Rodit doma nechci. Netroufám si, nemám v sobě tolik odvahy. Potřebuji okolo sebe někoho zkušeného, kdo se o mě a o mé miminko postará. Především ale potřebuji zdravotníka, který pochopí, že svůj porod chci zvládnout co možná nejvíce sama.

Když jsem otěhotněla, začala jsem o toto téma živě zajímat. O to více mě překvapilo, jaký je problém najít místo, kde bych mohla v klidu, opravdu v klidu, porodit. Včas jsem se zaregistrovala v jedné známé pražské nemocnici, ale později jsem zjistila, že podmínky pro rodičky jsou v této i řadě dalších nemocnicích zastaralé. Nejvíce mě vyděsilo, že v řadě z nich není možná přítomnost otce ani duly u první doby porodní, tedy při vydýchávání kontrakcí – části, která je dlouhá a vysilující a pro psychiku ženy nejdůležitější. Historek o příšerných zkušenostech rodiček je plný internet. Znám i hodně traumatických příběhů ze svého okolí a o to více jsem upadala do frustrace, že i mě to nemine. Tento problém jsem řešila celé těhotenství a probděla jsem tak nemálo nocí.

Kde má žena rodit tak, aby se cítila bezpečně a v kontaktu sama se sebou a svým dítětem? Je až neskutečné, jak nám naše doba, nebo spíše zaběhnutý systém, v tomto nepřeje. Nejsou tu žádné porodní domy jako jsou v Německu nebo v Dánsku a jediné, kde může žena rodit, je nemocnice. Jenže nemocnice není vybavená, aby se o starala o těhotnou ženu ještě před porodem i po něm. Není tam personál, který by ji v procesu provázel, ale pouze ji nařizoval, co všechno má podstoupit. Žena se tak ocitá úplně sama.

Když jsem si představovala, jak by měl můj porod vypadat, věděla jsem, že mě posiluje přítomnost jiných žen nebo ženy, tedy např. porodní asistentky. Porod vnímám jako čistě ženskou záležitost. Možná by mě za to řada porodníků – mužů kritizovala, ale já si opravdu myslím, že jen žena může ženě porozumět. Muži jsou dobří chirurgové a jistě mají v porodnictví své místo, na druhou stranu porod přece není jen chirurgie, ale ukončení devítiměsíčního procesu, který ženu transformuje v matku. A s tím ji muž nepomůže. A dokonce ani moc né ten její vlastní.
Já jsem měla nakonec štěstí, že jsem mohla rodit v nemocnici se svou porodní asistentkou, kterou jsem si najala. Starala se o mě výborně. Dokonce i můj manžel na to rád vzpomíná. I pro něj to byla velká úleva, jelikož se o mě nemusel bát.

Vážně bych si přála, abychom měly my ženy v naší zemi stejné podmínky jako mají ve vyspělých západních zemích. Rodily bychom pak jedno dítě za druhým a nemusely bychom se stresovat s tím, jestli budeme mít sílu hádat se s personálem, který na nás nebude mít čas.

A vězte páni úředníci i lékaři, že žena udělá pro své dítě všechno, a jestli to znamená stát sama ve studené hekárně v nějaké nemocnici, protože nemá na výběr, tak to udělá.

Ale bude ten systém nenávidět.

Helena Zachariášová