsvítila a už nezhasla… Pak už víceméně řešila vše jen s partnerem. Já už nemohla… Najednou řekli, že jsem otevřená na 9 cm, že už skoro můžeme tlačit. Rychle na mě vyhrkla, jestli chci u porodu jí, nebo lékaře. Bylo mi to jedno, z mého plánu se už stejně ustoupilo. Řekla jsem, že klidně oba… Ještě že tak. Když mě lékař vyšetřoval, PA opět mluvila s hrůzou o šišce mého miminka. Lékař jí odbyl, že to se do dvou dnů srovná a ona už pak ani necekla. Kontrakce byly asi po dvou minutách. Pak přišla s tím, že jsou sice časté, ale děloha už je unavená, tak nejsou dostatečně dlouhé, aby miminko vypudily ven. Oponovala jsem s tím, že to není dělohou, ale spasmolytiky, které sice otevřely hrdlo, ale utlumily dělohu. Tak to prý není pravda… Lákali mě na oxytocin. Nechtěla jsem ho, ale po několika nabídkách a nekonečném vysvětlování, jsem opět kývla. Prý jen nejmenší možná dávka…

Chtěla jsem rodit na boku, neměla jsem sílu ani zvednout k vyšetřování nohu, tu mi držel partner, natož se nějak pohnout, otočit… To mi pěkně vymluvili, že bych neměla sílu tlačit. A já jak slepá ovce zase poslechla. Pak mi dělal lékař nejspíš ten hmat, jak se hrdlo otevírá rukou – nejsem si tím jistá, ale bolelo to víc než kontrakce…  Najednou řekli, že už budeme rodit. V místnosti bylo nějak hrozně moc lidí, všichni tam tak nějak poletovali, přepolohovali mě, lůžko, moc si to nepamatuji, možná to bylo trochu v jiném pořadí… Možná jsem oxytocin dostala až teď… Od podání spasmolytik jsem byla jak sjetá…

Myslím, že naše malinká vyklouzla tak po třech kontrakcích. Nejtěžší byla hlavička, to jsem pořád tlačila a tlačila, nějakým způsobem jsem v sobě nacházela skrytou sílu, jako by se přidávaly další a další svaly a já tak tlačila víc a víc, myslela jsem, že prasknu, což se stalo, a najednou byla venku hlavička, pak jedna kontrakce jen pár vteřit a byla venku! Viděla jsem na ní na ten stůl, nevěřila jsem tomu, že už to máme za sebou. Trvalo to tak dlouho, že jsem byla smířena s tím, že ve mně zůstane… A ona už byla na světě. Pak se doktor ujistil, jestli jí chci vážně na břicho, a pak mi jí dal… Tak maličkou… Naši… Pak mi jí vzaly dětské sestry, za pár minut se s ní vrátil tatínek. Ani nevím, jestli mi jí dal, až když mě doktor došil, nebo jsem jí měla při šití… Byla jsem tak oblblá medikací a únavou… Rodila jsem 22 hodin!

