Tak jo. Nechci promarnit poslední šanci ke sdílení mého příběhu pro Ivanu. Byla jsem přítomna třem porodům. Dva byly moje a jeden mojí dobré kamarádky. A každý byl úplně jiný. Víc jiné by snad ani být nemohly. Jeden se odehrál ve švýcarské porodnici, jeden v české porodnici a jeden u nás doma v Německu. Mám trochu obavy ze psaní souvislého textu v češtině. Přeci jenom žiju v zahraničí už přes deset let, tak prosím omluvte kvalitu mého psaného projevu. Porucha není na vašem přijímači. Mám za sebou tedy tři porody, ale příběh je to jen jeden. Je to příběh o mé cestě za přirozeným porodem.

Moje první těhotenství bylo velmi chtěné a plánované, jen přišlo rychleji, než jsem si představovala. Byla jsem z té nové situace dost zaskočená a překvapená, a navzdory odhodlání si těhotenství užít a vychutnat, se mi to nějak nedařilo. Žili jsme úplně čestvě ve Švýcarsku a já jsem tam nikoho neznala. Můj muž pracoval a já trávila celé dny pozorováním se a čtením knih a článků o přirozeném porodu a plánováním, jak všechno bude probíhat. Nějak jsem v tom všem zapomněla na miminko a na sebe. Miminko jsem moc nevnímala. Tedy cítila jsem, jak kope, ale nijak moc jsem s ním nekomunikovala. A nenaslouchala jsem svému tělu. Hodně jsem přibrala, nebyla jsem moc fit. Připadala jsem si jako odporná velryba. Rodit jsem moc chtěla doma, ale nechala jsem se celkem snadno gynekoložkou, která byla mojí poskytovatelkou prenatální péče, přesvedčit, že jako prvorodička na tom budu lépe v porodnici. Ke konci těhotenství jsem ale nakonec celkem náhodou objevila moc milou porodní asistentku Michele, a rozhodla jsem se porodit s ní v jejím malém porodním domě. Miminku se na svět moc nechtělo. Dva týdny po termínu jsem dvakrát po sobě vyzkoušela ricínový koktejl, a když ani ten nezabral, odebrala jsem se do porodnice na vyvolání porodu. Nijak mě ani nenapadlo se vyvolávání bránit. Nějak jsem úplně zapomněla na důvod celého toho nepohodlí, že mám na svět přivést miminko a stát se matkou. Prostě jsem to chtěla nějak jakkoliv ukončit. V porodnici na mě byli všichni nesmírně milí. Na všechno se mě ptali, vše jen nabízeli a bylo na mě se rozhodnout, zda to podstoupím nebo ne. Celou dobu jsem měla svoje soukromí, všichni klepali na dveře a po vstupu do místnosti se představili a potřásli mi rukou. Ale vyvolávaný porod prostě není porod přirozený. Nakonec po dvou dnech a dvou nocích kontrakcí, ke konci už velmi nesnesitelných a nerozdýchatelných, jsem požádala o epidurál. Pak přišel čas vytlačit miminko, a když už byla vidět hlavička, porodní asistentka se mě zeptala, jestli si chci sáhnout. Sáhla jsem si a v tu chvíli to všechno začalo dávat smysl. Dotýkala jsem se vlásků svého syna a zalila mě naprostá euforie. Po pár zatlačeních jsem porodila svého syna do svých vlastních rukou. Hned jsem si ho připlácla na hruď. Po porodu jsme byli neustále spolu, měla jsem ho pořád na těle. Tedy v jednu chvíli ho zvážili a změřili, ale to bylo hned vedle mé hlavy. Pár hodin po porodu jsme šli domů, kde se o nás pak starala moje porodní asistentka Michele. Chodila ze začátku každý den a pak jednou týdně, dokud jsme ji potřebovali.

