Když jsem otěhotněla podruhé, chystali jsme se zrovna stěhovat za manželovou prací do Vrchlabí. Do města pod horami jsem se hodně těšila, jedna z věcí, která mě ale hodně mrzela, bylo to, že už nebudu moci během těhotenství docházet k Ivaně, a že mě nebude moci doprovázet u porodu. Věděla jsem, že její přístup, vysoká míra empatie, ochota vysvětlovat a schopnost dodat klid a jistotu mi budou chybět. Uklidňovalo mě alespoň to, že se stěhujeme do Vrchlabí, kde je vyhlášená porodnice, kde bych byla ochotná rodit a snad se zde najde i porodní asistentka, která by mě doprovodila u porodu doma.

Ve Vrchlabí jsem ke své velké radosti v těhotenské poradně natrefila na dvě úžasné ženy. Na paní doktorku, která těhotným věnovala nebývalou péči, zásadně nastávající maminky nestrašila, jak se to často v poradnách děje, a dávala si velký pozor, aby nevyvolala svým přístupem žádné zbytečné pochybnosti či strachy ani omylem. Každý svůj krok vysvětlovala, ptala se, zda jej může provést, neprováděla rutinně vnitřní vyšetření a měla velké pochopení pro to, když jsem odmítla vyšetření nebo testy, které mi přišly zbytečné nebo dokonce škodlivé. V mnohém mi připomínala právě Ivanu a její praxi, jak jsem na ni byla zvyklá. S podobným přístupem jsem se u lékařů doposud neměla možnost setkat.

Druhou ženou byla porodní asistentka, která kromě služeb ve vrchlabské porodnici, docházela také k domácím porodům. Měla jsem ji také doporučenou od Ivany, jako zkušenou kolegyni, na kterou se mohu s klidem obrátit. To jsem také hned při jedné z prvních příležitostí v poradně udělala. S velkým zklamáním jsem se dozvěděla, že v současnosti k domácím porodům z osobních a zdravotních důvodů nechodí. Začala jsem tedy hledat jinou asistentku, která by byla ochotná k porodu doma přijít.
Pátrání nebylo vůbec jednoduché. Vlastně bylo jedinou zásadní komplikací tohoto těhotenství. Hledala jsem přes známé porodní asistentky, přes domorodky, obvolala jsem asistentky, jejichž kontakty jsem našla na internetu. V celém kraji nic. Bylo mi jasné, že kontinuální péči porodní asistentky, která by mě provázela těhotenstvím i při porodu, tentokrát mít nebudu. Nakonec jsem našla asistentku z Prahy, která jezdila do vrchlabské porodnice a byla ochotná přijet i k porodu doma. Vzhledem k velké vzdálenosti a blížícímu se termínu jsme se před porodem zvládly potkat jen dvakrát. Kromě toho jsem nadále docházela do poradny ke své doktorce a v posledních týdnech do vrchlabské porodnice.

Porodnice ve Vrchlabí na mě působila celkem příjemně a vyhovoval mi i přístup lékařů a porodních asistentek, nicméně po zkušenosti z prvního porodu (http://www.pribehyproivanu.eu/pribehy/2012/01/27/doma-s-porodni-babou) mi bylo jasné, že porod v sebelepší porodnici se od toho doma zásadně liší. Skutečného klidu na nerušený porod lze v porodnici dosáhnout opravdu jen těžko. Podstupovat převoz do porodnice, příjem, monitor a další běžné praktiky se mi nechtělo a vrchlabskou porodnici jsem si chtěla nechat jen jako záložní variantu pro případ, kdy bych se doma necítila dobře a bezpečně. První porod doma, který byl díky přístupu Ivany zcela nerušený, byl pro mě natolik silnou zkušeností, že už jsem nechtěla rodit jinak. Chtěla jsem rodit sama a na blízku mít porodní asistentku, pro případ, kdy bych si nebyla něčím jistá nebo si nevěděla rady. A hlavně, i druhé těhotenství probíhalo bez jakýchkoliv problémů, které by bránily uvažovat o domácím porodu.

