Tenhle porod začal asi tak v 7. měsíci těhotenství. Ve chvíli, kdy jsem sebrala síly a pustila se do hledání porodnice, která by mi umožnila přirozený porod. Měla jsem za sebou akutní císařský řez, dva roky po něm přirozený porod a dva roky po něm porod plánovaným císařským řezem. Situace na scéně českého porodnictví mi samozřejmě nepřála.

Proto jsem se po krátké době rozpaků z nečekaného těhotenství a obav z jeho průběhu (jak to zvládnou moje záda s vyhřezlou plotýnkou, jak ukoučuju domácnost a 3 malé děti…) rozhodla, že se nenechám žádnými obavami oslabovat. Vědomě jsem se zřekla obav z budoucnosti, stejně mi nikdy nepomohly. Doteď jsem to všechno zvládla, tak zvládnu i další těhotenství. Prožívala jsem ho jakoby mimoděk, jako bych těhotná nebyla. Starosti s porodem jsem odkládala.

Na začátku 3. trimestru jsem se do toho tedy pustila. Začala jsem návštěvou zavřené vrchlabské porodnice, kde přišly na svět dvě z našich dětí. Bývalý pan primář, ve kterého jsem měla na základě svých předchozích zkušeností důvěru, mě mile přijal. Má otázka zněla, jestli by mě podpořil v přirozeném porodu v porodnici, kde nyní pracuje. Po nekonečném chození kolem horké kaše, kdy se mi snažil vysvětlit, že takových žen jako já má spousty, že ho to stojí hrozné nervy a konflikty s kolegy, že kromě něj jiného doktora nenajdu a všude jinde by se se mnou nikdo nebavil, že to dělá nerad a že v podobných případech jako je ten můj, se mu ještě normální porod nepovedl, došel k jádru pudla: nemůže to dělat zadarmo. S úhradou za pohotovost na telefonu a doprovod u porodu jsem počítala, ale celkově jsem z té schůzky odcházela rozpačitá. Nedostala jsem podporu, kterou jsem očekávala. Obeslala jsem mailem pár primářů, na které jsem našla doporučení na různých diskusích, ale odpovědi typu “hazardujete se zdravím dítěte i svým vlastním”, mi spíše braly vítr z plachet. Podle studií dostupných na internetu je riziko ruptury dělohy nepatrně větší než po jedné sekci. Proběhlo několik bouřlivých debat s různými lidmi, nejistota a nervozita mnou cloumaly. Uvědomila jsem si, že už několik dní má miminko hlavičku nahoře. Proč? Došlo mi, že mu svět předkládám jako místo, kterému nedůvěřuji, místo, kde se musí bojovat. Ne, takhle to nechci! Neboj, synáčku, zvládnem to, ať to bude jakkoliv! Nechala jsem to být.

Tou dobou manžel obeslal všechny české porodnice s dotazem na VBA2C (vaginal birth after 2 caesariens – termín, který se v naší domácnosti na nějakou dobu zabydlel :-)) Byla jsem ráda, že odpovědi četl on a vybral jen ty nejzajímavější. 90% totiž znělo stejně, jako už jsem to znala – absolutní indikace k císařskému řezu. (Jedna odpověd byla zajímavá způsobem argumentace: zkráceně – pan primář má za sebou 50 let praxe a když byl v Africe, viděl tam rupturu dělohy…) Jen tři z odpovědí dávaly naději na to, že bychom se na VBA2C dohodli. Dvě z těchto tří porodnic však jsou na jižní Moravě, z Podkrkonoší (a při třech dětech) tedy nedostupně daleko. A světe div se, třetí kladná odpověď (“přijeďte, domluvit se můžeme až na základě individuálního rozhovoru”) přišla z naší spádové, tedy asi 30min vzdálené, porodnice. Vydali jsme se tedy na schůzku s panem primářem. Šlo mi o to, abych dostala šanci porodit normálně. Abych dostala podporu v podobě nerušeného prostředí. Abych nešla bezdůvodně na sekci. Po hodinové debatě jsme se rozcházeli bez jasného závěru. Cílem pana primáře bylo nás přesvědčit pro císařský řez. Vděčně jsem si uvědomila, že nemůžu žádat o podporu někoho, kdo má z mé situace strach, kdo není přesvědčen o mé schopnosti porodit. Jsem panu primářovi vděčná za věcnou argumentaci, respekt a upřímnost. Na mou otázku, jak by to probíhalo, kdybych do porodnice přijela s rozjetým porodem bez komplikací, mi odpověděl: Veškerý personál by s napětím očekával moment, kdy se najde nějaký důvod ukončit porod sekcí.

Stála jsem před volbou, jestli jet do blízké porodnice, kde na mě budou čekat s nabroušeným skalpelem, nebo do vzdálené, kde není nic jisté… Prašť jako uhoď. Uběhlo několik týdnů ve znamení nervozity a manželských roztržek z ní plynoucích. K řešení jsme se nemohli dobrat. Mezi tím jsem se spojila s bývalou vrchní sestrou z Vrchlabí, Irenou Raisnerovou, kterou jsem požádala o psychickou podporu a případně i doprovod k porodu. A navštívila jsem Lucii Groverovou, s níž jsem se snažila rozklíčovat, co mi brání rodit přirozeně. Teprve tehdy (ano, po 3 porodech!) a velmi neochotně, jsem si uvědomila, že jsem doposud přenechávala zodpovědnost za průběh svých porodů (a nejen jich…) na druhých. Podvědomě jsem se vzdávala své síly a stavěla se do role oběti. Prý to tak naše generace má… A možná nejen ta naše.

