Nevzdávejte to!

První dítko jsem rodila v roce 81. Viděla jsem předem jen velice dramatický černobílý film. Tehdy nebyl žádný ultrazvuk, žádné vymoženosti, mnoho pověr a předsudků. Co vše jsem si musela vyslechnout od sousedek, spoluzaměstnankyň! Představovala jsem si to tak strašně, že jsem před porodem probděla noc a měla jsem obrovské křížové bolesti. Ráno na pravidelné kontrole slyšela, přijďte za týden a noste vysoké podpatky, když vás bolí záda. Do poslední možné chvíle jsem vydržela doma, protože to vypadalo jinak než v tom filmu. Do porodnice jsem jela až večer a za 20 minut porodila se sestřičkou – andělem. Pan doktor přišel až pak, neb se díval na seriál a nebylo radno ho vyrušovati. Další dvě dcery jsem rodila ve stejné porodnici se stejným personálem, ale už to nešlo tak rychle. Je pravda, že dříve rodily mladší ženy a možná ani nebylo tolik medikamentů. Vždy jsem si přála rodit s tatínkem, a tak u čtvrté dcery jsem prosila předem v nemocnici, aby manžel mohl být se mnou (to už bylo po sametové revoluci a v mnohých porodnicích to šlo). U nás to nešlo. Nejsou na to uzpůsobeni, mohlo by to vadit dalším maminkám atd. Za dva měsíce, ve stejných podmínkách to kdosi konečně prosadil, ale my měli smůlu. Musím však říct, že práce sestřičky na sále mne znovu naplnila vděčností, jak krásně se mnou spolupracovala, kolik toho musela stihnout a s jakou lehkostí to vše dělala.

Po přestěhování zatoužily naše dcery po dalším sourozenci a doslova nás k tomu přemluvily. To už nejstarší bylo 15 let. Tehdy jsme zvolili porodnici ve Vrchlabí, kde proškolovali i tatínky. Něco zcela jiného než dosud. Například: Dítě nemusí po porodu křičet! Zažádejte si o to, aby na ně nesvítilo světlo. Můžete být ve vaně. Vy jste naši zákazníci, my vám jen pomáháme, o vše si klidně řekněte, co chcete….atd

U porodu byl se mnou manžel, a ač obě místa na porodním sále v té chvíli byla obsazená, rodila jsem na vyšetřovacím lůžku. Byla tam náhodně sestřička ze školení, která neměla sice službu, ale hned se mne ujala. Po pár hodinách jsem dostala svůj pokoj a bylo dovoleno i celé naší rodině jít malému kloučkovi zazpívat. Je zvláštní, že jsem si moc přála, aby moje dcerky to vše po porodu zažily se mnou. To mne však napadlo až potom.

Myslím, že i moje tři vdané dcery dnes velice fandí vaší iniciativě a jednou tu budou jejich příběhy.

Přeji paní Ivaně obrovskou radost ze všech úspěchů, kterých dosáhla a není jich málo. Ona a podobní jí nás povzbuzují k radosti být ženou, matkou a naučit se nevzdávat vše, o čem jsme přesvědčeny, že je dobré. Hodně sil.

L. Č.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 931. Nevzdávejte to!

 

V naší rodině se nekojí

Svůj porodní příběh jsem již popsala zde (příběh č. 898) a dnes bych se chtěla podělit ještě o jeden. Není sice porodní, ale je také o překonávání překážek a limitů, které nám staví do cesty společnost.

O tom, že se v naší rodině nekojí, jsem slýchávala od dětství. Historku, jak si máma odnáší z porodnice kromě mě i předpis na Feminar, znám nazpaměť. Starší bratr na tom byl trochu lépe, má pár týdnů kojení k dobru. Když jsem se snažila dopátrat, proč to vlastně nešlo, dostávala jsem stejnou odpověď – mlíko nebylo, doktor rozhodl a napsal Feminar. Vždycky jsem si říkala, co ty dětičky pily před vynálezem umělého mléka. Myslím, že dřív nikoho nic takového ani nenapadlo. Kojení pro ně bylo tak přirozené jako pro všechny lidi dýchání.

Vlastně už dávno předtím, než jsem otěhotněla, jsem byla přesvědčená, že kojit budu. Nikdy jsem si nepřipouštěla jinou možnost. Prostě budu kojit-tečka. S jakou odezvou se tohle mé rozhodnutí setkalo v naší rodině, bylo opravdu překvapující. Máma s nechápavým výrazem ve tváři na mě hledí a ptá se, jak to chci jako udělat. Nevím snad, že v naší rodině se nekojí? Že nekojila ani teta, která měla „jalový mlíko“ (doteď nevím, co za mlíko to je 🙂 ) ani sestřenice, dokonce snad ani babička! Chci snad to dítě nechat vyhladovět k smrti? Copak nevím, že je to u nás genetický a nikdy nikdo v naší rodině nekojil?! A k tomu přidá svou trošku do mlýna sestřenice, která musela „švihat“ pro Sunar, protože miminko mělo hladovou stolici. A jak byla ráda za Sunar!

