Nevím jak mám pojmenovat svůj příběh, nejprve jsem vlastně vůbec nechtěla psát… Prostě, protože mám pocit, že bych to neuměla… Pak jsem si přečetla zpověď Ivaniny dcery, skoro jsem se rozplakala, potom příběh předchozí a rozhodla se napsat. Ne o svém porodu, ale jak mi Ivana pomohla prožít „přirozeně“ potrat… Už jsem měla doma jednu zdravou školkovou holčičku, když jsem znovu zjistila, že jsem těhotná. Chodila jsem normálně na gynekologii a asi v šestém týdnu, možná později, to už si nepamatuji a není to asi důležité, jsem začala špinit… Vyděsilo mě to, jako asi většinu žen. A tak jsem v pondělí vyrazila na kontrolu. Můj gynekolog neměl ultrazvuk a tak mě poslal do Motola… Verdikt zněl zamlklé těhotenství, bude nutný zákrok… Byla jsem zaskočená, moc jsem se neptala, jen nějaké moje zodpovědné já se zeptalo jestli musím hned. Řekli mi, že ne, ale, že nejspíš začnu krvácet. Protože jsem měla dceru ve školce a další den dohodnutou nějakou pracovní schůzku, rozhodla jsem se nastoupit do nemocnice až další den, tedy ve středu… Manželovi jsem volala hned z nemocnice, příliš podpory mi neposkytl…… Doma jsem zuřivě hledala informace na internetu, co to vlastně je…., proč se to stalo… Na druhý den jsem se ve školce potkala s jinou maminkou a potřebovala jsem se svěřit.. Moc se mi do té nemocnice nechtělo… A ona mi poradila, zavolej Ivaně… Mě vůbec nenapadlo, že i v téhle chvíli můžu hledat radu u porodní asistentky.. Znala jsem ji, při prvním těhotenství jsem k ní chodila do kurzu… Tak jsem jí volala, asi nemohla vzít telefon, tak mi později volala sama… Už to bylo nádherné… Trpělivě mě vyslechla a vysvětlila, že pokud je vše tak jak říkám, není potřeba žádný zákrok, že vše odejde samo……. A tak jsem se rozhodla do nemocnice nejezdit… Odpoledne jsem jela na schůzku, udělalo se mi tam velmi špatně, ale vydržela jsem nedat na sobě nic znát….. Cestou domů jsem řídila auto, bylo mi strašně, nevěděla jsem jestli budu zvracet hned nebo až za chvíli… Na zadním sedadle seděla moje první dcera, předškolačka, o mém těhotenství věděla.. Přijela jsem domů a už jsem krvácela víc, zalezla jsem si pod deku a přemýšlela co dál…. Znovu jsem volala Ivaně, byla úžasná, cítila jsem z ní odborníka, na jehož názor se mohu spolehnout, zároveň jsem věděla,že rozhodnutí je jen a jen moje. Ona ale byla ten odborník, který mi poskytl podklady, abych se mohla rozhodnout uvážlivě…. Ještě jednou jsem zavolala i do Motola, tam byla také velmi vstřícná sestřička, vlastně mi přesně definovala, kdy se ocitnu v ohrožení života vykrvácením a kdy teda mám přijet…….. Pak přišla noc, velmi podobná té porodní, probíhalo něco jako porodní bolesti, ale já jsem věděla, že se z nich nikdo nenarodí, bylo to strašně smutné… Manžel i dcera spali… Nechtěla jsem ho rušit….. Seděla jsem střídavě na velkém balonu a střídavě chodila do sprchy…. Přesně jsem zaznamenala okamžik, kdy miminko odešlo definitivně…….. Asi to byl kluk,nevím, to se asi nedá vědecky vyzkoumat, ale já jsem o tom přesvědčená, pojmenovala jsem ho Ludvík. To až později, v nemocnici. Nakonec jsem tam ráno odjela. Dnes už to vidím, že jsem nemusela, tenkrát jsem to cítila jinak… Dnes už bych požádala o další kontrolní ultrazvuk, který by nejspíš zjistil, že už není, co odstraňovat. Ale to, co se dělo v nemocnici už je jiný příběh… Já jsem tady jen chtěla napsat, že porodní asistentka vás může podpořit i tady, když miminko odchází předčasně……. Taky jsem chtěla Ivaně poděkovat za podporu, vlastně mi poskytla tři telefonické konzultace, okamžité, bez nároku na honorář… Bez nervozity, velmi profesionálně… Ještě jednou děkuji. A jsem moc ráda, že jsem díky ní mohla prožít i potrat spontánně a přirozeně. Moc mi to pomohlo. Dnes už mám i druhou dceru…

Iva Plachá