V tom nádherném období, období, kdy miminko je již na světě, ale stále spojeno s maminkou zvláštním silným poutem byla Ivana častou mou jedinou záchranou.

Připadala jsem si jako blázen, človek jenž vypadl jakoby z normálního života. Najedenou jsem se zabývala jen sebou, svou malou Eliškou a tím, co se vytvářelo kolem nás.

Snad jsem měla tu prapodivnou poporodní depresi a nejen já, jakoby i můj Jiřík. Často jsem brečela a křičela a smutněla a veselila se zároveň. Hlavně mnohokrát to byla taková zvláštní bezmoc přinášející myslenky na to nejhorší. Konec s životem. Pak v lepším případě přicházely otázky – má život smysl, tento, hektický, plný šíleností mně odporných, chování lidí okolo mě, nepochopení, chlast a smutek, a takto bych mohla psát ještě hodiny a hodiny a stále by bylo co. Mnohokrát jsem toužila po úniku do lesů k indiánům, žit jako prmitivní obyvatelé. Nemuset nakupovat, chodit mezi auty po ulici atd.

S Ivanou jsme se dohodli na porodní asistenci mého druhého dítete. Já věděla, že ona je jediná, která mi může poskytnout potřebnou podporu. Nesnáším doktory, nemocnice a vůbec tyhle instituce. Zároveň můj otřesný zážitek z prvního porodu v nemocnici v Mělníku mě v tom ještě utvrzoval. Vlastně doma rodit jsem se rozhodla už dávno. Nejsem blázen nezodpovědný a také že Eli je z půlky ze mne a z půlky z Jiřího, proto jsem vše konzultovala s manželem. Nechtěl o tom ani slyšet, skoro rok mi trvalo, než jsem ho presvědčila, že je to vlastně hlavně naše zodpovědnost, a já mám hlavní slovo, kde budu rodit. V tom mi také pomohla Ivana. Na setkání, kde byl i J., vše potřebné řekla. Nakonec vyšlo najevo,že vlastně u porodu nechce vůbec být. A také nebyl. Čekal na chodbě.

Eliška byla rychle na světě. Ivana přijela k nám domů, zkontrolovala mne a Elišku a zjistila, že plodová voda je zkalená, zelená. Navrhla přesunout se do Neratovic. Tento postup byl předem dohodnutý a já vůbec nic nenamítala. Cítila jsem se silná jako lvice, nikoho jsem k Eli nechtěla pustit, jen Evičku, porodní bábu, mladou asistentku z Neratovic. Ivana jela za námi a jízda autem byla jako šílená. Já na sedadle upící, kvílící, vyvolávající, rodící, snažila se uvolnit co nejvíce, a Jiří s nervy v prdeli snad ani neviděl na cestu, musela jsem mu říkat kudy, i kdyz trasu zná, jel ji snad 1000 x, zároveň je to kousek, cca 20 min. A tady to vše začalo, ta naše rodinná deprese. Postupně J. zacal chodit k psychiatrovi a brát léky.

Já zase občas volala Ivaně. Její klidný hlas a ochota vyslechnout jakoukoli hovadinu mne naprosto vyléčila. Pamatuji si jako dnes, můj nekonečný pláč, řev do telefonu. Že nechci Elišku dát z ruky, že ji musím stále nosit, nechci ji dát spát do kočárku, protoze si myslím, že je to pro ní nepříjemné, když s ní J. jezdí venku v zimě mezi auty na ulici, atd. Nechtěla jsem ji ani Jirkovi půjčit. Její perfektní reakce, no co, tak jste spolu prostě ještě „hodně spoutané“, nebo tak něco prohodila, a já se hned po hovoru cítila v pohodě. Elišku jsem začala pokládat v pohodě na gauč a postel apod. „No co, tak mu veřte tomu vašemu chlapovi, vždyť máte spolu hezký vztah ne…“ Já neodpověděla, jen si říkala, jak mu mám věřit, když dělá „samý hovadiny“ – veci, které mi připadaly hloupé, zkrátka blbosti, neustále čumí na TV, vždyť ani to dítě nevnímá, že pak Eliška něco potřebuje, o tom už ani nemluvím…

No a tak to šlo podobně dál půl, možná i rok, po čase jsem vždy volala Ivaně. Postupně se vše urovnalo, moje vnitřní beznaděj jaksi nahradila touha po radosti a stala se skutečností. Teď zpětně mi mé otázky na Ivanu připadají naprosto banální a jasné, ale v tu chvili jsem byla tak zacyklena v jakemsi smutku, neštěstí a beznaději, že jsem nedokázala normálně uvažovat.

Ještě si vzpomínám na jednu otázku. Kolik bylo Elišce ani nevím, zkrátka pár měsíců:“Já ji pořád jen kojím, co mám dělat?“.  A Ivana s ledovým klidem: „To je dobře, tak kojte, jen že jste říkala často, každou hodinu? Hm, tak třeba má nějaký růstový spurt. Jo a hodně se mazlete, taky to potřebujete. A zase zavolejte.“ Úžasná slova, tak prostá a neskutečně funkční. Jako bych to nevěděla, ale já to věděla, že to je třeba jen přechodné, ale nějak jsem to potřebovala slyšet. Zároveň má zkušenost s Tomáškem mě mohla uklidnit… Nakonec jsem Elišku kojila cca do 1 roku, naučila ji jíst, v pohodě baští, nemá problémy a je to fajn usměvavá, naše veselá holčička.

Zároveň jsem Ivanu jeste několikrát potkala v Áčku, vždy mě i jen to krátké setkání jaksi nastartartovalo, rozveselilo. K Ivaně mám velikou uctu, děkuji za její práci a vůbec jen za to že JE! Přeji ať své povolání může vykonávat co nejdéle.

Eva T.