S mojí kamarádkou Zitou jsme se občas jen tak v žertu bavily, že by bylo celkem vtipné, kdybychom se šly jednou někdy navzájem doprovodit k porodům našich druhých dětí. Ona pak otěhotněla, a tak se to nějak stalo, že jsem do Čech nakonec přijela a k porodu její druhé dcerky ji doprovodila. (Zitin příběh je také tady, jmenuje se „Proč rodíte v porodnici, když si stejně děláte, co chcete“). Já sama jsem byla na začátku druhého trimestru svého druhého těhotenství. Zita chtěla pokud možno porodit doma, ale miminko mělo jiné plány. Rozhodlo se totiž přijít na svět zadečkem napřed. A i když Zita nakonec měla porodní asistentku, která by případně k porodu koncem pánevním přišla, i když dost nerada, i k Zitě domů, narodilo se miminko nakonec v porodnici. Já jsem nějak moc nevěděla, co se ode mne, jakožto od doprovodu, očekává. Nakonec jsem tam prostě jen tak byla, občas pronesla cosi povzbudivého a nevěřícně sledovala, co se dělo okolo. Personál se postupně, jak vycházelo najevo, že Zita prostě bude rodit podle svých představ a ne podle těch jejich, měnil z milých a přístupných lidí v osoby vyhrožující a zesměšňující. A Zita prostě rodila. Na všech čtyřech, ignorovala jakékoliv jejich pokusy ji obrátit na záda. Do mě všichni hučeli, jestli bych ji neusměrnila. Já jsem člověk poněkud neprůbojný, tak jsem je dost dlouho ignorovala a pak jsem jim akorát řekla, že tam nejsem od toho, abych pomáhala jim. Byla jsem tam proto, abych podpořila Zitu. Po porodu zadečku a tělíčka, když jsem pozorovala jejich rostoucí strach a bezradnost, jsem jí ale naznačila, že mají problém s vybavením hlavičky. Zita si tedy v samém závěru porodu lehla na záda. Holčičku okamžitě odstříhli od životadárné pupeční šňůry a odnesli rozdýchat. Za minutu nebo dvě jsme již slyšely její pláč. Doteď je mi nanic, když si vzpomenu na to, jak moje kamarádka toužila sevřít svoje miminko v náručí a oni ho přes všechny protesty “pro jistotu“ odnesli do inkubátoru za doprovodu nemístných komentářů o nezodpovědnosti a vraždě vlastního dítěte. Já zůstala na sále se Zitou, a pak jsem šla na chvíli za miminkem. V inkubátoru ležela naprosto zdravá holčička, která poplakávala a hledala prs. Ten pohled se mi navždy vryl do paměti. Zita pak po lítém boji proseděla zbytek noci u inkubátoru. A miminko nakonec prostě vyndala a ukojila ke spánku. Ten zážitek mi kromě ztráty posledních iluzí o českých porodnicích dodal odvahu a víru sama v sebe jako v ženu, víru že dokážu sama porodit své dítě.

Moje druhé těhotenství bylo velmi, velmi chtěné a vytoužené, tentokrát se nám asi rok a půl nedařilo. Když jsem pak zjistila, že jsem těhotná, byla jsem nesmírně šťastná a ve stejném duchu to pokračovalo celých devět měsíců. Komunikovala jsem s miminkem a cítila jeho nálady a potřeby a naslouchala taky svému tělu a svým potřebám. Byla jsem celou dobu velmi aktivní a fit. Do devátého měsíce jsem všude jezdila na kole, chodila na výlety, plavala a na jogu jsem šla naposledy týden po termínu. A téměř tříletý synek mě také nenechal moc zahálet. Připadala jsem si krásná a přitažlivá a na porod jsem se strašně těšila. Nemohla jsem se dočkat těch úžasných prvních okamžiků s teplým vlhkým tělíčkem na hrudi.

