Nejkrásnější porod

Jsem matkou dvou synů.

Michaelovi je čtyři a půl roku a Danielovi tři a půl měsíce.

Po březnové bouři roku 2010 ve večerních hodinách přišel na svět Michael. V panelákovém bytě na železnobrodském sídlišti Vápenka. Porod nebyl dlouhý, ale bolel. Byli jsme s manželem sami, bez porodní asistentky a bez zkušeností, pouze s mým odhodláním a přesvědčením, že vše proběhne v pořádku. Proběhlo. Michael se narodil v plodovém vaku. Krásné děťátko. Já jako matka jsem se však těžko vyrovnávala s tlaky, které jsem zažívala v průběhu těhotenství a také posléze po porodu… Vše se promítlo do poporodní deprese, která trvala velmi, velmi dlouho. Obtížně jsem nesla skutečnost, že své děťátko nekojím (nepodařilo se…)…

Tato část životního příběhu byla pro mě radostná i bolavá a poskytla mi mnoho „učebního materiálu“, který mě velmi posunul a dnes se na něj již dívám s pochopením a potěšením, které je podpořeno tím, že nám synek dělá velikou radost a také prozřením, léčením a zahojením ran, které nastalo při nádherném a silném zážitku z porodu Daniela… Jeho příběh vám chci vyprávět…

Konečně! Dvanáctý týden těhotenství je za mnou a já mám šanci donosit děťátko… Mám trošku obavy – již několikrát jsem v prvním trimestru potratila. Vím ale, že sny se v životě plní. Přála jsem si bydlet v kruhovém prostoru. Žiji v jurtě… s přírodou. Na venkově. Přeji si plno dětí. Je to přání tak silné, že k nám chodí děti z okolí a občas je nás tu všech opravdu hodně. Tak proč bych neměla mít ještě děti své? Jako malá jsem si slíbila, že svému dítěti neprovedu to, co se stalo mně. Nepřeji si jedináčka… Tohle minimalistické pojetí rodiny mě neláká.

Máme návštěvu – tetičku Anu z Havaje a jejího dospělého syna. Věnuji se jim, starám se o ně, doprovázím je na cestách, leccos pro ně zařizuji. Řeším spousty potíží. Svých i svých hostů. Rok 2013 je rok zkoušek a kotrmelců. A ten závěr :)… No, alespoň se nemůžu příliš zabývat svou úzkostí z toho, že zase můžu přijít o děťátko, které jsme počali na podzim a jež by mělo přijít na svět někdy začátkem léta.

Tetička odjíždí a mně se ulevuje. Vklouzla jsem do druhého trimestru a už cítím děťátko, začíná mi růst bříško. Těším se, že se tentokrát svěřím do rukou Ivany. Lékaře, pokud nebude skutečně potřeba, navštěvovat nebudu. Podnikám výlety do Prahy. Nejprve do Blančiny a Ivaniny školy, pak do poradny v Áčku. Všechno je v pořádku. Cítím se výtečně. Čím víc se blíží porod, tím je mi líp. Zvažuji, kde porodím. Na domácí porod si nečiním ambice, protože vím, že by byl bez asistence (česká legislativa není nakloněna domácím porodům), s čímž s partnerem nemáme ty nejlepší zkušenosti. Uvažuji o možnosti ambulantního porodu v Jilemnici.

Jednoho dne, již ke konci těhotenství, se ocitám v Liberci – starší synek má hodinu houslí – a poté neplánovaně navštívíme přednášku Lucky Suché Groverové. Moje síla roste a já pojímám jistotu, že porodím doma sama. Neblahou zkušenost s předchozím neasistovaným porodem v přítomnosti manžela se rozhodnu řešit tím, že partnera k sobě vůbec nepustím, aby mi nerušil mé ženské kruhy… Jen ke konci si dopřeji pomoc své sousedky a milé přítelkyně v jedné osobě, Lufky, která se mnou prošla Ivaniným výcvikem. A možná přijede Blanka, vzdálená asi hodinu cesty autem, i s porodním bazénkem.

Je středa 11. června 2014. Už několik dní cítím blížící se porod. Nemám však času nazbyt. Uklízíme seno. Řešíme jedno nedorozumění a neplánovaný odchod čeledína. Navečer mám jít na jógu. Dnes výjimečně pojedu autem. Mám za úkol předat klíč od tělocvičny. Na zítra jsem si naplánovala předporodní večírek v mé oblíbené kavárně v Železném Brodě…

Když v půl osmé večer opouštím kruh jóginek, dávám ještě malou šanci možnosti, že se zítřejší setkání v kavárně uskuteční. Při příjezdu domů ale už vím, že ne. Seno je uklizené. Petr odpočívá před jurtou v houpacím křesle. Posílá mě na půdu stodoly vypnout Rosťovo rádio. Dolezu do půlky žebříku a dál už ne. Musím s pravdou ven. Svěřuji se Petrovi, že brzy porodím. On má ještě naštěstí v plánu odvézt naši děvečku Aničku do Železného Brodu. Posílám s ním Míšu, staršího syna. Sama odcházím domů a připravuji si prostor. Pak zalévám bezové květy na sirup. Prodýchávám a prozpívávám kontrakce.