Porod se tentokrát ohlásil velmi podobně jako ten první, nyní ovšem v termínu (poprvé jsem dlouhých 14 dní přenášela). První bolesti, podle kterých mi bylo jasné, že budu rodit, přišly také během dopoledne. Byli jsme zrovna s dvouletým Toníkem na procházce. Posadila jsem se na pařez, vyhřívala se na sluníčku, odpočívala a bylo mi jasné, že to během dneška přijde. Cítila jsem, že budu rodit opět přes noc, a že mám dost času si vše připravit. Opět nastal ten blažený pocit klidu, který se ve mně s blížícím se porodem rozhostil. Vím jistě, že chci zůstat doma. Cítím, že je vše v pořádku a že není kam spěchat. Stačí jen nechat vše volně plynout.

Během dne se občasné kontrakce začaly měnit v pravidelné, ale zatím nebyly nijak intenzivní. Zavolala jsem své porodní asistentce do Prahy, abych ji předem upozornila, že ji budu pravděpodobně během noci potřebovat. Navečer, když se blížila doba ukládání do hajan, jsem už cítila, že bolesti trochu zesilují. Uložila jsem Toníka, popřála mu dobrou noc s hřejivým pocitem, že ráno se už jistě bude moci přivítat s očekávaným miminkem. Krátce poté se přihlásily pravidelné kontrakce po třech minutách, které mě přiměly zavolat porodní asistentce, aby se přichystala na cestu k nám. Kontrakce zatím nebyly nijak zvlášť intenzivní, dohodli jsme se tedy, že nemusí spěchat.

Dorazila před půlnocí spolu s kolegyní. Tou dobou jsem už každou kontrakci zlehka prodýchávala. Asistentka zkontrolovala ozvy, můj krevní tlak a puls. Vše v pořádku. Otevřená jsem byla na dva prsty. Společnost mi do té doby dělal manžel a jeho sestra, která k nám přijela pro případ, že by bylo potřeba pohlídat Toníka. Přestože to byla společnost příjemná, tak jsem cítila, že potřebuji větší klid, abych se mohla uvolnit a porod se mohl naplno rozeběhnout. Cítila jsem, že chci být sama. Porodní asistentky si našly místo v ložnici, švagrová šla spát do dětského pokoje a muž si zalehnul do tmavého kouta obýváku, kde jsem rodila, a pospával.

Pro lepší uvolnění jsem si napustila teplou vanu. Přemýšlela jsem, že bych tentokrát zkusila porodit do vody. Voda mě krásně uvolnila, pak jsem ale musela ven. Do vany jsem během dalších hodin vlezla ještě jednou, ale nebylo to ono. Delší dobu jsem se tam prostě necítila dobře. Omezený prostor vany mi nevyhovoval.

Porodní asistentka za mnou přicházela každou půl hodinu zkontrolovat ozvy a zjistit, jak se mi daří. Bohužel nebyla tak diskrétní jako Ivana u prvního porodu, která sice byla se mnou ve stejné místnosti, ale vůbec mě nerušila – během porodu téměř nemluvila, a když měřila ozvy (s vypnutým zvukem přístroje, aby nerušil), tak jsem si jí kolikrát všimla, až když ode mě potichu odcházela. Tentokrát jsem při každém příchodu asistentky dostala hned několik otázek. Po několikáté její návštěvě jsem si uvědomila, jak mě to vlastně ruší a štve. Vždy mě to vytrhlo ze stavu vnitřního pohroužení, díky kterému jsem vnímala vnitřní pocity a signály, které mi jasně říkaly, co mám dělat a jakou polohu mám zaujmout. Na otázky jsem nadále odmítla odpovídat. Stejně jsem nebyla schopná vnímat čas a rozhodně jsem nechtěla na hodinách měřit četnost kontrakcí, kterou si asistentka „potřebovala“ zapisovat, protože by mě to zcela vytrhlo ze stavu, ve kterém jsem byla plně naladěná na porod.