Moc jsem chtěla, aby se mé druhé miminko narodilo u nás doma jen s porodní asistentkou (v Německu hebamme). Myslela jsem si, že v Německu, kde jsme v té době žili, to nebude žádný problém. Dost rychle jsem byla vyvedena z omylu. Porody doma jsou v Německu legální, ale v poslední době ne příliš podporované. Porodní asistentky musí platit velmi vysoké pojištění, které si však většina z nich nemůže dovolit. Já jsem začala hledat hebamme hned na začátku těhotenství a našla ji snad až někdy v půlce, až když jsem se rozhodla, že to nechám koňovi, že se dítě prostě někdy, někde a s někým narodí a nemá cenu se s tím příliš stresovat. Moje hebamme Johanna na mě udělala dojem už při našem prvním telefonickém hovoru. Já jsem vyjádřila obavy z vyvolávání v případě, že se miminku zase nebude chtít ven, a ona mě uklidnila, že pokud se miminku daří dobře, není k vyvolání žádný důvod. Chodila k nám domů jednou za měsíc, poslední měsíc jednou týdně a po termínu pak obden. Pokaždé vnesla do našeho domu atmosféru klidu a pohody a já jí naprosto důvěřovala. Radila mi, co jíst a jak pomoci miminku najít optimální polohu pro porod, protože se v jednu chvíli uvelebilo obličejem vzhůru. Masírovala mi nohy pro uvolnění a kůži na břiše, aby se prokrvila kůže a netvořily se strie. Vždycky u nás strávila alespoň hodinu, někdy i dvě hodiny.

Naše miminko se ukázalo býti šprýmařem, když tři týdny před termínem náhle kleslo hodně dolů a já začala špinit. Myslela jsem, že se už brzy narodí a začala jsem horečně chystat všechny propriety ze seznamu potřeb pro domácí porod, který mi dala Johanna. Ve skříni v koupelně byla nakupené ručníky, dva z nich nové červené pro miminko, hned vedle krabička se svíčkami a svícínkem. V ložnici čekala autosedačka a taška pro případný odjezd do porodnice a ve skříni prostěradla, igelitová podložka, pytle na odpadky a miska na placentu. Každý večer jsme se Zitou na chatu rozvažovaly, jestli by nebylo lepší, aby už přijeli. Cesta k nám z Čech totiž trvala minimálně pět hodin. Termín se ale pomalu blížil a nic zásadního se nedělo. Zita s celou rodinou a psem nakonec dorazila, jak jsme původně naplánovaly, až tři dny před vypočítaným termínem. A strávili u nás celých čtrnáct dní, než se miminko rozhodlo, že už je čas se narodit. První týden jsem si užívala jejich společnost, každý den jsme podnikali výlety do okolí. Ale postupně mě začaly čím dál častěji obtěžovat dost bolestivé poslíčky a já měla potřebu být více sama. Dopoledne jsem je vyslala ven na hřiště nebo na výlet se psy a já si užívala samotu a poslední dny s bříškem. Poslední tři dny se poslíčky stupňovaly, začala odcházet zátka a já cítila, že porod je na spadnutí. Ale něco mi furt bránilo “to“ pustit.

