S Ivanou K. jsem se potkala – jak jinak – při svém těhotenství. Chodila jsem tenkrát – v roce 2001 to bylo – ještě tak trochu do školy a termín porodu se mi – jako naschvál – překrýval s termínem obhajob. Tak jsem se snažila stíhat školu a to své první těhotenství tak trochu flákala…, no prostě, nehledala jsem si žádné informace aktivně sama, ale spoléhala jsem na to, že mi to někdo pěkně v kostce vysvětlí a teoreticky ukáže, co takový porod vlastně obnáší. Prostě – připravím se na nějakém profi předporodním kurzu.
Tak jsem se dostala na kurz přípravy k porodu. Vedla ho nějaká paní Ivanka – porodní asistentka, a bylo to na Vinohradech, ve fitku. Bylo to takové – no prostě normální, asi takové, jak si nezkušená prvnička představuje, že bude vypadat přípravka na porod. Trochu jsme cvičily, učily jsme se dýchat (zhluboka – nádech výdech, a rychle povrchově jako pejsek – pak zadržet dech a napočítat do pěti – a pěkně na zemi a na zádech, s tím břichem, to teda byla docela fuška…) a když skončilo cvičení, byla krátká přednáška o různých věcech kolem porodu. Chodila jsem tam víceméně pravidelně s pocitem, že dělám něco užitečného pro sebe a pro své mimčo. Až do jedné přednášky, která se jmenovala Bezbolestný porod. A to bylo o tom, jak si zajistit porod bez bolesti pomocí medikace. O tom, co všechno vám mohou v porodnici píchnout, abyste to přežily pokud možno bez bolesti. A jak to případně zařídit, abyste rodily císařem. A v kterých pražských porodnicích vám udělají epidurál zadarmo a kde za něj budete muset platit. A kolik se kde platí. Klečela jsem tenkrát na žíněnce, s notýskem v ruce a na koleni zapisovala tyto cenné informace, ale pak jsem pojednou přestala psát a začala trochu přemýšlet, jestli tohle je přesně to know-how, pro které si sem na kurz vlastně chodím…
Tak jsem se dostala na jiný kurz přípravy k porodu. Vedla ho porodní asistentka, která se shodou okolností také jmenovala Ivana. Bylo to v A-centru na Smíchově. Po prvním setkání, jako by se mi v hlavě náhle rozsvítilo. Začala jsem na sobě konečně pracovat – a času bylo už jen málo… Sháněla jsem knížky, hledala jsem na internetu. Začala jsem chodit do Áčka mezi těhotné. A na příští setkání předporodního kurzu jsem vlekla manžela (trochu se vzpínal) s sebou. Docela koukal. Mezi ostatními více či méně vykulenými partnery těhulek identifikoval Jirku Macháčka – toho z Mig21 – a nabyl dojmu, že je v dobré společnosti.
Termín porodu se blížil a můj muž – teď již odborně vyškolen – propadl se mnou předporodnímu šílení. Těšili jsme se! Svorně jsme oba opustili představu porodu v podolské nemocnici i s luxusní vyhlídkou na Vltavu z nadstandardního pokoje, a jali jsme se objíždět menší porodnice v okolí Prahy mávajíce přitom porodním plánem, který jsme v souladu s nově nabytými znalostmi z Ivanina kurzu sepsali. Nebylo to vůbec jednoduché, ale nakonec jsme našli porodnici, kde byli ochotni alespoň teoreticky připustit, že pokud půjde všechno zdárně a fyziologicky, nebudou nám do porodu zasahovat.
Nezasahovali. Nestihli to. Přijeli jsme k půlnoci a akorát k porodu. Doktor spal a sestra mě tak tak stihla složit na lehátko, nohy do třmenu a Marjána byla na světě. Chtěla jsem ji na hruď, dali mi ji – asi tak na půl minuty, sotva jsme na sebe stačily pohlédnout, a byla pryč… Přišel mžourající doktor, porodila jsem placentu a koukal, jestli nejsou nějaká poranění a že budeme šít. Ale nakonec jsme nešili, protože nebylo co. Chtěla jsem své dítě, ale najednou nebyl nikdo, kdo by mi jej vrátil. Manžel stál vedle mě, držel mě za ruku a všechno to postupně rozdýchával. Bylo to tak rychlé !!! Povídám mu – pamatuješ, jak nám Ivana na kurzu říkala, že jakmile se dítě narodí, vše, co se s ním bude dělat, jakákoli manipulace, je v naší – čili rodičovské kompetenci ??? Přikyvoval, ale nechápal. Běž a přines Marjánu – nařídila jsem mu tiše, ale důrazně. Šel. Vrátil se… za hrozně dlouho, asi tak za půl hodiny. V náručí nesl drobnou spící vánočku a vypadal, že proces vyjasňování kompetencí byl delší a náročnější než celý porod.
Ale – když na to tak vzpomínám – bylo to krááásnéééé.
Dnes bych samozřejmě celou řadu věcí udělala úplně jinak. Nespíš bych do žádné porodnice ani nejela. Ale tenkrát – v dobách dřevních, kdy pod pojmem bonding jsem si představovala leda tak dvojnou vazbu uhlíku na kyslík – tenkrát to bylo prostě úžasný. Přicházela jsem na to postupně, v příbězích z pískovišť a dětských heren. S nefalšovanou hrůzou jsem poslouchala traumatické zážitky z porodních sálů a vždycky jsem si říkala – a říkám si to dodnes – jak by to s náma bylo dopadlo, kdybych tenkrát zůstala u Ivanky  a nepotkala se s Ivanou???
Milé těhulky, moc moc bych vám všem přála takovou Ivanu. Nebo Marii. Nebo Věru, Petru, Báru, Laďku, Janu, Zuzanu…. Prostě takovou tu moudrou ženu, která vás doprovodí zrozením vašeho děťátka, která vás podrží, opečuje. Která vás bude respektovat.
Milí všichni ostatní. Moc bych vám, vlastně nám všem, přála více takovýchto silných žen. Jsou solí a kořením naší společnosti. Neházejme jim klacky pod nohy. Podporujme je. Dělejme to pro sebe a pro naše děti.

S úctou Lucie s rodinou