2. porodní příběh rodiny Veselých

Když bylo mé prvorozené dcerce půl roku, otěhotněla jsem znovu. Velice jsme se tomu radovali a těšili se na nové miminko. Netušili jsme ještě, jaká bude Barča dračice, že v 9 měsících začne chodit a vehementně zkoumat svět.
Začala jsem pravidelně navštěvovat A-centrum, a to hned dvakrát týdně, jednou na světýlka pro Barunku a podruhé na těhotenská cvičení pro mě a miminko.
Stačilo pár takových návštěv a vzpomínka na svůj první porod a hlavně následnou péči v porodnici, aby ve mě uzrála myšlenka a hlavně vnitřní síla na porod v domácím prostředí. Jen jsem uvažovala, jak to podat muži, aby s domácím porodem souhlasil. Už už jsem chtěla něco moudrého pronést, když v tom slyším z úst svého muže větu: „Já si myslím, že nejlepší by bylo rodit doma“
Vteřinu jsme nemohla věřit svým uším a pak mi spadl ohromný kámen ze srdce, že to oba cítíme stejně. Zavolala jsem Ivaně a domluvila si s ní poradnu.
Cesta k porodu doma však nebyla tak přímá a bezproblémová, jak jsem čekala. Myslela jsem, že stačí se pro to rozhodnout a domluvit se s porodní asistentkou a je to…
Omyl. Prvorozená Barunka měla totiž srdeční vadu a Ivana rozhodně nechtěla podstoupit riziko, že se mi narodí dítě s vadou srdce, a tak si vyžádala kardiologické vyšetření plodu. Pan kardiolog si nebyl jistý svým nálezem hned napoprvé, a tak jsme museli jít na druhé vyšetření s odstupem 6 týdnů. To však naštěstí prokázalo, že mimi v bříšku má srdíčko jak zvon. Celé mé bytí zalil pocit radosti a štěstí, můžu rodit DOMA.
Přečetla jsem si spoustu knih k danému tématu, čerpala sílu ze skutečných porodních příběhů, meditovala, zpívala mantry a sdílela své pocity v ženském kruhu na těhotenských setkáních.
Pár dní před porodem jsem ještě spolu s jednou těhulkou podstoupila porodní rituál s Tamarou Melissou. To pro nás byl tak nevšední zážitek, že se mé tělo ohlašovalo na několikrát poslíčky.
Když jsem si v pátek ráno byla jistá, že už jde o opravdový porod a zavolala Ivaně, slyšela jsem z druhé strany „Co jste si to na mě vymysleli, vždyť mám na celý dopolene nahlášený ženský…“  Po chvilce volání a půlhodince čekání však dorazila jiná porodní asistentka, která mne vyšetřila a pravila, že porod je teprve v počátku a máme čas…
A měla pravdu, Ivanu jsme nakonec zavolali až kolem deváté večer, v půl desáté dorazila, jen mě zlehka vyšetřila, poslechla srdíčko, ujistila, že vše je na dobré cestě, a zanechala mě mému rozjímání. Až teprve, když jsem znejistěla, že to nějak dlouho trvá, vyšetřila mne mnohem důkladněji a pravila, že se mimi drží za hlavu… (Později jsem si uvědomila, že jsem měla podvědomý strach z poslední fáze porodu, která byla pro mne napoprvé dost bolestivá. Porušila jsme tak pravidlo Nesrovnávej.)
Po další chvíli mi v klidu poradila, ať si zkusím jít sednout na WC jako bych měla potřebu a ejhle, jen dosedla, užasle jsem zvolala: „Už jde hlavička“. Postavila jsem se a rukou opřela o futra, druhou držela za hlavu miminko a na další kontrakci bylo v bezpečném Ivanině náručí. Já se posadila na porodní stoličku a už jej chovala v náručí.
Radovali jsme se velice, až po chvíli nás napadlo se zeptat jestli kluk a nebo holka. Holka. „Vítej na svět, VERUNKO“
Stalo se na Bílou sobotu ve 2 hodiny v noci.
A když se Verunky zeptáte, kde se narodila, odvětí bez rozpaků: „No na záchodě pece.“
Toto vše by nebylo možné, nebýt úžasné ženy, která je průkopnicí přirozených porodů v Čechách.

S úctou a láskou Hanka Veselá s manželem Pavlem a dětmi Barborkou, Verunkou a Ondrou

1. porodní příběh rodiny Veselých