Přichází Petr, už je zpátky. Klepe na dveře a ptá se, zda může jít dovnitř. Synek prý usnul v autě. Posílám ho za ním, nechci společnost, zamykám se. Mezitím jsem napsala zprávu Lufi a Blance. V té chvíli je ale jasné, že Blanka nestihne přijet. Moje tělo už tlačí. Spontánně volám o pomoc. Vtom se u zadních dveří objeví Lufi a nese rozmarýnu. Připravuje mi rozmarýnovou vodu na koupel.

Vychází hlavička. Volá Blanka. Lufi jí popisuje, co se děje, ani ji k sobě nepouštím, celý proces mám ve své vlastní režii. Za chvilku je děťátko venku a já je držím v náručí. Chlapeček. Daniel. Je půl desáté večer. Od chvíle, kdy jsem přišla z jógy, neuplynuly ani dvě hodiny.

Miminko chvilku pláče, ale brzy se utiší. Jsme spolu, děťátko přikryté plínkou a ručníkem. Lufi zavolala Petra, který je celý překvapený, že už máme synka. Vrací se ještě do auta pro Míšu a ukládá ho do postele. Po chvíli rodím placentu. Pak se na chviličku vzdaluji, jdu se do vany omýt. Co nejrychleji se ale vracím, abych dovolila miminku přisát se k prsu.

Lufi mezitím poklidila, promluvila s Petrem a odchází. Naše rodina zůstává sama – na začátku klidné letní předúplňkové noci.

Pupečník postupně dotepává. Půl hodiny po půlnoci oddělujeme Danečka od placenty. Přikrývám nás vlastnoručně uháčkovanou dečkou. Je červeno fialová. Možná díky tomu Daneček ožívá a vykaká se. Ještě jednou vstát a otřít miminko :). Pak všichni společně usínáme…

Danieli, vítej mezi námi v tomto světě. Vybral sis krásný a rychlý vstup do života. Kéž tě štěstí a zdraví v životě provázejí…

JM

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 909. Nejkrásnější porod
První porodní příběh:
501. Michael „Opu“ a já
A 303. Pro tři porodní asistentky (opakování)

 

Zrození Matyldy

S paní Ivanou jsem se nikdy osobně nesetkala, ale hodně jsem četla od ní i o ní. Obdivuji, co pro maminky a jejich děti dělá. Je těžké se ve vánici postavit rovně a jít krok za krokem proti větru. Zvláště, když se zdá, že jde člověk sám, když vás vítr občas smete stranou, nebo vám něco hodí na hlavu. Přesně tak na mě působí cesta, kterou se paní Ivana vydala a já si ji za to neskutečně vážím. Chtěla jsem, aby jí i ten můj příběh podpořil a ukázal, že i když není vidět na krok, nejde sama. Spoustu nás inspirovala a jdeme za ní. Kolikrát nás vedou její kroky a v duchu ji za to děkujeme. Proto jsem příběh poslala. Chci, aby věděla, jak moc pro ostatní udělala a jak moc pomáhá a že je spousta lidí, kteří si toho váží a stojí při ní.

Je to už 5 měsíců, co k nám přišla na svět naše malá Matylda.

Byla u nás před tím už dvakrát, ale pokaždé odešla dřív, než se stihla narodit. Pokaždé jsem dlouho a hluboce truchlila. Při třetím těhotenství se navíc v děloze objevil myom, a nakonec jsem prodělala angínu. Tolik jsem se bála. Nakonec jsem ale pochopila, že dušička, která k nám přišla, rozhoduje sama za sebe a je jen na ní, jak dlouho s námi bude chtít zase pobýt. Dala jsem jí svobodu a tím sobě klid a důvěru v to, že SE DĚJE TO NEJLEPŠÍ PRO MĚ A MÉ DÍTĚ 🙂

Během těhotenství mě lékařka neustále strašila riziky a chtěla zasahovat. Už ve 30.tt chtěla „ukončovat těhotenství“ kvůli vysokému tlaku (který byl spíš z ní :-)). Odmítla jsem i žádanku do nemocnice a cítila jsem, že vše je, jak má být. Na předporodním vyšetření ve Šternberku mi bylo řečeno, že tohle těhotenství nemůže skončit spontánně, a byla jsem na den termínu objednána na císařský řez. Zavolala jsem, ať mě nečekají, a jela jsem do Krnova. Tam chtěl pan primář 7. den po termínu (v pondělí) vyvolávat, ale ani s tím jsem nesouhlasila. Vše bylo v pořádku a to, co ho k rozhodnutí vedlo, byly jen jeho obavy, ne moje.