Tak to pokračovalo při každé zmínce o kojení. Byla jsem udivená, s jakou vytrvalostí mě o tomto nesmyslu neustále přesvědčovaly. Moje argumenty vůbec nezabraly, myslím, že se nad nimi ani nezamyslely. Snažila jsem se jim vysvětlit, že chápu, že se dřív nekojilo. Nulový bonding, dítě odneseno, roznášeno jak housky na krám po 3 hodinách, žádná podpora od personálu, žádné informace. K tomu bludy typu slabého mléka, mléka, které došlo apod., které ve společnosti živě kolovaly a bohužel někteří lidé tomu věří dodnes. Navíc jestli měly i v rodině takovou „perfektní“ podporu, jakou poskytovaly ony mě, už se vůbec nedivím, že to nešlo. Rozumím tomu, byla taková doba. Dnes je ale všechno úplně jinak. Pokud člověk chce, najde nepřeberné množství informací, jsou k dispozici laktační poradkyně…Ony si ale stejně pořád mlely svou.

Při jedné návštěvě, kdy se máma zeptala, jestli už mám všechno do výbavy a hlavně flaštičky, jsem se už jen zasmála a říkám, že flaštičky nepotřebuju, že budu kojit. Následoval výraz naprostého nepochopení, že fakt nejsem normální, jak to, že mě ta blbost s kojením ještě nepřešla, když mi jasně říkají, že to nepůjde. Cítila se trochu i uražená, protože si opět dělám, co chci, nenechám si poradit a ještě chci ohrozit jejího vnoučka svou tvrdohlavostí.

Nicméně od té doby byl celkem klid, jen telefonáty od sestřenice, která mi donekonečna vyprávěla, jak neměla mlíko a bradavky do krve od toho, jak malá sála a nebylo co.

Cítila jsem se, jako by se proti mně spikly. Moc vlastně ani nechápu, o co jim šlo. Chtěly mít prostě pravdu a pronést vítězoslavnou větu – Já jsem ti to říkala!? Cítily se jako špatné matky, když říkám, že kojit jde a jim to nešlo? A i kdyby, je tenhle pocit dostatečný důvod k takovému chování? Každopádně to, jak mě odrazovaly, mě ještě víc vyburcovalo. Nastudovala jsem knihy a příručky o kojení, pročítala internet. Teoreticky jsem byla perfektně připravená. Zvládnout kojení pro mě byla zkouška, u které se propadnutí nepřipouští.

Nyní je našemu chlapečkovi 15 měsíců a je stále kojen. I přes komplikace jako byl zánět prsu a hospitalizace na infekčním s týdenním přerušením kojení jsme vše krásně zvládli. Dotěrné otázky od rodiny, jestli kojím, však slýchávám doteď.

Tak, jako jsem při porodu musela překonat sebe sama a jít za svůj limit, tady jsem musela překonat hluboce zakořeněný rodinný mýtus. Možná to bude znít divně, ale považuju to za jeden ze svých největších životních úspěchů – přesto, že je to něco tak přirozeného. Překonala jsem totiž imaginární psychický blok, ale ne svůj, nýbrž naší rodiny. Velkou oporou mi byl manžel a nejbližší kamarádky, kteří mě podporovali v tom, že to půjde.

Tento příběh píšu proto, abych povzbudila všechny ženy, které mají podobný předpoklad k nekojení, jako jsem měla já. Určitě jsou případy, kdy žena nemůže kojit. S největší pravděpodobností jde ale o problém psychický, protože psychika hraje ve všem tak ohromnou roli – a u kojení a celkově mateřství snad ještě větší než obvykle. Věřím, že když člověk po něčem opravdu touží, dokáže spoustu věcí uskutečnit. Chce to jen vymanit se z myšlenkových stereotypů, začít myslet jinak a poslouchat hlavně sebe a ne ostatní.

Protože to, že všichni říkají, že něco nejde, neznamená, že to opravdu nejde. Nenechte se odradit a jděte si za svým. Odměnou vám budou nádherné chvíle dokonalé intimity s vaším děťátkem, které se těžko dají nahradit.

Přeji všem hodně zdaru a odhodlání dělat věci jinak, miminkám hodně mléka a Ivaně sílu a naději!