Deset dní po termínu mě Johanna poslala na ultrazvuk zjistit, jak je na tom placenta a kolik má miminko vody. Po rozhovoru s doktorem jsem byla naprosto rozložená, z monitoru jsem plačíc volala Johanně, že je placenta stará, vody málo a miminko musí ven. Ona mě uklidnila, že to je vše fyziologické v tomhle stadiu těhotenství, monitor byl v pořádku a doktor nakonec taky seznal, že jeden nebo dva dny ještě snad přežijeme dva v jenom. Večer jsem chtěla vyzkoušet ricínový koktejl, ale poslíčky se začaly stupňovat, tak jsem si ho nakonec nevzala. Nakonec jsem ale usnula a ráno se probudila zničená, unavená a značně demotivovaná. Všichni se vydali někam na výlet a já po malé snídani zalezla do postele. Pak jsem pro ně uvařila oběd, na který jsem ovšem už neměla vůbec chuť. Nemohla jsem se dočkat příchodu Johanny a jejího věčného optimismu. Johanna přišla i s učednicí, co měla přijít i k porodu, kolem třetí odpoledne a odešla až v šest. Napřed udělala monitor, který ještě zopakovala po tom, co já si trochu zacvičila, aby se ujistila, že placenta miminko stále ještě dobře vyživuje. Pak mi masírovala břicho olejíčkem k porodu a nohy pro uvolnění. Dělala trochu reflexní terapie a i kraniosakrální terapii. Dlouho jsme si povídaly, mimo jiné i o mé mamince a o tom, jak jsem se narodila já. Občas jsem měla kontrakci v síle hodné prodýchání, ale bylo mi dobře. Uvolnila jsem se a byla jsem připravená dál čekat nebo rodit. Znovu jsem věřila svému tělu i miminku. Johanna pak šla do auta podívat se do knížky, která kulička by se tak asi hodila pro moji situaci a já sešla dolů. Synek se trochu nakojil a já v těch pěti minutách, co jsem ho kojila, měla dvě dost silné kontrakce, nešlo mi sedět. Johanna mi dala nějakou kuličku a odjela. Ale kontrakce pořád chodily a já musela stát a prodýchávat je. Po asi dvaceti minutách jsem pověřila muže Zity, jestli by je nezměřil. Všichni ostatní byli na dětském hřišti. Kontrakce byly po dvou minutách. Johanna k nám měla hodinu cesty, tak jsem jí raději zavolala, protože mě nabádala volat hned v začátku porodu. Zastihla jsem ji ještě v autě na cestě domů od nás. Poslechla si mě v kontrakci a seznala, že se doma rychle nají a přijedou. Já se trochu bránila, nevěřila jsem, že bych mohla rodit. Teď se tomu směju. V kontrakci jsem stála a houpala se v bocích a prodýchávala je a mezi nimi jsem byla nadšená a vysmátá, že se snad možná něco děje. Potřebovala jsem se trochu vyprázdnit, což byl poněkud složitější úkol, protože jsem to musela stihnout mezi kontrakcemi. Sedět v kontrakci bylo nesnesitelné, ale ve stoje se s nimi dalo dobře pracovat. Byla jsem ráda, že se nemusím nikam harcovat, protože sezení v autě jsem si nedovedla vůbec představit. Miminko se zezačátku v kontrakci dost hýbalo, pak si tam našlo asi optimální polohu a vyčkávalo nehybně. Někdy po půl osmé volala Johanna, že vyráží, a já se asi tak za půl hodiny přesunula do ložnice. Potřebovala jsem se víc pohroužit do sebe, kontrakce se stupňovaly a já vydechovala s tichým úúúúf.