Paní Raisnerová mi doporučila kontaktovat porodnici v Roudnici. Telefonát s panem primářem Havlíkem mi vrátil naději. Vyjádřil mi pochopení a podporu: Chápu, o co Vám jde, u nás to rozhodně můžeme zkusit. Byla jsem na začátku 9. měsíce. Další poradny už jsem absolvovala v Roudnici, během nich se s mým přáním rodit přirozeně seznámili i ostatní lékaři, kteří už tak podpůrně nepůsobili, ale záštita pana primáře nám otevírala cestu.

Tyto peripetie mi umožnily dozrát v poznání, že porod podle mých představ a schopností za mě nikdo neprosadí, že mám sílu a ten boj ustojím, že to bude tak jak má. Moudré ženy mi říkaly, ať si to domlouvám s miminkem, tak jsem se učila se na něj naladit, což po hektickém těhotenství nebylo samozřejmé. Cítila jsem se silná a krásná jak březí lvice… a někdy zase znechucená vyčerpávajícím bojem s kolosem českého porodnictví.

Ve 40. týdnu už jsem byla velmi nedočkavá. Čím dál častěji jsem kontaktovala paní Raisnerovou, která mi vytrvale dodávala odvahu. To půjde! Den před termínem jsem po chabém odporu souhlasila s Hamiltonovým hmatem (a pak si to vyčítala). Dávám miminku prostor, aby se jeho příchod odehrál podle něj? Začala mi odcházet hlenová zátka, břicho se pomalu dávalo do práce, i když ne tak rychle, jak bych si přála. Na konci 41. týdne jsem dvě noci prodýchávala poslíčky. V neděli ráno jsem se vzbudila s jasným přesvědčením, že se musíme přesunout do Roudnice. Předali jsme děti babičce a po příjemně stráveném odpoledni vyrazili na cestu. Kontrakce přicházely po 10 minutách. Cestou se interval zkracoval, do Roudnice jsme dojeli se 6 minutovým intervalem a stoupající intenzitou bolesti. Zrovna jsme slavili 14. výročí našeho vztahu, tak jsme ještě zašli na večeři, ale dál než k polévce jsme se nedostali. Ubytovali jsme se v penzionu a já prodýchávala čím dál silnější a častější kontrakce. Po dvou hodinách se manžel už opatrně ptal, jestli nechci jet do porodnice, ale já měla obavu, že nejsem dost otevřená a nechtěla jsem tam být příliš brzy. To pod dojmy z předešlých porodů. Při 4 minutových intervalech jsem volala paní Raisnerové. Doporučila mi teplou sprchu, abych se uvolnila, s tím, že buď kontrakce ustanou, nebo se pořádně rozjedou. Zdálo se mi, že nenastalo ani jedno, ale podle manžela se interval zkrátil na 2 minuty. Věděl, že mě má nechat v klidu, ale už s ním přeci jen cloumaly obavy. Z ruptury… ničeho jiného se prý nebojí. “Pojedem, až budu na 8cm. Vygoogluj si, co máš dělat při ruptuře v penzionu!”, v legraci jsem ho odkázala k jeho oblíbené činnosti – vše zjišťovat na internetu. Koketovala jsem s myšlenkou zůstat v penzionu, ale celodenní kontrakce mě už zmáhaly a přála jsem si vědět, jestli se otvírám. Sama jsem to nepoznala.

V porodnici mi asistentka oznámila, že jsem otevřená na 7cm. HURÁ!!! Tak já fakt rodím!!! Ještě prý krátký monitor – který trval 20 minut… pak vyšetření doktorkou – protrhneme vak blan, ať neskončíte sekcí! Ví, co na mě platí a já už se nechci vůbec o ničem dohadovat. Těžká hodinka na “hekárně”, přichází obrovský tlak, ale já přeci ještě nejsem otevřená… (Měla jsem tlačit sama a nečekat, až mi řeknou, to je zase to spoléhání na druhé….) Bolesti jsou tak silné, že je mi všechno jedno a odevzdaně ležím, dokud mi neřeknou, že mám vylézt na kozu a tlačit. Nic jiného si nepřeju, hlavně už ať je venku!!! RODÍM!!!

Jáchym byl modrý, přestřihli pupečník, i když jsem nechtěla, chvilku ho pozorovali na mojí hrudi, pak ho odnesli, prý jen na chvilku, ale byla to věčnost. Mezi tím vyšla placenta, šití nebude, doktorka se tváří nezúčastněně, jak to, že se se mnou z toho všeho neraduje? Všechno mě bolí, ale jsem tak šťastná!
Odcházíme na pokoj a nemůžeme usnout. Jsme vyčerpaní a šťastní. Jáchym má pořád modrou hlavu, ale je v pořádku. Připadá mi to celé neuvěřitelné a zároveň tak samozřejmé! Od začátku jsem věděla, že jsem schopná porodit. Šlo o to, ustát VBA2C v podmínkách českého porodnictví. Nebýt podpory mého okolí, Ireny Raisnerové, Lucie Groverové a dalších, bylo by to ještě těžší. Ten porod pro mě byl o znovunalezení vnitřní síly. A v tomto smyslu stále rodím 🙂

Zajímavé je, že po všech předchozích porodech jsem měla pocit vnitřní prázdnoty. Prázdné břicho, nic místo něj… A tentokrát cítím, že místo v pánvi, které dalo život mým dětem, je zdrojem síly a tvořivosti. Když se do něj nadechnu, jako bych ožila.

Tenhle dlouhý porodní příběh nešlo zkrátit. Začal dlouho před porodem a pokračuje i po něm. Děkuju všem, díky nimž jsem v sobě tu sílu našla. Ivana je jednou z nich.

Marie, Hořice v Podkrkonoší

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 965. VBA2C – jde to!

Předcházející příběh:
149. Porodem nic nekončí
A 109. Nejenom porod (opakování)