Asistentka se mi také snažila doporučovat vhodné polohy, které bych v dané fázi porodu měla zaujmout. Snažila se mě přimět, abych ležela na boku, aby se mohlo miminko dobře nastavit do porodních cest. Jakékoliv polohy vleže mi ale u porodu prostě nevyhovují a jsou pro mě nepříjemné a bolestivé. Hledala jsem si vlastní polohy, většinou vkleče nebo ve dřepu, ve kterých mi bylo dobře, a cítila jsem, že vyhovují mně i miminku. Z prvního porodu jsem jasně věděla, že když miminku moje poloha nevyhovuje, tak to dá jasně najevo. Stačí ty signály jen sledovat a reagovat na ně.

Kolem čtvrté hodiny ráno jsem začala cítit tlak a známé nutkání tlačit během kontrakce. Lehce jsem zatlačila. Asistentce se to ale nezdálo, že bych prý s tlačením měla ještě počkat, až bude děložní hrdlo zcela otevřené. Já jsem to ale uvnitř cítila jinak. Věděla jsem, že nemám tlačit příliš, jen lehce přitlačovat. Vzápětí mi prasknul plodový vak a odtekla plodová voda. Měla jsem pocit, že ze mě vytekl celý bazén. Připravená podložka nestačila vodu pojmout. Následovalo pár mocných kontrakcí, během kterých jsem už musela tlačit naplno. Asistentka se chtěla mezi kontrakcemi podívat dovnitř. Já jsem nechtěla. Chvíle dohadování. Nakonec mě přesvědčila, abych si lehla na bok, přestože jsem vůbec nechtěla. Zpětně jsem si uvědomila, jak je to těžké v takové chvíli nepodlehnout nátlaku. Vzápětí se objevila další kontrakce. Nechtěla jsem ležet na boku, ale zároveň jsem se už nemohla zvednout. Jednou, dvakrát jsem zatlačila a miminko doslova vyklouzlo ven.

Holčička. Johanka. Klidná. Spokojená. Maličká. Tedy oproti o kilo těžšímu Toníkovi nám připadala se svou váhou 3,3 kila maličká. Po položení na břicho, dotepání a odstřižení pupečníku si sama začala hledat prso, aby se přisála. Následoval porod placenty, kontrola porodních poranění (ani tentokrát se žádné nekonalo) a další nedočkavé kojení. Krátce na to se probudil Toník, aby s velkým úžasem a nadšením přivítal sestřičku.

Mé nadšení z narození holčičky mi následující týdny akorát trochu kalil nepříjemný pocit – prostě to tentokrát nebylo úplně ono. Porod sice proběhnul přirozeně, bez problémů a komplikací, ale cítila jsem, že neplynul tak hladce, jak by mohl. A jak jsem pak měla možnost hodnotit i po třetím porodu, tak přestože Johanka byla nejmenší z mých tří dětí, tak její porod byl nejméně příjemný. Nebyl nijak zvlášť bolestivý, ale byl nejvíce cítit. Jsem přesvědčená, že to bylo tím, že jsem byla během porodu rušená, byť to bylo „jenom“ tím, že na mě porodní asistentka mluvila, kladla mi otázky a snažila se mě přesvědčit o něčem, co jsem cítila jinak. Když jsem se o dva roky později chystala na třetí porod (http://www.pribehyproivanu.eu/pribehy/2012/11/26/a-je-nas-pet-aneb-do-tretice-opet-doma), tak jsem měla jasno v tom, že se už rušit nenechám. Zrálo ve mně přesvědčení, že chci být během porodu, nebo alespoň jeho větší části, zcela sama.

Závěrem bych ráda vyjádřila velký dík a podporu nejen Ivaně, ale i dalším porodním asistentkám a porodníkům, kteří vědomě svojí práci dělají tak, aniž by do porodu zbytečně zasahovali a rušili přirozený průběh porodu, byť třeba jen neuváženým slovem.

Monika Kašparová, Vrchlabí

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 920. Prosíme nerušit

Příběh prvního porodu:
35. Doma s porodní bábou
A 36. Doma s porodní bábou (opakování)

Příběh třetího porodu:
320. A je nás pět aneb do třetice opět doma
A 216. A je nás pět aneb do třetice opět doma (opakování)