Chtěla jsem rodit na bobku, to jsem ale vzdala, protože bych se neudržela a porodní stoličku nemají… Rodit na boku mi vymluvili. Když už jsem ale musela rodit na zádech, vynutila jsem si polohu, jako bych byla na bobku ale vleže, upravili kvůli tomu opěrky nohou, abych se zapřela chodidly a ne lýtky, protože mé tlačení bylo takto efektivnější, na což brzy přišli i oni… Chtěla jsem nahé mimi na břicho, ošetřit u mě. To nedělají, mohli by něco přehlédnout a miminku by byla zima, takže nahé na břicho jen na chviličku. Chtěla jsem nechat dotepat pupečník. No ale se skupinou 0+ se to nedoporučuje kvůli žloutence, budete pak dlouho v nemocnici, nebudete moct jít domů dřív… Tak jsem zase kývla… Přiložení k prsu ihned, maximálně do 30ti minut od porodu. Přikládali jsme 40 minut a to přítel musel pro někoho zajít, aby mi s tím teda poradili!!! A nepovedlo se nám to! Tolik věcí jsem si neobhájila… =( Nejvíc mě ale štvalo, že mi malou odnesli, ať se vyspím. Měli jsme ji ty dvě hodiny po porodu, ona skoro pořád plakala, a pak jí dali pryč. Tatínek to byl sice zkontrolovat a ujišťoval mě, že spinká, je v nejlepších rukou, že já jsem plná hormonů, ale musím si odpočinout atd. Donutila jsem ho ještě, aby zašel na dětské, že nechci, aby jí koupaly beze mě. Pak za mnou přišla sestřička a vysvětlovala, že musí, že by ranní směna byla naštvaná, že předávají neúplné, že se musí píchnout vit. K proti krvácení, popisovala, jak šetrně koupou a nechápala, proč u toho chci být… A přitom já obhajovala jen, že je to její první koupání po dlouhé cestě na svět, kdy to pro ní nebylo snadné a oni jí chtějí dělat něco bez maminky!!! Nakonec jsem kývla i na to… =( Naštěstí jsem se šla vyčůrat, sestra mě viděla, že zvládám chodit po chodbě a na koupání mě zavolala!!! Byla jsem tam, sice se mi hrozně motala hlava, ale ustála jsem to. Pak jsem měla jít konečně spát. Naše holčička byla uložená a vážně spinkala. Já ale spát nemohla, psali jsme si s přítelem smsky a byli plni nadšení a štěstí. Když jsem po hodině zabrala, vzbudila mě ranní služba. Měřila mi tlak a ptala se, jak se mi daří… Spala jsem 15 minut… Usnula jsem znova na 15 minut, přišla uklízečka. Mám tu dokonale vytřeno… Pak přišla ještě pro koš… Usnula jsem zas a přivezli snídani… Pak už se chystalo na vizity apod… Navíc jsem stále trnula, protože byl slyšet dětský pláč. Naše malinká byla jen přes jednu zeď, ale já nebyla v klidu, protože jsem nevěděla, jestli to není ona. Chodila jsem se tam na ní dívat. Jednou plakala a přestala, když jsem na ní začala mluvit a pohladila jí… Dnes je mi jasné, že chtěla k mamince… Jenže mně ještě vážně nebylo dobře, byla jsem hrozně unavená, ale spát se nedalo, a taky to drsné motání hlavy. Na jednu stranu jsem byla ráda, že je o maličkou postaráno, na druhou mi bylo hrozně líto, že je jinde než já. Když sestra z novorozenců viděla, jak tam i přes svůj stav chodím, půjčila mi ji na pokoj i s postýlkou, ale tak abych ji nevyndávala ven… Konečně byla u mě, spinkala a byla tak krásná… Pak mi na pokoj vběhla sestra, ať se připravím na vizitu… Malinkou jsem tedy vrátila na novorozenecké a čekala. Po vizitě přišla hrozná únava, už to vypadalo, že mě nebude nikdo rušit, tak jsem si zkusila na chvíli lehnout. Spát mi nešlo, pořád ten dětský pláč. Krátce na to přišla sestra s obědem. Po obědě jsem malinkou už dostala k sobě. Nebylo mi pořád fajn a hlava se mi motala, ale už jsem jí chtěla, tak jsem o tom nikomu neříkala. A ono to všechno s její přítomností tak nějak hned přešlo.

Myslím, že můj porod proběhl hezky. Obhájila jsem nezasahování co nejdéle jsem byla schopna. Nikdo se ke mně nechoval špatně. A všichni byli hodní. To, že mě informacemi přesvědčili na své podmínky je jedna věc, ale i tak to udělali s respektem. Zbytek času v porodnici jsem si užívala. Brala jsem to jako pobyt v hotelu – uklizeno, uvařeno, starosti jen o sebe a mimi, žádné praní prádla a celý den nemuset vylézt z pyžama. Navíc strašně milé a ochotné sestřičky ze šestinedělí i z novorozeneckého okamžitě na dosah. Prostě luxus.

Dnes už bych dokázala obhájit více věcí, stát si za svým, ale hlavně bych už nedovolila mi odnést miminko ani na chvilku. Jsem ráda, že všechno dobře dopadlo a i přes drobné zásahy na porod vzpomínám ráda…

Chci touto cestou poděkovat paní Ivaně, že je. Protože kdyby nebyla a kdyby neřešila dlouhý soudní spor, nikdy by se ke mně nedostaly příběhy a s nimi spousta informací a sil. Jsem moc ráda, že soud dopadl dobře a přeji paní Ivě a všem porodním asistentkám všechno dobré v jejich životech.

Vlasta

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
560. 22 hodin práce pro tři kila lásky – 1.část
561. 22 hodin práce pro tři kila lásky – 2.část