Zaujala jsem strategickou pozici u přebalovacího stolu, o který jsem se opírala. Muž se optal, co chci poslouchat za hudbu, předtím jsme se o tom dost bavili. Mě to bylo úplně jedno, tak pustil Bacha a odešel organizovat ukládání syna. Zita seznala Bacha příliš depresivním a pustila Plíhala. Já to vůbec nevnímala. Jen mi přišly vtipné všechny ty svíčky ve skříni a playlist na počítači. Já prostě rodila a nic dalšího mě nezajímalo. Pak, to muselo být nějak po půl deváté, dorazila Johanna s učednicí Mechthild. Nějak mě jejich příchod rozhodil a kontrakce se na chvíli téměř vytratily. Pamatuji si, jak jsem zírala na tu zeď za přebalovákem a říkala si, teď se to zastaví a všichni tu budou zbytečně. Teď se tomu musím smát. Johanna hned poznala, bez jakéhokoliv vyšetření, že se blížíme do finále. Chvílemi poslouchala miminko v kontrakci a mimo kontrakci a po zbytek času mi držela ruku nebo ohřívací láhev na zádech, protože jsem měla poměrně nepříjemné křižáky. Úúúúf se dost rychle měnilo v ááááá a já si v duchu říkala, že tohle nedám. Kde je ten epidurááááál! Pak už jsem musela přestat myslet. Všechna přebytečná energie kontrakce ze mě vycházela otevřenými ústy se stále hlasitějším áááá. Začala mi vadit ohřívací láhev a taky sukně a kalhotky. Ptala jsem se Johanny, jak dlouho ještě, že už nemůžu. Usmála se na mě a řekla něco uklidňujícího, co si už nepamatuju. Někdy tou dobou přišel muž pro vysílačku, aby dole slyšel, kdyby se synek vzbudil. Dolů už ale nesešel. Chudák Zitin muž, odpůrce domácích porodů, byl dole sám se svým strachem, že všichni umřeme. Vyteklo ze mě trošičku vody, což jsme s Johannou chvilku považovaly za moč. S příští kontrakcí jsem ale už potřebovala tlačit, takže to byla voda. Bylo jí tedy už opravdu malinko, ultrazvuk nelhal. Johanna mi navrhla klek na posteli, ale ty dva kroky k posteli mi připadaly jako několik kilometrů. Požádala jsem o stoličku, můj muž mě držel zezadu. Já jsem poměrně tichá a neprůbojná osoba, ale když jsem začala tlačit, řvala jsem jak smečka tygrů. To byl takový příval energie, že jsem to musela vypustit i horem. Zitina pětiměsíční holčička v šátku trochu plakala, ale já to skoro nevnímala. Zita fotila, za což jsem velmi vděčná. Johanna mě poprvé za celý porod vnitřně vyšetřila a s úsměvem mi sdělila, že hlavička už leze. Pak jsem párkrát zatlačila, řevem téměř zbořila barák a miminko bylo venku. Johanna mi ho hned podala, celé zakrvácené, upatlané, mokré a nádherné! A těch vlasů! Bylo půl desáté. Někdo podal ručník a já hmátla miminku mezi nohy. Nic! Ještě jednou, pro jistotu, není tam! “Je to holkáááá!!!“ Někdo mi nějak pomohl svléknout si triko a podprsenku a já si tu moji holčičku přitáhla nahoru a ona se mi podívala do očí. Pak jsem se přesunula na postel a tulily jsme se a kojily a bylo nám blaze. Docela jsem krvácela, tak mě Johanna navrhla, jestli bych nezkusila vytlačit placentu. To se povedlo. Překvapilo mě, že jsem musela vyvinout celkem velké úsilí. Asi tak po dvou hodinách tulení můj muž přestříhl placentu a Johanna holčičku vedle mě na posteli zvážila a odhadem změřila, nenatahovala ji. Šla jsem na záchod a pořád poměrně dost krvácela. Pak asi po hodině Johanna navrhla, že bych měla znova na záchod, aby se mohla zavinout děloha a to už nešlo. Švihla bych sebou. Tak jsem musela vleže. Nakonec tedy došlo na oxcytocin a Johanna s námi pro jistotu zůstala ještě asi do tří nebo čtyř do rána. Miminko jsem měla nahaté pod mužovou noční košilí a obě jsme chvílemi spaly a chvílemi se na sebe koukaly. Bylo to úžasné! Na rozdíl od prvního porodu se nedostavila taková euforie. Byl to další normální večer, jen se nám tak mimochodem narodilo miminko. Ráno se na sestřičku přišel podívat prvorozený a z nás byla čtyřčlenná rodina.

Johanna za námi chodila první týden každý den, pak obden. Já se dávala pomalu dohromady z té ztráty krve. Ležela jsem jak hovězí noha, ale to mi nevadilo, užívala jsem si nahaté miminko pod peřinou. S Johannou jsme zůstaly v kontaktu, několikrát jsem jí volala i za námi přišla na návštěvu. Šestinedělí i ty měsíce po něm byly tentokrát poměrně náročné a ona byla vždycky připravená mě uklidnit nebo povzbudit. Doteď, kdy má naše holčička deset měsíců a my žijeme na opačném konci Evropy, jsme v kontaktu.

Přála bych všem ženám v Čechách i jinde po světě, aby měly taky takovou svoji Johannu. A nebo Ivanu.

A Ivano, Vám přeji vše dobré a děkuji Vám za nás za všechny!

S láskou
Lenka M. s rodinou

Související příběhy psané kamarádkou Zitou:
759. Jaro v Heidelbergu
628. Proč rodíte v porodnici, když si pak stejně děláte, co chcete?

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 1006. Moje cesta k domácímu porodu