Jana L.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 932. V naší rodině se nekojí
Porodní příběh autorky:
898. Jak jsem rodila s dulou
A 456. Kdo a co provází cestu na svět (opakování)
 

Porod po česku

Neznám dvě ženy, které by rodily stejně. Každá žena, každé dítě, každý porod, jsou jiné. Každá žena potřebuje při porodu svůj čas, trpělivost, zdravou péči. Ani jednoho se jí ovšem v našich nemocnicích nedostává. Čeho se jí tam ale dostává hojně, jsou různé zásahy, nedostatek empatie, větší či menší míra násilí, mrzačení na těle i duši. Zdravotníci se tváří, že nic z toho není pravda, přeci poskytují tu nejlepší péči na světové úrovni, chlubí se nejmenší perinatologickou úmrtností, dostupností císařského řezu do dvou minut, prostě samá nej. Co ale individuální potřeby žen a dětí, jejich přání a podpora? Na to není v instituci zvané porodnice, právě kvůli častým zásahům, čas. Kdo a podle čeho nastavuje v nemocnici péči o rodící ženy? Kdo nastavuje péči o novorozené dítě a kdo určuje, že dítě potřebuje od matky oddělit v údajném zájmu obou?

Představuji vám projekt PorodPoCesku.cz, který nabourává ticho a ignoraci k porodnímu násilí a traumatu. Přináší jednoduchý způsob, jak můžete dát o svých pocitech vědět.
Příběhy žen, vyjádřené v projektu Porod po Česku ukazují, že si ženy přejí úplně jinou péči, přejí si být respektovány a podporovány ve svých individuálních přáních a potřebách. Zatím se tak neděje. A protože málokterý zdravotník se se ženou setká i po nějaké době od porodu, nemá tak účinnou zpětnou vazbu. Dejme zpětné vazby zdravotníkům, napišme jim, jak jsme se v jejich péči cítily, jaké jsme měly potřeby a jakou péči jsme dostaly. Vyjádřeme to negativní, co jsme u svého porodu zažily, napišme, co jsme si přály zažít, vymezme se proti škodlivým a traumatickým procesům, které jsme prožily.

Jako matky a ženy nemáme mnoho času starat se o svá traumata a jejich léčbu. V první řadě se staráme o své děti, pečujeme o jejich potřeby, milujeme je. Mnohdy ale může neléčené trauma komplikovat naše láskyplné pevné vazby, naši trpělivost a empatii v rodině. Dopřejme si tímto vymezením léčbu, která nám přinese úlevu, odpusťme si, posilněme se touto zkušeností a dopřejme si růstem otevření našich myslí a jasnému rozpoznávání dalších možných setkání se škodlivou péčí, ať již při početí, těhotenství, porodu, při péči o své děti, nebo ve zdravotnictví obecně, v školství, v systému, který nerespektuje naši svobodu.

Najděme chvilku pro svou léčbu a napišme, jestli jsme při porodu zažily péči empatickou, podporující, nerozdělující matku a dítě od sebe, nebo jestli zavládla nemocniční rutina. Napišme, jakou péči bychom si přály a jaké jsou při porodu naše potřeby. Napišme, že požadujeme respekt, zdravou podporu, empatii, dostupnost své porodní asistentky a její zdravé péče v těhotenství, při porodu a v šestinedělí.

Napišme, protože věřím, že máme šanci na uzdravení, na uzdravení nás, našich dcer, matek i babiček. Věřím, že na uzdravení má naději celá naše společnost.

Za o.s. Jde to i jinak
Jolana Novotná
http://www.porodpocesku.cz
https://www.facebook.com/porodpocesku/info?tab=page_info
https://www.facebook.com/pages/Roses-Revolution-Czech-Republic/127782267391976
http://www.ijinak.cz

Porodnické násilí se vyskytuje v kruzích porodních asistentek, porodníků a gynekologů a je projevem lhostejnosti vůči autoritě a autonomii žen v oblasti jejich sexuality, těl, dětí a porodů. Je to lhostejnost vůči základnímu pochopení spontánností, dob, pozicí a rytmů porodu v případě, že se nejedná o patologii, nebo potřebu intervencí. Je to zároveň lhostejnost vůči emocionálním potřebám matky a dítěte a může se vyskytovat v jemně nevhodném způsobu komunikace či v otevřenějších gestech. Jesusa Ricoy Olariaga (vzdělává své děti doma, je dula, připravuje ženy k porodu, věnuje se ženám s poporodním traumatem, je aktivní za mateřská práva)

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 949. 25.listopad – Mezinárodní den proti násilí na ženách