V neděli večer se mi začalo dělat zle, že se zase budu dohadovat a zase si poslechnu, jak děťátku ubližuju, až jsem si namíchala huhukoktejl (ten ricinový), vypila a šla spát.

V 1h v noci to pomalu začalo, PA v pondělí ráno přijela a ono to přestalo, odešla se projít a zase to začalo, vrátila se a přestalo…. až odjela domů. O půlnoci přijela znovu a už zůstala. Celé úterní dopoledne jsme se procházeli s manželem po naší zahradě mezi kopretinami v doprovodu naší fenky. Po obědě jsem už cítila, že za hodinu cestu v autě už neusedím (od Olomouce do Krnova), tak jsme vyrazili.

V Krnově jsme byli ve 14h, udělali vstupní rutinu a za 2 hodiny znovu, protože se vystřídali lékaři. To bylo naposledy, co jsem nějakého doktora viděla. Nechali nás jen s manželem a naší PA na porodním pokoji a občas nakoukla místní PA. Já o ní ani nevím. Na zemi mi nachystala krásné zázemí s žíněnkou a sedacím pytlem. Bylo mi tam příjemně, v pološeru, s vůněmi, kterými mě moje PA podporovala a s manželem, který tam prostě byl. Klidný, tichý.

Chodila jsem mezi sprchou a pokojem, dařilo se mi vlny krásně vydýchat, občas vyzpívat a protancovat. Občas mě překvapilo, když se charakter vln najednou změnil a pak jsem pocítila bolest. Ale když jsem nechala tělo, ať si s tím poradí, byly to zase spíš jen takové tlaky. Celý porod byl krásný. Zpívala jsem a zpívala. Konečky prstů jsem nahmatala hlavičku miminka, hladila ho po vláscích a povzbuzovala ke zrození. Porod už začínal být dlouhý a ke konci už jsem byla dost unavená. Miminko sestupovalo pomalu a najednou jsem ztrácela síly a optimismus a do očí se mi hrnuly slzy.  A to PA zahlásila, že to už vypadá na poslední hodinku, když už člověk nemůže. A bylo to tak.

Cítila jsem, jak hlavička prochází hrází. Zdálo se to dlouhé, vždy se znovu schovala. Vykoukla snad až na popáté. S dalším zatlačením (Ano, tlačila jsem. Problesklo mi hlavou, že bych tlačit neměla, že mám vydýchávat. A pak jsem to zase nechala tělu, protože jen mé tělo ví nejlépe, co má dělat.)… …tak tedy s dalším zatlačením se pode mnou najednou objevilo děťátko. Chytla jsem ho do náručí a jen se otočila a lehla na záda s dítětem na břiše. Bylo to to nejkrásnější, co jsem zažila. Až po několika minutách nám došlo, že ani nevíme pohlaví miminka 🙂
Holčička chvilku plakala, ale pak se začala rozhlížet a plazit a po dvaceti minutách už pila z mého prsu. Během 2,5h bondingu se pak napila ještě jednou. Bylo to tak neobvyklé a přitom tak přirozené a samozřejmé. Po skoro dvou hodinách jsem sama porodila placentu, a pak nás vyšetřili. Malá zdravá a čilá a já bez jediného škrábnutí. 4h po porodu jsme seděli v autě a jeli domů.

Nikdy jsem nechtěla muže u porodu, bylo to hlavně jeho přání. A nakonec byl s naší PA tou největší podporou a věřím, že sama bych si tak dobře nevedla. Byli úžasní a neustále mě nabíjeli novou silou.

Když jsme pak s manželem o porodu mluvili, přirovnala jsem to k našemu prvnímu společnému výletu, kdy jsme přecházeli albánské hory Théty. Dlouhé, vyčerpávající, náročné, ale nádherné, každý krok povzbudil do dalšího a na konci byl člověk plný štěstí a energie.

Rozepsala jsem se, ale vše mi přijde tak důležité. Není to jen „máme holčičku“. Ta holčička má příběh a ten začal už dávno před tím, než poprvé vykoukla na svět. Těším se, až jí ho budu vyprávět. Zatím jsme to ale povyprávěla vám.  I vám všem totiž děkuji za kus cesty, kterou jsem ušla.

Gabča

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 917. Zrození Matyldy